Přístup České republiky k environmentální etice

Stále rychlejší rozvoj společnosti ovlivňuje bezprostředně životní prostředí. Jejich další výrobě a používání zanechávají velké množství odpadu. Tyto odčerpané látky se vrací zpět do přírody ve formě odpadu. Stoupá i množství odpadu.

V neposlední řadě má poškození životního prostředí negativní vliv na člověka. V Československu se objevily nemoci dýchacích cest, trávicí soustavy, nemoci kůže a podkožního vaziva, žloutenka aj. a civilizační choroby.

Doba od roku 1948 do konce 50. let byla zaměřena hlavně na těžký průmysl a rostoucí využívání nerostných zdrojů. Zajištěna byla úplná kontrola všech orgánů a nesvobodě vyjadřování a publikování. Devastována byla příroda. Teprve v 70. letech se situace pomalu zlepšovala až do listopadu 1989.

Vláda ČSSR věnovala životnímu prostředí jen malou pozornost. Kontrola nad vydanými zákony a nařízení v době socialismu neexistovala. Do vládních orgánů byly dosazovány osoby z ministerstev zemědělství a jiných ministerstev. Tyto osoby schvalovaly veškeré finanční plány, které se týkaly ochrany přírody. Vláda dohlížela i na výrobu veškerých materiálů a prosazovala pouze státní normy, které nejčastěji zvítězily. Pokud někdo narušil stanovené normy, problémy se stávaly bezvýznamnými. Jestliže někdo znečišťoval přírodu natolik, že to vláda nemohla přehlédnout, byla mu určena pokuta.

Na ochranu proti vypouštění zplodin do ovzduší zůstával v platnosti zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší. Tento zákon se vztahoval na vypouštění zplodin z komína, na znečištění parní trakcí, hořením nebo zapařením dolů a skládek. Náklady na ochranu ovzduší si mohly podniky odečíst z nákladů. Ovšem tento zákon obsahoval velké množství výjimek, které dovolovaly dále vypouštět nečistoty do vody. Např. ONV Nový Bydžov měl za úkol dohlížet na ochranu životního prostředí. Účinnost takového postupu byla velmi malá. Rada neřešila ani otázku nebezpečného odpadu, který nebyl kontrolován. Neprobíhalo tedy jeho řízené a registrované ukládání. Nebylo tedy možné zjistit, kolik průmyslového odpadu ve velkých podnicích vzniká, natož systematická separace domovních odpadů.

Čtěte také: Příroda a Environmentální Přístup

V 60. letech se začalo do povědomí lidí dostávat narušení ekologické rovnováhy. Lidé si začali uvědomovat, že nerostné suroviny nejsou nevyčerpatelné. Teprve v 70. a 80. letech se začaly některé státy snažit podpořit ekologické programy na zachování přírody.

Vláda ČSSR věnovala životnímu prostředí jen malou pozornost. Podávala do tisku nepravdivé zprávy a problémy zlehčovala. Teprve v 70. letech se průměrná věková hranice snižovala a znečišťující ovzduší a zemědělské plodiny se projevovaly materiálními škodami.

Lidem byla zaručována možnost zveřejňovat informace. Ale ani v odborných časopisech nebyla věnována pozornost, jakou by si zasloužila. Vláda se snažila utajit všechna fakta o dostavbě atomové elektrárny, které probíhaly v Rakousku.

Situace se nezlepšila ani, když došlo 5. 1. 1976 v Jaslovských Bohunicích k havárii elektrárny A1 technickou závadou. K druhé havárii došlo 24. 2. 1977 a chybou při jeho zavážení. Veškeré komplikace s elektrárnou byly utajovány a nebyly dodržovány zásady bezpečnosti provozu. Problematika ukládání jaderného odpadu nebyla do důsledků řešena, aby byla zajištěna kompletní bezpečnost. Tato politika vedla až k odchodu některých předních odborníků. Stavba jaderné elektrárny Temelín začala v roce 1986. V lednu roku 1990 oznámila vláda, že se dokončí pouze dva rozestavěné bloky. Celý projekt byl velmi drahý a kvůli níž se stavba protáhla o pět let. I když situace v 90. letech byla vyjasněna, k jakému účelu byly využity některé státní peníze, vyjasněno nebylo.

