Rozdíly mezi přírodním ekosystémem a agroekosystémem

Funkčním propojením zemědělské výroby s krajinou vzniká agroekosystém, který má proti přirozeným ekosystémům řadu zvláštností založených na člověkem ovlivňovaných vztazích mezi biocenózami a příslušným prostředím. Agroekosystém má tedy nejméně dvě složky:

1. Hospodářsky významné organismy, tj. produkční organismy a organismy, co je přímo nebo nepřímo ovlivňují, včetně člověka.
2. Prostředí hospodářsky významných organismů, tj.

Každá oblast má unikátní soubor agroekosystémů, které jsou výsledkem místních zvláštností klimatu, půdy, ekonomických vztahů, společenské struktury a historie.

Agroekosystém můžeme definovat jako funkční jednotku hospodářsky významných organismů a prostředí. Je časově a prostorově ohraničen. Pro drtivou většinu případů uvažujeme agroekosystémy vymezené hranicemi farmy.

Na této organizační úrovni hovořme o tzv. farmářských systémech. Farmářský systém zahrnuje uspořádání podniku (pěstování plodin, chov zvířat, zpracování produktů) a jeho řízení ve vztahu k biofyzikálnímu a socioekonomickému prostředí. Agroekosystémy vznikly z produkčně nejkvalitnějších přirozených ekosystémů na jejich úkor.

V širším smyslu chápeme agroekosystém jako soubor všech ekosystémů zemědělské farmy nebo dokonce jako celou farmu včetně všech pracovníků. Agroekosystém je součástí nadřazeného zemědělského systému území a ten zase závisí na způsobu života dané oblasti a je propojen s jejím ekonomickým systémem. Tím agroekosystém překračuje hranice ekologie a zahrnuje i sociálně-kulturní a ekonomické aspekty.

Čtěte také: Matrace z přírodních materiálů

Je snahou, aby se agroekosystémy dlouhodobě nacházely v rovnovážném stavu jako ekosystémy klimaxové. Na rozdíl od nich je však rovnováha uměle udržována.

Energetické, biogeochemické a hydrologické procesy

Energetické procesy - energie vstupuje do agroekosystému se slunečním světlem a je mnohokrát transformována. Kromě sluneční energie vstupuje také energie dodatků z lidské nebo zvířecí práce, energie mechanizovaných vstupů (orba traktorem), energie z obsahu chemikálií (hnojiva, pesticidy).

Biogeochemické procesy - hlavní biochemické vstupy do agroekosystému jsou živiny uvolňované z půdy mineralizací, tedy recyklací živin formou přeměny organických látek na anorganické. Dále biologicky fixovaný dusík, živiny obsažené v atmosférické depozici a v přitékající vodě, a konečně živiny v hnojivech, v nakupovaných potravinách a krmivech a v hnoji hospodářských zvířat. Biogeochemické uskladnění živin zahrnuje uskladněná hnojiva a hnůj, a dále živiny nacházející se v kořenové zóně půdy a v biomase rostlin a živočichů.

Hydrologické procesy - voda má nezastupitelnou fyziologickou roli. Je médiem transportu živin do rostlin, ale také prostředníkem jejich ztrát vyplavováním a erozí.

Sukcese v agroekosystémech

Sukcese = vývoj společenstev po narušení nebo objevení nového živoního prostoru. Sukcese je blokována a agroekosystém je uměle udržován v raném (juvilejním) stádiu.

Čtěte také: Více o částečně obnovitelných zdrojích

Krajinná struktura

Představuje základní dynamický a materiálový systém, který vytváří prvotní krajinnou strukturu krajiny, která je podkladem pro druhotnou strukturu. Tyto krajinné složky se vyvíjely během dlouhých geologických období, v úzké vzájemné souvislosti. Zahrnujeme sem horninu, půdu, vodu, ovzduší, vegetaci, živočišstvo a v kultivované krajině k nim přistupuje lidská společnost. Bez těchto základních složek, i bez jedné z nich nemůže krajina plnit podmínky životního prostředí organismů.

