Louka. Taková zdánlivá samozřejmost v sobě skrývá spoustu zajímavých příběhů. Kdo by neměl rád louku… Léto a louka k sobě patří tak, jako zima a sněhulák. Takže je právě nejvyšší čas, abychom se s ní seznámili blíže. Ukážeme vám, jaké poklady v nich můžete najít. Naučíme vás používat luční bohatství jako lékárničku a seznámíme se s těmi nejvzácnějšími obyvateli luk. Nezapomeneme ani na původní důvod, proč u nás louky vznikaly a k čemu vlastně slouží. Spoustu z toho určitě znáte, ledacos ale může být novinkou nejen pro vás, ale i pro dospěláky.
Vezmeme vás na různá místa naší vlasti a povíme si o všem, co se na barevných a voňavých loukách odehrává. Přidáme samozřejmě i pracovní listy a vy, až si o prázdninách půjdete lehnout do vysoké trávy a zaposloucháte se do zvuků, které se z ní ozývají, budete už přesně vědět, co se to kolem vás právě děje.
Luční ekosystémy a biodiverzita
Největší diverzitu druhů i biotopů představují luční ekosystémy. Je to velmi příhodná plocha pro podporu biodiverzity, k tomuto účelu se přímo nabízí. Navíc už v areálu moc rozsáhlejších zelených ploch, které bychom mohli takto využít, nezbývá.
Většina z nich vznikla historickou hospodářskou činností odlesňováním a získáváním prostoru pro pole a pastviny. Přirozené původní kvetoucí louky se vyskytují nad horní hranicí lesa. Tyto louky byly rozšiřovány do nižších pásem na úkor lesní vegetace a mají charakter polopřirozených luk, které vyžadují značný podíl lidské práce s využitím pastevního hospodářství.
Náš projekt květnaté louky sleduje současný trend, kdy ve vybraných lokalitách dostává prostor místní biodiverzita, nikoliv cizokrajné nebo zahradnické rostliny. V západním Německu nebo Rakousku už taková praxe funguje dvacet třicet let, u nás je zatím stále v plenkách.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Historie pěstování květnatých trávníků
Nejstarší konkrétní informace o pěstování květnatých trávníků je možné nalézt v knize Devegetabilibus od Alberta Magnuse z období kolem roku 1260. Z pozdního středověku jsou dochovány obrazy zobrazující panu Marii s jezulátkem, sedící na rozkvetlé louce v zahradě, ohrazenou zdí nebo plotem. Tento typ zahrady, tzv. Hortus conclusus byl od 14. V renesanci se zahradní umění se vrací ke starým antickým vzorům římských zahrad a rozkvetlé louky se staly součástí tzv. locus amoenus - líbezného místa.
Architekt a humanista Leon Battista Alberti vypracovává ve Florencii kolem roku 1458 první pravidla pro zahrady podle antického vzoru ve svém architektonickém traktátu Deset knih o architektuře (De re aedificatoria libri X), ve kterém čerpá z prací antického architekta Vitruvia. Popisuje pravidla pro zahradní umění, v nichž vychází převážně z dopisů Plinia mladšího.
V přísně formálním období baroka zahradní architektura rozvolněný vzhled přirozené louky nevyužívala, ale následně byla tato potlačení přírodních prvků násobně vykompenzována na poč. 18. století v Anglické krajinářské škole. Skrzemalby C. Lorraina, nebo N. Poussina, kteří na svých plátnech zachycovali představy dokonalé, heroické krajiny, se do krajinářské zahrady promítla antika. Prostřednictvím slavných architektů došlo ke zformování zcela nové krajiny tvořené systémem přírodních prvků, včetně rozsáhlých kvetoucích luk. Na tomto stylu se podíleli např. William Kent, Lancelot Brown a William Robinson, který přišel s nekonvenčním využitím travin a bylin v zahradní architektuře.
