Příroda v české filosofii

Filosofie je v logickém pořadí druhým ze dvou pro Evropu nejdůležitějších, přímo základních myšlenkových vynálezů starých Řeků (první místo je třeba přiznat vynálezu pojmů a pojmovosti, neboť bez systematické práce s pojmy nelze žádnému myšlení přiznat filosofičnost). V mnoha příručkách a učebnicích se nejstarší filosofové označují za „přírodní filosofy“: téměř všem totiž tradice notoricky připisuje sepsání díla, nesoucího název PERI FYSEÓS, což se běžně překládá „O přírodě“.

Tento překlad však zavádí, protože dnes má pro nás slovo „příroda“ značně posunutý význam, srovnáme-li jej s významem, jaký mělo slovo FYSIS u starých Řeků. (A to musíme zatím nechat stranou posuny, k nimž došlo již u nich; Aristotelés např. už nesdílí Hérakleitovo pojetí FYSIS a zcela se mýlí ve svém chápání třeba Thaleta, Anaximena a dalších, když je charakterizuje jako „hylozoisty“.) V našem dnešním chápání slova „příroda“ se už vytrácí povědomí o jeho kořenech, které napovídají, že tu jde o významnou souvislost s rozením.

Tato souvislost se v češtině ztrácí dokonce i tam, kde mluvíme o „přirozenosti“ a o tom, co je „přirozené“: přirozené nám znamená asi tolik co samozřejmé a pochopitelné, přirozenost chápeme jako povahu, a „přirození“ jsme redukovali na jeden z vnějších znaků pohlaví. Pokud podnikneme výlet „do přírody“, neděláme rozdíl mezi „přírodou“ živou a neživou, takže vysokohorská turistika nám stále ještě spadá pod toto pojmenování, stejně jako do „přírody“ zahrnujeme i podzemní jeskyně a vůbec celou hmotu naší planety. A nejen to: přírodou je nám také celý obrovský vesmír, o jehož oživenosti mimo Zemi (eventuelně sluneční soustavu) nemáme zatím žádných dokladů. „Příroda“ je pro nás tedy - alespoň jak se zatím ukazuje - převážně neživá, život v ní je jakousi výjimkou, anomálií.

Kořeny těchto posunů významu slova „příroda“ (a to nejenom v češtině, která se vlastně pokouší napodobit řeckou FYSIS i latinskou natura - docela stejně je tomu v naprosté většině evropských jazyků) nejsou ovšem nahodilé ani libovolné, ale mají svůj původ a svou motivaci ve filosofii, jak se od samých svých počátků ustavovala, organizovala a rozvíjela (jde zejména o elejské umrtvení ARCHÉ, jež byla původně chápána jako oživená: zatímco ARCHÉ je to, co je první a co vládne, STOICHEION je pouhá nižší složka, prvek, pouhé „písmeno“, které už nevládne, ale musí být pořádáno).

Proto také jakýkoli moderní (a ovšem i postmoderní) pokus o nějakou „filosofii přírody“ může být jen s velkou opatrností a s výhradami řazen do nějaké tradice „myšlení o přírodě“, protože shoda tu je pouze v užití slova, tj. termínu „příroda“, zatímco jinak jde nejenom o odlišné pojmy, jimiž je téma onoho myšlení vymezováno, ale zejména o často zcela odlišně vymezovanou (míněnou, myšlenou) skutečnost.

Čtěte také: Příroda v zrcadle české filosofie

Má-li proto někdo v úmyslu tento rozšířený úzus opustit a chce-li se filosoficky zabývat přírodou v onom zmíněném „původním“ smyslu (či přesněji v některém z původních způsobů pochopení, neboť v nejstarší filosofii nedocházelo, stejně jako v dnešní filosofii nedochází a nemůže docházet k žádné nadále pak vynucované unifikaci pojetí přírody - ostatně ani jakéhokoliv jiného pojetí -, ba ani k žádnému podstatnějšímu konsensu), pak musí poněkud redundantně zdůraznit, že mu jde právě o „živou přírodu“.

Jinak by mohlo dojít ke snadnému nepochopení a omylu, neboť dnes by snad už nikomu nepřišlo na mysl, že „neživá příroda“ je něco jako hranatý kruh. Právě proto nadepsal Zdeněk Kratochvíl, přednášející na Přírodovědecké fakultě UK filosofii přírodních věd, svou nedávno vyšlou, obecně v několika směrech i evropsky, ale zejména v naší domácí literatuře zcela ojedinělou knížku Filosofie živé přírody. Název je tak nutně poplatný úpadku jazyka (přesně: evropských jazyků), a především úpadku (evropského) myšlení, které nedokáže vymezit svůj pojem „přírody“ a přijatelně zdůvodnit četné konfuze, které užívání slova „příroda“ provázejí.