V pojetí stejného autora jsou charakterizovány jako jevy v krajině, které vznikly spolupůsobením člověka a přírodních faktorů na krajinné složky.

• se používá v souvislosti s primární krajinnou strukturou, tj. ta, která je původní, člověkem neovlivněná (zařazujeme sem abiotické prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s.
• používáme v souvislosti s druhotnou krajinnou strukturou, která v současné době vyplňuje zemský povrch. Druhotnou krajinnou strukturou pak tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky (RUŽIČKA, RUŽIČKOVÁ, 1973).

Krajinnou složku (angl. landscape element) považují za základní, relativně homogenní ekologické prvky či jednotky na zemi, nezávisle na tom, jsou-li původu přírodního či lidského. Obvykle je možné je rozeznat na leteckých fotografiích. Rozměr krajinných složek je řádově od 10tek metrů až po kilometry. Typy složek mohou být např. les, pole, statek.

Dále FORMAN a GODRON (1993, s. 162) uvádí, že krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá, proto hraje v krajině dominantní roli. Plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí, nazývají autoři ploška (angl. patch) (vypálené místo, zbylá vegetace po rozsáhlém ohni, bažinka vzniklá zamokřením). Plošky se různí co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Plošky v krajině zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzn. soubory druhů. Některé plošky mohou být i bez života, nebo je osidlují zprvu pouze mikroorganismy, takže v ploškách převládají jen skály, půda, komunikace nebo budovy (FORMAN, GODRON, 1993, s. 91).

Termínu koridory používají autoři úzké pruhy země, které se liší od krajinné matrice na obou stranách. Mohou tvořit jen izolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s podobnou vegetací. Koridory se mohou lišit svým vznikem, šířkou, stupněm propojenosti, křivolakosti, tím, zda-li je v nich vodní tok a zda-li jsou propojeny tak, že vytvářejí síť. Vznikají stejně jako plošky (FORMAN a GODRON (1993, s. 129-130) . Mohou negativně působit na migraci organismů (dálnice, železnice), nebo ji podporovat (biokoridory v rámci koncepce ekologických sítí).

Čtěte také: O korálových útesech

Krajinotvorné procesy

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy. Jako přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu.

Je ovlivněno spolupůsobením několika faktorů. (např. a vnějších (exogenních) sil.

Endogenní procesy

Je sluneční energie (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001) zahrnují především zemětřesení a vulkanismus. Vliv těchto pochodů se zpravidla následně odrazí ve změnách georeliéfu a bioty, a také ve změnách klimatických a hydrologických.

Zemětřesení

Jako krajinotvorný činitel má zpravidla rychlý průběh a ve svých důsledcích může také negativně působit na socioekonomické složky krajiny. V této kůře a plášti vede k horizontálním a vertikálním deformacím georeliéfu, resp. také ke změnám vnitřní struktury hornin. Důsledky zemětřesení mohou být katastrofální. Zemětřesení na Zemi jsou soustředěna do tektonicky aktivních zón, vázaných na hlubinné zlomy.

Tsunami

(jap. přístavní vlna), které vznikají v důsledku otřesů zemské kůry dna oceánů a následným přenesením energie zemětřesných vln na vodu. Má tsunami malou výšku, avšak u pobřeží její výška roste (především na šelfových pobřežích), což se následně projeví katastrofální devastací v pobřežním pásmu.

Vulkanismus

Jsou důsledkem přemisťování magmatu a uvolňování plynů z hlubších částí zemské kůry a pláště na zemský povrch. Magma, se jako láva dostává na povrch.

Tektonické pohyby

Vedou k mechanickému posunu zemské kůry v horizontálním nebo vertikálním směru. Při jejich působení dochází ke změnám v nadmořské výšce, resp. i v geografické poloze. Rychlost těchto změn je od několika setin mm, až po desítky mm za rok (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s.

