Jak v přírodě vzniklo klíště?

Klíšťata jsou členovci velmi blízcí pavoukům; to znamená, že v dospělém stavu mají čtyři páry nohou - i laik tak pozná jejich blízkou příbuznost. Klíšťata jsou nejzávažnějšími přenašeči nákaz v Evropě vůbec.

O životním běhu roztočů, mezi něž klíště patří, je s výjimkou badatelů, kteří se jimi zabývají, asi málokdo nějak podrobně informován. Pojďme si proto říci, jak to vlastně u klíšťat chodí...

Morfologie a vývoj klíšťat

Morfologie klíšťat je dána třemi vývojovými stupni. Z vajíčka se vylíhne larva, která je velmi drobná a proto často unikne pozornosti člověka. Měří přibližně 0,8 mm a má tři páry nohou. To je obecný rys všech prvních vývojových stádií roztočů. Tato larvička se většinou přisává na drobné savce nebo na ptáky, kteří si hledají potravu na zemi.

Když se nasaje, odpadne a prochází metamorfózou; dojde k přeměně všech larválních orgánů na orgány vyššího vývojového stupně, kterému říkáme nymfa. Nymfa je o trochu větší a podobá se dospělému klíštěti. Má čtyři páry nohou, velikost asi 1,2 - 1,5 mm, ale nemá pohlavní otvor. Podle toho můžeme poznat, že jde o nedospělé stadium, i když nejsme odborníky. Nymfa se už většinou přisává na poněkud větší zvířata. V přírodě jsou to třeba králíci, zajíci, ježci, ale samozřejmě to mohou být i psi, kočky, lišky a nebo zase ptáci. A pak se opakuje totéž, co známe od larvičky.

Pouhým okem se dá rozeznat, že samice klíštěte (velká zhruba 2x4 mm) je prakticky dvoubarevná. Na zádech má hřbetní štítek, který je smolně hnědý, až černý; dosahuje maximálně do poloviny hřbetu samice. Zbytek těla je cihlově až rumělkově červenavý. U trochu menších samců kryje tentýž štítek jejich hřbetní část celou; samec je proto na první pohled rozpoznatelný, protože budí celkově tmavý dojem.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Rumělkově červená část těla samice je pod mikroskopem velmi jemně zřasená, asi jako harmonika a nebo plisé sukně. Když samice začne sát krev, řasy se roztahují a ona tak může mnohonásobně zvětšit své tělo a přijmout velké množství krve. To samec nemůže. Ten je jen pro zachování rodu a jeho ústní ústrojí slouží k tomu, aby jím vpravil zvláštní schránku, naplněnou spermatem do pohlavního otvoru samice.

Dospělá samice potřebuje jako zdroj krve zase o něco větší živočichy, než larva a nebo nymfa. Na která zvířata se přisává ve volné přírodě nejčastěji? Většinou je to lovná zvěř, převážně srnčí. Jsou to však samozřejmě i jeleni, černá zvěř nebo lišky. V oblastech, kde se pase, jako třeba na Slovensku nebo na Balkáně, je hlavním zdrojem pasený dobytek, např.

Larvy sají dva nebo tři dny, i tak krátká doba jim stačí. Nymfa saje 5-6 dnů, dospělá samice ještě déle - 10-12 dnů. Ty údaje se samozřejmě týkají zvířecích hostitelů, člověk by si něco podobného na těle nenechal.

Vývojový cyklus klíštěte je velmi složitý a my o něm říkáme, že je trojhostitelský - klíště aby dospělo, potřebuje tři různé hostitele z různých ekologických skupin, a to je z hlediska epidemiologického nesmírně závažné. Můžete totiž být nakaženi klíštětem, které přijalo nákazu od zvířecího hostitele, se kterým vy se nesetkáte ani v prostoru, ani v čase. Nějaký drobný savec může být například v jednom roce zdrojem nákazy, třeba klíšťovou encefalitidou nebo lymskou boreliózou, teprve v dalším roce však zprostředkovaně nakazí vás. Vývojový cyklus klíštěte je totiž nesmírně dlouhodobý a v našich podmínkách trvá 2-3 roky.