Zasvěcenější čtenář bude mít proto (přes eventuelní výhrady) jisté porozumění pro autorovo na počátku vyslovené přesvědčení, že „téma samo vylučuje precizně formální přístup“ (toto i další viz s. 7), ale přinejmenším zalituje, že se autor přece jen nepokusil o „přísné a přesné“ vymezení svého pojmu „přírody“. Přísnost a přesnost totiž nespadá vjedno s „formálností“, neboť jde vždy „k věci“, zatímco formálnost sama o sobě se „věcí“ nezabývá. Kratochvíl deklaruje hned v prvních řádcích (neoznačené předmluvy) úmysl „postupně budovat souvislosti významů“, a tedy (snad) nezačínat přesným pojmovým vymezením, jako by takové vymezení znamenalo něco jiného než určité „ustavení souvislosti významů“ (vždyť pojmy přece vznikají nasouzením a „budovat souvislosti významů“ bez nasuzování pojmů a potom bez další myšlenkové práce s pojmy již nasouzenými prostě není pro evropskou současnost možné).

Kratochvíl přesto mluví o „významech, které se ukazují při odkrývání fysis“. Co tím má na mysli, vysvitne teprve z dalšího. Na tomto místě totiž není jasné, co chce odkrývat a jak zabezpečí, aby při „odkrývání fysis“ neodkrýval omylem třeba něco jiného. Kromě toho není jasné, zda chce odkrývat „samu fysis“, či spíše její pojem, či různé významy slova fysis (a jeho překladů), dokonce významy ještě předfilosofické, atd. Kratochvíl ovšem ví, že leckterý „případný čtenář“ bude netrpělivě hledat, o čem předložená knížka tedy vlastně bude pojednávat, aby autora přichytil při jeho myšlenkové práci.

Právě proto jej autor žádá „o tu laskavost, aby své právo (nebo povinnost) chytat filosofický text za slovo užíval s šetrným ohledem na postupně budované souvislosti významů“, jak už jsme zčásti citovali. Mám za to, že kritik musí být již pro svou profesi vyvázán z tohoto autorova požadavku, který však je navíc třeba poněkud modifikovat. Filosofická kritika nemůže autora jen „chytat za slovo“; to by bylo málo a nebylo by to dost filosofické. Smysl oné formule ukazuje totiž jinam: posuzována musí být myšlenka, a ne pouhé slovo. Autor tedy musí být „chytán za myšlenku“, nikoliv za slovo. Slova sama mohou být kritizována, protože jsou velmi různá (viz např. všechny Halasovy charakteristiky), ale konkrétní autor může a má být kritizován pouze za jejich užití v určitém smysluplném kontextu. Kratochvíl nás sám upozorňuje na nutnost sledovat „souvislosti významů“ (dodává, jak už víme: souvislosti „postupně budované“, rozumí se myšlenkově budované). Proto se musíme zastavit hned na počátku oněch „postupně budovaných souvislostí významů“; ten počátek je totiž zarážející.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

V předmluvě jsme se seznámili s autorovým ne zcela průhledným úmyslem „odkrývat fysis“. Na počátku první z jedenácti kapitol pak čteme hned tuto větu: „Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost.“ A aby nebylo pochyb, sám nadpis kapitoly hlásá: Filosofický pojem přírody - přirozenosti - fysis. (9) To není omyl a nedostatek vzdělání: autor programově rozostřuje významy a posouvá je tak, aby se (přinejmenším zčásti) překrývaly (nepochybně s možným odvoláním na dějiny významu užitých termínů). Připusťme, že tu důvodem mohla být (třeba odůvodněná) nedůvěra v tradované významy těchto tří různých slov: autor chce předvést něco ze zmatku, který v myšlení „přírody-přirozenosti-fysis“ vládne. Chaos však musí být pořádán a tak překonáván.

