Režim sov v přírodě

Sovy jsou tajuplní noční ptáci. Několik nejzajímavějších druhů žije na našem území. S některými sovami se lze setkat i ve městech, dokonce i v centru Prahy.

Druhy sov v České republice

Kromě sovy pálené, sýčka obecného nebo výra velkého můžete v Česku pozorovat dokonce i sovici sněžní. Odhalte, která ze sov je největší, nejobávanější nebo...

Výr velký (Bubo bubo)

Skalní soutěsky a rokliny, staré opuštěné lomy, ale i husté horské a podhorské lesy jsou domovem nočních duchů a hejkalů. Zkuste nějaké takové místo navštívit za jasné lednové či únorové noci. Budete-li mít štěstí, uslyšíte je na vlastní uši. Tajemné bytosti se zde ozývají temným „uhu, uhu, uhu-u...“, někdy zakončeným výhružně znějícím skřekem či zachechtáním. Původce tohoto hlasu má ve skutečnosti k pohádkovým bytostem daleko, tak se ozývá v době toku naše největší sova, výr velký (Bubo bubo). Z obrázku zná tuto skoro třičtvrtě metru vysokou sovu s nápadnýma „ušima“ snad každý, ale v přírodě ji viděl jen málokdo.

Kalous ušatý (Asio otus)

Jednu z našich nejhojnějších sov může někdo na první pohled zaměnit s výrem. Ale odlišná velikost (není větší než holub) i jiný tvar „uší“, které jsou delší a postavené spíš kolmo vzhůru, rychle prozradí, že jde o kalouse ušatého (Asio otus). U nás žije prakticky všude, kde se v krajině střídají lesy, remízky, háje a skupiny stromů s poli, lukami či pastvinami, najdete ho však i v městských sadech a parcích.

V korunách stromů hnízdí (nejčastěji v opuštěných hnízdech strak či rozsochách větví), zatímco v otevřené krajině loví svou hlavní kořist - různé drobné hlodavce, především hraboše. Protože někdy vyletuje na lov už za šera, můžete zahlédnout jeho siluetu.

Čtěte také: Jak žijí sovy přes den?

Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak. Svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Výrazná “ouška“ na hlavě nemají se sluchem nic společného, jsou to jen chomáčky per. Uši mají jako ostatní sovy umístěné po stranách hlavy a významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. Proto dokážou slyšet i to nejtišší zapískání vzdáleného hraboše. Zajímavé je také to, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně.

Hnízdí v opuštěných hnízdech po krkavcovitých ptácích a dravcích. Snáší 3-7 vajec. Hnízdí obvykle jednou, v případě velké hojnosti potravy i dvakrát ročně, a to v rozmezí od března do června. Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku.Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. Toto obranné chování lze přitom pozorovat již u mláďat v hnízdě.

Potrava tvoří víc než 90% drobných hlodavců převážně hraboši, myšice, potkani a krysy. Výjimečně může ulovit i veverky, mladé králíky, drobné ptáky. Na svou kořist číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zahlédne na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku. Pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou.

Puštík obecný (Strix aluco)

Všude, kde je ve městě jen trochu větší park, sad či zahrada se starými stromy, lze od konce ledna večer a v noci zaslechnout hlas, který připomíná něco mezi smíchem a tlumeným kokrháním. To se ozývá sova, která dala čeledi jméno (Strigidae), puštík obecný (Strix aluco).

Již za měsíc se v lesích začne naplno ozývat tklivé noční houkání puštíka obecného (Strix aluco). Tak brzo si sova, která u nás přečkává i zimu (jen menší část se potuluje po Evropě), obhajuje své hnízdní území. Na hluboký hlas samečka odpovídá vysokým hlasem samička, jeho celoživotní družka. Je u nás naštěstí stále hojný, protože si dokáže poradit i v kulturní krajině. Nenachází však snadno vhodné útočiště k hnízdění. Puštík totiž vychovává mladé v dutinách starých stromů, kterých není v dnešní přírodě nazbyt. V nouzi hnízdí i ve starých hnízdech po dravcích nebo dokonce na zemi, někdy zavítá i na půdy venkovských stavení.