Pro budoucna je potřeba dostatek elektrického proudu. Jaderné elektrárny neprodukují skleníkový efekt. Uvedení jaderné elektrárny do provozu podpořila Charta 77 v části dokumentu č. 22, který vydala 27. 11. 1978.

Čtěte také: Environmentální etika

Krátce po 26. 4. 1986 došlo v černobylské jaderné elektrárně k výbuchu. Vládní orgány v Československu svolaly na 30. 4. mimořádnou schůzi. Projednaly, jak bude probíhat monitorování situace. Do 15. 5. denně zasedala a sledovala množství radioaktivity na našem území. Podle oficiální zprávy z 10. 7. 1986 „...úroveň radiace v ČSSR nepřekročila hodnoty naměřené při pokusných jaderných výbuších v 60. a 70. letech v jiných zemích.

Po celou dobu se objevovaly rady pro těhotné matky, děti a staré nebo nemocné lidi. Doporučovalo se raději nevycházet a zdůrazňovaly se základní hygienické zásady. Vládní orgány v Československu zamlčovaly skutečné údaje o vlivu radiace na zdraví člověka a nechávaly tak veřejnost v nevědomosti. Teprve 5. 5. sdělily, že došlo ke zvýšení radioaktivity. Československá veřejnost tak dostala informace o situaci na svém území až deset dní po havárii. Deset dní po havárii přiznala v rozhovoru v rozhlase hlavní hygienička dr. Manoušková, že „...ozáření obyvatelstva v Československu, bylo mnohokrát nižší, než jaké ... ohrožení zdraví“.

Průzkumem ze dne 17. 6. bylo odebráno 1300 vzorků půdy, srážkách a v mléčných výrobcích. Lidé nebyli průběžně ani zpětně o těchto měřeních informováni. V 80. letech docházelo k narušení Krušných hor, kde se nacházelo velké množství továren na výrobu plaveného skla. Vznikaly zde elektrárny na výrobu tepla a elektřiny. Obyvatelé byli vystaveni neustálému smogovému oblaku, který se projevuje zejména v zimě.

Lidé začali sepisovat petice. Jednu z nich adresovali předsedovi ONV v Chomutově, Otokaru Stejskalovi. Předseda odpověděl 16. 1. 1980, že situace byla zlehčena a podhodnocena. Při prognóze vykazující zhoršení rozptylových podmínek bude vyhlášeno tzv. upozornění a při zhoršení rozptylových podmínek bude vyhlášeno tzv. opatření. V době vyhlášení opatření se omezí doprava a provoz školská zařízení. Protože lidé v těchto oblastech rozhodli odejít za prací jinam, zavedla vláda na počátku 80. let tzv. úplatkářskou politiku. Platy pro lidi, kteří zde zastávali nejdůležitější profese se pohybovaly na nejvyšší hranici. I přes to, se lidem v ozdravném prostředí nebylo poskytnuto jiné zaměstnání. Krkonošský národní park (KRNAP) byl zřízen vládním nařízením č. 15/1963 Sb. Byl v době socialismu jediným národním parkem v ČSR. Krkonošský národní park byl při UNESCO - IUCN zařazen mezi 11 nejohroženějších parků na světě. Vlivem stálého okyselování půdy imisemi a hnojivy vznikla velká nutnost vápnění lesa. Vedle toho se však vyskytly ještě jiné problémy jako např. stavba objektu horní stanice lanovky. Tato oblast patří do oblasti Státní přírodní rezervace Prameny Úpy. Bylo vypracováno velké množství verzí, které se týkaly projektu stavby. Ekologové se obávali, že stavba lanovky na nejvyšší horu České republiky nepřinese více škody než užitku. Vadilo jim zasazení nových tyčí a množství hluku, jehož zdrojem by byl provoz lanovky. Přesto se tehdejší předseda vlády rozhodl pro výstavbu a postavil se na stranu ředitele KRNAPu. Jejich argumenty týkající se ochrany životního prostředí zůstalo nevyslyšeno. Lanovka dostavila podle původního plánu až na vrchol. Vedla se řadu diskusí o tom, zda je lanovka k vrcholu Sněžky nezbytná nebo ne. Zastánci lanovky tvrdili, že se jedná o projekt, který přispěje k odlehčení pěší turistické zátěže Sněžky. Skutečnost, že nebyla vybudována zpevněná terasa umožňující omezení turistů na vrcholu, byla ponechána bez reakce orgánů, které se na stavbě lanovky měly podílet. Stavba nebyla vedena v duchu ekologických a společenských zásad.

