Přirozené postupy odvodňování krajiny

Zásadní vodohospodářský problém naší krajiny představuje poškození schopnosti ploch, půd a zemin v povodích zadržovat vodu, související hlavně se zastavováním území a zemědělstvím.

Technické úpravy vodních toků a jejich dopady

Technické úpravy koryt a niv vodních toků, především rovněž zemědělsky motivované, které u nás průmyslovými metodami probíhaly zhruba po celé jedno století, na nepříznivé dění v plochách povodí navazují. Půdorysně rozkladitá, přirozeně málo kapacitní, mělká, členitá a do jisté míry proměnlivá přírodní koryta byla nahrazována geometrizovanými kanály co nejjednodušších tvarů, jejichž velká průtočná kapacita je zajišťována hlavně nepřirozeně velkou hloubkou a hydraulickou hladkostí.

Úpravy toků měly říčnímu prostoru odebrat co nejvíce plochy ve prospěch orby, omezit zamokření a častější zatápění ploch v nivách menšími povodněmi a umožnit fungování odvodňovacích zařízení. Z těchto cílů vycházelo základní pojetí úprav.

Provádění úprav toků bylo vždycky schopno překračovat meze věcné užitkovosti. V socialistickém období se proti tomuto hledisku prosazovalo plnění do jisté míry politicky motivovaných plánů a potřebnost živit mohutné agro-meliorační odvětví. V dobách nesocialistických, počínaje Rakouskem - Uherskem, mohly být úpravy toků motivovány potřebou vytvářet zajímavé stavební zakázky, vždycky pokud možno na úkor veřejných financí. Každopádně dosáhly technické úpravy toků v naší krajině obrovského rozsahu.

Postihují desetitisíce kilometrů toků všech velikostí, což představuje desítky procent jejich celkové délky. Zkrátily naše toky orientačně o třetinu délky. Kvantitativně proměnily v kanály a trubní tratě vlásečnicové toky v plochách povodí, kde se rozhoduje o doplňování zásob podzemní vody i o vzniku povodní. Zlikvidovaly obrovský rozsah přírodních potočních a říčních pásů.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Nepřirozeně kapacitní, hluboká a málo členitá koryta vedou nepřirozeně rychle odtok ze srážek. Z povodí, zasažených srážkami, pak dokážou upravená koryta koncentrovat povodňové odtoky do podstatně větších kuliminačních úrovní, než koryta přírodní.

Z hlediska sucha je závažné hlavně nepřirozené zahloubení upravených koryt proti okolnímu terénu. Někdy jsou až několikanásobně hlubší než srovnatelná koryta přirozená a podstatně více odvodňují zeminové vrstvy okolní nivy. Významně oslabují dynamickou akumulační schopnost nivního prostředí, především zbytečně odvádějí vodu z vodnějšího zimního a jarního období, která by měla být „napumpována“ v zeminách nivy pro suché léto.

Z ekologického hlediska byly úpravy vodních toků vyslovenou katastrofou. Jak to dnes vnímáme, rozsah technických úprav vodních toků významně přesahuje skutečné odůvodněné potřeby efektivně založeného hospodaření v krajině a působí velké problémy vodohospodářské a ekologické.

Zjišťujeme to v době, kdy se dál zhoršují vodohospodářské vlastnosti povodí a projevují se klimatické změny. V této situaci není pochyb, že s úpravami vodních toků se to hodně přehnalo a je potřeba jít zpět k přírodnímu stavu potoků, řek a jejich niv.

Revitalizace a renaturace vodních toků

V kulturní krajině, v níž se chceme uživit, není reálný úplný návrat. Radikální formou zpřírodnění vodního toku je revitalizace - stavebně-investiční přebudování technicky upraveného koryta na přírodě blízké. Pojmem samovolná renaturace se pak označuje soubor přirozených procesů, degradujících technickou úpravu a navracejících vodní tok přírodě.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Revitalizace a ponechání vodního toku samovolné renaturaci nejsou nějaké protikladné alternativy. Jsou to dvě cesty k podobným cílům, mezi nimiž leží široké pole možností vodohospodářských opatření přechodného a kombinovaného charakteru a různé intenzity.

