Puštík obecný a příroda Vysočiny: Zajímavosti a ochrana

Vysočina se vyznačuje rozmanitou přírodou, která je domovem mnoha druhů ptáků, včetně sov. Nicméně, některé druhy sov se potýkají s úbytkem populace a jsou považovány za ohrožené.

Červené seznamy ohrožených druhů ptáků na Vysočině

Význam a historii červených seznamů ohrožených druhů shrnují Plesník et Chobot (2017). Druhý regionální červený seznam ptáků Vysočiny byl sestaven k roku 2016 a aktualizován v červenci 2017, kdy byl přidán výreček malý (Otus scops), u něhož byl na Vysočině nově zaznamenán hnízdní výskyt. Celkem je vyhodnoceno 319 v Kraji Vysočina volně žijících druhů ptáků. Předchozí první regionální červený seznam ptáků Vysočiny byl sestavena před 10 lety k roku 2006 (Kodet et Kunstmüller 2008), ve kterém bylo vyhodnoceno 193 druhů ptáků.

Sova pálená (Tyto alba) - návrat a ohrožení

V severnější části Vysočiny sova pálená vymizela před více než dvaceti lety. To se letos změnilo, když tento středně velký druh sovy v závěru února zaznamenali lidé v Havlíčkově Brodě. „Volali k nám do stanice, že sova nemůže létat, a tak jsme pro ni vyrazili. Na Vysočině se podle ochránců přírody po letech objevila sova pálená, ale uhynula. Následné testy prokázaly, že se otrávila jedem primárně určeným myším, sdělil ČTK ředitel stanice Pavlov na Havlíčkobrodsku Zbyšek Karafiát.

"Testy, které prokážou otravu, stojí přes dva tisíce korun. Přitom většinou je musí zaplatit záchranné stanice, které na podobná vyšetření nemají peníze," uvedl Karafiát. Podobné testy by podle něj bylo vhodné zajistit asi ve dvou desítkách případů ročně. Pavlovská stanice jich vloni objednala pět.

Běžně dostupné jedy na myši a potkany, jako je Lanirát, Ratimor nebo Kilrat, podle ochránců přírody obsahují látky, které brání srážlivosti krve. Zvířata po požití jedu žijí ještě několik dní. Sova pálená nebo sýček obecný na Vysočině před kolektivizací zemědělství běžně hnízdili. Ještě před kolektivizací zemědělství byly sova pálená podobně jako sýček obecný na Vysočině běžně hnízdícím druhem. Momentálně oba druhy figurují na seznamu silně ohrožených a jejich početnost dlouhodobě klesá, na Vysočině se nevyskytují vůbec. V Česku hnízdí poslední stovky (v případě sýčka desítky) párů.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Ochrana sovy pálené

V rámci projektu Budou žít? na ochranu sovy pálené, která patří na Vysočině mezi nejvzácnější a nejohroženější ptačí druhy, provedli členové Klubu ochrany dravců a sov při sdružení Děti Země kontrolu devadesáti hnízdních budek rozmístěných v zemědělských objektech okresu Pelhřimov. Pelhřimov, ale i v kraji Vysočina.

Namále mají i další sovy žijící v lidských sídlech, a sice sovy pálené. Ty hnízdí na kostelních věžích nebo půdách zemědělských budov. Bohužel pro ně je však většina kostelních věží dnes uzavřena proti vnikání holubů a v zemědělských objektech řádí kuna skalní, která je hlavním predátorem této sovy.

„Když jsme v roce 1996 začínali s projektem na záchranu sovy pálené, předpokládalo se, že zde stále roztroušeně hnízdí, ale skutečnost ukázala, že i ona je na Vysočině velice vzácná. Naše odhady dnes říkají, že hnízdí dva páry v každém okrese kraje,“ uvádí Pavel Koubek.

V letech 1996 až 2000 bylo v zemědělských objektech rozmístěno víc než 200 kusů budek zajištěných proti vnikání kuny skalní. Ochránci přírody se snažili sově pálené pomoci i vypouštěním jedinců z umělého odchovu zoologických zahrad, ale to bylo v roce 2009 ukončeno. Naděje na prokázané hnízdění sovy pálené na Vysočině je podle něho alespoň o něco větší než v případě sýčka.

Sýc rousný a další druhy sov ve Žďárských vrších

Ornitologové právě v těchto dnech sčítají ve Žďárských vrších sovy. Chtějí mít přehled o tom, jaké druhé v chráněné krajinné oblasti žijí a také kolik.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Nejčastější je sýc rousný, narazí ale také na puštíka a výra, který létá většinou kolem skal. „Sýc rousný je vzácná, ohrožená sova, tady se jí ale daří. Pak je tady kulíšek nejmenší a všude běžný puštík obecný. Máme zde skalní dominanty a na nich hnízdí výr velký,“ řekla Českému rozhlasu ornitoložka ze správy CHKO Jana Hejtmánková.

