Rozdíly Mezi Přírodou a Krajinou v České Republice: Důraz na Vodní Prvky

Vodní prvky v krajině jsou bezesporu jednou z nejkrásnějších ukázek neustále probíhajících přírodních procesů. Zvláště mohutná údolí velkých toků představují nejzřejmější doklad dlouhodobých vývojových procesů, které jsou svojí délkou nesrovnatelné s lidským životem. Na jiných místech krajiny naopak probíhají procesy spojené s vodou, jež jsou sledovatelné a měřitelné v mnohem menších časových intervalech jako např. vznik a zánik říčních ostrovů, jesepů a říčních ramen, existence tůní a periodických mokřadů atd.

V naší krajině proto představuje fenomén vodního toku a s ním existenčně spojeného okolního prostředí nejvíce živou část krajiny, která se neustále vyvíjí (PŘÍKLAD - údolí Jihlavy pod Mohelnem). Právě živelnost a nepřestávající vývoj jsou pro většinu lidí nejtypičtěji spojeny s prostředím vodních toků. Na rozdíl od okolní krajiny je u nich totiž představa živého pulsujícího organismu velmi blízká, protože pohyb vodní masy ať téměř neznatelný nebo někdy naopak až děsivě rychlý vizuálně asociuje jeden ze základních projevů života.

Vedle vodních toků a jejich niv je naše krajina velmi často protkána i dalšími vodními prvky, tj. rybníky, mokřady, tůňkami, strouhami, podmáčenými loukami, studánkami, prameništi atd. Velmi rychlý rozvoj mokřadních ekosystémů je přitom dobře vidět i na nově budovaných lokalitách (viz např. Bohužel ale právě na vodních prvcích v krajině bývá markantněji než kdekoliv jinde vidět negativní důsledky lidských zásahů.

Negativní Důsledky Lidských Zásahů

Jedná se jak o vlivy nezamýšlené (např. eroze a důsledky s ní spojené apod.), tak i o činnosti dokládající mnohdy úmornou a opakující se snahu člověka upravit a změnit tuto krajinu k obrazu svému ve smyslu neblahého "poručíme větru dešti" (např. K nejpodstatnějším dnešním příčinám a způsobům narušování ekologického kontinua v důsledku lidských aktivit patří znečištění vody, výstavba jezů a přehrad, podélné hráze umístněné podél vodního toku oddělující říční koryto od laterálních subsystémů říční krajiny, zkanalizování řek a potoků spojené s vydlážděním dna a břehů, odlesnění říční nivy, totální změna vegetačního pokryvu, likvidace břehových porostů, odvodnění nivy, "živelné" rozrůstání ploch lidských sídel na úkor říční krajiny, výstavba průmyslových a zemědělských objektů a výstavba komunikací.

Při výše uvedených aktivitách dochází také často k likvidaci druhotných biotopů, které sice vznikly v důsledku předchozí činnosti člověka, ale postupně nahradily v menší či větší míře ekosystémy původní (Štěrba, 2001). Zatímco v minulosti byly lidské zásahy do krajiny limitovány převážně technickými možnostmi a přírodními překážkami, dnes je tomu jinak. Technologický vývoj posouvá hranice "nemožného" dál a tak se mnohdy jedinou překážkou realizace záměru s negativním vlivem na ekosystémy, funkčnost a charakter vodních prvků v krajině stávají nejrůznější legislativní nástroje.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

K dalším problémům spojeným s vodními prvky v krajině patří např. téměř všudypřítomné odpadky, přihnojování rybníků či nejrůznější problémy spojené s lidskou "invencí" jako např. Nejvýznamnějším legislativním nástrojem na ochranu vodních prvků v krajině je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody). V jeho § 1 se uvádí, že jeho účelem je mimo jiné: "přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji ...".

Ochrana Vodních Prvků v Krajině

Ochrana převážné části vodních prvků v krajině je v zákoně o ochraně přírody zabezpečena především díky právnímu zakotvení a ochraně institutu významného krajinného prvku a územního systému ekologické stability. Významné uplatnění v ochraně vodních prvků v krajině, ale mohou mít také další instituty obecné územní ochrany, tj. zejména krajinný ráz, přírodní park a přechodně chráněná plocha. Ze zvláště chráněných částí přírody je ochrana vodních prvků v krajině za předpokladu, že vymezená území naplňují stanovená kritéria, možná také formou některé z kategorií zvláště chráněných území.

