Proměny přírody ve výtvarné výchově: Nápady a inspirace

Krajina jako taková je prostorem mnohotvárným, plynoucím a živelným. Je jevem, který stojí za to zkoumat nejen prostřednictvím exaktních vědních oborů, ale také skrze osobnější přístupy a tvořivé reflexe. I samotné slovo výtvarný (vy-tvářet, tvořit, tvarovat) v sobě ostatně skrývá určitou vnitřní dynamiku a proměnlivost - krajina i výtvarná tvorba jako by rezonovaly v podobné tónině.

Článek se zabývá možnostmi tvůrčí práce s krajinou v současné výtvarné výchově. Text cílí především na vytvoření přehledného a shrnujícího rámce rozmanitých přístupů ke krajině, který lze považovat za pomyslnou vstupní bránu pro další didaktické uchopení této široké tematiky. Kromě obecného zmapování různorodých forem činností, zahrnujících jak výtvarnou práci s krajinnými náměty, tak práci přímo v prostředí krajiny, se text věnuje také ontogenetickým předpokladům a významu krajinné tematiky jako takové.

Proč se zaměřit na krajinu ve výtvarné výchově?

Z praxe současné výtvarné výchovy lze vypozorovat, že náměty spojené s krajinou jsou využívány v poněkud redukovaném spektru obsahů i forem výtvarných činností. Proč ale nevyužít bohatou řadu motivů spojených s krajinou, námětů či tematických celků v rámci výtvarného vyjadřování imaginace, stejně jako si nechat ujít jedinečnou příležitost pracovat s žáky pod širým nebem - zdůvěrňovat a rozvíjet jejich vztah ke krajině skrze rozmanité formy studijních a experimentačních činností?

Jakým způsobem se lze na krajinu tvořivě naladit a výtvarně zachytit její mnohotvárnost? Co vše je možné prostřednictvím výtvarné tvorby objevit o bytostném vztahu člověka a krajiny? Pojďme se v následující rozvaze zabývat tímto „potenciálním prostorem“, který se ve výtvarné výchově pro tematiku krajiny přirozeně otevírá.

Didaktický rámec a možnosti využití krajiny

Primárním cílem tohoto příspěvku je vytvoření přehledného didaktického rámce a vymezení pestré škály možností využití krajiny jako námětu či média v praxi předmětu výtvarné výchovy. V první řadě se pokusíme problematiku krajiny ve výtvarné výchově přehledně zmapovat. Vytyčíme tak základní směry, kterými je možné se v rámci přípravy na lekci ubírat, ať už po stránce obsahové, formální, technologické, nebo také v rovině celkového pojetí vyučovací jednotky, zaručujícího všestranně funkční a tvořivý přístup ke krajinné tematice.

Čtěte také: O proměnách přírody a Jin Jang

Komunikace člověka s krajinou otevírá takřka neutuchající zdroj nových tvůrčích podnětů a estetických i mimoestetických objevů. V prostoru interakce s vrstvami krajiny tak můžeme opakovaně nalézat nové náměty a z nich následně vytvářet smysluplné vzdělávací obsahy pro výuku v interiéru i exteriéru. Důležitost tvořivého zkoumání krajiny se v současné době odvíjí také od dalších výchovně-vzdělávacích cílů, mezi které patří především celková kultivace vztahu člověka a životního prostředí.

Také oblast současné výtvarné výchovy reflektuje navazování uvědomělého vztahu ke krajině, směřujícího k ochraně přírodního a kulturního dědictví, jako nedílnou součást své obsahové náplně. Do popředí vybraných výtvarných činností se tak logicky dostávají témata ochrany přírody, udržitelného rozvoje, odpovědnosti ke krajině a vědomí ekologických problémů.

Environmentální výchova

Zmíněné výzvy mají v současné školní praxi již zavedenou metodickou oporu v rámci průřezového tématu environmentální výchovy, jejímž cílem je zprostředkovat žákům povědomí o ekologických tématech a problémech, před kterými lidské společenství aktuálně stojí. Mezi klíčové oblasti environmentální výchovy patří senzitivita, zkoumání zákonitostí, problémů a konfliktů, ale také budování dovedností, znalostí a akčních strategií. Domníváme se, že jsou to právě výtvarné či obecně tvůrčí činnosti, které mohou být důležitým prostředníkem a oporou pro pochopení toho, co pro jednotlivce krajina znamená a jakým způsobem se k ní zodpovědně vztahovat.