Obnova přírodě blízkého stavu vodního toku chce řešit konkrétní problémy a sleduje racionální cíle:

• přirozená vertikální stabilita (nedochází k zahlubování souvislých úseků koryta)
• členitost koryta, jejímž základem je sled dnových tůní a mělčích a proudnějších kamenitých úseků dna
• tzv. velká detailní členitost koryta, vytvářející bohatou nabídku stanovišť a úkrytů pro vodní biotu; je dána zejména přirozenou materiálovou skladbou koryta, štěrkovými splaveninami a tzv.
• schopnost koryta dál se samovolně vyvíjet v rámcích příslušného hydromorfologického vzoru a v modelu tzv.

Důležitým aspektem revitalizací je obnova přirozeného říčního prostoru, což znamená nároky na pozemky. Velmi dobrou cestou k revitalizaci tak jsou vhodně pojaté komplexní pozemkové úpravy, které pro tento účel podél vodních toků vymezí dostatečně široké pásy území. Na šířky těchto pásů není žádný předpis, obecně jde o umění možného.

V kulturní krajině se revitalizace utkávají s četnými omezeními, která často neumožní plně rozvinout morfologicky a přírodně autentická řešení. Vedle držby pozemků a podmínek jejich využívání jde o nutnost respektování funkčnosti některých odvodňovacích staveb, některé navazující pozemky nebude možné plně vystavit přirozenému zamokření a přirozeně četnému zaplavování i menšími povodněmi. Revitalizační řešení pak budou částečná, kompromisní.

Hlavní přínos morfologické rehabilitace vodních toků ve vztahu k suchu je dán hlavně změlčováním koryt, která pak v menší míře než koryta technicky upravená odvodňují navazující zeminové prostředí niv. Přínos ve vztahu k povodním je dán zmenšováním a hydraulickým zdrsňováním koryt a obnovou prostoru pro přirozené tlumivé rozlivy povodní.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Cennou vlastností revitalizací i renaturací je to, že pomáhají omezovat dopady jak povodní, tak sucha, a zároveň jsou důležitým příspěvkem k biologicko-ekologické rehabilitaci krajiny. Jistě nelze tvrdit, že samy o sobě vyřeší vše. Nejsou totální alternativou technických opatření, jako je výstavba nádrží nebo ochranné hrázování zastavěných území. Nemohou nahrazovat plošná opatření ke zlepšení neutěšeného stavu povrchů a zemin v plochách povodí.

Příklad revitalizace potoka Borová

Jednou z prvních poměrně věrohodných akcí svého druhu u nás byla revitalizace horních zhruba tří kilometrů podhorského potoka Borová na Českokrumlovsku. Kolem roku 2000 bylo technické koryto, přímé, hluboké a opevněné betonovými tvarovkami a polovegetačními tvárnicemi, nahrazeno málo kapacitním přírodě blízkým korytem, výrazně zvlněným.

V létě roku 2001 spadl na povodí Borové extrémní místní příval, vyvolávající, jak bylo následně spočítáno, odtoky na úrovni Q80 až Q100. Událost zdokumentoval a odborně vyhodnotil hydraulik z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka v Praze, Ing. Václav Matoušek, Dr.Sc.. Dospěl k závěru, že kulminační odtok z revitalizovaných horních tří kilometrů potoka byl zhruba o 20 % menší, než jaký by byl kulminační odtok v době před revitalizací. Dlužno dodat, že k obdobným výsledkům dospěl dnes již bohužel zesnulý Dr. Matoušek i v dalších modelových povodích.

Problémy a výzvy v revitalizaci vodních toků

Celkově se nepřetrhneme. Zatím se běžně ani nevyčerpávají prostředky, které pro revitalizace nabízejí dotační programy resortu životního prostředí. Lze říci, že ročně se v republice uděje několik jednotek, nejvýše několik desítek věrohodných revitalizačních akcí, řešících podobný rozsah kilometrů délek spíše menších vodních toků. Jedná se tedy o jednotlivé akce v podstatě pilotního charakteru.