Kromě zřízení zvláště chráněného území se vztahuje vyšší ochrana také na ty části krajiny, které jsou biotopy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Zvláštní režim a zvýšenou ochranu mají také vodní prvky v krajině, které jsou součástí soustavy Natura 2000, tj. Neopominutelný význam má pro ochranu přírody a krajiny také možnost orgánů ochrany přírody zakázat či omezit již povolenou činnost podle § 66 zákona o ochraně přírody. Orgán ochrany přírody je podle tohoto ustanovení oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat.

Tuto možnost má orgán ochrany přírody jak v případech, kdy se s plánovanou činností ještě vůbec nezačalo, tak i v případech, kdy k uvedené činnosti již dochází, ale zatím je bez patrných negativních vlivů. Z výše uvedeného tedy plyne, že ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody lze užít vždy, pokud existuje reálně možnost, že uskutečnění určité činnosti (popř. pokračování v ní) by mohlo znamenat "změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody". Zákaz či podmínky pro výkon činnosti orgán ochrany přírody stanovuje rozhodnutím ve správním řízení.

Výhodou tohoto řízení je, že odkladný účinek takového rozhodnutí o omezení nebo zastavení činnosti je vyloučen přímo ze zákona (viz § 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody). Velmi důležitou skutečností do nedávna bylo, že možnost omezení či zákazu se do konce roku 2012 vztahovala i na případy již povolené činnosti, a to včetně činnosti povolené orgány ochrany přírody (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Od roku 2013 však již platí, že omezení či zákaz činnosti nelze uplatnit v případě již vydaného platného pravomocného rozhodnutí.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Výše uvedené možnosti dané zákonem o ochraně přírody představují vhodné nástroje k zachování stávajících vodních prvků v krajině. Jejich důsledné uplatňování může zastavit trvající trend nadměrného využívání vodních prvků v krajině pro nejrůznější lidské aktivity a představuje primární předpoklad pro budoucí obnovu původního přírodě blízkého stavu zejména zvýšením plochy vodních a mokřadních ekosystémů, zlepšením jejich kvality, obnovou jejich funkce v podobě biotopu řady cenných druhů apod. Je ovšem zřejmé, že samotná administrativně-správní opatření typu zákazů, povinností získat předběžný souhlas, závazných stanovisek či povolení stanovená nejen zákonem o ohraně přírody nemohou samy o sobě stávající situaci zlepšit.

To ale ani není jejich účel. Reálné pozitivní změny sebou nese v některých případech teprve čas (např. vytváření sekundárních stanovišť, postupný samovolný návrat do původního přírodního stavu v důsledku absence rušivých zásahů apod.), anebo jsou spojeny s řízeným lidským zásahem, ať již jednorázovým či dlouhodobým. Velmi pozitivní skutečností je v současnosti možnost využití celé řady dostupných finančních nástrojů k obnově, udržování či zlepšení stávajícího stavu vodních prvků v krajině.

Možnosti Obnovy a Revitalizace

Další výrazné zlepšení by mohlo přinést především vhodné nastavení dotačních titulů směřujících k současným uživatelům volné krajiny, které by ekonomicky motivovalo vlastníky, nájemce a správce pozemků k takovému využití pozemků, které by svojí "přidanou hodnotou", tj. Cílem realizace obnovných a podpůrných opatření by přitom měla být snaha o vzájemnou harmonickou koexistenci existujících zájmů v krajině ovlivňujících existenci vodních prvků. Ve vztahu k vodním prvkům v krajině je na místě se vyvarovat někdy přílišné a mnohdy i zbytečně umělé regulace tam, kde to jde snadno jinak a lépe.

