Řešení znečištění ovzduší v Číně

Čína patří k zemím, které se rozhodly pro dekarbonizaci, tedy opouštění fosilních zdrojů a jejich nahrazení obnovitelnými. Do roku 2060 chce dosáhnout takzvané uhlíkové neutrality, což znamená, že by měla být schopná vázat stejné množství uhlíku, jako ho vypouští. Právě přístup Číny je klíčový pro to, jestli mají mít celosvětové snahy o ochranu klimatu smysl - tato velmoc totiž vypouští asi čtvrtinu všech emisí oxidu uhličitého.

Podle nové studie ale bude tato snaha složitá a přinese spoustu negativních dopadů. Dekarbonizace jižní části čínské energetické sítě negativně ovlivní povodí řek a sníží množství orné půdy v zemi. Popsali to vědci z americké Cornellovy univerzity v odborném časopise Communications Earth & Environment.

„Pokud se zamyslíme nad jakoukoli významnou technologickou změnou, vždy s sebou nese náklady a také nezamýšlené důsledky,“ vysvětluje hlavní autor práce Stefano Galelli. „Čím dříve si je uvědomíme a budeme je řešit, tím udržitelnější a spravedlivější bude energetický přechod. Musíme to udělat správně.“

Dopady dekarbonizace

Galelli ve studii popisuje, že dekarbonizace sítě do roku 2060 může být technicky proveditelná. Ale vyžadovala by vybudování několika přehrad pro výrobu vodní energie a přeměnu asi čtyřiceti tisíc kilometrů čtverečních orné půdy, kde by vyrostly solární a větrné elektrárny. Většina přehrad by musela být umístěna na přeshraničních řekách, tedy na řekách, které sdílí dvě nebo více zemí. To by mělo za následek potenciální negativní ekologické dopady jak v Číně, tak v zemích ležících níže po proudu.

„Zásadním problémem je, že tyto přehrady změní tok řeky,“ říká Galelli. „Změna proudění vody v řece má obrovské dopady na říční ekosystémy a komunity, které jsou na nich závislé.“

Čtěte také: Možnosti pro zmírnění dopadů klimatu

Dvě hlavní povodí, která by byla ovlivněna nejvíc, jsou Salwin a Mekong. Mají význam nejen ekonomický, ale také ekologický, protože jde o významná centra biologické rozmanitosti v oblasti. Přitom Salwin je společný pro Čínu a Myanmar; Mekong pro Čínu, Myanmar, Thajsko, Laos, Kambodžu a Vietnam. Pokud v Číně dojde k nějakému přehrazování, ponesou důsledky všechny země.

Například kambodžské povodí dolního Mekongu je centrem sladkovodního rybářského průmyslu. Vzhledem k tomu, že na řece Mekong a jejích přítocích je už teď víc než sto velkých vodních elektráren a řada dalších se plánuje nebo staví, je podle Galelliho třeba, aby se pořádně prozkoumaly dopady výstavby dalších přehrad v Číně.

Přehrady jsou sice skvělým a značně spolehlivým zdrojem čisté energie, ale mají i řadu vedlejších dopadů: blokují transport usazenin a živin z horního toku do ústí řeky, což snižuje produktivitu ekosystémů a samozřejmě tedy i rybolovu. Blokování transportu sedimentů má vliv také na říční delty: když se tyto usazeniny nedostanou do delty řeky, častěji tam proniká z moře slaná voda a sůl v ní poškozuje půdu. Navíc přehrady mohou mít také dopad na migrující druhy ryb.

Celkem je dopadů tolik, že z ekonomického hlediska se to nemusí vyplatit. „Náklady mohou převýšit přínosy,“ upozorňuje Galelli. „Při plánování takových velkých snah o dekarbonizaci by bylo důležité s těmito dopady počítat.“

Nedostatek úrodné půdy

Dekarbonizace by podle něj ale vedla také k ekologickým a společenským sporům o využívání půdy. Čína jí má už nyní nedostatek a také proto není potravinově ani zdaleka soběstačná: má sice osmnáct procent světové populace, ale jen deset procent orné půdy na planetě.

Čtěte také: Řešení pro internetové problémy

Pokud se v dalších letech začne výrazně více půdy využívat na podporu solární a větrné energie, musí to zákonitě přinést další problémy. A Čína se snaží dekarbonizovat intenzivně - je to vidět zejména v sektoru dopravy, kde vede v prodeji elektromobilů. Takže poptávka po elektřině bude i nadále stoupat. Doposud byly hlavním zdrojem uhelné elektrárny, ale ty mají být odstavované a nahrazené větrnými a solárními - jenže to bude vyžadovat místo. Hodně místa, zdůrazňuje Galelli.