Ty sice mají velký odborný, metodický a dá se říci i politický význam (včetně příspěvku k revitalizaci vodohospodářského myšlení), ale celkový stav sítě potoků a řek v krajině ovlivní málo. Správci vodních toků, kteří jsou nejpřirozenějšími investory revitalizačních staveb, uvádějí jako hlavní důvod skromného rozsahu akcí zejména obtížnost získávání potřebných pozemků.

Autor tohoto článku se ale za dvacet let působení v oboru dobral názoru, že hlavní problém státních správců vodních toků, tedy podniků Povodí a Lesů ČR, je v tom, že zlepšování morfologického stavu vodních toků jim zatím stále nepostavil jako dostatečně významný úkol jejich zřizovatel, tedy Ministerstvo zemědělství.

Pokud by MZe správně zavelelo, správci toků by nejspíš nalézali podstatně větší odhodlání k tomu, aby do získávání pozemků vkládali podstatně více práce a času, vstřícněji zohledňovali zájmy jednotlivých majitelů a obcí, aktivněji využívali možností pozemkových úprav. Aby více spolupracovali s obcemi, pro které bývá získávání pozemků snazší než pro státní organizace.

Je zajímavé pozorovat, že k získávání pozemků pro výstavbu nádrží, kterou zřizovatel zjevně staví jako silnou prioritu, začínají dneska správci toků přistupovat dosti aktivně - když se chce, tak to jde. V dnešní době, při varovných zkušenostech se suchem, se objevují náznaky, že by se mohly věci poněkud hnout.

Obce, ale třeba také zemědělci a jejich sdružení, začínají silně volat po aktivní vodohospodářské politice zadržování vody v krajině. I když většina těchto lidí není vodohospodářsky vzdělána, praxe je nutí, aby se v problematice orientovali. Většina z nich dneska projevuje dobré porozumění mimo jiné i pro potřebu morfologické rehabilitace vodních toků a zdaleka ne všichni podléhají zjednodušeným jednostranným představám o blahodárnosti výstavby nádrží.

Jedno drobné překvapení - mezi většími správci vodních toků je dneska podle všeho, vzhledem k rozsahu spravovaných toků, nejhorlivějším revitalizátorem město Praha, respektive pražský Magistrát a Lesy hl. města Prahy.

Kvalita navrhování revitalizačních staveb

Významným problémem je kvalita navrhování revitalizačních staveb. Projektování jakýchkoliv vodních staveb se potýká s otázkami efektivnosti - projektanti jsou někdy až zbytečně opatrní a nejsou imunní vůči tendencím v zájmu vlastních honorářů navrhovat nepřiměřeně drahá řešení.

Specifické problémy projektování revitalizací pak souvisejí s tím, že školy vodohospodářských směrů v této oblasti svoje absolventy stále dobře nepřipravují a obecně vodohospodářská sféra se pomalu zbavuje předsudků minulosti, jako je starost o tzv. dobré průtokové poměry ve smyslu co největší kapacity koryt, obava z nejasného rozmezí vody a souše, obava ze zamokření terénu nivy.

Technickým vodohospodářům je také stále bližší koncept koryt tvarově neměnných a stabilizovaných až po úroveň návrhové kapacity, zatímco koncept přirozeně se vyvíjejících, dynamicky stabilních koryt v nich stále vyvolává jakési obavy.

Po projektantech se rozhodně nežádá, aby zahodili svoji profesi a všechno přenechávali přírodě. Zatím se ale teprve zažívá přesvědčení o tom, že součástí vysoké kvalifikace je schopnost rozlišovat, co se může přenechat přírodě, a co musí být „inženýrsky kontrolováno“….a někdy se ke škodě věci inženýrsky kontrolují i věci, které by se mohly a měly přenechat přírodě.