Zbytečně násilná řešení se totiž můžou při případném pozdějším "návratu přírody" do původního stavu nevyplatit a nejde jen o ty nejmarkantnější případy ničivých povodní valících se regulovanými koryty řek a nadměrně zorněnou krajinou. Možnosti realizace nových mokřadních ploch a revitalizace vodních toků jsou dnes ale prakticky ve všech případech omezeny problematickými vlastnickými vztahy k dotčeným pozemkům, zvláště v případech větších projektů či revitalizace celých úseků vodních toků. Velká šance, jak tyto problémy s vlastnictvím pozemků řešit, se v současnosti nabízí v podobě komplexních pozemkových úprav a v jejich rámci pak v tzv. plánu společných zařízení.

Pozemkové úpravy nabízí především prostor pro skutečnou revitalizaci (zvláště menších) vodních toků, které díky dědictví neblahé minulosti stále zůstávají buď zcela či z části zatrubněny nebo v nepřirozeně napřímených a uměle vytvarovaných korytech, a dále pak i pro obnovu či vytváření mokřadních ekosystémů. V rámci plánu společných zařízení přitom může být vytvořen prostor revitalizaci vodních toků spočívající v návratu toku do původního koryta či ve vybudování přírodě blízkých koryt, ve kterých pak mohou vodní toky mnohem lépe plnit svoji významnou ekosystémovou funkci.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Velký přínos má pro ochranu přírody rovněž budování a obnova mokřadních ploch, ať již samostatných či v návaznosti na nově realizované rybníky a vodní nádrže, především pak takové, které se cíleně nevyužívají pro produkci ryb (tj. slouží primárně k jiným účelům). V případě rybníků a vodních nádrží jsou přitom z pohledu ochrany přírody nejcennější litorální (okrajové) plochy s nízkým vodním sloupcem. Tyto plochy přestavují vhodný biotop pro celou řadu vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Jako velmi pozitivní se proto jeví případné oddělení části vodní plochy s nízkou hladinou nadržení sloužící primárně zájmům ochrany přírody od zbytku "hluboké" vody, které zamezí průniku ryb a dále pak i budování drobných samostatných vodních ploch v podobě mělkých tůněk umístněných nad či pod vodní nádrží mimo koryto vodního toku (viz případové studie). Je třeba zdůraznit, že právě mokřadní ekosystémy byly u nás až do nedávné doby nejvíce na ústupu, když řada z nich musela ustoupit jiným společenským zájmům (byť často poplatným své době). I v dnešní době pak stále patří k nejvíce ohroženým a zranitelným ekosystémům.

V rámci plánu společných opatření je dále možné vytvářet rovněž prostor například pro budování drobných tůněk na místech s přirozeným výskytem spodní vody, tj. Z výše uvedeného je zřejmé, že pozemkové úpravy dávají ochraně přírody a krajiny skutečně velké možnosti, a vždy v daném katastrálním území na dlouhé období zřejmě i neopakovatelnou příležitost, k vytvoření podmínek pro následnou realizaci mnoha z pohledu ochrany přírody a krajiny pozitivních opatření obnovujících či vracejících do krajiny chybějící vodní prvky.

Pokud je tato jedinečná šance využita, je následně možné s pomocí výše uvedených evropských či domácích dotačních titulů provést celou řadu pozitivních záměrů, které pomohou zvýšit zastoupení vodních prvků v krajině, o kterých by jinak bez vyřešení komplikovaných vlastnických vztahů v území nebylo možné reálně vůbec uvažovat.

Legislativní Rámec Ochrany Přírody

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, nestanoví přímo, zda má být v chráněných územích uplatněn aktivní, nebo pasivní management. V případě národních parků však stanoví, že (§ 15 odst. 2): „Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením“, a v případě národních přírodních rezervací (§ 28, odst. 2): „Využívání národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí“.

Zřizovací předpisy, tj. vládní nařízení, kterými byly zřízeny národní parky Podyjí (č. 164/1991 Sb.) a Šumava (č. 163/1991 Sb.) a přehlášen již v roce 1963 zřízený Krkonošský národní park (č. 165/1991 Sb.), explicitně uvádějí, že posláním národního parku je „...uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin...“.

