První ekologický stát historie

Ekologie se pěstuje zejména v rámci přírodních věd, z humanitních a sociálních věd se dotýká mimo jiné antropologie, etnologie či demografie.

Hlavním tématem historické ekologie je vliv člověka na krajinu a následná přeměna soužití člověka a krajiny jako systému.

Tak jako ekologie není synonymem životního prostředí, environmentalismu, dějin přírody, nebo věd o životním prostředí, není historická ekologie synonymem pro historickou geografii či environmentální dějiny.

Vývoj oboru historické ekologie

Historická ekologie spolupracuje s mnoha příbuznými disciplínami, zejména s geografií, biologií, ekologií, historiografií, sociologií a antropologií, a využívá jejich poznatků a metod; klade však důraz spíše na přírodovědné disciplíny.

Vznikla v 60. letech 20. století a její teoretické postuláty jsou spjaty mimo jiné se jménem amerického ekologa Edwarda Smithe Deeveyho.

Čtěte také: Metody hodnocení klimatu třídy

Z aktuální ekologické problematiky 70. let 20. století výrazně čerpala náměty studia severoamerická i evropská historická geografie.

Ekologická témata přispěla v USA v 80. letech 20. století ke vzniku tzv. environmentálních dějin (environmental history) v čele s historikem Donaldem Worsterem.

Hlavní myšlenky environmentálních dějin pronikly v průběhu 90. let 20. století také do československé a české geografie a historické geografie, krajinné ekologie, archeologie a dalších oborů.

Historická ekologie v českých zemích

V Československu koncem 80. let 20. století inicioval Jaroslav Purš v rámci humanitních oborů historickou ekologii jako novou mezioborovou disciplínu, formovanou pod vlivem celosvětových ekologických problémů, pravděpodobně v návaznosti na práce Williama Nortona, případně Donalda Worstera.

První sborník s názvem Historická ekologie vyšel roku 1988; obsahoval studie, které úzce navazovaly na otázky a problémy historické geografie, hospodářských dějin, dějin přírodních věd a techniky, dějin lékařství aj.

Čtěte také: Svojtka: Moje první kniha o přírodě

Vývoj lesů v českých zemích

Pokud populace rostla či narážela na svůj strop, docházelo v minulosti k přetěžování a devastaci lesů.

Nejprve byl v našich zemích les považován za nepřátelské území a neomezený zdroj.

Již kolem roku 1280 má však Praha velké problémy s nedostatkem dřevem, okolní lesy byly vykáceny a do města byly klády plaveny po Vltavě.

Zhruba od roku 1450 si subjekty začínají v lesích pomalu zřizovat managment, církevní lesy měly obecně díky plánování na staletí nejlepší stav.

V 15. a 16. století je již devastace lesů obrovská, například Orlické hory byly postupně vytěženy až po hřeben.

Čtěte také: IPO: Průvodce

Lesy jsou velmi přetěžovány, chybí v nich staré stromy kvůli velkému hladu po dříví.

Byly káceny již 60 či dokonce 40leté stromy.

Po roce 1500 se prosazuje síje jedle v Českých zemích, a to kvůli rovnějšímu dřevu.

Během 30leté války přichází velká regenerace lesů.

Zhruba 1/3 vesnic zanikla a dochází k pustnutí venkova.

Rovněž přibývá dosti lidí, ve městech se objevuje tzv. zemědělská chudina.

V roce 1760 pak kvůli nedostatku dřeva (na palivo) krachuje na úpatí Jeseníků železárna.

Vláda Marie Terezie a Josefa II.

Roku 1754 je vydán Tereziánský lesní patent, který mimo jiné určoval, že kdo má les od určité výměry, musí si najmout odborného lesního správce.

Rovněž byla za vlády Marie Terezie zakázána pastva v lese.

Až v roce 1947 je malou změnou zákona povoleno pěstování divočáků v lesích, což vedlo ve 20. století k jejich opětovnému přemnožení a s tzv. přezvěřením se potýkáme dodnes.

Ze zavedení Josefínského katastru do praxe v roce 1789 víme, že zalesnění bylo na našem území asi o 28 % menší než dnes.

Smrkové monokultury a plantáže

Na vhodná stanoviště byla nejprve uměle vysazována jedle, a to především pro její rovné dřevo.