Revitalizační stavby těžko překonají formát jednotlivých pilotních ukázek. Technicky upravení koryta se zanášejí, zarůstají nebo jsou naopak vymílána, opevnění se rozpadá. Běžně probíhají tyto procesy pozvolna, za povodní skokově. Poměrně rychlým činitelem renaturace může být bobr jako stavitel hrází.

Renaturace a její potenciál

Renaturační procesy byly v tradičném pojetí správy toků vnímány výhradně nepříznivě, neboť působily znehodnocování majetku, představovaného technickými úpravami. V rámci oprav, rekonstrukcí nebo tak zvaného odstraňování povodňových škod byla značná část sil a prostředků správy vodních toků věnována právě boji s těmito procesy. Nakolik dnes zjišťujeme, že problém představují ony technické úpravy, nutně se mění přístup k renaturačním procesům. V těch lze shledávat největší potenciál opětovného zpřírodnění vodních toků v naší krajině.

Jistěže, jako netvrdíme, že všechny potoky a řeky kulturní krajiny mají či mohou být opět vráceny do stavu blízkého přírodě, tak ani nemůžeme tvrdit, že by projevy renaturačních procesů byly akceptovatelné všude a za všech okolností. Hlavně v úsecích toků ve volné krajině mohou renaturační změny významně zlepšovat ekologické i vodohospodářské vlastnosti toků.

Situace není jednoduchá právně a majetkově. Správci vodních toků mají na jednu stranu pečovat o svěřený majetek, k němuž patří technické úpravy koryt, a udržovat parametry a funkce vodních děl. V těchto pohledech by měli renaturace potlačovat, jak i dosud převážně činili. Na druhou stranu by měli pečovat o dobrý ekologický stav vodních toků, o vodu v přírodě a v krajině a o vodu pro lidi. V tomto pohledu se jeví další udržování velké části technických úprav koryt jako protismyslné a nežádoucí.

Tento názor již nabývá formální podobu, zatím nikoliv dokonalou, ale postupně dopracovávanou, v dokumentech vodohospodářského plánování. Tam je významná část technicky upravených vodních toků již dnes zahrnována do kategorie toků v nepříznivém ekologickém stavu, jejichž stav má být zlepšen buď revitalizací, nebo renaturací.

Dilema správce toku, zda určité vodní dílo udržovat či nikoliv, definitivně řeší ukončení vodoprávní existence tohoto díla, když je zrušeno vodoprávním rozhodnutím nebo prohlášeno za zaniklé. Renaturační procesy však naštěstí na tento formální okamžik nečekají - kdyby tomu tak bylo, jejich zlepšující potenciál by se do značné míry vytrácel. Ukončení právní existence vodního díla není začátkem renaturačního procesu, ale jakýmsi jeho formálním mezníkem.

Správci vodního toku by v jeho dilematu - ve prospěch rozhodnutí vodní dílo neudržovat a ponechat samovolné renaturaci, případně i nějak renaturaci podporovat - měl v řadě situací napomáhat racionální výklad jeho povinností. Ty byly dosud často vykládány schématicky tak, že pokud se něco nezmění nějakým vodoprávním rozhodnutím, měl by jakékoliv vodní dílo udržovat soustavně a pokud možno v kolaudačním stavu.

Důsledně vzato, tento požadavek nemůže být obecně platný. Za prvé trvale udržovat jakýsi neměnný parametrický a funkční stav něčeho takového, jako je vodní tok, je v podstatě fyzikální nesmysl. Již jen působení splaveninového režimu, který přes všechny snahy nelze nikdy zcela umrtvit, udržování kolaudačního stavu relativizuje. Za druhé, logicky vzato, technické úpravy koryt, jako i jiné hmotné statky, vlivem vlastní degradace a vlivem měnících se požadavků na jejich stav a funkce, mohou v běhu času ztrácet opodstatněnost svojí existence, což jejich správce povede k tomu, aby nadále nevynakládal úsilí k jejich údržování a třeba je ponechával samovolnému rozpadu.

