Vztahy mezi organismy a prostředím

Ekologie je nauka o vztahu mezi organismy a neživou přírodou a prostředím a mezi organismy navzájem. Její název je odvozen z řeckého oikos = dům, obydlí. Ekologie si uvědomuje životně důležité vazby mezi organismy a jejich prostředím (rostliny, na nich závislí živočichové, s nimi spojené toky chemických látek a působení fyzikálních faktorů prostředí nebo biotopu).

Ochrana životního prostředí - životní prostředí = věda o prostoru, který svými vlastnostmi umožňuje v něm žít. Pojem zavedl Ernst Haeckel v roce 1869. Organismus je otevřený systém (výměna energií, látek, informací). Důležitá je schopnost adaptace = přizpůsobování se novým podmínkám a tolerance = schopnost daného organismu vyrovnávat se s působením ekologických činitelů.

Liebigův zákon minima: „Organismus není silnější než nejslabší článek v řetězci jeho ekologických požadavků.“

Shelfordův zákon tolerance: „Každý druh toleruje určité rozpětí libovolného faktoru a nejlépe v prostředí prospívá, působí-li vnější vlivy v rozsahu optimálních hodnot.“

Životní podmínky se dělí na abiotické (světlo, teplo, voda, vzduch, horniny/půda) a biotické (ostatní organismy a vztahy s nimi).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Základní ekologické pojmy

• Jedinec: Schopen samostatného života.
• Druh: Jedinci, kteří se mohou mezi sebou plodně rozmnožovat.
• Populace: Soubor jedinců daného druhu v daném čase na daném místě a v rámci populace se rozmnožují.
• Společenství (biocenóza): Všechny organismy provázané určitými vztahy na daném místě.
• Ekosystém: Společenstvo + neživá příroda.
• Biomy: Soubor ekosystému na určitém území pod vlivem obdobného podnebí.
• Ekologická nika: Souhrnné prostorové a funkční zařazení organismu do ekosystému (úloha organismu ve vztahu k jiným druhům a faktorům životního prostředí). Zahrnuje soubor všech faktorů prostředí, které daný organismus využívá pro průběh svých životních funkcí.
• Stanoviště (biotop): Prostor, který obsazuje určitý organismus. Tento prostor se nazývá BIOTOP. Označujeme jako stanoviště.
• Naleziště (lokalita): Biotop, kde byl organismus konkrétně prokázán.
• Areál výskytu: Soubor biotopů s ekologicky vhodnými vlastnostmi pro daný druh. Oblasti, v nichž se druh vyskytuje, představují areál výskytu daného druhu.

Pozorováním organismů lze určit, jaké mají ekologické vztahy (s dalšími organismy a prostředím). V některých případech je vztah zřejmý přímo (např. Lze hodnotit potravní vztahy (např. dravec-kořist), různé typy symbiózy (např.

Abiotické faktory

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Světlo organismy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. To u živočichů souvisí např. s přítomností určitého zbarvení (mj. výstražného či maskovacího), rostliny na své pestře zbarvené části mohou lákat např.

Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organismy žijí.

Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění.

Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Vztahy mezi organismy

Organismy se přizpůsobily světelným podmínkám. Intenzita a doba slunění. Ve větších dávkách je životu nebezpečné. Voda je základní podmínka pro život všech organismů. Je nezbytná pro biochemické reakce. Optimální teplota pro život je v teplotním rozmezí (15 - 30° C). Vyjímku tvoří např. někteří živočichové (termofilní sinice - až 90° C), suchá semena rostlin a rostliny s malým obsahem vody. Důležitá je stálost obsahu vody v buňkách a střídání teploty (regulace vody v buňkách, chemické změny,...), a to během roku i dne.

Vzájemné vztahy mezi organismy mohou být v podstatě neutrální, negativní nebo pozitivní. Jestliže se oba vzájemně omezují - jedná se o konkurenci. Každý druh má svou specifickou niku. Funkci druhu v prostředí. vůči ostatním organismům a abiotickým složkám prostředí. Jestliže jeden žije na úkor druhé, jde o vztah parasitismu nebo predace. Predátoři však nelikvidují napadeného (hostitele).

Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí. Mutualismus (+/+) - Např. komezálismus (+/0) - Např. U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např.

Potravní řetězce

Potravní řetězec popisuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, tj. které druhy požírají které. Obvykle se vztah mezi sežírajícím a sežíraným organismem v diagramu znázorňuje pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy. Organismy jsou seskupeny do skupin (tzv. trofických úrovní) podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů. Prvním článkem každého potravního řetězce je tedy autotrofní organismus nazývaný producent (P). Zpravidla je jím rostlina, ale může to být i foto- nebo chemotrofní baktérie. Od producenta vede řetězec přes fytofágy a bakteriofágy, tj. konzumenty 1. řádu (primární konzumenti, K1) k několika úrovním zoofágů, konzumentů vyšších řádů (sekundární konzumenti, K2, K3 atd.). Mrtvá těla organismů na všech úrovních (P, K1 až Kn) jsou konzumována saprofágy a dekompozitory v tzv. dekompozičním řetězci.