Exogenní procesy

(HRADECKÝ, BUZEK, 2001) počítáme pochody klimatické, geomorfologické, půdní a biotické. Na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

Zvětrávání

A podzemní vody. A úlomky. Jestliže se mění chemické složení horniny, hovoříme o chemickém zvětrávání. Charakter a intenzita zvětrávání je především funkcí klimatu (HORNÍK a kol., 1986, s. 42). A ochlazování vede k objemovým změnám a jejímu rozpadu), střídavé mrznutí a tání vody v puklinách hornin (mrazové zvětrávání - vzniká tlakem mrznoucí vody v puklinách). Mechanické působení organismů (tlaku zvětšujícího se kořenového systému stromů a keřů) (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89)) (HORNÍK a kol, 1986, s.

Kryogenní procesy (periglaciální)

Kryosféra. Probíhají v ní pochody, ze kterých je nejzákladnější mrazové zvětrávání (kongelifrakce), podmíněné střídavým mrznutím a táním vody v puklinách hornin a v zeminách. Je zvláštní způsob fyzikálního zvětrávání. V trhlinách horniny vznikají ledové klíny a žíly, které ji tříští.). (např. z 80-90% celkové hmoty led. V létě povrchová vrstva permafrostu roztává (činná vrstva) do různé hloubky dle charakteru podloží. Objemové změny v činné vrstvě podmiňují pohyby sedimentů - kryoturbance a vznik zvířených půd. Tzv. soliflukce (HORNÍK a kol., 1986, s. 77-80).

Chemické zvětrávání

Se mění chemické složení hornin a minerálů; v tomto procesu je zprostředkujícím mediem voda v kapalném stavu jako přírodní rozpouštědlo. Aj. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89). Chemické zvětrávání probíhá intenzivněji při vyšších teplotách (HORNÍK a kol, 1986, s. 43).

Biogenní zvětrávání

Je v podstatě zvláštním případem zpravidla souběžně probíhajícího fyzikálního a chemického zvětrávání. Zahrnuje procesy jako rozrušování podloží kořenovým systémem, popř. provrtávání podloží živočichy, přenášení a míšení zvětraliny, zvláště živočichy, chemické působení produktů životních pochodů organismů na podloží, ovlivňování vlhkosti a teploty substrátu, změna pH (HORNÍK a kol., 1986, s.

Produktem fyzikálního a chemického zvětrávání je zvětralinová pokrývka, jejíž charakter závisí na typu zvětrávání. A ostrohranná, vzniklá chemickým zvětráváním má hlinitojílovitý charakter. A délce zvětrávacího procesu. Zvětralina na svazích má menší mocnost než v rovinatém terénu (HORNÍK a kol., 1986, s. 45-46).

Půdotvorné procesy

Pedogenetickým procesům. A ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. A geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání. Pro vznik půdy je nezbytné, aby půdotvorné pochody byly v rovnováze nebo v převaze nad odnosem (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

JANDÁK, PRAX, POKORNÝ (2007, s. A prolínajících se obecných procesů, z nichž některé determinují kvalitu procesu následného. Rozlišují se půdotvorné faktory (mateční hornina (půdotvorný substrát), klimatický faktor, biologický faktor, podzemní voda a činnost člověka) a půdotvorné podmínky (reliéf terénu, stáří půd). V rámci půdotvorných procesů pak obecné půdní mikroprocesy a speciální půdotvorné procesy. Obecné půdní mikroprocesy odrážejí charakter působení významných fyzikálních, chemických a biologických jevů, reakcí a elementárních procesů na tuhou, kapalnou a plynnou fázi půdy a na půdní organismy. Dále zahrnují výměnu látek a energie mezi půdou a složkami prostředí.

