Vliv ekologických faktorů na organismy

Ekologie - (z řeckého oikos = dům, prostředí) - je věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí.

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem/organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé.

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Mají rozdílnou podstatu a specifiku působení a je možné je členit do těchto základních skupin:

• Abiotické (fyzikálně-chemické): teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.
• Biotické: faktory vzájemného ovlivňování živých systémů.
• Antropogenní: formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existence organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biologických systémů.

Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Ekologie jako věda se vyznačuje typickými interdisciplinárními znaky. Využívá poznatků chemie, fyziky, matematiky aj., ale i společenských věd, zvláště filozofie, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie atp.

Čtěte také: Akrylátová vana a poškození odpadní vodou

V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, politické strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonomických zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné.

Do zemědělského hospodaření, zejm. hospodaření s půdou, intervenuje e. mimo jiné tzv. alternativním zemědělstvím. Podle specifikace předmětu studia se e. člení na autoekologii, která zkoumá jednotlivé organismy, populační ekologii, zkoumající populaci určitého biologického druhu, synekologii, jejímž předmětem jsou skupiny organismů (společenstva) a globální ekologii, vztahující se k biosféře. Dále je možné hovořit o fyziologické ekologii, zabývající se fyziologickými změnami organismů v procesu jejich přizpůsobování ke změnám prostředí, a o biochemické ekologii, která si klade za úkol objasnit zákonitosti adaptace organismů na molekulární úrovni.

Ekologii lze rozlišovat i podle dalších kritérií. Pro sociologii a společenské vědy vůbec má význam zejm. ekologie člověka a tzv. hlubinná ekologie. Ekologie se překrývá s environmentalismem, tj. Sociologie jednak vstupuje do ekologie jako přímá součást tohoto interdisciplinárního oboru, jednak studuje „zvenku“ některé ekologické jevy a souvislosti, např. utváření a fungování nátlakových ekologických skupin, intervenci ekologických hodnot v hodnotovém spektru různých skupin populace a v oblasti utváření a přetváření morálních norem, sociální předpoklady a dopady ekologické krize apod. Termín ekologie se ve společenských vědách používá k vyjádření studia dimenzí sociálního prostoru (viz ekologie sociální). V rámci kult. antropologie se ve spojení s e.

Ekologická valence a amplituda

Podle definice Hesseho z roku 1924, je ekologická valence druhu určena vzdáleností mezi minimem a maximem působení ekologického faktoru. Ekologická valence je tedy rozmezí určitého faktoru (např. teplota), v jakém je druh schopen přežívat.

Ekologická amplituda je definována jako míra tolerance organismu vůči vnějším podmínkám, v podstatě jde tedy o pojem, který se používá s ekologickou valencí zaměnitelně.

Čtěte také: Studie o znečištění ovzduší

Druhy organismů lze dělit podle vztahu k ekologické valenci (či amplitudě) v základu na:

• Stenovalentní druhy = organismy s úzkou valencí k určitému ekologickému faktoru (specializované na specifické podmínky).
• Euryvalentní druhy = organismy s širokou valencí k určitému ekologickému faktoru (schopné přežívat v rozličných podmínkách).

Koncept ekologické niky

Ekologická nika je podle původní definice Grinella (1917) soubor podmínek ve kterých může daný druh existovat. Těmito podmínkami se rozumí zejména fyziologická tolerance k faktorům prostředí, morfologické limity organismu a interakce s jinými organismy.

Další definice z roku 1924 od Eltona podtrhuje potravní chování druhů a vliv druhu na prostředí, ve kterém žije. Ekologickou niku vyobrazuje jako funkční roli druhu v potravním řetězci a dopad této role na prostředí.

Hutchinson (1944) poté mluví o ekologické nice jako o sumě všech ekologických faktorů, které působí na organismus. Nika v tomto pojetí je pak definovaná jako region n-dimenzního superobjemu, ve kterém je n-množství os tvořeno gradienty různých ekologických faktorů.

V konceptu ekologické niky rozlišujeme:

Čtěte také: Dopady životního prostředí na zdraví

• Ekologickou niku fundamentální: ekologická nika teoretická, bez vlivu konkurenčních organismů.
• Ekologickou niku realizovanou: ekologická nika skutečně realizovaná, zmenšená v některých oblastech vlivem konkurenčních druhů.