Ontogeneze a výtvarná typologie

Dynamické proměny v zobrazování krajiny sledujeme také skrze ontogenetický vývoj jedince. V dílech dětí raného věku bývá krajina rozprostřena, z pohledu dospělého pozorovatele poněkud neuspořádaně, po celém formátu, přičemž je charakterizována především samotnými objekty, které se v ní nachází. Les představuje kupříkladu papír zaplněný geometrickými symboly stromů, řeka může být čára směřující od levého k pravému okraji formátu nebo jen kamsi umístěný shluk modrých skvrn.

Zažehnutí objektivněji chápaného prostoru krajiny v dětské tvorbě spatřujeme většinou ještě před školní docházkou, když znázorněné vybrané objekty v krajině začínají být ukotveny ke spodnímu okraji formátu, který na sebe tímto bere funkci klíčového a často také jediného krajinného plánu. V určitém momentu pak žáci tento osvědčený princip opustí a přesunou celou scenérii na vlastní, o kousek výše posazenou linii. Na takové „čáře země“, po které se pohybují postavy, zvířata a auta, následně začíná nové výtvarné dobrodružství, posouvající možnosti využití obrazového formátu o krok dál.

Čtěte také: Články pro děti o zimě

Krajiny zhuštěné do jediného horizontálního pásu však některým tvůrcům z různých důvodů nevyhovují. Ti pak rozvíjí další strategie, aby lépe vystihli prostorovou iluzi. Jedna z cest směřuje např. k principu pásů řazených nad sebe - hierarchicky reprezentujících jednotlivé krajinné plány (čím výše se pás nachází, tím je vnímán jako vzdálenější část zobrazovaného prostředí). Další způsob pak evokuje ptačí perspektivu - tvůrce na krajinu shlíží shora a ta se vyjevuje jako rozložená mapa (varianty tohoto principu jsou nazývány jako „sklápění do půdorysu“). Oba zmíněné přístupy začínají sofistikovaněji vymezovat prostor zobrazené krajiny při určení blízkého a vzdáleného v ní, a vedou tak ke stále realističtější obrazové reprezentaci vzhledem k naší vizuální zkušenosti.

Kolem dvanáctého roku se tvorba žáků začíná individualizovat a typově odlišovat. Inklinace ke stále realističtějšímu zobrazování skutečnosti tak představuje pouze jeden z možných scénářů výtvarného vývoje dospívajícího jedince. Další vývojovou linií může být nalezení expresivnějšího výtvarného jazyka, vycházejícího z vnitřních impulzů a spontánnějších reakcí na podněty vnějšího světa.

V tomto základním rozlišení vycházíme ze starší typologie Viktora Lowenfelda, který definoval dva základní tvůrčí typy: vizuální, směřující k impresivnímu zobrazování vnímané reality, a haptický, inklinující k výše zmíněné expresivitě. Typ vizuální přirozeně preferuje výtvarná média, která mu umožní co nejlépe a s náležitým studijním odstupem zaznamenat vnímanou skutečnost. Ideální technikou se v tomto případě stává například kresba tužkou. Typ haptický naopak vyhledává materiály umocňující přímé kinestetické podněty, rád využívá emočního náboje barev a malířských textur.

Náměty a techniky pro práci s krajinou

Město budoucnosti

Materiál a pomůcky: kreslicí karton A4, temperové barvy, špachtle nastříhané z kartonu, tenký černý fix.

Provedení:

Čtěte také: Zima a děti

1. Na spodní část papíru vytlačíme barvy přímo z tuby (např. modrou, bílou, zelenou).
2. Z kartonu vystřihneme různě široké obdélníky, které použijeme jako špachtle.
3. Špachtli dáme pod barevnou linku a pak táhneme směrem nahoru. Použijeme další špachtle a vytvoříme další věže.
4. Barvu necháme uschnout. Na podložku si vymáčkneme trochu černé barvy. Okraj čisté špachtle do ní namočíme a přetáhneme přes uschlé barevné čáry.
5. Znovu namočíme okraj špachtle do černé barvy a natiskneme vodorovné čáry jako mosty mezi věžemi.
6. Úzkou špachtlí namočenou do černé barvy vytvoříme menší tvary pod věžemi, které budou vypadat jako stíny.
7. Když jsou všechny barvy úplně suché, dokreslíme černým fixem stromy, okna, střechy… S taženou barvou můžeme vytvořit různé domy nebo města. U těchto ukázek je pozadí vyplněno suchým pastelem.

Tisknuté tulipány

Materiál a pomůcky: kartónová krabice, nůžky, tužka, pravítko, temperové barvy, paleta, silnější štětec, nádobka na vodu, bílý papír, barevný papír, lepidlo.

