René Descartes: Filosofie a příroda

V dnešní době je poněkud módní kritizovat "redukcionismus" či "mechanicismus" vědy a tvářit se, že minimálně od osvícenství se vývoj civilizace ubíral špatným nebo alespoň příliš jednostranným směrem. Je tedy jasné, že filosofové, z jejichž myšlenek mohla moderní věda odvodit své metody, nemají právě na růžích ustláno.

Život Reného Descarta

René Descartes se narodil 31. března 1596 v malém francouzském městečku La Haye (nyní Descartes) mezi Poitiers a Tours jako čtvrté dítě soudního poradce Joachima Descarta a jeho ženy Jeanne. Od deseti let jej vychovávali jezuité prominentní koleje založené roku 1604 v La Fl`e che pro syny nejlepších francouzských šlechtických rodů králem Jindřichem IV.

Descartovo curriculum vitae je střídáním období usilovné práce s léty života nestálého a dobrodružného. Za studií patřil k nejpilnějším, jakmile však kolej jako osmnáctiletý opustil a odešel do Paříže, začal se chovat jako bohém. Roku 1616 dokončil studia na univerzitě v Poitiers a stal se bakalářem a licenciátem práva. Další léta využil k hledání vědy, kterou mohl (podle vlastních slov) najít jen v sobě nebo ve velké knize světa.

Na otcovo doporučení vstoupil do armády; nejdříve sloužil holandskému princi Mořici Nassavskému (1618), později (v letech 1619 až 1621) Maxmiliánu Bavorskému. S žoldáky prošel Holandskem, Německem, Čechami a Rakouskem. Protože měl statut dobrovolníka, francouzský cestovní pas a otcovu finanční podporu, byla pro něj vojenská služba spíše vzrušujícím dobrodružstvím než hrou o život.

V roce 1622 se sice vrátil do Francie, jakmile však vyřídil dědictví po matce, pokračoval opět v cestách za poznáním, aby získal rozličné zkušenosti a sám sebe objevil v situacích, které mu osud nabízel. Po zkušené v Itálii a Švýcarsku žil od května 1625 znovu ve Francii. Ani tentokrát však ne natrvalo. Možná, že se řídil Epikúrovým výrokem "Lathe biósas - prožij život v skrytu".

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Během následujících dvaceti let dobrovolného holandského exilu vznikla Descartova největší díla. První, kterému dal jméno Svět, se bohužel celé nedochovalo; Descartes prý po Galileově procesu v roce 1633 všechny jeho části založené na heliocentrické představě sám zničil. Stejně opatrný byl i o čtyři roky později, kdy svou druhou knihu Rozpravu o metodě vydal nejdříve zcela anonymně. Tento šestidílný traktát (Úvahy týkající se věd, Základní pravidla metody, Několik pravidel morálky, vyvozených z metody, Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, neboli základy metafyziky, Řád otázek přírodních, Věci žádoucí pro pokrok v přírodním bádání) je vlastně úvodem k proslulým spisům Dioptrika, Meteory a Geometrie.

V roce 1641 Descartes dokončil Meditace o první filozofii (tj. o metafyzice), v nichž je dokazována boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Spis byl věnován teologické fakultě pařížské univerzity. Ne snad proto, aby se autor chránil před osočováním od církevních otců, ale z přesvědčení, že bude náboženství užitečný.

V roce 1644 vyšel systematický přehled Descartových filozofických názorů nazvaný Základy filozofie. Škoda, že z původně uvažovaných šesti částí byly dokončeny jen čtyři: O principech lidského poznání, O principech hmotných věcí, O viditelném světle, O Zemi. Nenapsané zůstalo učení o rostlinách, zvířatech a člověku.

Literární činnost z posledních let Descartova života je spojena se jménem Alžběty Falcké. Descartes bývá nazýván otcem moderní filozofie, exaktní vědy mu vděčí za analytickou geometrii (vyjádření geometrických problémů algebraickými rovnicemi). Byl první, kdo začal zapisovat známé veličiny písmeny a, b, c,..., zatímco pro neznámé zvolil x, y, z, podle jeho vzoru se součiny stejných čísel vyjadřují mocninami, např. x.x.x = x3, a kladná čísla (a) odlišují od záporných znaménkem minus (-a).