Na základě čeho se Kratochvíl pokouší zavádět pořádek do onoho několikanásobně hybridního označení tématu „příroda“? Říká to zase hned na začátku: pokouší se o „sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody - na půdu přirozené zkušenosti“ (7). Opět další rozostření: odkud je vyvozována přípustnost a platnost ztotožnění zkušenosti přírody s přirozenou zkušeností? Kratochvíl klade hned na samém počátku otázky, které mají sice pro každé filosofické zkoumání dalekosáhlý význam, ale které nejsou nikterak specifické právě pro filosofické zkoumání přírody.

Táže se: „Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí?“, a hned odpovídá: „Mnohdy budeme muset […] hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním.“ (9) Tady má každý kritický (a za kritického se sebevědomě považující) čtenář příležitost chytit autora ne pouze za slovo, ale vskutku za myšlenku: může být zkoumání vztahů mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním ještě považováno za filosofické, vzdá-li se úsilí převést „přirozenou zkušenost“ (ať už ji chápeme jakkoliv) na cosi pojmového, resp. pojmově zpracovaného? Je ještě nějaké filosofické zkoumání možné, je vůbec filosofie možná, začneme-li pochybovat o možnosti pojmového zpracování „přirozené“, ergo předpojmové a mimopojmové zkušenosti?

A zase se čtenář přesvědčuje, že ani zde se Kratochvíl nehodlá nechat nijak snadno zaplést do průhledných rozporů; upozorňuje hned, že sama myšlenka „přirozené“ zkušenosti je problematická: „naše údajná ‚přirozená‘ zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou…“. Bere však sám tuto problematičnost dost vážně? To by přece znamenalo, že - přinejmenším pro evropského člověka - nic takového jako „přirozená zkušenost“ dávno neexistuje.

Kratochvíl to hned dává do souvislosti s tzv. lidským odcizením přírodě a táže se: Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? (10) A tak se dostává zpět ke svému tématu. A formuluje s letmým poukazem na dosavadní historii dvě zcela základní otázky: Co se to stalo s filosofií? Co se to stalo s přírodou? (11) Teprve poté ukazuje, jak se filosof může dotazovat samotného jazyka (čili jak může a musí filosofovat z jeho hloubky), a dotazuje se proto zejména řečtiny. Vyjadřuje se někdy poněkud nevhodně, jako když slovo FYSIS charakterizuje jako „předfilosofické“, jako by to neplatilo o naprosté většině všech slov. Výjimku přece představují jen slova uměle vytvořená a ražená filosofem. Nicméně něco významného tím přece mělo být řečeno: slovo FYSIS je staré, a proto si ještě i ve filosofických kontextech zachovává některé mytické konotace.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Podle Patočky je mýtus „smyslem nevyčerpatelný“; v souladu s tím upozorňuje Kratochvíl na „dávný obraz fysis jako čehosi, co vyrůstá z propasti, do které žádný nástroj nedosáhne“ (20). Upozorňuje, že u moderního člověka došlo k „zasutí smyslu pro fysis“, „zasutí smyslu pro přirozenost“, a chce se svou prací pokusit „o filosofické znovuodkrývání smyslu pro fysis“, přičemž chce čerpat „z vlastní přirozené zkušenosti; ze staré a hlavně nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalistických analýz novověké přírodovědy; ze soudobé filosofie“ (21). Odtud je už zřejmé, že Kratochvílův projekt daleko přesahuje každý pokus o navázání na nějakou minulou tradici přírodní filosofie (např. na německou naturfilosofii), ba dokonce o pouhé navázání na staré řecké „přírodní filosofy“.

Ale Kratochvíl jde ještě dál a hloub: nehodlá zůstávat jen u filosofie přírody, ať jakkoliv zakotvené v předfilosofickém (mytickém) myšlení, ale poukazuje na to, že „filosofická zkoumání přirozenosti marginalizují tradiční protiklad přírody a kultury i novověký protiklad objektu a subjektu“ (167); teprve v této perspektivě platí, že „antropologická témata by se mohla stát prostorem obnovy filosofie“.

Podniknout obnovu filosofie v prostoru antropologické tematiky je v jistém smyslu dobrý tah, protože odpovídá tendencím nejlepších tradic pohegelovské filosofie, počínajíc Feuerbachem, dnes však reprezentovaných hned několika proudy filosofického zdůrazňování personality, resp. osoby „toho druhého“. Ani Feuerbach nechtěl přece redukovat či „snížit“ theologii na „pouhou“ antropologii, ale naopak povýšit antropologii na úroveň, která byla dosud vyhrazena pro theologii. Specifičnost Kratochvílova pokusu však spočívá v tom, že tuto disciplínu by v jeho perspektivě měla nahradit filosofie přírody, a to „pokusem o odkrytí přirozenosti, který atributy fysis staví nad takovou ‚přirozenost‘, která je pouhým synonymem racionality extrapolující své postupy daleko mimo rámec jejich původního určení“ (169).