Čtěte také: Vzorový Režim Dne na Škole v Přírodě

Houkání puštíka se nocí rozléhá až kilometr daleko a možná dalo vzniknout pověstem o hejkalech. Puštík je však na rozdíl od strašidel pohledná sova se světlým vějířem pírek kolem tmavých očí.

• Puštíci žijí v celoživotních párech
• Potomky puštíci srdnatě brání

Samička snáší koncem února či v březnu 3-5 vajec a sedí na nich měsíc, sameček ji svědomitě krmí. Další měsíc pak oba rodiče krmí rostoucí mláďata (potravu jim samička zprvu natrhá na kousky) a po vylétnutí z hnízda je učí lovit. V době, kdy poprvé opouštějí hnízdo, brání puštíci své ještě nezkušené a zranitelné potomky tak odhodlaně, že mohou zaútočit i na člověka.

Velkou část jídelníčku puštíků tvoří drobní hlodavci, proto jsou i pro nás tyto sovy velmi užitečné. Díky dlouhým drápům, značné síle a odvaze uloví a odnesou i potkana. Loví zvečera nebo v noci, v neslyšném přízemním letu, nebo kořist přepadnou z číhané na větvi. V menší míře však loví i plazy, obojživelníky a drobné ptáky - především v zimě, při nedostatku potravy, je někdy v noci máváním křídel vyplaší ze spánku a pak je chytají. Přes den puštíci odpočívají, v zimě se rádi sluní.

K hnízdění puštíci vyhledávají dutiny nebo budky. Na prostorné zahradě, která skýtá dostatek zeleně, můžeme v klidném koutě pro puštíka připravit dřevěnou hnízdní budku. Budka vysoká 60 cm by měla mít základnu 30x30 cm a kulatý vletový otvor o průměru 14 cm. Umístíme ji na statný strom (raději stojící ve skupině či v aleji než osamocený), alespoň do výšky 8 m. Vchod by měl směřovat na jih či východ a poskytovat sovám dobrý rozhled.

Sýček obecný (Athene noctua)

S jako kos velkým sýčkem obecným (Athene noctua) je spojeno mnoho pověr. Sýček je obyvatelem otevřené krajiny, ale nijak se nevyhýbá ani lidským sídlům: hnízdí ve starých sadech, větších zahradách a parcích ap. Jeho táhlý naříkavý hlas znějící v blízkosti osvětlených oken děsil za večerního ticha pověrčivé obyvatele venkova - lidé věřili, že to je volá smrt.

Čtěte také: Analýza vodního režimu

Ve skutečnosti je sýček velmi užitečný - jeho hlavní potravou jsou především drobní myšovití hlodavci, hraboši a myši. Bohužel, i tento užitečný pomocník člověka dnes z naší krajiny z ne zcela známých důvodů pozvolna mizí.

Sýček obecný je malá sovička z čeledi puštíkovitých, dorůstající zhruba do velikosti holuba domácího. Živí se lovem různých hlodavců, nejčastěji hrabošů polních, či jinými menšími savci, hmyzem, drobnými plazy či obojživelníky. Sýčkové hnízdí od dubna do července v dutinách stromů, ale i v lidských stavbách.

Ve starověkém Řecku byl sýček považován jako posvátný pták, společník bohyně moudrosti Athény. V české přírodě však sýčků ubývá. Ještě na začátku minulého století byl sýček jednou z nejhojnějších sov a bylo ho možné spatřit téměř v každé vesnici. Od té doby populace prudce klesá a v dnešní době je v Čechách na pokraji vyhynutí. Může za to devastující zemědělství, používání umělých hnojiv, pesticidů a jedů na hlodavce.

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum)

Jako David vedle Goliáše vypadá naše nejmenší sovička ve srovnání s výrem. Obyvatel hlubokých jehličnatých nebo smíšených horských lesů, kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), není větší než obyčejný vrabec. Jeho svatební písničkou je melodické hvízdání, které lze v době toku (což je od března) zaslechnout i za dne. Ačkoliv je tak maličký, je zdatným lovcem a je schopen ulovit kořist stejně velkou nebo i větší, než je sám.