Významnou částí Descartova díla je jeho korespondence s učenci i významnými osobnostmi světského světa první poloviny sedmnáctého století. Dochováno zůstalo také 32 dopisů adresovaných v letech 1643 - 1649 nejvznešenější princezně Alžbětě, první dceři Bedřicha, krále českého, hraběte falckého a císařského kurfiřta. Téměř v každém z dopisů je cítit Descartova upřímná účast nad nepřízní osudu, s níž se rodina zimního krále musela za pobělohorské doby vyrovnat, i neustálý strach o princeznino zdraví. Svými radami léčil její duši i tělo: "Protože duše vládne nad tělem, musí mu své léky podat nejdříve právě ona. Duch ovšem neřídí fluidum přímo k těm místům těla, kde může být užitečné nebo škodlivé, nýbrž tak, že něco chce nebo na něco myslí.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Descartes dostal od Kristiny oficiální pozvání na švédský dvůr v únoru 1649; zpočátku sice váhal, nakonec však 1. září do Stockholmu přece jen odjel. Své první pocity ze setkání s třiadvacetiletou švédskou královnou svěřil Alžbětě Falcké v dopise 9. října 1649; od příjezdu do Stockholmu uplynuly tehdy pouhé 4 dny. "Měl jsem jen dvakrát čest spatřit královnu, ale zdá se mi, že ji už dosti znám, abych se mohl odvážit říci, že nemá méně zásluh a že má více ctnosti, než jí pověst připisuje...Má krajní zalíbení ve studiu literatury...nemohu soudit, jak ji filozofie zaujme ani zda na ni bude mít čas a v důsledku toho ani zda budu schopen jí nějak vyhovět a být jí nějak užitečný.

Descartovy představy o pobytu ve Stockholmu se od skutečnosti zřejmě dost lišily. Kristina byla natolik zatížena státnickými povinnostmi, že mu zpočátku věnovala jen dvě zdvořilostní audience. Změna nastala teprve po intervenci francouzského vyslance Chanuta, Descartova i královnina blízkého přítele. Descartes Kristině mnohokrát nepřednášel. Při jedné z časných ranních cest do paláce se nachladil, dostal zápal plic a 11. února 1650 zemřel.

Descartesova Metoda

Descartes si stanovil pro postup zkoumání filosofického poznání apriorně zásady, kterých se hodlal striktně držet. První byla „nepřijímati nikdy žádnou věc za pravdivou, kterou by nepoznal s evidencí jako pravdivou“, tj. chtěl se vyvarovat všeliké ukvapenosti a zaujatosti. Zároveň hodlal zahrnovat do svých soudů jen to, o čemž neměl nejmenších pochybností a co se mu jevilo jasně a zřetelně. Druhá zásada spočívala v rozdělení každé z otázek, „jež by přezkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny“. Třetí zásadou bylo „vésti v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby se stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších a předpokládaje dokonce řád i mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují..

Descartes tedy začíná své zkoumání akademickou skepsí a pochybností a tím také s velkou opatrností nechce přijímat za pravdivé a dané něco, co by nebylo dostatečně prověřeno a osvědčeno, aby se tak vyhnul předem přijímání vadných a klamných premis, jež by se mu staly podkladem pro konečné závěry syllogismů. Jak však uvidíme dále, nezůstalo u něho jen u této apriorní akademické skepse a pochybnosti, nýbrž dospěl ke skepsi mnohem důslednější a hlubší.