A hlavní referenční třídy půd. Speciální půdotvorné procesy představují komplexní kombinaci půdních mikroprocesů, které vedou ke vzniku půdních horizontů a významných znaků určitých půdních taxonů. Popisy půdotvorných procesů přesahují rámec této učební pomůcky. Jejich popis lze najít v pedologické literatuře (např.

Krasovění

(HORNÍK a kol. 1986, s. Na rozpustných a propustných horninách. Základním činitelem jeho vzniku je litologický faktor. V krasovém reliéfu získávají půdy a vegetace specifické znaky, které jsou typické jen pro krasovou krajinu. Působí mnoho přírodních činitelů, základní je přítomnost vody na propustném a rozpustném podloží. V užším slova smyslu rozumíme krasový reliéf - reliéf na karbonátech.

Ale za spoluúčasti CO2 a vody se zprvu mění na kyselý uhličitan vápenatý, který je ve vodě rozpustný. Tato reakce je zvratná a výparem, oteplením nebo poklesem tlaku vzduchu popř. se znovu vysráží. Celkový charakter krasu je dán geomorfologickými procesy, modifikovanými geologickou strukturou, tektonikou, podnebím a dalšími přírodními faktory. Kras jako geomorfologický útvar je klasifikován z hlediska základních morfologických znaků (krasové typy musí mít shodné základní hrubé formy reliéfu i detailní utváření drobnějších forem).

A podzemní vody (erozí a zejména korozí) v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec či dolomit, sádrovec, halit). - jsou jevy, které vznikají při přímém působení erozní činnosti vody. - jsou jevy, které vznikají opětovným vysrážením rozpuštěného vápence z vodního prostředí a jejich opětovným návratem do pevného skupenství - sintr.

Činnost vody

Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). A chemicky.

Dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. A mají větší mocnost. I minerálně bohatší. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují v brázdy, výmoly a strže.

Vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Prohlubuje říční koryto. Vznikají tak hluboce zaříznutá údolí zejména v oblastech horního toku. Že voda a jí unášený materiál naráží a podemílá vnější (konkávní) břeh, až dojde k jeho zřícení. Na vnitřní straně (konvexní narůstá nanášení a usazování sedimentů. Při pokračující boční erozi dojde k zvětšení říčního zákrutu a ke vzniku meandru. Ve středním a dolním toku se tak rozšiřuje údolí.

Meandrové zákruty se často dostanou blízko k sobě, při zvýšeném vodním stavu může dojít k protržení a vyrovnání vodního toku a ze zbytku řečiště vzniknou slepá ramena, která mohou být od vodního toku odříznuta nánosy, mění se v tůně, které se postupně zazemňují. (evorze) vzniká při kruhovém pohybu unášeného materiálu ve vírech. Nastává např. pod vodopády na horních tocích řek. Erozní činností řek vznikají údolí.

Se zdvíhá v důsledku sedimentace unášených částic. Takto se vyrovnává spádová křivka. Říční sedimenty, vyplňující údolní dna, byly uloženy hlavně při postupu meandrových zákrutů. Činností řek vznikají nivy.

Se rušivě projevují ve formě abraze (plošná eroze pobřežní), která je u jezer slabší než u moří, tvořivě pak sedimentací (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s.

Glaciální procesy

Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. Je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit povodně (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115).

Tvořící se nad sněžnou čárou, modelují reliéf ve vyšších zeměpisných šířkách a vysokohorských oblastech. V pleistocénu však ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti severní a střední Evropy a Severní Ameriky a jejich erozní a akumulační činnost zanechala v reliéfu typické tvary dodnes. Růstem ledovcové hmoty je ledovec z místa svého vzniku vytlačován a gravitačně přesouván až pod sněžnou čáru.

