Přístup člověka k přírodě z duchovního hlediska

05.04.2026

V západním světě lze pozorovat rostoucí zájem veřejnosti o téma spirituality, současně také o environmentální témata. Moderní člověk v lesích hledá místo zklidnění, rozjímání, duševní očisty.

Spojení les a spiritualita se sice v Evropě objevuje teprve v několika posledních letech, ale nabírá na významu i zájmu. Souvisí to s konzumním stylem života, který nám poskytuje materiální zajištění, ale obírá nás o něco důležitějšího, a to je vnitřní klid.

Studie konstatuje, že dochází k tzv. respiritualizaci lesů, tedy že lesy začínají být z hlediska spirituality znovu považovány za důležité. Les totiž byl a stále zůstane prostředím pro kontemplaci a hluboké duševní prožitky. I slavní stavitelé chrámů se inspirovali v lesích. Kdo navštívil katedrálu Sagrada Familia, tak mi dá za pravdu, že vstupem do ní vstupujeme do lesa.

Spiritualita a environmentální témata mají jeden společný prvek, a tím je upozadění matérie. Člověk se vrací k přírodě, uvědomuje si, co pro něho les znamená, co všechno mu kromě dřeva poskytuje. Současná kůrovcová katastrofa v kombinaci s covidovou pandemií tyto pocity ještě umocňuje.

I když každý má rád jiný typ lesa, větší spirituální hodnotu bude mít spíše starý vzrostlý les než rozsáhlá plocha mlazin. Přítomnost starých, mohutných stromů společně s mladšími stromy je určitou symbolikou i k lidské společnosti a takový les, myslím si, dokáže lidskou duši pohladit podstatně víc. Diverzifikované lesy, ve kterých si každý najde ten svůj kousek k dobití „baterek", jsou významné i pro tuto kulturní ekosystémovou službu.

Čtěte také: Příroda a Environmentální Přístup

Vzhledem k tomu, že takovéto lesy chceme pěstovat i z hlediska adaptace na klimatickou změnu, nemyslím si, že by spirituální funkce zásadním způsobem ovlivňovala pěstování lesů. Jemnější způsoby hospodaření jsou ale zásadní. Navíc je potřeba v těchto lesích podporovat budování a obnovu různých sakrálních míst. Jejich výstavba je většinou věc osobního zanícení konkrétního lesníka nebo majitele lesa, který tuto službu poskytuje společnosti z vlastní vůle, na vlastní náklady, často hrazené z produkční funkce lesa.

K dědictví našich otců zcela jistě náleží i křesťanství a jeho křesťanské hodnoty. Dovolím si za sebe zjednodušení. Jde zejména o úctu k bližnímu a pokoru před přírodou. Naplňování těchto hodnot je ale na každém z nás. Je nutné spravovat lesní majetek efektivně, přitom jednat slušně a dodržovat zásady morálky a etiky.

V lesích by naše hospodaření nemělo být moc patrné. K nepasečnému hospodaření, kdy příroda souzní s lesníky a pomáhá jim, ke kterému jsme se přihlásili od samého počátku, nám kalamita nepřeje. V této souvislosti uvádím, že 80 % výměry lesů máme certifikováno systémem PEFC, 30 % FSC. To, že se nám někde daří lépe a někde hůře, připomínat lesníkům nemusím. Součástí a samozřejmostí naší práce je obnova sakrálních staveb, božích muk, křížků, vyhlídek, lesních kaplí. Stejně tak musíme pečovat o doupné stromy, hnízdiště ptáků a vodní tůně.

Formulování duchovních hodnot v lesním hospodářství může být pro les, lesní hospodáře i veřejnost prospěšné. Je to velké téma a má řadu rovin. Od čistě filosofických až po čistě hospodářské. Myslím, že platí základní princip: duchovní člověk život rozvíjí, nikoli devastuje nebo ničí. Ale duchovní člověk také reflektuje skutečnost života v celém jeho průběhu - od vzniku, vypučení, přes růst, ale také zranitelnost „dětství" po zralost s jejími plody!

Domnívám se, že by bylo naivní a nemoudré některou z uvedených fází popírat a potlačovat. Každý pozorný člověk tyto fáze v lese vidí. Je to fascinující učebnice nejen biologie, ale také tajemství života, provázanosti biorytmů, tepu života, jehož jsme součástí. Lidé dnes „utíkají" do přírody. Ať se považují za nevěřící či věřící, příroda je významnou součástí spirituální dimenze člověka.