Budování vodního díla mělo za následek zničení dunajské krajiny a pitné vody. Informovanost obyvatel byla celkem úspěšná. Lidé se mohli vyjádřit stanovisko k chystaným krokům a průběhu stavby. Ekologové varovali před zprovozněním přehrady k příliš negativnímu zásahu do přírody. Maďarská strana považovala tento akt za bezdůvodný a trvala na pokračování stavby. /Rudé právo 19. 5. 1989/. atd. /Rudé právo /2. 6. 1989/. se však maďarská strana přestala podílet na tomto projektu.

Vláda se snažila zveřejnit pouze ty informace, které lidi nejvíce zajímala a která se v oficiálním tisku zamlčovala. Vedle Ekologického bulletinu také Ekomonitor, Nika nebo Stres. Samizdatový časopis Ekologický bulletin začal vydávat Ekologické hnutí v roce 1987. Časopis řídil Ivan Makásek. Zpočátku byl časopis pod neustálou kontrolou vyšších orgánů, ale v 80. letech se jeho náklad zvýšil na 7000 výtisků.

Čtěte také: Instalace vany svépomocí

Ekologická sekce při biologické společnosti ČSAV na podnět československé vlády zpracovala zprávu o stavu životního prostředí. Byla zhotovena ve dvaceti exemplářích a postoupena vládě. Ke konečnému vytištění však nedošlo, protože zpráva se ztratila. Poté ji Bedřich Moldan odeslal Lubomíru Štrougalovi, aby seznámil se zprávou širokou veřejnost. Zpráva byla odvysílána ve stanicích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Zájem o ekologické otázky v Československu stoupal až do konce roku 1989. Ve srovnání se 70. lety, kdy se v deníku Mladá fronta, 80. léta byla proti tomu dobou uvolněnější.

ČSDS vydávalo čtvrtletník Acta určený čtenářům doma i v zahraničí. V časopise vycházely pokaždé dvě verze.

V roce 1989 pod názvem Ekomonitor začal samizdatově vycházet Ekologický bulletin. Snažili se problémy jednotlivých oblastí řešit cestou dialogu. Organizovali např. koncentraci zplodin ve vzduchu, aby se zamezilo přílišnému vycházení do ulic. Aktivisté psali otevřených dopisů adresovaných příslušným orgánům a nejčastěji samotné vládě. Takovým dopisem byl např. dopis Charty 77 ze dne 19. 7. 1988 adresovaný vládě ČSSR a týkající se situace v Severočeském kraji.

Následovaly další petice a demonstrační projevy. Dne 4. 2. 1989 se sjednotili členové Charty 77, ekologičtí aktivisté a široká veřejnost. Společně protestovali proti plánované výstavbě úložiště jaderného odpadu v Křivoklátsku, což by mělo za následek likvidaci rezervace. Vláda od tohoto návrhu nakonec ustoupila.