Druhá Descartem uvedená zásada představuje moderní analytickou metodu rozdělování složité skutečnosti na její jednotlivé, třebas i omezené a vypreparované složky, které lze v mnohých případech lépe poznat v jejich odpoutanosti od složitého celku. Takováto analytická metoda má nesporně své velké přednosti pro zkoumání ve vědách technických, přírodovědných a lékařských a má v těchto oborech vždy velké uplatnění.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Třetí Descartova zásada: Počínat ve svém zkoumání předměty nejjednoduššími a od nich přecházet k předmětům složitějším a předpokládat dokonce řád mezi těmi věcmi a skutečnostmi, které bezprostředně po sobě nenásledují, na první pohled vede k určitému oprávnění držet se jí, avšak nemůže platit za všech okolností a ve všech zkoumaných případech. Patočka právem ve své poznámce v souvislosti s předpokládaným řádem i mezi věcmi, které spolu bezprostředně na sebe nenavazují, upozorňuje na to, že se to může týkat řešení otázek umělých, např.

Čtvrtá Descartova zásada, totiž činit všude úplné výčty a obecné přehledy, aby se zabezpečilo, že nebude nic opomenuto, je jistě samozřejmou zásadou uplatňovanou ve vědeckém poznání. Descartes, který byl také matematikem a dokonce se stal autorem analytické geometrie, učinil matematické vědy nosným pilířem svého filosofického bádání.

Jeho první zásadou bylo být poslušný zákonů a zvyků své země, zůstat věrný svému náboženství, jehož se držel od svého dětství, řídit se ve všech jiných věcech názory nejumírněnějšími a co nejvíce vzdálenými od výstřednosti, jimiž by se řídili všichni ti nejrozumnější, s nimiž sdílel život. Jeho druhou morální zásadou bylo býti co možno nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech a následovati stejně vytrvale nejpochybnější mínění, jakmile se k tomu rozhodl, než kdyby byla nejjistější. Konečně na závěr této morálky Descartes sestavil přehled různých zaměstnání, kterých se lidé ujímají a rozhodl se setrvati při svém povolání, tj. užívati celého života k pěstování rozumu a k hledání pravdy v souhlase se svou metodou.

Poněvadž Descartes je příliš strohý v těchto svých čtyřech morálních zásadách, nemůžeme z jeho citací odhadnout, zda tyto čtyři zásady vytvářejí celek jeho morálních názorů či zda uznává ještě jiné morální normy.

Descartovy důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše

Ve čtvrté části „Rozpravy“ se nacházejí Descartovy důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, čili základy metafyziky. Descartes opíral svou skepsi a pochybnost při hledání pravdy o skutečnost, že naše smysly nás někdy klamou a nepodávají nám věc takovou, jaká je, že se často klameme i v nejjednodušších věcech geometrie, odvrhl jako klamné všechny své dřívější důvody, které pokládal za důkazy, uvědomoval si, že často můžeme míti ve bdění stejné myšlenky, jaké máme ve spánku. Uvědomoval si však, že i když je přesvědčen o všem, že je klamné, přesto pozoroval, že pravda: „myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že všechny nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřásti, soudil jsem, že ji mohu přijmouti bez obavy za první zásadu filosofie, již jsem hledal.

Potom zkoumaje pozorně, co jsem, a vida, že si mohu sice představovat, že nemám těla a že není světa ani místa, kde bych byl, avšak že si proto nemohu představovati, že vůbec nejsem; a že naopak z toho již, že mám v úmyslu pochybovati o pravdě ostatních věcí, následuje docela evidentně a velice jistě, že jsem; kdežto že, kdybych toliko přestal mysliti, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo pravdivé, neměl bych důvodu věřiti, že jsem existoval: z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšlení, a jež ke své existenci nepotřebuje žádného místa ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, tj.

Descartes však začal uvažovat při nedokonalosti lidské bytosti o tom, co stálo za tím, že začal mysliti na něco dokonalejšího, než je sám, a poznal, že to musela být „nějaká bytost vpravdě dokonalejší podstaty.“ Když totiž konstatoval věci mimo sebe, jako nebe, zemi, světlo a množství jiných, buď se mohl domnívati, že pocházejí z jeho dokonalosti a jsou závislé na jeho podstatě, pokud tato podstata má určitou dokonalost, anebo nejsou-li pravdivé, že je má z nicoty. Musel proto předpokládat, že není možné míti ideu bytosti dokonalejší než lidské, pokud pod touto ideou neexistuje něco skutečného, reálného, dokonalejšího. Tak se dostal k předpokladu reality Boha, a to nikoli ve smyslu středověké ontologické hierarchie, nýbrž na základě ontologického dualismu, jak o tom hovoří Patočka ve své poznámce.