Přípustnost takového postoje správce bude nejspíš v každém jednotlivé případě posuzována podle toho, zda takto nebudou ohrožovány nějaké společenské zájmy nebo právně garantované nároky dalších osob. Existuje značný rozsah technických úprav koryt vodních toků, jejichž stav a funkčnost nemá podstatný vliv na oprávněné zájmy dalších osob, případně se nevyskytují osoby, které by takové zájmy prosazovaly.

Aktivní podpora renaturací

Aktivní podpora renaturací může nabývat rozmanitých podob, od nedestruktivních zásahů opatrně zvětšujících členitost koryta po částečná revitalizační opatření. Uvádím některé příklady:

• Modifikovaná údržba upravených koryt: V plochých vlhkých oblastech severozápadní Evropy se místo přirozených vodních toků nacházejí spíše soustavy odvodňovacích kanálů. Pravidelně se provádí údržba těchto kanálů sečením a odbahňováním. Novodobá ekologická modifikace údržby může spočívat například v tom, že se přestane kanál vyžínat souvisle po obou březích a nadále se vyžíná střídavě z jedné a z druhé strany. Postupně tak dochází k rozvlnění proudnice.
• Rozvlňování koryt střídavými výsadbami dřevin: Opět se souhlasem majitelů pozemků se podél technicky upraveného koryta, resp. přímo v něm, vysazují stromy a keře tak, aby postupně rozvlňovaly kynetu. Hustší kompaktní skupiny dřevin, velmi často třeba keřových vrb, musejí být zakládány přímo v korytě v břehové čáře. Tato metoda by byla dobře použitelná také u nás, zejména na neopevněných melioračních kanálech.
• Změlčování, rozvlňování a substrátová rehabilitace dna toku vkládáním štěrkových záhozů: Střídavě zprava a zleva se do upravených potoků a říček vsypává štěrk, kamení z polí a podobný materiál. Cílem je alespoň o něco zvýšit úroveň dna, rozvlnit proudnici, vytvořit brodová místa, v nichž rychlejší proudění neumožní další rychlé zanesení pískem, a vytvořit štěrková trdliště. Metoda je dobře použitelná také u nás.
• Budování stanovišť a úkrytů pro živočichy vod a břehů: od vkládání jednotlivých větších kamenů do koryta přes různé stanovištní a úkrytové aplikace živé a mrtvé dřevní hmoty po konstrukčně náročnější břehové úkryty z plochých kamenů.
• Konstrukce z kamenů a dřeva chránící určité pasáže břehů před vymíláním vodou, nebo naopak vhodně usměrňující proudění tak, aby modifikovalo tvary technicky upraveného koryta vymíláním: Vhodně ukotvený neodvětvený strom může posloužit lépe než velmi pracná srubová konstrukce. Tyto prvky současně slouží jako stanoviště a úkryty živočichů.

Uvážlivá opatření po povodních

Po povodních je vhodné postupovat tak, aby se takzvaným odstraňováním škod jich nenadělalo ještě víc, a naopak aby se využilo to dobré, co i povodeň může znamenat. Povodňové změny by se měly hodnotit vzhledem k vlastnostem každého konkrétního úseku toku. Rozlišovat, co je akceptovatelná změna a co je škoda, na kterou je nutno rea­govat nějakým zásahem, by se mělo podle toho, zda se jedná o vodní tok ve volné krajině nebo v blízkosti zástavby.

Ve volné krajině je obecně vhodné preferovat přírodě blízký stav a vývoj potoků a řek, lze i více využívat morfologického potenciálu povodňových změn. Pokud povodeň rozbije nevhodnou technickou úpravu koryta, může to nahradit nákladnou revitalizaci. Samozřejmě řadu renaturací by bylo potřeba dořešit pozemkově a vodoprávně, případně provést nějaké následné technické korekce.