Čtěte také: Environmentální etika

S rozvojem městských aglomerací, kde se příroda zúžila jen do parků, předzahrádek a stromů v chodníku, bude touha člověka po skutečném zážitku přírody mohutně růst! Lidé „prchají" do přírody již řadu desítek let. Dnes vidíme módu exotických výjezdů, tedy do vzdálených hor, k moři, do výjimečných lokalit... Ale člověk postupně zjistí, že i obyčejný les za domem má neuvěřitelnou atmosféru. Bude zákonitě růst požadavek tyto lokality chránit před dalším vymýcením a zástavbou. Les se, věřím, bude v očích lidí stávat „vzácným".

Hrozí ale také převrácení této touhy chránit. Lidé budou natolik sklíčeni úzkostí, aby se lesu nic nestalo, že budou usilovat, aby se stal nedotknutelným, nejen pro hospodaření, ale pro člověka vůbec. A jak lze již dnes ukázat na mnoha lokalitách, tento přístup skutečnému zážitku z lesa moc neprospěje.

Vaše odbornost propojuje zajímavý trojúhelník: včelař, přírodovědec a teolog. Po praktické stránce to bývá náročné, zejména časově, a to i s ohledem na rodinu a děti. Ale když se ocitnu v náročné situaci - ať už jde o stres, složité vztahy nebo tvůrčí meze - tento trojúhelník často pozitivně zafunguje. Propojení přírodovědeckého a spirituálně-teologického pohledu při pobytu v přírodě mi pomáhá v přechodu k nové, zatím neznámé etapě, která mi začne dávat smysl.

Když se mi podaří přesměrovat pozornost - třeba péčí o včelstva, což je i fyzicky náročná činnost při práci s úlovými nástavky, nebo delší procházkou oblíbenou přírodou - dojde ke kýženému „vyčištění hlavy“. Po dobrém spánku pak přicházejí nové inspirace. Hledaná životní vize a její smysl tak ke mně nejčastěji přicházely právě při těchto „terapeutických“ chvílích uvedeného trojúhelníku - třeba když jsem jen zavřel úl a díval se na krajinu plnou života, zpěvu a květů. Naučil jsem se důvěřovat Božím stopám v přírodě, které mě vedou dál.

V uvedených textech hovoříte mj. o „terapeutické“ funkci přírody. Jednoho dne jsem se při procházce lesem zastavil a hledal v mobilu knihy o přírodě. Objevil jsem pojem šinrin joku - japonskou „lesní lázeň“, což je vědecky zkoumaný přístup k pozitivnímu vlivu lesa na lidské zdraví.

Čtěte také: Instalace vany svépomocí

Šinrin joku je umění lesní terapie ve vědomém a meditativním vnímání přírody. Pobyt v lesním ekosystému již po dvou hodinách prokazatelně přispívá k optimalizaci srdečního tepu, snížení stresu, podpoře imunity, kvalitnějšímu spánku, zvýšení aktivity protirakovinotvorných NK buněk apod. Mohou za to látky, tzv. terpeny, které produkují stromy. Terapie šinrin joku kromě procházky zahrnuje podpůrné ozdravné a stimulující tělesné a duševní aktivity.

Tím se tělesné, duševní a spirituální roviny péče o člověka propojují - a tomu se v medicíně věnuje psychosomatika. Uvedené propojení jsem rozvíjel v knize Spiritualita a psychosomatika, kterou jsem napsal s lékařem Viliamem Kopeckým. Do těchto úvah nyní vstoupila ekologie, příroda, les. Při čtení studií o šinrin joku jsem si vzpomněl na poustevníky a kláštery uprostřed lesů - příroda a samota byly vždy prostředím duchovního uzdravení a občerstvení. Dnes znovu odkrýváme, jak příroda přímo působí na duši a tělo, takže lze mluvit o eko-psychosomatice.

Vnímám, že dnešní přístup ke zdraví vyžaduje celostní přístup. Možná je to i cesta, jak se přiblížit dnešnímu člověku, který si váží přírody a chce aktivně pečovat o své zdraví a duševní vyrovnanost. Významný impuls dala encyklika papeže Františka Laudato siʼ, která propojila ekologické a sociální otázky s teologickým pohledem. Kapitola o ekologické výchově a spiritualitě vyzdvihuje důležitost „ekologické konverze“.