Provedení:

1. Bílý nebo barevný papír si zmenšíme o 3 cm vodorovně i svisle.
2. Na kus kartónové krabice si nakreslíme dva nebo tři tulipány v různých velikostech a vystřihneme je.
3. Na paletu si dáme modrou barvu, štětcem ji naneseme na tulipán a otiskneme.
4. Modrou barvu zesvětlíme bělobou, naneseme na tulipán, otiskneme.

Zmuchlané hrušky

Materiál a pomůcky: kancelářský papír A4, barevný kreslicí karton nebo papír 21 x 21 cm - pozadí, vodové barvy, anilinové barvy, štětec, nádobka na vodu, podložka (ochrana pracovní plochy), olejové nebo voskové pastely, nůžky, lepidlo, kousek pletiva, jemné struhadlo, strukturovaná textilie, deska … sada desek FISKARS.

Provedení:

1. Kancelářský papír navlhčíme a zapouštíme vodové barvy.
2. Na rubovou stranu suchého papíru nakreslíme velké hrušky a vystřihneme. Hrušky několikrát zmuchláme a vyrovnáme.
3. Hrušku si položíme na podložku a boční stranou pastelu přejíždíme po hrušce tak dlouho, až se zmuchlaný povrch zvýrazní.
4. Dále můžeme položit papírovou hrušku např. na desku (pletivo …) a kousky plochy prokreslit s pastelem.

Jaguár v listí

Materiál a pomůcky: bílá čtvrtka A4, kancelářský papír, papírová taška na potraviny, tužka, guma, černý permanentní fix (popisovač 0,7 mm), návod jak nakreslit portrét jaguára, vodové barvy + štětec, bílý suchý a voskový pastel, mastné pastely (tvrdé pastely GIOCONDA, KOH-I-NOOR), nůžky, lepidlo, houbička, štěteček velikost 0, bílá temperová barva.

Provedení:

1. S bílým voskovým pastelem nakreslíme jednoduché tvary listů. Čtvrtku navlhčíme a zapouštíme zelené odstíny vodových barev, které si mícháme přidáváním modré do žluté barvy.
2. Na obdélník (16 x 12 cm) vystřižený z hnědé papírové tašky si načrtneme jaguára. Kontury obtáhneme s černým permanentním fixem. Suchým bílým pastelem vystínujeme tlamu, čumák, uši, prostor kolem očí a hruď. Se žlutým a růžovým mastným pastelem dobarvíme oči a čumák. S černým mastným pastelem dokreslíme skvrny. Se štětečkem a bílou temperou namalujeme vousy.
3. Vrátíme se k pozadí. S mastnými pastely nakreslíme další listy a rostliny. Vystřiženého jaguára nalepíme na pozadí.
4. Na kancelářský papír nakreslíme listy, které vybarvíme s mastnými pastely. Listy vystřihneme a nalepíme do výkresu.

Land art - cesty

V průběhu týdne s dětmi podnikáme vycházky po okolí a sbíráme do pytlíků rozmanité přírodniny (kamínky, písek, větvičky, jehličí, šišky, traviny, rostliny atd.). Obeznámíme děti s cestami, jejími druhy (pěšiny, chodníky, polní cesty, silnice, dálnice, ulice). K čemu slouží, proč vznikly? Jaké jsou jejich klady i zápory?

Pro ozvláštnění využijeme nový vyjadřovací prostředek land-art, který pracuje s přírodními materiály ve volné přírodě. Pro výtvarnou akci si vybereme známou cestu, po které pravidelně chodíme.

U malých dětí zhotoví šablonu učitelka, starší děti si ji již mohou vyrobit samy. Před činností si připravíme lepící směs z cukru a vody, která nám upevní přírodniny k povrchu. Dobré je pracovat po skupinkách. Položíme šablonu na chodník, upevníme ji kameny a do vnitřních průhledů pomocí štětce nanášíme cukrovou směs. Děti mohou použít na obrazec jednu i více přírodnin. Důležité je klást přírodniny pouze do proříznutých otvorů a v malém množství, aby se netvořily neupevněné vrstvy. Zkoumáme ozvláštnění asfaltových chodníků, cest. Zajímavé je i zpovzdálí sledovat reakce kolemjdoucích.

tags: #proměny #přírody #ve #výtvarné #výchově #nápady

Oblíbené příspěvky:

• Nehoda autobusu: Řidič čelí obvinění
• Průvodce ekologickým praním
• Správná recyklace telefonů
• Přečtěte si fakta o dopadech spalovny
• Víkendový pobyt v přírodě: Pardubicko