Z jeho výzkumu vyplývá, že 43 procent celkové potřeby půdy by se pravděpodobně soustředilo na provincii Kuang-si, kde jsou ideální podmínky s dostatkem slunečního světla. To by ale podle amerických expertů mohlo pro provincii představovat příliš velkou zátěž a pro místní by to znamenalo značné ekologické, sociální a finanční náklady.

Možná řešení

Řešení podle něj existují. Spočívají například v nových solárních technologiích. Plovoucí solární panely by mohly pokrýt část hladiny jezer (úplné pokrytí hladiny těchto jezer by ale bránilo jejich okysličování). Solární panely na střechách jsou také životaschopné, ale obecně představují malou plochu a mohou je častěji trápit mechanické problémy. Jako další slibnou technologii Galelli uvádí takzvanou agrivoltaiku, která kombinuje solární energii se zemědělskou činností, sekvestraci uhlíku z plynových a uhelných elektráren, účinnější baterie a řízení poptávky po elektřině.

Jeho výzkum není schopný předpovědět, jak se do roku 2060, kam se jeho výzkum dívá, technologie vyvinou, přiznává vědec.

Čínskou snahu o to stát se lídrem v dekarbonizaci považuje za důležitou. Nicméně velmoc by v tom neměla dělat zbytečné chyby. „Chce to dělat strategickým způsobem, to je velmi důležité.

Čtěte také: Globální znečištění plasty

Čína a boj proti znečištění ovzduší

Čína se zavazuje plnit klimatické cíle. Kvůli klimatickým změnám může země čelit vážným problémům v podobě záplav nebo sucha. Když se objeví smog a znečištění ovzduší je cítit při každém nádechu, je jasné, že to lidskému zdraví příliš neprospívá. Tělesnému ani tomu duševnímu.

Ještě před deseti lety patřil Peking k symbolům toxického smogu, který kvůli prachu PM2,5 zkracoval život milionům lidí. Dnes má čínská metropole vzduch čistší než mnohá města v Evropě - výsledkem je jeden z nejrychlejších poklesů znečištění, jaký kdy vědci zaznamenali.

Na začátku minulé dekády byl severovýchod Číny učebnicovým příkladem průmyslového smogu. Kombinace uhlí v elektrárnách i domácích topeništích, nafty v dopravě a rychlého stavebního boomu posílala do ovzduší obrovské množství jemných částic PM2,5 a oxidů síry a dusíku. V roce 2013 se pro Peking vžil termín „airpocalypse“ - dny, kdy byla obloha oranžově šedá, školy se zavíraly a lidé chodili ven jen v respirátorech. Podle odhadů způsobovalo znečištění ovzduší v Číně kolem milionu předčasných úmrtí ročně.

Vláda pod tlakem veřejnosti i vlastních statistik reagovala nebývale razantně. Už v roce 2013 představila takzvaný Air Pollution Prevention and Control Action Plan, někdy označovaný jako „Clean Air Action Plan“. Dokument nařizoval prudké snížení emisí oxidů síry (SO₂) a oxidů dusíku (NOₓ) a konkrétní cíle pro pokles koncentrací PM2,5 v nejznečištěnějších městských aglomeracích do roku 2017.

Čína sáhla po kombinaci nástrojů, které by v liberálnějších režimech jen těžko prošly tak rychle. V největších aglomeracích se uzavíraly zastaralé uhelné elektrárny a ocelárny, část těžkého průmyslu byla přestěhována stovky kilometrů od měst, tisíce malých kotelen a továren prostě skončily ze dne na den. Rozdíl tentokrát nebyl jen v krátkodobém „faceliftu“, ale v systematickém přenastavení energetiky a průmyslu. Podíl uhlí na výrobě elektřiny postupně klesá, roste využití plynu a obnovitelných zdrojů, včetně masivního rozvoje solárních a větrných elektráren.

Výsledek je dramatický. Data z monitoringu i satelitů ukazují, že od roku 2013 klesly emise oxidu siřičitého ve východní Asii zhruba o 75 procent, významně se snížily i koncentrace PM2,5. Atmosférická vědkyně Laura Wilcox v rozhovoru pro podcast The Conversation Weekly připomíná, že jde o „největší a nejrychlejší snížení znečištění ovzduší, jaké jsme kdy na planetě viděli“.

Dopad na globální oteplování

Znečištění ovzduší není jen zdravotní problém. Aerosoly - drobné částice a kapky v ovzduší - odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru nebo ovlivňují tvorbu oblaků. Nová studie mezinárodního týmu vedeného Bjørnem Samsetem, publikovaná v časopise Communications Earth & Environment, využila 160 simulací klimatických modelů, aby oddělila vliv úbytku aerosolů ve východní Asii od ostatních faktorů.