Je totiž „protismyslné, aby dokonalejší bylo následkem méně dokonalého a závislé na něm, jako je nemyslitelné, že z ničeho pochází něco a člověk ideu Boha vyvodil sám ze sebe sama.“ Proto tato idea musela být vložena do člověka bytostí, která je dokonalejší než člověk sám a tato bytost také má v sobě všechny dokonalosti. Descartes byl přesvědčen, že na této dokonalejší bytosti závisí a má od ní vše, co má. Kdyby totiž byl tak dokonalý, že by měl od sebe vše to, co mu poskytla dokonalejší bytost, byl by také sám nekonečný, věčný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí jako Bůh.

Descartes si byl také vědom, že má mimo to představy mnohých smyslových a tělesných věcí, o nichž si mohl myslit, že je má pouze v jakémsi snu a že vše, co vidí, je klamné, přestože tyto ideje jsou v jeho mysli. Tím si však také uvědomoval, že existují-li ve světě nějaké hmotné věci, nějaká tělesa, nějací duchové nebo bytosti ne zcela dokonalé, musí jejich jsoucnost záviset na Bohu, na jeho moci, nemohou bez něho ani existovat.

Descartes pokračuje, že co není představitelné, zdá se nepochopitelné. To je zřejmé i z toho, že filosofové trvají na zásadě, že nic není v intelektu, co by nebylo napřed ve smyslech, kde ovšem nemohly nikdy být ideje boha a duše. Vždycky to musí být naše rozumové chápání, které nás vede k tomu, že je tu spojitost Boží s těmito idejemi. A pokračuje: „Konečně jsou-li ještě lidé, nepřesvědčení dostatečně o existenci Boha a své duše důvody, jež jsem uvedl, rád bych, aby zvěděli, že všechny ostatní věci, o nichž jsou snad podle svého zdání lépe přesvědčeni, jako že mají tělo a že existují hvězdy a země a podobné věci, jsou méně jisté… Neboť především již to, co jsem dříve vyslovil jako pravidlo, že totiž věci, které velice jasně a velmi zřetelně chápeme, jsou všechny pravdivé, je podepřeno toliko tím, že Bůh jest čili existuje, že je dokonalou bytostí, a že vše, co je v nás, vychází od něho.

Z čehož vyplývá, že naše ideje nebo poznatky, jsouce reálnými věcmi a vycházejíce od Boha, ve všem, v čem jsou jasné a zřetelné, nemohou po této stránce nebýti pravdivé. Takže, máme-li dosti často i takové ideje, jež obsahují nesprávnosti, může to býti jen u těch, jež mají něco zmateného a temného, ježto v tomto směru pocházejí z nicoty, tj. že jsou v nás tak zmatené toliko proto, že nejsme naprosto dokonalí. A je zřejmé, že je stejně nesmyslné, že by klamnost nebo nedokonalost vycházela od Boha, jako je nesmyslné, že pravdivost nebo dokonalost pochází z nicoty. Avšak kdybychom nevěděli, že vše, co je v nás reálného a pravdivého, vychází z dokonalé a nekonečné Bytosti, tu i kdyby naše ideje byly jakkoli jasné a zřetelné, neměli bychom žádného důvodu, jenž by nám zaručoval, že by měly zároveň dokonalost, býti pravdivé… Neboť konečně, nechť spíme anebo bdíme, nikdy se nemáme dáti přesvědčiti ničím jiným než evidencí svého rozumu. A je důležité, že pravím svého rozumu, a nikoli své obrazotvornosti ani svých smyslů.