S přírodě podobnými vegetačními prvky začínalo pracovat již celkem běžně od 20. let 20. století v Německu a 30. let 20. století v Nizozemí. Ve Velké Británii se zájem o zakládání přírodě podobných vegetačních prvků (angl. native habitat planting) začal projevovat až v 80. - 90. letech 20. Problematice zakládání a obnovy druhově pestrých krajinných porostů a jejich návratu do krajiny je v České republice věnována pozornost přibližně od poloviny devadesátých let minulého století. Postupně začal klesat význam produkční funkce travních porostů a projevil se zájem o druhově bohaté směsi cenné pro stabilitu ekosystému.
Květnatá louka - definice a terminologie
Druhově pestré porosty jsou v zahradní architektuře ne zcela výstižně nazývány termínem „Květnatá louka“, což je dle ČSN 839 001původní přirozený, záměrně založený nebo přísevem upravený travní porost s výrazným podílem dvouděložných bylin. PEJCHAL (2005) definuje přírodě podobný vegetační prvek takto: Svým charakterem (druhová, prostorová a případně i věková struktura) se významně blíží jak rostlinným společenstvím přirozeného a polopřirozeného charakteru, tak i spontánně vzniklým společenstvím rostlin přírodě vzdáleným. Vykazuje tedy z praktického hlediska již nezanedbatelný stupeň autoregulace, respektive spontaneity, dlouhodoběji se však bez cílené péče neobejde.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
Dle této definice je termín „Louka“ vnímán jako přírodě podobný vegetační prvek, který nevylučuje druhovou pestrost, a jeho vlastnosti odpovídají záměru zahradního architekta. V zemědělské praxi je termín „Louka“ chápán jednoznačně produkčně a takto jej chápou i semenářské firmy, které se výrobou směsí zabývají. V odborné literatuře není termín „Louka“ pevně definován, termín „Květnatá louka“ je také zavádějící, a proto je při každém kompozičním záměru nutné podrobně specifikovat a jasně stanovit cíl, kterého chce zahradní architekt na zájmové ploše konkrétním návrhem dosáhnout. U druhově pestrých porostů je tento problém zcela zřejmý a rozpor je daný především odlišným vnímáním jednotlivých uživatelů.
Z hlediska hierarchie trávníkářského třídění porostů spadají všechny extenzívně pěstované travní, travinnobylinné i vyloženě druhově pestré porosty do kategorie krajinných trávníků. „Krajinný trávník“ dle ČSN 839031zahrnuje převážně extenzivně využívané a/nebo pěstované porosty ve veřejné a soukromé zeleni, v krajině, u komunikací, na rekultivovaných plochách, druhově bohaté porosty lučního charakteru. Jedná se o trávníky se širokým spektrem použití podle účelu a stanoviště, např. jako ochrana proti erozi, odolnost na extrémních stanovištích, základ pro rozvoj stanovištně vhodných biotopů, zpravidla nezatížitelné nebo jen málo zatížitelné. Nároky na péči jsou u krajinných trávníků velmi malé až střední, ve zvláštních případech až velmi vysoké.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v zahradní architektuře se propojují poznatky a terminologie mnoha směrů a ne všechny typy porostů lze jednoznačně zařadit do konkrétní škatulky, protože právě kreativita zahradní architektury zavedené stereotypy nabourává. Druhově pestré směsi s různým podílem bylin jsou zařazovány mezi trávníky také v sousedních zemích.
V EU je obecně uznávanou normou kategorizace trávníků německý systém „Regel-Saatgut-Mischungen - Rasen“ (RSM). Dle tohoto systému jsou trávníky z hlediska účelu pěstování a intenzity ošetřování zařazeny celkem do osmi kategorií (tab. X) a v jejich rámci do různých typů. Extenzivní trávníky patří do kategorie 7 - „krajinné trávníky“ s typy: 7.1 - standardní (bez bylin nebo s bylinami), 7.2 - pro suché podmínky (bez bylin nebo s bylinami), 7.3 - pro vlhké podmínky a 7.4 - pro polostín. U každé kategorie jsou uvedeny doporučené ekologické podmínky pěstování, úroveň ošetřování a výsevek v g.m-2. Základní charakteristikou je však výběr vhodných druhů do směsí; skladba směsí je rámcová a procentické rozmezí jednotlivých komponent ve směsi umožňuje přizpůsobit směs konkrétním stanovištním a pěstebním podmínkám.