Potravní řetězce probíhají jak dlouhodobě, tak mohou mít jednorázový charakter. Potravní vztahy v ekosystému jsou často velmi spletité a díky nim vzniká tzv. trofická (potravní) síť neboli trofická struktura ekosystému.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Typy potravních řetězců:

1. Pastevně-kořistnický - vede od rostlinných producentů přes fytofágní konzumenty k zoofágním predátorům, popř. k člověku.
2. Parazitický - zdrojem potravy parazitů je jejich hostitel, rostlina nebo živočich. Následným článkem je hyperparazit, konzumující tělo parazita.
3. Dekompoziční (rozkladný) - vede od odumřelé rostlinné nebo živočišné hmoty přes četné návazné dekompozitory až k mikroorganizmům, kteří mrtvou organickou hmotu zcela rozkládají a v konečné fázi mineralizují, poskytujíce tak živiny pro blok producentů.

Rozkladači (dekompozitoři)

Rozkladači (dekompozitoři) se významně podílejí na koloběhu látek v přírodě. Rozkládají mrtvou organickou hmotu (mrtvé organismy). Organická hmota je rozkladači zpracovávána na jednodušší látky. Tyto látky (živiny i minerální látky) se pak vracejí do prostředí a mohou je využít další organismy.

Mezi typické rozkladače patří nezelené bakterie a houby. Živočichové se mohou živit mrtvou rostlinnou hmotou (např. žížala, stínka) či výkaly (třeba koprofágní brouci, např. hnojník obecný či chrobák velký). Mrchožrouti se živí většími mrtvými těly živočichů (takto se částečně živí např.

Rozkladači (např. žížaly) mají význam při kompostování, v rámci něhož se organické zbytky (třeba z kuchyně, zahrady) přemění na živinami bohatý kompost.

Ekosystém

Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Tansley, je ekosystém strukturním a funkčním celkem, složeným ze všech živých organizmů a abiotického prostředí v daném časoprostoru. V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém považován za termodynamicky otevřenou soustavu, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím.

Definice ekosystému:

1. Ekosystémem je soustava alespoň jednoho živého prvku a jeho vztahů k okolí. Nezáleží na velikosti; ekosystémem je jak kaluž, která se čas od času vytvoří v dutině stromu, tak i oceán.
2. Ve speciálním případě se v ekosystému zdůrazňují strukturní a funkční hlediska, a to z hlediska časového a prostorového.
3. Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek zahrnující všechny organizmy na určitém území (biocenóza) v jejich vzájemných vztazích a ve vztazích s fyzikálními a geochemickými činiteli prostředí (ekotop).
4. Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky.
5. Ekosystém je tvořen společenstvím organismů spolu s abiotickým prostředím. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny koloběhem látek, tokem energie a předáváním informací.

V každém ekosystému je možno rozlišit výrazné potravní (trofické) a energetické vazby. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny výměnou, respektive koloběhem látek, jednosměrným tokem energie (od sluneční energie, přes autotrofní organizmy až po dekompozitory) a předáváním informací. Živé organizmy v ekosystému lze podle jejich převažující úlohy (funkce) rozdělit na producenty, konzumenty a dekompozitory.

Ekosystém se svým okolím vyměňuje organické látky, klimatický režim, producenti, konzumenti, dekompozitoři. Konzumenti a dekompozitoři tvoří biomasu. Z hlediska změn v prostoru a v čase a z hlediska řízení. V potravních řetězcích zase vždy menší a menší paraziti. Dochází k postupnému rozkladu zbytků a odumřelých těl rostlin a živočichů. Jiných organismů. Vytvářejí složité potravní sítě. Převod energie v ekosystému odpovídá termodynamickým zákonům. produkce, živočichové - sekundární produkce. Každý organismus si vytváří látky vlastní svému tělu. Z odumřelých těl se v půdě vytváří humus. Humus je postupně mineralizován až na jednoduché anorganické sloučeniny. látky. Mezi jednotlivými úrovněmi platí tyto souvislosti: z 1. může být primárními konzumenty využito 10 - 20%, konzumenty 2. atd.

Typy strategií organismů

Strategie organismů se dělí na:

• r-stratégové: Rychlé rozmnožování a velkou populační dynamiku. K prvému typu patří např. tzv. (hraboš polní, lumíci) nebo mnohé naše ryby.
• K-stratégové: Dlouhověcí. Ke druhému typu náleží např. lidoopi, sloni, velké šelmy a dravci.
• C-stratégové: Ostrá konkurence mezi množstvím druhů. Patří sem např. deštných lesů a korálových útesů.

Ekologická sukcese

Ekologická sukcese představuje vývoj biocenózy, kterému říkáme klimax. Klimax představuje homeostatický systém (např. v horách ČR klimaxová smrčina). Sukcese může být pionýrské (např. umělé (druhotné). Primární sukcese probíhá přirozeně (sesuvy, sopečné erupce, povodně). Sekundární sukcese se blíží přírodnímu stavu v dané oblasti.

tags: #priroda #vztahy #mezi #organizmy #typy

Oblíbené příspěvky:

• Zprávy z klimatické konference
• Vztah člověka a přírody v historické ekologii
• Metody hospodaření v lesích
• Zdraví včel a ekosystém
• Drtič odpadu - koleno