Zhruba od roku 1800 dochází u nás k výsadbě smrkových plantáží podle saské lesnické školy.

Pro zajímavost, prořezávky mladých smrčků z těchto plantáží umožnily rozšíření tradice vánočních stromků.

V roce 1852 je vydán zákon 250, který platí se změnami neuvěřitelných 108 let až do roku 1960.

Zvedání horní hranice lesa

Ve 40. letech 19. století dochází k devastaci osad lavinami v Alpách, protože vlivem kácení lesů nemělo laviny co brzdit.

V roce 1895 přicházejí do Krkonoš extrémní srážky, které přináší mury a obrovské povodně.

Rovněž se začíná s mohutnými úpravami koryt, dochází k jejich opevňování a stavbě kaskád.

Rakousko-Uhersko v této době pořádá státní soutěž, komu se povede nejvíce zvednout horní hranici lesa.

Vývoj v Československu

V roce 1918 připadají státu lesy císařské rodiny, nejvíce na Podkarpatské Rusi.

Vzniká podnik Státní lesy, tehdy byly snahy o pronajmutí státních lesů akciovým společnostem, což byl špatný nápad - nájemník by se k lesu choval s cílem ho co nejvíce vytěžit bez zvláštních starostí o trvalé udržení lesa do budoucna.

Během druhé světové války se snaží Němci snažit více zde než na své domovské půdě a vznikají zde poměrně rozsáhlé holiny, s ohledem na trvání války to však nějaký extrémní dopad na stav lesů nemělo.

Roku 1948 pak probíhá další vlna znárodňování, která na našem území probíhá zhruba do roku 1960.

Stav lesů po revoluci

Po roce 1989 dochází postupně k restitucím majetku, v roce 2013 pak i k církevním restitucím.

Dá se čekat, že vlivem restitucí klesne podíl státních lesů asi o 8 %.

V současnosti si podnik Lesy České republiky najímá na práci v lese jiné společnosti a funguje spíše jako jakýsi dozor.

Ochrana přírody v Československu a České republice

Počátky historie československé a později české státní ochrany přírody jsou spojeny se založením samostatné republiky v r. 1918.

Usnesením ministerské rady nově vzniklého Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) v Praze z 20. 11. byla působnost tohoto úřadu i podřízených orgánů rozšířena také na přírodní památky.

Už v roce 1919 byli jmenováni konzervátoři pro ochranu přírody (jak pro celý stát, tak pro jednotlivé okresy), a to na dva roky.

V roce 1920 je schválen tzv. přídělový zákon, který předznamenal vznik řady dnešních zvláště chráněných území.

Za první republiky probíhaly intenzivní snahy o přijetí speciální legislativy pro ochranu přírody, všechny pokusy, často dovedené až do meziresortního projednávání, však byly neúspěšné.

Po osvobození se státní ochrana přírody vrací zpět na MŠANO, kde ji R. Maximovič opět vede, a to až do roku 1948 jako generální konzervátor ochrany přírody.

V roce 1946 byli ministrem znovu jmenováni konzervátoři, začal vycházet věstník státní ochrany přírody a krajiny „Ochrana přírody“ a na tehdejším Státním památkovém úřadu v Praze bylo v r. 1951 zřízeno oddělení (později odbor) ochrany přírody, které vedl až do r.

V roce 1956 je konečně přijat zákon č. 40 o státní ochraně přírody a v r. Státní ústav památkové péče a ochrany přírodySÚPPOP byl zřízen při Ministerstvu školství a kultury zákonem o kulturních památkách č. 22/1958 Sb. (§19) ze 17. 4. 1958

Veškerá činnost v ochraně přírody byla v rámci SÚPPOP zpočátku zajišťována útvarem o počtu 14 pracovníků.

Kromě veškeré posudkové činnosti pro rozhodování Ministerstva kultury se počáteční úsilí tehdy soustředilo na vyhlášení Krkonošského národního parku a ve spolupráci KSSPPOP na hodnocení a doplňování soustavy CHKO i maloplošných chráněných území.

tags: #prvni #ekologicky #stat #historie

Oblíbené příspěvky:

• Tipy a Techniky pro Malbu Přírody
• Ekologické aplikace a jejich využití v krajině.
• Používání ekologicky šetrných prostředků
• Značky v přírodě: Voda
• Instalace pisoáru – průvodce