Jak klíště vyhledává hostitele?

Hlavním zdrojem informací pro klíště jsou chemické popudy. Klíště má na konci terminálního článku prvého páru nohou zvláštní prohlubeň, v níž jsou umístěné chemoreceptory a také mechanoreceptory; celému tomu zařízení říkáme Hallerův orgán...

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Klíště nemůže svého hostitele samo vyhledat jako třeba komár, číhá na něj. Vyleze na vegetaci, tam se drží třemi zadními páry nohou a první přední pár roztáhne a jako jakousi směrovou anténu jej natáčí do různých směrů. V první řadě reaguje na zápachy, které každý tvor včetně člověka vydává; ve větší blízkosti pak už reaguje i na mechanické popudy, na různé otřesy, způsobené blížícím se hostitelem. Když se potom to zvíře nebo člověk otře o vegetaci, klíště se na něj velmi hbitě přichytí. My toho využíváme při metodě sběru klíšťat, které říkáme vlajkování. Klíštěti totiž místo hostitele nabídneme bílou flanelovou vlajku se středně dlouhým vlasem.

Je známo, že klíště se na hostitele nepřichytí bezprostředně potom, co se dostane na jeho tělo. Jak dlouho to může trvat, než objeví nějaké místo, vhodné k přisátí? U člověka třeba celé hodiny. Klíště prostě putuje po těle a hledá... Nakonec si většinou vybere některou z těch částí pokožky, která je jemná a má trochu zvýšenou vlhkost - tam se potom přisaje. Bývá to především v podpaží, tříslech, na přední stěně břišní, v podkoleních jamkách a nebo za ušima. Klíště se ovšem může přisát všude, i na těch nejnemožnějších místech. Znám z praxe případy, kdy se přisálo třeba na oční spojivku; může se také přisát na zevní genitálie. To jsou samozřejmě místa velmi choulostivá a musí se to řešit odborným chirurgickým zákrokem.

Když je klíště hladové a hledá, ústní ústrojí má v sevřeném stavu. Jeho hlavní částí je tzv. chobotek čili hypostom, což je dlátovitý, dopředu trčící útvar, který je na povrchu pokryt nazad obrácenými zoubky. Po straně, v rýhách tohoto hypostomu, jsou uloženy tzv. pedipalpy a chelicery; pedipalpy chrání celý orgán. Jakmile se klíště rozhodne, že je na správném místě, pedipalpy roztáhne a vysune chelicery. Ty mají na svém konci silné zubce, které klíště zasekne do pokožky a začne chelicery zatahovat zpět do svého těla. Tím vyvine poměrně značnou sílu a vtlačí do vzniklé ranky hypostom. V první fázi sání je tedy klíště v rance drženo právě jen těmi nazad obrácenými zubci.

Jakmile však začne vylučovat sliny, dostane se s nimi do ranky i zvláštní látka, která vytvoří kolem chobotku pevnou cementovou vrstvu. "Cement" je odborný název - a klíště je v rance skutečně zacementováno. To ale není všechno - sliny klíštěte obsahují i další látky roztodivných vlastností. Všechno přitom hraje v neprospěch hostitelského organismu.