Sovy se chytají v prostoru mezi stromy do sítě široké dvanáct metrů. „Na výšku má asi tři metry. Má takové kapsy, a když pták letí, skončí v té kapse. Sýce rousného ornitologové lákají na jeho hlas. Houká podobně jako vláček, směje se Jana Hejtmánková: „Síť kontrolujeme co půl hodiny, jsme nedaleko.

Sýc rousný žije převážně v horách. Ve Žďárských vrších se mu také daří. Mimo jiné i díky datlu černému.

Sýček obecný - mizející druh

Zatímco někteří živočichové se do přírody Vysočiny vracejí, jiní se v tichosti vytrácejí. Poslední hnízdění sýčka obecného se podařilo v kraji prokázat v roce 2001 u Pacova v pelhřimovském okrese, od té doby nic. „Sýček někde možná utajeně žije, ale nemáme o něm žádné zprávy,“ vysvětluje Pavel Koubek ze sdružení Zelené srdce.

Sýček žije v blízkosti lidských sídel a nevyhýbá se ani městům. Hnízdí v dutinách stromů, ale častěji ve škvírách a různých otvorech ve zdech domů. Ohrožen je sýček používáním chemických látek v zemědělství, změnami v hospodaření v krajině, ale také autoprovozem. „Z posledního prokázaného hnízdění vylétla čtyři mláďata a po několika dnech bylo jedno nalezeno na silnici mrtvé po srážce s autem,“ říká o jedné z hrozeb vysočinský ochránce přírody.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Puštík obecný (Strix aluco)

Puštík obecný je v ČR nejrozšířenější sovou. Melancholické houkání puštíka obecného rozléhající se do hrobového nočního ticha dodá lesu tajemnosti i kdyby se jednalo o malý remízek na kraji města. Puštík obecný je vedle kalouse ušatého naší nejhojnější sovou, tudíž se s jeho hlasem můžeme setkat poměrně často. Několikaslabičné a ke konci jakoby zadrhávané houkání patří samečkovi, který si tímto způsobem vyznačuje a obhajuje své teritorium. To se nejčastěji nachází v listnatém nebo smíšeném lese nebo třeba i ve větším příměstském parku.

Houkání samečků samozřejmě neslouží jen k obhajobě teritoria, ale je také určeno samičkám. Ty se pak ozývají zcela odlišným a vysokým hlasem, který bychom, kdyby se neozýval z noci, asi jen stěží přisoudili nějaké sově. Sameček, ke kterému se přibližuje volající samička, nezastře určitý stupeň vzrušení ve svém hlase, který postupně přechází z normálního houkání do tremola nebo staccata.

Přestože puštík patří spíše k větším druhům sov, k hnízdění si vybírá prostorné dutiny vznikající přirozenými hnilobnými procesy ve starých stromech. Dostatek vhodných dutin pak může být zásadním faktorem ovlivňujícím výskyt této sovy. Nicméně je známo, že v případech nouze mohou puštíci zahnízdit například na půdách, na zemi mezi kořeny nebo na starých hnízdech dravců či krkavcovitých ptáků, podobně jako třeba kalous ušatý. Na snůšce nejčastěji obsahující tři až pět bílých vajíček sedí pouze samička, a to bezmála jeden měsíc. Přestože se sameček nezúčastní zahřívání vajíček, je jeho přítomnost nezbytná. Po celou dobu totiž sedící samičku náležitě krmí a to nejčastěji různými hlodavci nebo drobnými ptáky. V těsné blízkosti hnízda pak můžeme zaslechnout samičku, ozývající se i přes den tichým kontaktním hlasem.

Protože samička začíná sedět často již od snesení prvního vajíčka a další vajíčka jsou snášena v jednodenních intervalech, líhnou se mláďata postupně. Zvláště u početnějších rodinek pak snadno podle velikosti rozlišíme nejstaršího a nejmladšího sourozence. Ještě asi deset dní po vylíhnutí posledního mláděte zůstává samička na hnízdě a podává jim natrhanou potravu. Až po této době vylétá z hnízda a pomáhá samečkovi s lovem. Zhruba měsíc po vylíhnutí mláďata poprvé opouštějí hnízdní dutinu, i když se do ní ještě často vrací. Vyvedená mláďata v blízkosti hnízda se pak každou noc hlasitě ozývají, dávají tak najevo rodičům svou přítomnost a neutuchající chuť po dobrém soustu.