Až 4000 m -Antarktida, Grónsko), ledovce plošné (tzv. norský typ), vyskytující se ve vrcholových oblastech plochých pahorkatin (mocnost 100-1000m) a ledovce horské vyplňující deprese a údolí horských masívů (mocnost řádově v 10-100m výjimečně 1000m). Voda s povrchu ledovce vniká trhlinami do ledu a vytváří v něm ledovcové jeskyně (HORNÍK a kol., 1986, s. 72-74). Na povrchu může voda vytvářet ledovcová jezera. Základním erozním tvarem horského zalednění je ledovcové údolí (trog), vzniklé přemodelováním preglaciálního říčního údolí (HORNÍK a kol., 1986, s. 74). Horské ledovce rozšiřují původní říční údolí tvaru V v údolí vanovitá tvaru U (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115).

Zvláštním případem ledovcového údolí jsou fjordy, dlouhé, hluboké zálivy vzniklé přemodelováním říčních údolí okrajovými splazy pevninských ledovců a ponořením pod mořskou hladinu (Skandinávie, Island, Grónsko). Základním tvarem ledovcových sedimentů jsou morény (HORNÍK a kol., 1986, s. Se dostanou na povrch, okraj nebo nitra ledovce a které jsou posunovány pod ledovcem (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115).

A uložené morény - zůstávající v terénu po ústupu ledovce (HORNÍK a kol., 1986, s. 75). Zachycené bloky hornin odvlečené i na velké vzdálenosti se nazývají bludné kameny (Opavsko, Hlučínsko) (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s.

Eolické procesy

Činnost větru se v krajině projevuje jako modelační činitel především tam, kde chybí se svou ochrannou funkcí vegetace, např. v semiaridních, aridních a kryogenních oblastech. - při poklesu transportní rychlosti vznik eolických sedimentů spraší a vátých písků) je vítr významným činitelem přenosu atmosférické vláhy a působí také na biotu a půdu. V suchém podnebí se suchými a sypkými zvětralinami se vítr uplatňuje více než v krajinách s vlhčím klimatem.

A přímo. Nepřímo působí rozvlněním hladiny moří, která pak jako mořský příboj způsobuje plošnou erozi (abrazi) pobřežních skal a útesů, ale i tím že přináší mraky a tím i srážky, které jsou pak původcem veškeré geologické činnosti vody. Přímo působí rušivě (již výše zmíněný odnos = deflace, větrný obrus = koraze) a tvořivě (větrná sedimentace v místech slábnoucí rychlosti větru tj. HORNÍK a kol. (1986, s. 82-85).

Svahové procesy

Jsou velmi různorodé. Svah je složitý tvar vznikající interakcí litosféry, atmosféry, hydrosféry, biosféry, popř. kryosféry. Zvětráváním se na svahu uvolňuje materiál, který za specifických podmínek erozně denudačních čini...

V mnoha ohledech je třeba konstatovat, že ekologické pěstování ovoce ČR má za celosvětovým vývojem zpoždění. Vyspělé země cca před 20 lety. V posledních letech však u nás došlo v souvislosti s dotačními tituly k významnému nárůstu ekologických sadů.

Ale chybí mechanismy, které by vedly nejen k růstu ploch, ale i kvality a objemu produkce. Hrozí nebezpečí, že stávající systém nebude životaschopný. Úhel pohledu na svět okolo nás, vztah k přírodě a sobě samotným.

Naše současná ekologická produkce ovoce má sice ve srovnání produkcí integrovanou význam minoritní, ale situace se může v souladu s vývojem v zahraničí a s přísunem informací v dohledné době změnit. Tak, abychom mohli hovořit o skutečné organické "produkci". Je třeba zpracovat metodiky, seznam a způsob použití přípravků a zpřístupnit řadu dalších informací.

tags: #přírodní #ekosystém #a #agroekosystém #rozdíly

Oblíbené příspěvky:

• Praktický koš Ledové království
• Rozšíření vlka obecného
• Odpadkový koš 3x18 l: Recenze
• Pohled do nepřístupných míst s Androidem
• Průvodce výběrem vaků na zahradní odpad OBI