Jinými slovy: když Čína a její sousedé zredukovali smog, zmizela část „ochranného slunečníku“, který dosud zakrýval, jak silně na klima tlačí emise CO₂ a dalších skleníkových plynů.

Efekt se neprojevuje jen na globálním průměru, ale i regionálně. Čistší vzduch nad východní Asií vede k většímu ohřevu severního Pacifiku a mění cirkulaci atmosféry. Nejde jen o Čínu. Jak připomíná článek Cleaner air in east Asia has driven recent acceleration in global warming - new study, podobné procesy probíhají i v Evropě a Severní Americe, kde se emise aerosolů snižují už od 80. let.

Čínský příběh je v tomto směru paradoxně inspirací. Ukazuje, že i obří ekonomika s více než miliardou obyvatel dokáže během deseti let dramaticky změnit kvalitu ovzduší - pokud se politická vůle spojí s technickými možnostmi. Stejný typ rozhodnosti bude potřeba i u CO₂.

Nárůst znečištění po koronavirové krizi

V Číně se v posledních týdnech výrazně zhoršila kvalita ovzduší poté, co země uvolnila přísná opatření zavedená v souvislosti s šířením koronaviru. Množství některých jedovatých látek ve vzduchu překročilo hodnoty ze stejného období loňského roku. K vyššímu znečištění přispěla především obnova průmyslové výroby.

Větší nárůst emisí oxidu dusičitého zaznamenaly regiony, kde je soustředěno množství továren.

Podle autorů studie osmdesát jedna procent Číňanů stále žije v oblastech, které nesplňují kritéria pro kvalitu ovzduší Světové zdravotnické organizace.

Mezi lety 1990 až 2017 se v Číně množství škodlivých částic ve vzduchu snížilo o devět procent. O 60 procent méně lidí mezi lety 1990 až 2017 zemřelo či onemocnělo chorobami způsobenými vzdušným znečištěním, jako je mrtvice, chronická obstrukční porucha či jiné nemoci dýchacího ústrojí. Vzdušné znečištění se v Číně za uplynulých 27 let snížilo o devět procent. V čínském ovzduší ubyly od roku 1990 hlavně prvky poškozující ozonovou vrstvu a částice pocházející ze spalování olejů a pohonných hmot.

Budoucnost a hrozby

Nejlidnatější region Číny, který zahrnuje také metropoli Peking, se může stát do konce tohoto století zčásti neobyvatelným v důsledku extrémních veder, pokud se výrazně nesníží znečištění ovzduší a nezastaví se změny klimatu. Podle zpravodajského serveru CNN před tím varovali vědci z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT).

„Jestliže se výrazně nesníží emise skleníkových plynů, povedou změny klimatu k vlnám vlhka a horka, které do roku 2070 mohou omezit obyvatelnost Severočínské nížiny,“ konstatovali experti z MIT. Postižená bude oblast, kde žije 400 milionů lidí. Výsledky jejich studie jsou podle CNN obzvlášť znepokojující, protože mnozí ze 400 milionů obyvatel regionu jsou rolníci, kteří jsou při své práci vystaveni nepřízni počasí.

Studie připomíná vliv vysoké koncentrace CO2 v ovzduší na index WBT, což je údaj pro kombinaci vysoké teploty a vysoké vlhkosti vzduchu. Při hodnotě WBT nad 35 stupňů Celsia ztrácí i zdravý lidský organismus schopnost ochladit se pocením, což může mít už do šesti hodin fatální následky.

V Severočínské nížině bude hodnota WBT 35 stupňů Celsia při zachování stávající hladiny emisí mezi roky 2070 a 2100 dosažena opakovaně.

„Čína v současné době vypouští nejvíce skleníkových plynů na světě, což může mít vážné důsledky pro její vlastní populaci,“ uvedl vedoucí studie, profesor Elfatih Eltahir z Massachusettského technologického institutu.

Doma zelená, v zahraničí jiná

Při stavbách elektráren nebo při těžbě minerálů vzácných kovů se firmy neohlížejí na místní environmentální zákony, naopak přispívají k ničení životního prostředí. Takové případy hlásí africké i evropské země.

V Evropě není jiná země, která má více čínských investic než Srbsko, Peking ale staví a investuje různě po světě. Většina projektů vzniká v rámci čínské iniciativy s názvem Pás a stezka, kterou komunistická vláda prezentuje jako výhru pro obě zúčastněné strany. Projekty slibovaly také ohleduplnost k životnímu prostředí. Jak však dokazuje nejen srbský případ, realita je často složitější. Většina z čínských projektů je spojena s nedodržováním místních environmentálních pravidel.