Hodnocení povodňových změn by mělo probíhat ve sledu otázek:

• Jaké závady povodňová změna přináší. Čemu nebo komu tato změna skutečně vadí. Čí konkrétní zájem může být poškozen.
• Které aspekty povodňové změny je nutné řešit technickými zásahy.
• Jaké přínosy naopak povodňová změna přináší.
• Jaký je cílový stav daného úseku toku.
• Jaký další postup je možný, resp. vhodný, na základě porovnání negativ a přínosů povodňové změny.
• Jak provést konkrétní kroky nápravných opatření tak, aby byly účinné, co nejméně nákladné, co nejvíce šetřily ekologický stav vodního toku a co nejvíce podporovaly ty jeho funkce, které jsou právě v daném místě žádoucí.

V této osnově by měla probíhat popovodňová jednání za účasti angažovaných stran včetně orgánů a odborných pracovišť ochrany přírody a krajiny. Navrhovaná opatření by měla být alespoň velmi jednoduše projekčně zpracována, protože jinak jsou podmínky pro jejich provádění, usměrňování, kontrolu i financování velmi vratké.

Opatření je vhodné provádět ekologicky šetrně, jako například:

• Usazeniny odstraňovat hlavně ze středu koryta a šetřit při tom břehy.
• Pro nezbytnou sanaci nátrží a výmolů preferovat přírodě blízké kamenné záhozy.
• Pokud možno nevytvářet v korytě spádové stupně, nejvýše nízké prahy a skluzy.

Propojení péče o morfologický stav vodních toků a niv s protipovodňovou ochranou

Izolovanost těchto dvou oblastí ve vodohospodářské praxi, v plánování a v dotačních programech dvou angažovaných ministerstev (životního prostředí a zemědělství) patří k největším bolestem současného vodního hospodářství v České republice. Významně omezuje efektivnost opatření činěných v obou oblastech.

Aby se správa vodních toků účinně ekologicky orientovala, je nutné nalézt co největší soulad cílů, prováděných opatření a dosahovaných efektů - což je ostatně jeden z nosných principů dnešního vodního hospodářství v pokročilejších zemích Evropské unie.

Je třeba prosadit tyto zásady:

• K základům protipovodňové ochrany patří podpora přirozených povodňových rozlivů.
• Protipovodňová ochrana se buduje účelnou kombinací technických a přírodě blízkých opatření.
• I když se provádějí protipovodňová opatření primárně technického rázu, hledají se možnosti zlepšení ekologického stavu toků a niv.
• Nezbytná technická opatření se provádějí tak, aby měla co nejmenší nepříznivé dopady.
• Nevyhnutelné nepříznivé dopady technických opatření se kompenzují.

Angažovanost správce toku v ekologicky orientované péči o nivy

Zatím se správci převážně brání dalším závazkům mimo vlastní koryta toků. Tento přístup má sice dobře pochopitelné důvody, ale není perspektivní. Výrazné funkční souvislosti, vodohospodářské i ekologické, činí působnost správce toku v nivě těžko nahraditelnou.

Měly by být vytvářeny organizační, finanční a metodické podmínky pro to, aby správci mohli bez dosavadních obtíží získávat pozemky v nivách, provádět v nich revitalizační opatření a následně je spravovat souběžně se správou vlastního vodního toku.

Správa vodních toků by se měla starat o nivy zejména v těchto aspektech:

• Nezastavěná niva jako prostor pro průtok a přirozenou retenci vody.
• Niva jako prostor pro přírodu.
• Niva a vodní tok jako prostor pro lidi.

Zlepšení péče o břehové a doprovodné porosty

Starý koncept správy toků, úzce zaměřený na jejich užitkové technické funkce, přiznával porostům dřevin podél toků malý prostor. Vnímal je spíše jako něco obtížného, co je vhodné eliminovat. Podle toho také vypadalo organizační, personální a finanční zajištění péče o porosty ve správcovských organizacích. Ekologický přístup pokládá porosty za důležitou součást vodních toků a niv a péči o ně za jednu z nosných součástí správy toků, pro niž budou správci dobře vybaveni.

tags: #prirode #blizke #odvodneni #postupy

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné řešení pro stavební odpad
• Recyklace asfaltových kusů
• Řešení pro napojení komínu
• Recenze ekologických štětců
• Více o kompostování