Základní údaje

• Puštík obecný (Strix aluco) je zavalitá, středně velká sova se "závojem" kolem tmavých očí.
• Základní barva popelavě šedá, hnědá až červenohnědá; na křídlech má velké světlé skvrny.
• Vyskytuje se v lesích všeho druhu, ale také v alejích s dutými stromy, v zahradách, městských parcích či hřbitovech.
• Potravu - drobné savce, ptáky a obojživelníky - loví za šera a v noci buď při pomalém letu nad zemí, nebo útokem z vyvýšeného místa.
• Hnízdí v dutinách, na půdách domů, případně využívá opuštěná hnízda dravců.
• Samice snáší koncem února, v březnu nebo v dubnu obvykle 3 až 4 vejce; během doby, kdy je zahřívá, jí samec přináší potravu.
• Stálý, z menší části přelétavý druh.

Popis: Středně velká sova s velkou kulatou hlavou, dosahuje velikosti 35-46 cm, rozpětí křídel 94-104 cm a hmotnosti 330-690 g. Svrchní část těla je tmavší, proměnlivě hnědá, červenohnědá, nebo někdy šedavá, hnědě a bíle proužkovaná. Spodina těla je světlejší s tmavšími skvrnkami. Kratší křídla jsou široká a zaoblená. Výrazný ocas je delší. Charakteristický závoj na tvářích kolem očí je světle hnědošedý. Duhovka oka je tmavěhnědá. Zobák je zahnutý už od kořene.

Rozšíření: Vyskytuje se v Evropě (kromě Islandu, Irska a severu Skandinávie), v jihozápadní i střední Asii a v severozápadní Africe.

Způsob života: Objevuje se v jehličnatých, opadavých a smíšených lesích, ve velkých parcích, na hřbitovech, v alejích, v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 2350 m. Žije většinou samotářsky nebo v párech. Je to noční živočich, který se začíná ozývat za soumraku a na lov vylétá po setmění. Živí se hlavně drobnými hlodavci (hraboši, rejsky, myšmi), malými ptáky, někdy i obojživelníky a hmyzem. Hnízdo si zakládá v dutinách ztrouchnivělých stromů, v postavených budkách, v otvorech střech starých domů, skalních štěrbinách, někdy i v dírách v zemi. Doba rozmnožování je od února do července. Samice snáší 2-6(-8) vajec, která sama inkubuje 28-30 dní. Samec jí a později i mláďatům přináší kořist, kterou samice v hnízdě trhá na kousky a podává ptáčatům. Potomci opouštějí hnízdo asi po 4 týdnech od vylíhnutí, posedávají na okolních větvích a rodiče je stále krmí. Po 2-3 měsících od opuštění hnízda se osamostatňují, pohlavně dospívají po jednom roce a většina tvoří monogamní páry po celý život.

Osídluje nejčastěji listnaté nebo smíšené lesy vyšších věkových stupňů při okrajích lesních celků. Méně početné jsou populace uvnitř lesa nebo ve vrcholových bučinách. Loveckým prostředím jsou především lesní okraje a navazující krajina s liniovými refugii a remízky nebo krajina parkového typu. Uvnitř lesních celků loví v přehledném terénu zapojených, nejčastěji listnatých porostů a na lesních mýtinách nebo podél cest a v průsecích. Upřednostňuje lov na čekané, tj. Vzhledem k nedostatku prostorných přirozených dutin rád přijímá nabídnuté budky s vnitřním minimálním rozměrem 25x30x40 cm a vletovým otvorem o průměru 12 až 14 cm. Ve větších budkách úspěšněji odchovává větší množství mláďat. Protože si hnízdo sám nestaví, je nutné na dno hnízdní budky vložit dostatek hnízdního materiálu (sena, slámy apod.). Puštíkovníky je nejlépe instalovat do rozvolněných listnatých nebo smíšených porostů, nejméně 50 m od okraje lesa na kmen do výšky nejméně 5 m. Podobně jako u ostatních dutinových druhů orientace vletu ke světovým stranám není podstatná. Podle charakteru krajiny je vhodné budky instalovat rovnoměrně 1‑2 km od sebe. Protože puštík je sova, která si své teritorium proti příslušníkům svého druhu intenzivně hájí, nevytváří početnější uskupení hnízdících párů a vytváří rovnoměrně rozptýlenou populaci. Hustota hnízdících párů se odvíjí od převažující početnosti kořisti a v lesním prostředí dosahuje až 5 páru na 10 km2. Budky se umisťují v hustotě 1 ks na 1 km2.