Výhody druhově pestrých porostů
Druhově pestré porosty mají hned několik předností. Vedle významné krajinotvorné a estetické hodnoty je to především omezení počtu sečí během vegetačního období a to na 2-3 seče. Dále již výše zmíněná podpora diverzity a to nejen rostlinných druhů, ale i mikroorganismů a živočišných druhů, kteří v těchto porostech nalézají útočiště. Obecně je udávána diverzita živočišných druhů v louce o řád výše než diverzita rostlinných druhů! V přirozených lučně-lesních ekosystémech se vyskytuje také dvojnásobný počet ptáků, než v ekosystému orné půdy.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
Floristické složení porostu je výsledkem komplexního vlivu celého ekosystému. Většina přirozených travních porostů se vyznačuje velkou proměnlivostí druhového složení. Poměrně stálé zastoupení druhů se udržuje jen na stanovištích, kde při menším počtu komponentů nejsou tak vyhrocené konkurenční vztahy. Změny podílů zastoupených druhů mohou být sezónní, každoroční, cyklické i trvalejšího charakteru.
Druhově pestrá směs obsahuje v různém podílu určitý počet travních druhů, jetelovin a ostatních dvouděložných bylin. Druhové bohatství těchto porostů je dáno především zastoupením specifické skupiny dvouděložných rostlin, které se v průběhu let mění v závislosti na způsobu jejich využívání.
Požadavky na vysoký počet rostlinných i živočišných druhů na stanovišti, zachování protierozní funkčnosti, odolnost vůči suchu, popř. i estetický dojem porostu, tzn. sladěnou, déletrvající a střídavou barevnost porostu, včetně využitelnosti jednotlivých částí bylin pro léčivé účely, předurčují i specifický přístup k tvorbě druhově bohatých směsí a jejich managementu. Druhově pestré luční porosty mají nezastupitelný protierozní význam.
Zachování druhově bohatého společenstva je závislé na zemědělském hospodaření. Výrazné snížení pestrosti původních květnatých luk v nedávné době přineslo používání minerálních hnojiv a přesévání luk intenzivnějšími odrůdami trav a jetelovin. Produkce píce se zvýšila, ale rozmanitost rostlinného společenství se zmenšila.
Některé dříve hojné luční květiny se staly vzácnými a dnes některé dokonce řadíme mezi ohrožené druhy. Příkladem toho jsou např. Obhospodařování krajinných travních porostů bude ve stále větší míře odpovídat požadavkům ochrany přírody.
Zakládání a péče o květnatou louku
Když takovou louku zakládáte, musíte se obrnit trpělivostí. Klienti mnohdy bývají netrpěliví a mají představu, že kopretiny do půl roku vytvoří krásný koberec, chtějí kvetoucí zahradu nejlépe hned. Jenže příroda je příroda. Zejména, když postupujeme přirozeným způsobem a neprovádíme intenzivní zahradnické výsadby rostlin napěstovaných předem ve skleníku. V tom je ale zároveň i výhoda, když už zde něco vyroste, tak to většinou i vydrží.
Období, kdy mohou vysetá semínka vzklíčit, je omezené, bývá to na jaře a pak koncem léta. A zcela běžně to trvá minimálně rok a půl, někdy i dva tři roky, než dosáhneme optimálního výsledku. Je zajímavé to vše sledovat, okukovat, ale nesmíme být zklamaní, když nám hned na začátku cílové druhy nevyrostou. Je normální, že semínka takzvaně přeléhají a čekají na optimální dobu pro vyklíčení. Nicméně s dosavadním výsledkem jsem rozhodně spokojený. Už zde vyrostla spousta cílových rostlin, ve velkém množství třeba vičence, které stihly během léta vykvést a vytvořit další semena. Vykvetly nám například i šalvěje.