Kde jinde než v přírodě můžeme prožít krásu stvoření, pochopit význam pokory, střídmosti, radosti, vděčnosti. Úžasem nad tíhnutím ke stabilitě v přírodě může člověk dospět až k modlitbě. Ve své knize Ekologická spiritualita a etika jsem navrhl koncept sapienciální environmentální etiky, inspirovaný biblickou mudroslovnou tradicí. Rozjímání nad smyslem počátku, přítomného okamžiku a završením všeho, což jsou hlavní kapitoly knihy, jsou také tématy k přirozené kontemplaci v přírodě, kterou můžeme prožít, když si třeba lehneme do závěsné sítě s výhledem do korun stromů. Les se stává místem kontemplace, kde se dotýkáme tajemství a smyslu života.

V přírodě toužíme žít přítomným okamžikem a všemi smysly vnímat okolí, pozorovat, přivonět si, naslouchat zvukům, dotknout se, ochutnat. V šinrin joku se doporučuje celá řada aktivit - i četba duchovní literatury, poezie, náboženských textů. Při četbě Písma v přírodě začnou rezonovat pasáže o požehnání a dobrotě, o biblické věrnosti Zemi jako místu moudrosti, o posile života v symbolice vody a deště… Papež František připomínal, jak Ježíš rád a s radostí procházel přírodou a věnoval jí svoji péči a lásku. Žil v harmonii s přírodou.

Dnešní ekologická spiritualita reaguje také na fenomén tzv. environmentálního žalu - smutku nad devastací přírody. Pocity empatie s trpící přírodou však nemají vést k rezignaci, ale k proměně života. Právě událost vzkříšení má sílu usmíření uvnitř všeho tvorstva a nalezení pokoje, a tak dává odpověď na tento žal. A jsme zpět v encyklice Laudato sī a u papežovy výzvy k „ekologickému obrácení“. Environmentální žal se v této spirituální perspektivě stává důležitým emočním impulzem v procesu poznání, po kterém by měla následovat racionální úvaha o tom, co chci ve svém životě změnit, kým se chci stát pro druhé a jak tím měnit svět okolo sebe.

Začněme opačně: málokdo by nazval krásnou degradovanou a zdevastovanou krajinu. Taková krajina vzbuzuje spíše smutek a neklid. A právě negativních dopadů znečištění na zdraví člověka si začala všímat environmentální medicína. Pesticidy, hormony, chemikálie - to vše se vrací do potravního řetězce a ohrožuje i člověka. Ve znečištěné přírodě bude vždy nemocný také člověk.

Na druhou stranu, divoká příroda, ale i citlivě spravovaná kulturní krajina má svůj hluboký estetický a ozdravný význam. Jako by se sama příroda chtěla zkrášlovat a ukazovat svou krásu - například prostřednictvím námluv s tanečními rituály a zpěvy nebo v pozoruhodné vzájemné přitažlivosti květů a opylovatelů. Krása a vůně květů, tvary a barvy zvířat, jejich altruistické projevy i vzájemná spolupráce v rámci ekosystémů vytvářejí celkovou kompozici krajiny, která se člověku jeví nejen jako krásná, ale také jako moudře uspořádaná.

Je krásné objevovat tuto hlubokou propojenost - poznávat přírodu jako síť vztahů, vzájemné pomoci a sdílené evoluce. Samozřejmě, evoluční pohled nám připomíná i přítomnost tvrdosti: boj v rámci potravních řetězců, teritoriální konflikty a agresivita při přemnožení a nedostatku, smrt. Přesto se nedá přehlédnout, že v chování rostlin a zvířat nenacházíme pouze sobeckost a utilitarismus - a téměř vůbec ne zlovolnost. V přírodě je patrná snaha o rovnováhu sil, kde spolupráce hraje klíčovou roli.

Také člověk je součástí ekosystému - i jeho duše potřebuje rovnováhu, jinak přichází nemoc jako signál. Spiritualita a psychosomatika, po vzoru poznatků o fungování ekosystémů, mapuje vnitřní krajinu duše člověka, vliv emocí na tělesné procesy jako smutek na dýchání, hněv na tlak a bolest hlavy, vyhoření na imunitu, strach na kvalitu spánku. Nemoc je tak vlastně přirozenou komunikací ekologie těla.