Jednotlivé kapitoly v knize Filosof Rudolf Kolářskýho spojují především dvě otázky: co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize. Ekologický problém chápe jako újmu, jíž strádají všichni obyvatelé Země, tedy ne jen lidé, a která vznikla v důsledku nepříznivých zásahů do životního prostředí. Pojem ekologická krize pak podle něj vyjadřuje daleko závažnější situaci, kdy živé bytosti čelí bezprostřednímu ohrožení vlastní existence. A zatímco problém lze ještě řešit, v krizi je možné jedině obstát a tak ji i překonat. Podle autora lze současnou globální ekologickou situaci označit za ekologickou krizi, neboť tento výraz „vyjadřuje historickou situaci, v níž civilizace ohrožuje sama sebe tím, že pustoší Zemi“.

Konkrétně ve filosofii pak lze rozlišit dva proudy, které se s touto novou mravní citlivostí pokoušejí vyrovnat. První a většinově zastávaný tvrdí, že lze nalézt oporu pro objasnění této nové situace již ve stávajících filosofických koncepcích. Oproti tomu se však objevují i názory, byť menšinové, že současná ekologická krize a vše, co vyvolává, je do té míry jedinečné, že je třeba vypracovat koncepci zcela novou. Rudolf Kolářský dokumentuje tyto dva proudy na příkladech autorů J. Passmora a E. C. Hargrova.

V knize se nachází i stručná kapitola pojednávající o praktickém uplatnění etiky životního prostředí v rámci mezinárodních dokumentů z kategorie tzv. měkkého práva - různých deklarací, chart či zpráv - stockholmskou Deklarací o životním prostředí člověka z roku 1972 počínaje a o třicet let mladší Johannesburskou deklarací o udržitelném rozvoji konče. V těchto dokumentech evidentně v čase sílí důraz na neantropocentrickou etiku, což lze koneckonců vyčíst i ze samotných názvů jednotlivých dokumentů.

Samostatné dvě kapitoly v knize jsou věnovány etickým koncepcím P. W. Taylora a A. Naesse. U prvního z nich se autor zaměřuje na jím vypracovanou biocentrickou koncepci etiky. Jádrem Taylorova biocentrismu je přesvědčení, že lidstvo je integrální součástí biosféry, že každý organismus je neopakovatelným jedincem a že proto lidé nejsou těmto ostatním živým tvorům nadřazeni.

Hlubinná ekologie A. Naesse je velmi dobře známa, a to také díky několika jeho textům, které byly přeloženy do češtiny, a proto zde budu jen velmi stručný. Arne Naess prosazuje názor, že k překonání aktuální ekologické krize je nezbytná hluboká, radikální přeměna lidské společnosti, především její hodnotové hierarchie. Podle něj se nelze domnívat, že řešení problémů mohou nabídnout dosavadní instituce, které jsou založeny antropocentricky.

Ve zbývajících kapitolách se pak Rudolf Kolářský věnuje především vztahu antropocentrických a neantropocentrických koncepcí filosofie životního prostředí. Kolářský ukazuje, že je to právě konfrontace s ekologickou krizí, díky níž lidé začínají nově rozumět přírodnímu prostředí.

Na tři a půl tisíce podpisů se již podařilo získat ekologické organizaci Děti Země pod petici "Budoucnost bez jedů". Děti Země v petici dále požadují, aby Česká republika urychleně přistoupila k tzv. Stockholmské úmluvě. Jedním z požadavků petice Dětí Země je i vznik Integrovaného registru znečišťování, který by zachycoval průmyslové zdroje škodlivých a jedovatých látek. Jeden ze signatářů petice, bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal, v ní vidí způsob, jak upozornit veřejnost na nebezpečí dalšího šíření toxických látek v našem životním prostředí.

Ministerstvo životního prostředí podle jeho mluvčí Rity Gabrielové petici ekologického sdružení Děti Země vítá: "To je petice, která přesně vystihuje několik zásadních momentů, a sice minimalizovat úniky toxických látek do životního prostředí."

tags: #přístup #české #republiky #k #environmentální #etice

Oblíbené příspěvky:

• Informace o rozvodných sítích a ekologii
• Efektivní odpadkové řešení do kuchyně
• Termíny svozu odpadu Jihlava
• Ekologické třídění odpadu
• Drtiče odpadu: recenze a tipy