Většina území v ČR, ve kterých jde především o ochranu spontánních procesů, náleží mezi evropsky významné lokality. To znamená, že pro typy přírodních stanovišť (habitatů) i pro druhy, které jsou v daných evropsky významných lokalitách předmětem ochrany, je nutno udržet nebo zlepšit stav příznivý z hlediska ochrany (favourable conservation status), který je v § 3 zákona č. 114/1992 Sb. definován pro (přírodní stanoviště) následovně: „Stav přírodního stanoviště z hlediska ochrany se považuje za ‚příznivý‘, pokud jeho přirozený areál rozšíření a plochy, které v rámci tohoto areálu pokrývá, jsou stabilní nebo se zvětšují a specifická struktura a funkce, které jsou nezbytné pro jeho dlouhodobé zachování, existují a budou pravděpodobně v dohledné době i nadále existovat, a stav jeho typických druhů z hlediska ochrany je příznivý“.

Vztahy Mezi Říční Plavbou a Ochranou Přírody

Vztahy mezi říční plavbou a zájmy ochrany přírody a krajiny jsou zažitým tématem hlavně v souvislosti se záměry další zesplavňující výstavby. Problematika je však podstatně širší. Z pozice ochrany přírody neumíme řešit závažné ekonomické aspekty plavby, musíme je však mít na zřeteli, neboť mohou působit i v náš prospěch. Měli bychom se však plavbou zabývat z hlediska všech aspektů obecné ochrany příznivého ekologického stavu vodních toků a jejich niv, včetně morfologického stavu vodních toků a jejich průtokového režimu. A podle toho posuzovat nejen rozvojové záměry (plavební stupně na Labi u Děčína, plavební bypass u Přelouče, nové plavební kanály nebo lodní zdvihadla ve vltavské kaskádě), ale také existenci stávajících plavebních cest.

Ochrana příznivého ekologického stavu vodních toků je novým polem odpovědnosti s novými nástroji, které se s přijetím evropské právní úpravy otevřelo sektoru vodního hospodářství. Značné možnosti přináší také ochraně přírody a krajiny - což mimo jiné souvisí s tím, že v moderním evropském pojetí mají k sobě tyto dvě oblasti blízko.

Východiskem je Směrnice 2000/60/ES, stanovující rámec pro činnost Společenství v ob­lasti vodní politiky (Rámcová směrnice). Tato směrnice pracuje s pojmem příznivý ekologický stav vodních toků, resp. vodních útvarů, přičemž měřítkem je blízkost stavu přírodnímu. Směrnice ukládá ekologický stav vodních toků chránit. Kde je stav příznivý, nesmí být poškozován. Kde jsou vodní toky následkem různých lidských činností příznivému ekologickému stavu vzdáleny, měla by být prováděna opatření ke zlepšení.

Směrnice není žádný ohnivý meč absolutní nápravy, neboť mezi obecnými požadavky a konkrétními opatřeními jsou dost komplikované převodní mechanismy. Ty v důsledku vytvářejí, a v našem specifickém národním prostředí zvlášť, poměrně velkou míru tolerance k různým formám nepříznivých změn vodních toků, souvisejících s jejich hospodářským využíváním, protipovodňovou ochranou apod. Rozhodně však nelze směrnici a z ní vycházející nástroje podceňovat, mimo jiné proto, že pro účely zlepšování ekologického stavu vodních toků bude možné čerpat značné prostředky z evropských zdrojů.

Přirozeně je žádoucí, aby péče včetně nákladných revitalizačních opatření byla logická, přiměřená a proporční. Pak se nutně dostaneme také k plavbě jako významnému faktoru ekologické degradace našich největších řek. Obecně jsou technické úpravy pro účely plavby akceptovatelné jako důvod odchýlení od příznivého ekologického stavu vodních toků. Zlepšování stavu toků tedy samo o sobě nejspíše nebude důvodem pro zánik plavby. (Měla-li by tato varianta nastat, pak spíše z důvodů ekonomických.) Nicméně odchylky od příznivého stavu by měly být akceptovány pouze v nezbytném, dobře odůvodněném rozsahu. V jednotlivých úsecích řek by se mělo pro příznivý ekologický stav udělat vždy to, co je nejlépe možné, s příznivým poměrem efektů a nákladů.