Procházet se lesem třeba bosou nohou, soustředit se na vůni lesní krajiny, naslouchat zvukům přírody a zažít vnitřní ticho, modlitbu - to vše může aktivovat regenerační síly. Výzkumy tzv. biofeedbacku ukazují, jak duchovní praxe, modlitba a meditace, ovlivňuje psychologické, neurologické a imunitní procesy v těle.

O tom, že v přírodních procesech nacházíme Boží stopy dobroty a krásy, svědčí rovněž vztahy v lese. Stromy - například buky - rostou rády blízko sebe, jejich větve se vzájemně dotýkají a prospívá jim to. Prostřednictvím kořenového systému předávají silnější jedinci živiny slabším. Vzniká tím společenství, kde má každý svou roli. Kdyby slabší stromy zmizely, narušilo by se mikroklima lesa - a trpěly by i ty silné. A pokud by naopak silné stromy čelily ohrožení, podpoří je ty menší. Takový les je místem vzájemnosti a rovnováhy.

Lesní společenství je tím, co kontemplujeme, když do lesa přicházíme unaveni - z práce, z těžkých vztahů, z přetlaku informací. Právě poznání vlivu přírody na zdraví člověka je jedním z dalších důvodů, proč je třeba chránit přírodu. Jde nejen o prevenci a terapii, ale o hlubší uznání hodnoty života jako takového - v celé jeho provázanosti.

Přírodu musíme chránit nejen kvůli sobě, ale zejména kvůli budoucím generacím.

Robin Wall Kimmererová a propojení vědy a spirituality

Robin Wall Kimmererová (*1953) je věhlasná americká botanička a spisovatelka, jedna z čelních představitelek soudobé americké přírodopisné literatury (neboli nature writing), literárního žánru, pohybujícího se na pomezí vědy a poezie, za jehož duchovního otce je považován velký německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt (1769―1859).

Jako vědkyně a zároveň členka národu Potawatomi, původního etnika Velkých planin a oblasti západně od Velkých jezer, se Kimmererová ve svém díle pokouší o skloubení západní vědy a duchovního dědictví indiánské kultury, kteréžto způsoby poznání a uchopování vůkolního světa s poetickou licencí sobě vlastní přirovnává k astřičkám (novoanglickým) a zlatobýlu (kanadskému), dvěma původním druhům severoamerické květeny, jimž se nejlépe daří, rostou-li pospolu.

Ačkoli se ve své vědecké práci i literární tvorbě soustředí především na kulturní, ekologické a evoluční aspekty zeleného světa rostlin - namnoze pak svých milovaných mechů, oněch přehlížených a nenáročných obyvatel stinných a vlhkých míst, jako celek se její dílo významně dotýká i otázky vztahu člověka k přírodě; skrze své evokativní a jaksi mateřsky konejšivé psaní usiluje o vyléčení našeho rozklíženého pouta se zemí a jejími četnými mimolidskými obyvateli, jež v duchu tradiční indiánské moudrosti chápe jako naše blízké přátele, příbuzné a učitele v jedné osobě.

Podobně jako je tomu v pracích jasnozřivé evoluční bioložky Lynn Margulisové (1938-2011), původkyně přelomové endosymbiotické teorie a zároveň spoluautorky hypotézy Gaia, také texty Kimmererové charakterizuje nápadný důraz na ekologickou provázanost všech živých organismů a klíčovou úlohu partnerství a spolupráce v existenci všeho živého. Symbolem této bytostné provázanosti a spjatosti jsou autorce především lišejníky, symbiotické společenství jinak samostatně žijících řas a hub.

Zájemci o autorčinu literární produkci naleznou většinu jejích zásadních textů ve dvojici vysoce ceněných esejistických publikací, jmenovitě v knihách Gathering Moss: A Natural and Cultural History of Mosses (Sbírání mechu: Přírodní a kulturní historie mechů, 2003), za niž roku 2005 obdržela medaili Johna Burroughse, a Braiding Sweetgrass: Indigenous Wisdom, Scientific Knowledge and the Teachings of Plants (Zaplétání tomkovice: Domorodá moudrost, vědecké poznání a učení rostlin, 2013), oceněné prestižní přírodopisnou cenou Sigurda F. Olsona.