Sova pálená (Tyto alba)

Na soužití s člověkem doplatila sova, která u nás byla považována za jednu z nejhojnějších. Obyvatelka kostelních věží, zvonic, půd a podobných míst, půvabná sova pálená (Tyto alba), nalézá stále méně vhodných míst k hnízdění. Věže a půdy budov jsou dnes většinou neprodyšně uzavřeny kvůli invazi holubů, drobné hlodavce, především myši, městský člověk ve svých domech za pomoci jedů téměř vyhubil. Ti, co zůstali, jsou přiotrávení, plni jedovatých pesticidů. Bohužel, pro sovy smrtelných.

Další druhy sov

Občas se u nás můžete setkat i s dalšími druhy sov, jejichž domovem jsou zcela jiné krajiny a které k nám zaletují jen jako vzácná návštěva z jižních nebo severních zemí. Jedním z nejvzácnějších je zmenšená napodobenina výra, výreček malý (Otus scops). Jako kos velká tažná sovička je doma v jižní Evropě a k nám zasahuje severní okraj jejího rozšíření, objevuje se proto jen v nejteplejších oblastech naší republiky.

Na mokřadech a podmáčených lukách jižních Čech se v zimě objevuje sova, která vypadá jako kalous s „oškubanýma“ ušima. Kalous pustovka (Asio flammeus) je skutečně jeho blízkým příbuzným, k nám však zaletuje jen velmi vzácně a na rozdíl od svého bratrance loví i ve dne, je to tedy jedna z mála sov, kterou lze považovat za denní druh.

Až z Dálného východu a ze severské tajgy k nám přilétla velká zavalitá sova, puštík bělavý (Strix uralensis). Jeho hlas zní jako podivný štěkot psa a při domnělém ohrožení hnízda neváhá zaútočit i na člověka.

Také další host k nám v zimě zalétá ze severu - je jím jako výr velká sovice sněžní (Nyctea scandiaca).

Sovy a jejich prostředí

Sovy jsou opeření noční duchové, jejichž disproporční zastoupení v pořekadlech, pověstech, přírodopisných seriálech i klasické literatuře či malířství to zřetelně dokládá. Za sovami nemusíme krkolomně putovat do hlubin vzdálených hvozdů, máme je totiž doslova pod nosem. Řada z krásných fotek nebyla pořízena jen v prostředí člověku nevlastním (tedy v „přírodě“) - své místo našla i řada snímků ze stodol či hřbitovů, z vesnic i měst.

Soví voliéry

Venkovní voliéry pro pěvce a skupinu sov běžně žijících na Šumavě. Nad hlavami vám tu bude poletovat dvacet různých sov. Součástí jsou expoziční panely a pozorovací kukátka. Sovy jsou bezplatně zapůjčeny ze zoologických zahrad v Hluboké nad Vltavou a v Plzni. Na okraji areálu je umístěn vstupní objekt pro detailní informaci o prezentovaných druzích s drobným zázemím obsluhy. Návštěvní trasa mezi jednotlivými voliérami je řešena pomocí dřevěné stezky s rozšířenými pozorovacími místy. Do voliér je samostatný přístup z hlavní stezky.

V informačním centru Bubo Bubo se sovími voliérami vám bude nad hlavami proletovat asi dvacet různých sov. Prohlédnout si můžete výra velkého, puštíka bělavého, kalouse ušatého, puštíka obecného, sýce rousného, sovu pálenou, holuba doupňáka a poštolku obecnou. U vstupu do sovích voliér jsou expoziční panely se zajímavými informacemi o druzích sov, které na Šumavě žijí. Důležitý je také panel s informacemi o úspěšném reintrodukčním projektu, který se týká jedné z našich největších sov - puštíka bělavého, což je zvláště chráněný druh.

Soví voliéry jsou rozdělené do šesti částí. Dvě voliéry jsou volně průchozí a jsou zde neagresivní druhy, u kterých nehrozí, že zaútočí na návštěvníky. V areálu je i dětské hřiště s houpačkami a skluzavkou pro ty nejmenší a také dva kotce pro psy návštěvníků, protože psům je vstup do voliér zakázán. Výchozím bodem je parkoviště Borová Lada. Objevte soví voliéru na Borových Ladech, kde si prohlédnete různé druhy sov a využijete i dětské hřiště.

tags: #režim #sov #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu Brod nad Dyjí
• Výzkum a vzdělávání na Katedře ekologie ČZU
• Ochrana životního prostředí a děti
• Význam Nature Positive Economy
• Nakládání s Odpadem ve Stěbořicích