Skutečnost, že v určitém úseku řeky existuje plavební cesta, neznamená, že by v tomto úseku byly automaticky amnestovány jakékoliv odchylky od příznivého ekologického stavu a že by tento úsek měl být zcela vyňat z provádění zlepšujících opatření. Je zřejmé, že současná ekologická degradace splavných úseků našich řek přesahuje míru nezbytnosti a přiměřenosti. Je třeba požadovat podstatné ekologicky příznivé změny ve vztazích mezi plavbou a prostředím řek. A péče o ekologický stav vodních toků a jejich niv musí být významným hlediskem při posuzování jakýchkoliv záměrů nových staveb sloužících plavbě.

Historie a Současnost Regulace Řek

Regulace Labe a Vltavy, jejichž významným, byť ne jediným účelem bylo zesplavnění, započaly na konci 19. století a pak probíhaly v meziválečném období. Ve druhé polovině 20. století byly rozvíjeny zvětšováním kapacity plavebních komor, rekonstrukcemi jezů a postupnými korekcemi plavebních drah. Tyto regulace znamenaly zásadní přestavbu řek a jejich niv. Z hlediska ekologického stavu, v aspektech morfologické členitosti a bohatosti a charakteru oživení, se jednalo o nepříznivé změny velkého až fatálního rozsahu. V zasažených úsecích došlo k zásadní prostorové redukci a tvarovému zjednodušení říčních koryt a přírodních říčních pásů a k celkovému zjednodušení průtokových poměrů.

Vedle plavby a malé vodní energetiky profitovalo z těchto úprav hlavně zemědělství, které získalo nové plochy a ochranu před častějším zaplavováním menšími povodněmi. V současnosti jsou technické úpravy splavných úseků Labe a Vltavy soustavně udržovány správci vodních toků na jejich náklady. Pro správce je hlavním kriteriem udržování parametrů plavební cesty. V podstatě konzervativně dodržují předlohy, založené v dobách před druhou světovou válkou, přičemž ekologický stav toků zůstává stranou. V řadě aspektů jsou jejich přístupy překonané i jen z technického hlediska - například udržování některých historických konstrukčních prvků, které sloužily dnes již zaniklým způsobům plavby.

Z celkově dosti ustrnulých požadavků, které lze zjednodušeně vyjádřit slovy: „Na plavební dráhu nám nesahejte“, vyplývá, že některá zlepšující opatření nelze provést, nebo by se v případě realizace posouvala do toporných, neorganických způsobů provedení s významně redukovanými efekty. Příkladem může být odmítání obnovy přímého napojení některých mrtvých ramen na aktivní řečiště. Zdá se, že v současné době nazrává neudržitelnost současného stavu zesplavněných úseků našich řek, a to z hlediska zájmů jak ochrany přírody a krajiny, tak vodního hospodářství i samotné říční plavby:

Hlavně v široké nivě středního Labe se začíná zřetelněji projevovat, trochu nadneseně vyjádřeno, další generace nepříznivých ekologických dopadů regulačních úprav. Do gradační fáze dospívá zazemňování řady vodních prvků krajiny, které se při úpravách řeky ocitly mimo působení přirozeného říčního průtokového režimu. V řadě míst se vytrácejí vodní hladiny, stanoviště se zjednodušují a ochuzují. To se bohužel týká i zvláště chráněných území, o nichž jsme si mohli léta myslet, že jsou „zabezpečena“.

Zejména po povodňových zkušenostech posledního desetiletí začíná být zřejmé, že říční regulace, založené v první polovině minulého století, již v řadě ohledů nevyhovují ani současným vodohospodářským požadavkům. Souvislé technické úpravy koryt řek, včetně částečného ohrázování, byly ve své době prováděny bez dostatečného rozlišení mezi zastavěnými a nezastavěnými úseky niv. Z hlediska současných potřeb poskytují příliš malou protipovodňovou ochranu obcím a městům a naopak příliš velkou měrou omezují povodňové rozlivy do nezastavěných niv.