Je tedy zcela zřejmé, že nejde o žádnou analogii ke Spinozově ztotožnění „deus sive natura“, jak to může napadnout někoho, kdo neumí pořádně číst filosofický text, ale zůstává jen u naučených asociačních reakcí (tedy u „psích“ reflexů) na slova. Z toho také nutně vyplývá, že filosofie přírody v Kratochvílově pojetí nemůže mluvit „o“ Bohu, ale z důvodů, jejichž platnost po mém soudu nelze omezit na filosofii přírody, ale naopak je třeba rozšířit na celou filosofii, tj. na filosofii jako celek (jako ostatně každá filosofická subdisciplína, tedy také filosofie přírody, musí vždy zůstávat celou filosofií). Kratochvíl mluví také na jiném místě, že „oborem filosofie je bytí samo“, přičemž se neprávem, protože nepřesně odvolává na Aristotela, jako by ten první filosofii redukoval na ontologii (byť takto teprve mnohem později pojmenovanou).

Josef Kopecký: Filozofie pěstovaná na půdě katolicismu

Josef Kopecký (9. března - 7. dubna) se stal nejvýraznější osobností české filozofie pěstované v první polovině našeho století na půdě katolicismu.

• Po maturitě na gymnáziu v Brně (1901) vstoupil do brněnského bohosloveckého učiliště.
• Odtud ho biskup F. Bauer poslal studovat filozofii a přírodní vědy na Gregoriánskou univerzitu v Římě.
• V r. 1904 se tam stal doktorem filozofie na základě dizertace z filozofie a rigoróza z tomistické filozofie a astronomie.
• Ve studiích filozofie (a moderní filologie) pokračoval v l. 1904-05 a 1907-09 na FF UK.
• Jeho učiteli filozofie byli B. F. F. Krejčí a T. G. Masaryk; z přednášejících na pražské německé univerzitě ho zaujal O. Willmann.
• V r. 1919 získal doktorát filozofie na FF UK (dizertace Kolísání pozornosti a pokus o jeho výklad).
• Od r. 1925 přednášel jako soukromý docent dějiny filozofie na TF UK.
• V r. 1925 byl za zásluhy o šíření křesťanské filozofie jmenován čestným členem Papežské akademie sv. Tomáše Akvinského (před ním se tohoto vyznamenání dostalo J. Pospíšilovi).

Už za univerzitních studií spolupracoval s týdeníkem Nový svět a s Českou ligou akademickou. V r. 1908 založil - s literárním historikem V. Bitnarem a malířem E. Pacovským - revui Meditace („k pěstování křesťanské filozofie moderní metodou a v úzkém vztahu k mystice“).

• V r. 1918 se stal sekretářem Společnosti sv.
• v r. 1932 spoluzakladatelem (a předsedou) Spolku katolických profesorů.
• Byl přísežným soudním tlumočníkem ze šesti jazyků (a četl i v několika dalších).

Jeho vztah k novotomistům sdruženým kolem Filosofické revue byl však dost rezervovaný. Např. začínající „snahou po odluce církve od státu a vrcholící v odluce od pojmu osobního Boha a od teismu vůbec“.

Důležitý pendant ke K. programové stati o novoidealismu představuje článek Pojem agnosticismu (ČM 1908). K. popř. např. není ještě agnosticismem, kdežto skepticismus rozšiřuje své pochybnosti na všechny předměty poznání. K popularizaci filozofie přispěl i svou Rukovětí filosofie a Filosofickým slovníkem (na něm se autorsky podíleli i K. Černocký a - od 3. vyd. - O.