Patočka uvádí, že Descartovým vědeckým cílem je naprostá jistota dosaženého poznání. Typem pochopitelnosti se mu stala matematika se svým principem dedukce. „Maximum dedukovatelnosti je pro Descarta maximem pochopitelnosti. To je význam „geometrické metody“, kterou Descartes zavedl v celé filosofii, tj. ve všech oborech vědění. Neboť věda jest pouze jedna jediná, a čím se vědění více blíží dokonalosti, tím se více sjednocuje v jediném systému principů a dedukcí. Tento ideál, který v celku s různými spíše taktickými odchylkami ovládal moderní vědu až do 19. století, je tedy Descartovo dílo“.

Patočka zde hovoří o Descartově „deduktivismu“, o tom, že dedukovat se dá vždy jen do určité míry, že „dedukce“ je posléze založena na „intuici“, na intuici nekonečnosti Boží, že Bůh se stává Descartovi klíčem ke světu, že teprve pravdivost Boží otevírá jistotu světa, že Descartes obměnil scholastický pojem Boha.

Descartův koncept světa

Descartesův koncept světa (ve smyslu universa) je dualistický. Pronikavou odlišností těla oproti duchu je jeho dělitelnost. nic nelze, tedy nelze jej dělit. Myšlení i rozprostraněnost Descartes považuje za substance. že své prvotní a základní vyhlášení “já jsem” chápe ve smyslu něco je. nejobecnější principy. Rozprostraněnost je tedy přirozeností hmoty. se od rozprostraněnosti substance nijak neliší. přirozenost těles i prostoru je táž. Descartes odmítá existenci prázdna (vacuum) tj. jako prázdný nějakou rozprostraněnost má, a tedy je v něm nutně i substance. kterých si myslíme, že by tam měly být. Svět, tj. rozprostraněnosti. Vesmír je, co se materiálu z něhož je složen týče, homogenní. jen jedna hmota a jejím charakteristickým rysem je rozprostraněnost.

Descartes zasáhl tedy i do metafyziky svou konstruktivní tendencí, třebaže jeho metafyzika se liší od Aristotelovy. Zatímco Aristoteles se ptá po struktuře bytí každého jsoucna i jsoucna vůbec a toto jeho hledisko vede jeho zkoumání stále, Descartes se ptá pouze po odvoditelnosti a původu každé jednotlivé věci cestou jednoty své metody. Patočka dále konstatuje, že Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět, svět rozpolcený, na jedné straně naši spirituální bytost, primárně uzavřenou sama do sebe, na druhé straně svět věcí chápaný čistě rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem neexistoval přísný dualismus duše a těla, který pronikl do celého našeho vědomí. Patočka vidí v tomto rozpolceném světě dneška náš dnešní problém ve filosofii a vědě a Descartes nastínil cestu evropského myšlení pro celá následující staletí. Byl geniálním filosofem, ale přecenil matematiku a přírodovědu.

Podle Maritaina Descartova lidská věda musí být jen jedna, není specifické rozličnosti věd. Dochází ke znivelizování duchovních věcí a k vylučování všeho, co není matematicky zřejmé. V přirozeném řádu nejsou vlastnosti věcí, habity, zdravý rozum je dostatečný na vše, což vede ke zmaterializování vědy, vše je intuitivní nebo vrozené, na věcech nezávislé. Descartovo poznání závisí jen na Božím vědění, nikoli na věcech, z nichž netěží své myšlenky. Descartův rozum je zcela závislý na Bohu, na jeho autoritě, protože Bůh nemůže lhát a klamat, jeho pravdomluvnost je dokonalá. Také z této božské pravdomluvnosti čerpáme svou jistotu o existenci světa a hmotných věcech. Descartovo rozumové poznání je přirozeným zjevením, naše ideje se opírají o Boha, nikoli o věci světa.

tags: #rené #descartes #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Jak se vypořádat s vyhořením
• Horácké autodružstvo – recenze
• Technické parametry recyklace za studena
• Kontejnery na tříděný odpad v ČR
• Příroda Řecka