Především musíte mít vhodné stanovištní podmínky. Celý tento prostor jsme koncipovali jako suchou louku, polostepní trávník, tedy něco, co do Suchdola a jeho blízkého okolí přirozeně patří. Na první pohled se to možná nezdá, ale naše univerzita leží v přírodovědně mimořádně zajímavé a atraktivní oblasti dolního Povltaví, na hraně vltavského kaňonu. Pouhé stovky metrů od nás jsou nesmírně významné a bohaté rezervace. Naší snahou je připodobnit louku zdejšímu přírodnímu základu. Cílem je, aby sem zapadala, aby se stala „nášlapným kamenem“ pro biodiverzitu rostlin, ale také hmyzu, který tu kolem nás žije v úžasných, i když dost izolovaných rezervacích.
Zcela zásadní jsou vhodné stanovištní podmínky. Chceme-li mít suchý trávník, musíme mít suché podmínky. Mírně vyvýšená duna zaručuje sucho jako jakýsi stresový faktor eliminující nežádoucí druhy rostlin. Na rozdíl od nich adaptované druhy suchých trávníků takové podmínky dobře snášejí. Půda také nesmí být příliš bohatá na živiny, to je druhý zásadní předpoklad. A třetí, vůbec nejdůležitější, je zajistit vhodnou následnou péči. Biodiverzitní louku nelze sekat šestkrát ročně, jako běžný městský trávník, měla by zde probíhat pouze šetrná seč ve vhodném termínu.
Je ale fakt, že jsem během letošních enormním veder měl obavu, jak se s tím mladičké rostlinky vypořádají. Dopadlo to překvapivě dobře, dodatečná zálivka nebyla prakticky nutná. Louku zatím nebylo třeba posekat, ale několikrát jsme ji už ručně pleli. Právě proto, abychom eliminovali nežádoucí plevele.
Na takové louce by kromě správné skladby rostlin nemělo chybět mrtvé dřevo, již zmíněné písečné duny a podobně. Není to samozřejmě jen botanický projekt, celý prostor má být zajímavý i esteticky. Najdeme tam i kameny, mezi nimiž jsou štěrbinky a volné prostory pro pohyb hmyzu.
Dnes jsou velkým tématem opylovači. Většina lidí si představí včelu medonosnou nebo čmeláka, ale opylovačů je mnohem víc. Například samotářské včely, které jsou poměrně vzácné. Neustále jsou v pohybu, vyhrabávají si chodbičky, takže jim musíme nabídnout vhodný substrát. Proto ty hromady písku.
Snažíme se být lokální v řadě ohledů. Substrát tvořící základ květnaté louky je místní spraš, na kterém stojí celý kampus. Je to jemný sediment navátý větry v dobách ledových. Využili jsme výkopovou zeminu ze stavby nové univerzitní školky, čímž šetříme emise i finance. Zároveň je to ten nejvhodnější přírodní materiál. Z místních zdrojů je i mrtvé dřevo, které má velký význam pro hmyzí obyvatele louky. Použili jsme kmeny, které musely být pokáceny, protože ohrožovaly bezpečnosti lidí v kampusu.
Regionální směsi semen
To je název komerční směsi, u které ani nevíte, odkud osivo pochází, a jako loučka našich babiček se to jenom tváří. Často je to velká blamáž. Firmy chtějí prodat své osivo a kde je vyprodukované, to už je další věc. Leckdy třeba na druhém konci planety. Nebo jde o druhy, které se v Čechách sice vyskytují, ale nejsou to místní genotypy. Do „louček našich babiček“ se dokonce běžně dávají i jihoamerické druhy okrasných rostlin, které jsou potenciálně velmi invazní.