Chemie těch slin je velmi složitá. Původně se myslelo, že jejich účelem je vylučovat do ranky pouze takové látky, které brání srážení krve. Kdyby se totiž zasažené kapiláry uzavřely, klíště by se nejen nenasálo, ale mohlo by to pro něj být přímo fatální. Jak už jsem však říkal, farmakologie slin klíštěte je daleko složitější. Jsou tam například složky, které brání vzniku zánětlivého procesu. Nevzniká tak svědění, takže vy vlastně v prvních hodinách vůbec necítíte, že na vás klíště saje. Tím vzniká nebezpečná situace, protože jste o jeho ataku informováni velmi pozdě. Ve slinách jsou i složky, které potlačují imunitní odpověď hostitele na přisátí.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Představte si, že by samice sála a během tohoto jejího sání by si hostitel proti ní vytvořil protilátky - což se skutečně děje. Tyto protilátky by samozřejmě ovlivnily nejenom samotnou samici, ale především tvorbu vajíček a zároveň i životaschopnost další generace. Přisátí infikovaného klíštěte je ještě daleko nebezpečnější tím, že klíště potlačením imunitní odpovědi připravuje podmínky umožňující infekci, aby se v hostiteli zdárně uchytila. Proto také není bez významu, saje-li na vás jen jedno klíště nebo klíšťat deset.

Ochrana před klíšťaty

Ochrana může být kolektivní a individuální. Do té kolektivní můžeme zahrnout opatření, která by měla být provedena například u letních táborů nebo rekreačních zařízení. Měla by se například vymýtit buřeň a keře v blízkosti obytných objektů, ať už jsou to stany nebo chatky. Měla by se také udržet posekaná tráva, a kdyby to bylo nezbytně nutné, lze na těchto limitovaných prostorech použít i nějaký ten pesticid. Ale nejdůležitější je individuální ochrana.

U klíšťové encefalitidy zahrnuje na prvním místě očkování - proti této chorobě existují spolehlivé a účinné očkovací látky. Horší je to s lymskou boreliózou. V současné době sice existují různé pokusné šarže, ale v Evropě není k dispozici žádná vhodná očkovací látka, která by byla zavedená v široké medicínské praxi. Je to dáno právě tím, že ta rozmanitost borelií, které působí tzv. lymskou boreliózu, je v Evropě poměrně značná. Jsou to tři genomospecie, zatímco třeba v Americe mají jenom jednu.

Obecně se však lze chránit před napadením klíšťaty a tedy i před celou tou škálou nákaz, které přenášejí, i jinak. Povězme si teď, jaká místa můžeme považovat z hlediska výskytu klíšťat za nebezpečná... Klíšťata se vyskytují ve smíšených a listnatých lesích. Ve smrkových monokulturách je prakticky nenajdeme; přesněji řečeno - uvnitř těchto monokultur. Bude-li však v té smrkové monokultuře nějaký ostrůvek smíšeného lesa a nebo nějaký potůček a kolem něj jiná vegetace, tak i tam bychom se s klíšťaty mohli setkat. V každém případě jsou nebezpečné především okraje lesa. A to nejen okraje směrem do zemědělských ploch, ale třeba i okraje cest nebo lesních pasek.

S klíšťaty se tam můžeme setkat v různých výškách vegetace, a to podle jejich vývojového stadia. Larvy se vyskytují zhruba do výšky 15-20 centimetrů, nymfy jdou trochu výše. U dospělců záleží na typu vegetace; na různých bylinných podrostech a hustých keřích mohou vylézt třeba i do výše jednoho metru. Tyto údaje jsou však závislé na denní době a také na vlhkosti. Klíšťata jsou velmi citlivá na teplotu, ale ještě daleko více právě na vlhkost. Klíště obecné, Ixodes ricinus, potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost, která se pohybuje mezi 86-96 procenty relativní vlhkosti vzduchu. Jestliže vlhkost poklesne, třeba v létě, v poledních hodinách, klíště slézá dolů a snaží se uniknout do nižších vrstev vegetace, případně se skrývá i přímo na povrchu země, v opadance a nebo hrabance.