V případě Srbska vyšli lidé do ulice ve městě Bor, kde čínská firma provozuje měděný důl, protože měli obavy, že důl má souvislost s nárůstem výskytů nádorových onemocnění. Čínská stavební firma v Srbsku rozšířila i uhelnou elektrárnu ve městě Kostolac. „Tento projekt je financovaný čínskou státní bankou a už dlouhé roky je předmětem různých sporů, protože jde o poslední velkou uhelnou elektrárnu v Evropě. A to se všechno odehrává v čase, kdy Evropská unie a i náš region směřují k dekarbonizaci a mnozí kritici tvrdí, že Srbsko se tím ještě víc zamyká do závislosti na uhlí a zvyšování emisí oxidu uhličitého,“ doplňuje novinářka pro iROZHLAS.cz.

Zároveň nezůstalo jen u environmentálních dopadů. „Přivezli si pracovníky z Asie a drželi je v nějakých buňkách bez vody a hygieny, byli zavření jako zvířata. Celé to byla katastrofa,“ líčí Dorčova Valtner.

Čínská právnička Čang Ťing-ťing, která dlouhodobě žije mimo zemi, se proto domnívá, že firmy dělají za hranicemi to, co si dříve dovolovaly i doma, když se nemusely na životní prostředí příliš ohlížet. Se změnou politiky Pekingu se ale musely podřídit přísnějším pravidlům. Za hranicemi na ně ale nikdo tak silný tlak nevyvíjí, uvedla pro Inside Climate News.

Podobně mluví i bývalý premiér tibetské exilové vlády Lozang Sanggjä, který Čínskou lidovou republiku označuje za koloniální mocnost, která uplatňuje dvojí standardy. „Kde berou surové materiály? Čína staví v Tibetu největší vodní elektrárnu světa. Jen v Tibetu, odkud pochází a který Peking anektoval už v 50. letech minulého století, schválila čínská vláda stavbu 400 vodních přehrad a další stále vznikají, včetně nedávno ohlášené největší přehrady na světě. Tím získá vláda zároveň kontrolu nad řekami, které na Tibetské náhorní plošině pramení. Na nich jsou závislí lidé i v Indii, Vietnamu nebo Afghánistánu.

Lozang Sanggjä uvádí, že na tom Peking získává také po ekonomické stránce. „Tibeťané nepotřebují víc energie, máme jí víc, než kolik potřebujeme. Ale staví to, aby mohli zásobovat energií čínské továrny, čínské společnosti, a pak prodávat výrobky po celém světě. Proto je čínské zboží tak levné, protože využívají zásoby Tibeťanů, Mongolů a Ujgurů,“ říká bývalý představitel Tibeťanů s odkazem na další menšiny, které Peking utlačuje.

„Pokud se podíváme na zneužívání, které čínská vláda dělá, tak nejsou ani trochu blízko tomu, aby se stali lídry v řešení klimatické změny,“ míní.

Na tom, že se z Číny stala továrna světa, která po téměř celém světě rozváží levné výrobky, má vliv ale i Západ, který využil ekonomického otevírání země v 80. letech minulého století. Tehdy do země přesunul část své výroby a problém se znečišťováním prostředí z výroby a továren přesunul jinam. Levný dovoz z Temu nebo Sheinu ohrožuje evropské výrobce. Získala na tom ale i Čínská lidová republika. „Číně to umožnilo ekonomicky růst, zvýšit životní úroveň téměř celé populace a technologicky pokročit,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Martin Šebeňa, analytik think-tanku CEIAS, který učí na University of Hong Kong. Dodává ale, že daň si to vybralo na životním prostředí, které tím degradovalo.

S rozvážením zboží, po kterém je díky nízké ceně poptávka po celém světě, roste ale znečištění globálně. Studie uveřejněná ve vědeckém časopise Frontiers Media ukázala, že jen čínské dopravní lodě za rok vyprodukují 78 milionů tun oxidu uhličitého, což je jeden ze skleníkových plynů umocňujících změnu klimatu.

Toxické látky vypouštěné průmyslovými provozy v Číně jsou rostoucím problémem, který dalece přesahuje lokální úroveň. Důsledky znečištění mají často dopad regionálního až globálního rozsahu.

tags: #řešení #znečištění #ovzduší #v #číně

Oblíbené příspěvky:

• Procesy koloběhu uhlíku
• Železná Ruda: Školy v přírodě v Hotelu Gradl
• Moravský Krumlov odpad
• Leporelo o vodě
• Likvidace autovraků Bystřice: Co potřebujete vědět