Protipovodňová ochrana obcí a měst je zatím vylepšována lokálními opatřeními, podporovanými programy protipovodňové prevence Ministerstva zemědělství. Jde však spíše o dílčí řešení, zatímco v zájmu komplexně pojaté protipovodňové ochrany je potřeba zásadněji rehabilitovat průtokové poměry v rámci povodí. To zahrnuje i šíře pojaté revitalizace významnějších úseků řek a jejich niv, včetně obnovy přírodě blízkých, povodňově průtočných říčních pásů.

Další vodohospodářský problém představuje existence některých historických prvků technických úprav řek, které vznikly kvůli dnes již neprovozované voroplavbě nebo potažní plavbě. Jde zejména o dlážděné potahové stezky, kvůli nimž jsou rovněž převážně dlažbami souvisle stabilizovány říční břehy. Některé výhony a po­délné koncentrační hráze byly postaveny v zájmu soustředění proudění, ale později jejich účinky nahradily nové jezové stavby nebo funkční konstrukce jezů. Dnes je otázka, zda tyto prvky regulací dál udržovat jako zajímavé starožitnosti, ovšem s tím, že jejich existence významnou měrou blokuje případné obnovování členitosti koryt řek.

Nákladně udržované plavební cesty na Labi a Vltavě jsou využity jenom málo. Na Labi nad soutokem s Vltavou je výskyt plavidla většího než rybářská pramice skoro sváteční záležitostí. Zástupci plavby vysvětlují tento stav mimo jiné nedoinvestovaností plavebních cest a vznášejí požadavky na jejich masivní podporu z veřejných prostředků, včetně financování zcela nové výstavby. Spíše však lze hovořit o tom, že plavba neuspívá v soutěži s jinými druhy dopravy. V této situaci také ztrácí váhu jako důvod pro udržování řeky v ekologicky degradovaném stavu.

Celkově není současná situace našich zesplavněných toků uspokojivá, stejně jako je nejasná další ekonomická existence plavby. Nejspíše by měla být činěna významná rozhodnutí zda, případně nakolik a za jakých podmínek, plavbu a její nepříznivé dopady na prostředí řek dále podporovat z veřejných zdrojů. Pokud se plavbě na našich řekách podaří najít novou hospodářskou dynamiku, je současně nezbytné, aby přijala kvalitativně nové způsoby soužití s prostředím řek a niv, umožňující významná zlepšení jejich ekologického stavu. Jinak je na místě otázka, zda by se plavba na českých řekách skutečně neměla zredukovat třeba na krátkou trasu pražských rekreačních parníků někde mezi Chuchlí a Císařským ostrovem.

Bohužel česká plavba nehledá příliš aktivně ekologicky příznivější soužití s řekami. Po léta produkuje povšechné řeči o nejekologičtějším způsobu dopravy, opomíjí však podstatný faktor ekologické degradace vodních toků v důsledku zesplavňujících úprav. To platilo i v posledním rozmachovém období naší plavby ke konci socialistické éry, kdy byly prováděny například rekonstrukce zdymadel. Již tehdy propagátoři plavby velmi pěkně hovořili například o ekologických kompenzačních opatřeních při výstavbě německého kanálu Dunaj - Mohan. (Nejvýznamnějším „ekologizačním“ prvkem tam je zřejmě otevřená komunikace mezi plavební dráhou a pomístně dochovanými členitými strukturami někdejší řeky Altmühl.) Ale u tohoto dávání za příklad u nás zatím všechno končilo. Do stadia konkrétních ekologizačních opatření zatím v Čechách v souvislosti s říční plavbou nikdo nepostoupil.

Spíše naši propagátoři plavby dávali v šanc svoji věrohodnost různými zvláštními, nepodloženými výroky, například o blahodárném účinku provzdušňování a míchání vody lodními šrouby na říční ekosystémy. Dopravu, kvůli níž byly zdevastovány naše největší řeky a jsou nadále udržovány v ekologick...

tags: #priroda #versus #krajina #rozdíly

Oblíbené příspěvky:

• Trendy ve svatebních dortech
• Igelitové sáčky do vysavače Bosch – recenze
• Ochrana mláďat zvířat
• Kuchyňský drtič odpadu – co byste měli vědět
• Ohřev vody sluncem