Díla Josefa Kopeckého:

• Meditace 1908
• O filosofii sv. Augustina. K 500. ČM 1908
• Filosofický sborník věnovaný moravskému filosofu Dru J. K. k 50. ed. A. 1932
• J. 1937
• Moravský filosof PhDr. J. K. ed. A. 1941
• J. Patočka: J. K. ČM 1941
• K. Vrána: Profesor Doktor J. K. K 35. Nový život (Řím) 1971
• E. Valášek: J. K. Citta del Vaticano 1981
• K. Mnichov 1982
• J. B 30 K. 1989
• Nad Meditacemi věků. Sborník k 110. výročí narození J. ed. J. J. 1992
• Cz. Głombik: J. K. Kwartalnik filozoficzny 1993
• Cz. 1995

Zdeněk Kratochvíl a uchopování přirozenosti

Zdeněk Kratochvíl se zabývá chápáním přírody, resp. přirozenosti. Zůstal i koncept uchopování přirozenosti, stejně tak i spolehnutí se na Hérakleitovo a Hippokratovo pojmosloví, v němž přirozenost není synonymem pro druhové určení, i když i tento význam může občas mít; zvláště však není synonymem pro podstatu, dokonce neměnnou.

Každé poznání je nějak reduktivní, také filosofické poznání, dokonce už smyslové vnímání. Jde spíš o to, používat různé redukce na míru problému a přiznávat si je, nezapomínat na provedené redukce. Proto raději mluví o „uchopování přirozeností“.

Filosofické chápání přírody má rezonovat s jejím vědeckým poznáváním. Kratochvíl se se zalíbením jako na poslední rámec dívá na nesmírné bloudivé dění bez cíle, jež rozhodně není prosto různých pravidelností, jež se nám zčásti daří poznávat, na dění často nesrovnatelně pomalejší, méně upocené než naše životy, jindy nesrovnatelně prudší, a naše okolí a trable vidí jako jeho lokální trochu netypickou, ale plně do něj integrovanou podobu.

Díla Zdeňka Kratochvíla:

• Filosofie živé přírody (1994)
• Alternativy (dějin) filosofie (2020)
• Příroda a věci
• The Philosophy of Living Nature
• Anaxagorás
• Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti
• Délský potápěč k Hérakleitově Řeči
• Naivní realismus? Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum 2024

Erazim Kohák a ekologické povědomí

Erazim Kohák (21. května 1933 - 8. února) patřil mezi významné české a československé myslitele ekologického hnutí, ve svých textech varoval mimo jiné před negativními dopady konzumu na přírodní zdroje.

Do Česka se Kohák vrátil po roce 1989 a měl zásadní podíl na opětném etablování české filozofie, snažil se také probouzet ekologické povědomí.

Kohák byl veřejnosti známější jako sympatizant ekologických hnutí než jako filozof, jímž byl vzděláním i povoláním. Podle Koháka potřebuje společnost usilovat o přerozdělování světového bohatství, protože „ekologický problém je dnes problémem sociálním, bídy a nadbytku.

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá?

Zdá se, že pojem přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. Příroda je např. v učebnicích a příručkách filosofie chápána jako prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury. Fakt, že kultura neodpovídá poznatkům dnešní vědy, neodpovídá skutečnosti, vede k nalezení cesty k jeho vyřešení.

Znovu opravňuje položit starou otázku: Jaké je postavení Země ve vesmíru? Aspekt prostorový, tj. evoluční. Postavení Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. a nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek, tj. okolní kosmická hmota však není oživena, dosud poznaný vesmír je mrtvou hmotou. Země má i skutečné nevratné dějiny v čase, nepřerušený vývoj a samoorganizace.

Vznik života souvisí s naší sluneční soustavou, tj. Země je reaktor - naše Slunce a existence kultury. Z hlediska evolučně ontologického je Země originálem, jehož podoba se vytvářela po téměř čtyři miliardy let. Proces kultury existenčně závisí na biosféře, která je biotickým celkem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. organismy. Biosféra je důležitou "protokolní knihou" minulosti a záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek. Neopakovatelnost vývojových podmínek a délce přirozené evoluce dokazuje, že biosféru už nikdy, pokud ji zničíme, nevytvoříme znovu. Výstižně vyjádřil podstatu problému C. Fried. von Weizsäcker, když zdůraznil jedinečnost života a kultury v dosud poznaném vesmíru.

Musíme si uvědomit, že biosféra je pozemským organismem, jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Biosféra obsahuje značnou část rozptýlené genetické informace dnešní biosféry a primitivní paměťové struktury kulturní. Proto je ekologická krize v celé naší historii nejvážnější. Nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. Dnes je zřejmé, že mezi nejsložitější formy života patří bohužel i člověk, a na něm, jak víme, závisí kultura.

tags: #priroda #v #ceske #filosofii

Oblíbené příspěvky:

• PRV: Definice a vývoj
• Praktický odpadkový koš
• Přírodní památky Berounska
• Problémy s recyklací papíru
• Průvodce instalací odpadů