Totéž ovšem platí i sezónně; například ve vrcholícím létě se obvykle zdá, jako kdyby klíšťata z přírody téměř vymizela. Rozhodně si neoblékáme nic z látky s dlouhým vlasem. Takže pokud možno kalhoty z nějakého hladkého světlého materiálu.; to proto, abychom na klíšťata dobře viděli. Obout bychom si měli nějakou pevnou obuv, nejlépe holínky a do nich kalhoty zasunout. Jejich spodní část bychom pak měli ošetřit nějakým vhodným repelentem. Není třeba ho stříkat přímo na kůži, raději jen na textil. Až do lesa vstoupíme, budeme se pokud možno držet lesních cest a nebudeme se zbytečně prodírat hustou vegetací. Také si v lese nebudeme sedat, tím méně lehat a představa, že jsme chráněni, když si pod sebe dáme deku, je naprosto mylná. V dece si klíšťata nanejvýš přineseme domů.

Co dělat po návratu z přírody

Po každé takové procházce je pak nutné si při večerním sprchování nebo koupeli důkladně prohlédnout tělo i na těch místech, kterým většinou věnujeme malou nebo žádnou pozornost; je dobré použít k tomu zrcátko a nebo požádat o pomoc druhou osobu. Včasné odstranění klíštěte snižuje nebo prakticky eliminuje možnost nákazy, i když je klíště samo infikováno. V prvních dávkách slin je totiž i u infikovaného klíštěte virus obsažen jen ve velmi nízkém množství. Virus se nachází v buňkách slinných žláz. Ty se po prvém příjmu krve zvětší, začnou vylučovat více slin a při tomto zvětšení dojde zároveň i k mohutnému rozmnožení a replikaci viru, takže v dalších hodinách se dávka viru, vpravovaná do rány znatelně zvyšuje.

Jak správně odstranit klíště

Rozhodně s ním nekroutíme. Ten dříve vžitý názor, že ho lze vyšroubovat je naprosto mylný. Hypostom nemá žádný závit. Jak jsme si řekli, je to dlátovitý útvar; v rance jsou navíc pohrouženy i chelicery. Klíště se proto snažíme vyviklat lehkým kýváním ze strany na stranu. Můžeme to udělat tak, že vezmeme nějakou žínku nebo froté textilii, navlhčíme ji, případně trochu namydlíme a touto textilií klíštětem kýváme. Buď se samo uvolní a nebo mu můžeme lehce pomoci nějakou měkkou pinzetou. Před každým úkonem i po něm je třeba ranku vydezinfikovat; nejlépe nějakým jódovým preparátem. Musíme si přitom uvědomit, že každé klíště může být nakažené a proto musíme postupovat, jako kdybychom pracovali s potenciálně infekčním materiálem. Měli bychom mít gumové rukavice a vyjmuté klíště musíme odpovídajícím způsobem zlikvidovat.

Jaké nemoci klíšťata přenášejí?

Klíšťata druhu Ixodes ricinus, která se vyskytují v ČR, mohou přenášet zejména následující infekční onemocnění:

• Lymeská borrelióza
• Klíšťová encefalitida
• Tularemie
• Bartonelóza
• Lidská granulocytární anaplazmóza
• Rickettsióza
• Babesióza

Nezapomínejte na očkování proti klíšťové encefalitidě! Účinnou prevencí proti klíšťové encefalitidě je očkování. Očkovat se můžete u vašeho praktického lékaře nebo v očkovacím centru.

Klíšťata infikovaná virem klíšťové encefalitidy se vyskytují jak v přírodě, tak v okolí obydlí (parky, zahrady). Je důležité očkovat nejen děti, ale i dospívající a dospělé. Očkování je nutné opakovat ve stanovených intervalech (3 až 5 let).

Nezapomeňte, že virus klíšťové encefalitidy může být přítomen také v mléce, zejména kozím nebo ovčím. Při požití kontaminovaného a tepelně nezpracovaného mléko nebo produktů z něho se může původce onemocnění přenést na člověka.

tags: #jak #v #prirode #vzniklo #kliste

Oblíbené příspěvky:

• Podmínky životního prostředí Olomouc
• Rozdíly a Propojení Ekologie a Sociologie
• Jika Lyra Plus: Podrobná recenze
• Tipy pro odpadkový koš bez zápachu
• Jak nainstalovat odpadní trubku: Podrobný návod