Ekologické zákony

• Zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima: Ellenbergův zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima praví, že ekologická amplituda druhu je jiná (zpravidla užší) než potencionální fyziologická amplituda. To je zpravidla způsobeno konkurenčními organismy, které jsou v daných podmínkách úspěšnější.
• Liebigův zákon minima: Liebigův zákon minima vznikl již v roce 1840 a říká, že růst rostlin je limitován prvkem s nejnižší dostupností. Později byl zákon minima rozšířen na obecný model limitujících faktorů pro všechny organismy.
• Zákon substituce faktorů: Ekologický zákon substituce faktorů vyjádřil v roce 1925 Lundegårdh a částečně jde proti zákonu minima. Tvrdí totiž, že nedostatek některých z ekologických faktorů může být nahrazen některými jinými, které jsou dostatečně abundantní. Například přebytek světla může částečně kompenzovat nedostatek tepla.

Ellenbergovy ekologické indikační hodnoty (zkratka EIH) jsou vyjádřeny pomocí ordinálních stupnic, které byly definovány Ellenbergem a jeho kolegy v roce 1991. Tyto indikační hodnoty ukazují optimum druhu na gradientu sedmi ekologických faktorů. Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro české prostředí Chytrý a jeho kolegové v roce 2018.

Členění ekologických faktorů

Členění, které nám říká, jaké jsou základní ekologické faktory, rozlišuje:

• faktory abiotické (působení těchto ekologických faktorů se mění v prostoru, např. u expozice svahu, a čase, např. sezonalita)
  • světlo
  • teplota (mráz)
  • srážky
  • půdní vlhkost
  • půdní reakce
  • typ podloží
  • oheň
• faktory biotické
  • mezidruhové a vnitrodruhové vztahy
  • populační dynamika
• antropogenní vlivy

Rostlina může existovat a rozmnožovat se za předpokladu působení určitých podmínek od minima přes optimum k maximu, tzn. toleruje faktor prostředí v určitém rozpětí tzv.

• steno (-oligo) - úzký - druhy úzce vázané na určité stanoviště. Mimo úzce vymezené podmínky nejsou schopny přežívat např.
• eury - široký - rostliny (organismy) se širokou ekologickou valencí, jsou schopny snášet široké rozmezí podmínek. Jejich výskyt je velmi častý např.

Faktor prostředí se může stát limitujícím, jestliže dojde k přílišnému poklesu či nárůstu jeho kvantity či intenzity. Při ekologickém optimu působí faktor v intenzitě optimální pro vývoj rostliny (organismu), při ekologickém pesimu působí faktor v krajních mezích a podmínky pro existenci organismu jsou nepříznivé.

Faktory prostředí mohu být limitující, tj. rozhodují o přežití a množení populací rostlin (organismů obecně) na stanovišti. Produkční faktory ovlivňují vitalitu rostlin, jejich schopnost odolávat např. V souvislosti s limitujícími faktory prostředí nelze nezmínit dva významné zákony: Zákon minima, který říká, že růst a vývoj rostlin (organismů obecně) je limitován faktorem, který je na stanovišti v minimu a zákon substituce faktorů, podle nějž do určité míry může jeden faktor nahradit druhý (př.

Ekologické faktory limitují výskyt organismů a podmiňují tak jejich geografické rozšíření. Mají vliv na populační dynamiku, například na rozmnožování, úmrtnost a migraci, a tím tyto faktory způsobují rozdíly v populačních hodnotách.

Ekologické faktory také podporují vznik různých adaptací (ekologických forem či ekotypů) a podle toho se dají rozdělit mimo jiné na:

• morfoplastické faktory (podporují morfologické změny organismu)
• fyzioplastické faktory (ovlivňují fyziologické pochody, např. hospodaření s vodou v suchých oblastech)
• etoplastické faktory (ovlivňují a podmiňují specifické chování)

tags: #pusobeni #ekologických #faktorů #na #organismy

Oblíbené příspěvky:

• Měření emisí v ČR
• Jak zkontrolovat nedoplatky na poplatcích za odpad
• Jak funguje svoz odpadu?
• Bohatost směsi
• Přírodní katastrofy a dokument BBC