Zimní pomoc ptactvu na Vysočině

V lednu se Vysočina dočkala sněhu a několika mrazivých dní. Oblíbenou pomocí je přikrmování zimujících ptáků na krmítkách. „Současná zemědělská krajina neposkytuje dostatek potravy, a tak je vhodné jim během mrazivých měsíců pomoci,“ uvádí Petra Hulvová ze Záchranné stanice Pavlov s tím, že u krmítek můžeme pozorovat hejna stehlíků, čížků, zvonků, vrabců, velmi často přilétá až šest druhů sýkor, dále brhlíci, hrdličky, pěnkavy, jikavci, kosi anebo i strakapoud. Ti všichni si rádi pochutnají na nejčastěji nabízených slunečnicových semínkách.

„Žádná monodieta není pro ptáky prospěšná, a tak bychom jim měli nabídnout i jinou potravu, jako například lněná semínka, mák, ořechy, někteří ptáci ocení i ovesné vločky, proso nebo pšenici. Kosům, kvíčalám a brkoslavům můžeme na zahradě nabídnout jablka,“ přibližuje Petra Hulvová. Ptáci mají rádi tukové směsi v podobě lojových koulí. Pokud je zakoupíte v plastových síťkách, mějte ale na paměti, že se síťka může snadno stát pastí. Proto odborníci doporučují koule ze síťky vyndat a zavěsit třeba pomocí drátků.

Zima a především sněhová pokrývka představuje velké obtíže pro dravé ptáky a sovy. Pod silnou vrstvou sněhu si nejsou schopni ulovit žádnou potravu. „Momentálně v záchranné stanici evidujeme už několikátý příjem vyhladovělého dravce. Jde především o káňata a poštolky, ale také sovy, například kalouse ušaté,“ informoval ředitel stanice v Pavlově Zbyšek Karafiát.

Dříve značnou část potravy dravců tvořily uhynulé slabé kusy kopytníků, zatímco dnes díky přikrmování je tohoto typu potravy v krajině nedostatek. To vede k tomu, že dravci se stahují k cestám a silnicím, kde jim hrozí střet s projíždějícími auty.

Ochrana přírody na Vysočině

vzácné a chráněné druhy ptáků, rostlin i bezobratlých vázaných na staré listnaté porosty, teplá a suchá stanoviště doubrav a dubohabřin. O zřízení nové přírodní rezervace rozhodla krajská rada. Podle údajů krajského úřadu se nyní na území kraje nachází 118 přírodních památek a 73 přírodních rezervací. Přírodní rezervace Staré duby je významným hnízdištěm dutinových ptáků. Hnízdí zde například puštík obecný, datel černý, žluna šedá, žluna zelená, strakapoud velký, lejsek bělokrký i lejsek šedý, mezi zvláště chráněné druhy hnízdící na lokalitě či v blízkém okolí patří strakapoud prostřední, holub doupňák, výr velký i včelojed lesní. Nově vzniklé zvláště chráněné území je velice cenné i výskytem bezobratlých. Vhodné prostředí tu nacházejí vzácné druhy pavouků jako snovačka červenonohá, běžník doubravní, skálovky nebo známější sklípkánek hnědý. Ozdobou území jsou ohrožení brouci zlatohlávek skvostný, krasec měďák či zákonem chráněný motýl okáč medyňkový. Na skalních výchozech a na světlinách můžeme najít keříky rybízu alpinského nebo skalníku celokrajného. V suťových lesích vzácně nacházíme lilii zlatohlavou, na lesních světlinách večernici lesní, kručinku chlupatou, vikev křovištní a další vzácné či ohrožené druhy rostlin.

Rybenské Perníčky

Rybenské Perníčky jsou působivý skalní útvar ukrytý v lesích nedaleko obce Pustá Rybná, který se tyčí do výšky 745 m n. m.. Tento přírodní unikát vznikl mrazovým zvětráváním rulových hornin a tvoří jej dvě skály o výšce stěny 8 a 16 m, jejichž vrcholy zdobí prohlubně připomínající misky, zvané „perničky“. Kromě přírodních útvarů zde najdete také unikátní flóru a faunu. Skály a sutě pokrývá pestrá vegetace lišejníků a mechorostů, lesní porost tvoří převážně smrky, břízy a buky. Místní lesy jsou domovem mnoha druhů ptáků, jako je datel černý, puštík obecný a vzácný ořešník kropenatý. Pro milovníky přírody i horolezce je místo ideální - skály jsou částečně přístupné pro horolezeckou činnost od 1. července do 28. února.

tags: #priroda #vysociny #pustik #obecny #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Správné třídění obalů od mléka
• Jak vyčistit ucpaný odpad vany
• Ohrožená tundra Krkonoš
• Komunální odpad Chuchelná
• Jak správně na záchod v přírodě?