Speciální směs pro Prahu jsme začali vytvářet zhruba před pěti lety. Tato směs je neprodejná, produkuje ji magistrát pomocí svých partnerů a spolupracovníků z řad botaniků a producentů osiva z různých neziskových organizací. Jako je například Toulcův dvůr se svým sociálním podnikem ENVIRA, o.p.s., kde znevýhodnění lidé produkují semínka v rámci zahradnictví. Možná vás to překvapí, ale rád bych zdůraznil, že v celorepublikovém srovnání je právě v hlavním městě ochrana přírody velmi nadstandardní.
Minimálně 30 až 40. Všechny rostliny mají svůj genetický původ v pražských rezervacích, kde byla semínka ve spolupráci s orgánem ochrany přírody, pražským magistrátem, odebrána.
Louka jako ekosystém závislý na péči člověka
Kniha představuje louku jako ekosystém, který je plně závislý na péči člověka. Ty krkonošské dostaly zabrat především po odsunu sudetských Němců, kteří po generace na zdejších loukách hospodařili. Po jejich odchodu louky začaly zarůstat a mizela jejich pestrost a jedinečnost, která je důležitá nejen pro oko člověka, ale zejména pro hmyz.
Podařilo se ovšem najít několik nových i starých hospodářů, kteří slyší na argumenty vědců a pozemky nejen v národním parku, ale i v jeho okolí se snaží udržovat tak, aby se navrátila jejich původní pestrost. Právě jim je kniha věnována.
Knihu vidím jako návod pro zemědělce, chalupáře, či úředníky a pracovníky technických služeb, kteří se chtějí starat o své pozemky tak, aby byly k užitku nejen lidem, ale také všemu živému okolo. Mluví o mulčování, hnojení ale také intenzivní pastvě či rychlé a časté seči. Na příkladu hospodáře na Klinovkách vysvětluje, že pestrá louka je pro jejich hosty krásnější než jednotvárný travní porost. Pro tyto skupiny lidí by se měla stát tahle kniha povinnou četbou.
Současné hrozby pro luční ekosystémy
O bezzásahových zónách v národním parku Šumava se toho napsalo a řeklo hodně. O tyto zóny chráněných území, kde je příroda ponechána sama sobě, se vede a vedlo mnoho sporů. Na Šumavě a v Pošumaví jsou však i lesy hospodářské. Tam je cíl jiný. Trvale v lese hospodařit. Rakouský klášter Schlägl nebo Městské lesy Volary se o to snaží pokud možno citlivým způsobem, výběrným hospodařením bez smrkových monokultur, které co nejvíce respektuje přírodní procesy. Těžba jednotlivých stromů místo holoseče vede k lesu různorodému, různověkému a odolnému vůči počasí a kůrovcovým kalamitám.
Napřimováním toků jsme přišli o stovky a tisíce kilometrů říčních toků. Je těžké stanovit, kolik vody se takto ztratilo z naší krajiny. Zmizely říční meandry, slepá nebo dočasná ramena, lužní lesy, ve kterých se při povodních rozlévala voda, aniž by někomu škodila. Tyto škody na velkých tocích je těžké odstranit.
Kromě toho, že investor začal budovat bez povolení, nenechal ani projekt posoudit příslušnými úřady z hlediska vlivu na životní prostředí. Orgány státní moc ale proti takovému postupu nezasahují. A to i přesto, že lokalita přijde o cenný ekosystém.
Denně přicházíme o půdu o velikosti plochy třiceti fotbalových hřišť, od předválečné doby tak přišlo Česko o celou čtvrtinu zemědělské půdy. Příčinou je především zábor půdy pro novou výstavbu. Tento proces má své ekonomické a ekologické důsledky. Krajina, která se mění na města či logistická centra, ztrácí své přirozené schopnosti.
tags: #priroda #v #lete #ekosystem #louka #charakteristika
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]