Robinson Jeffers: Příroda a jeho poezie

Výbor z básní u nás víc než kde jinde ve světě chápaného a uznávaného básníka a dramatika, jenž založením samotář se od člověka zdánlivě oddaloval, ale svým dílem prokázal, jak hluboce k němu lnul a jak se chvěl o osud jeho i celého lidstva. Knihu obohacuje zasvěcená studie, básníkův životopis a mikrodeska s přednesem básní a výjevu z divadelní hry Medea.

Lyrická i epická poezie Robinsona Jefferse (1887-1962) je pevně spjata s kalifornským pobřežím, s větrem a vodou ošlehanými útesy, travnatými loukami a zalesněnými kopci, křtěnými divokými vichry i požáry. Na kusu země, jejíž syrovou podobu vyrýsovalo neúprosné působení všech živlů, postavil pro sebe, Unu a dva syny kamenný dům - Tor House. K němu přidruženou Jestřábí věž, ve které psal a která se stala jedním z nejčastěji zobrazovaných jeffersovských atributů, vystavěl již sám a bez pomoci nedlouho poté.

Báseň Mys Joe formuluje stěžejní teze Jeffersovy poetiky: důraz na trvalost, cykličnost, spjatost se zemí a přírodou, vědomí pomíjivostí lidského života v měřítku „nekonečného času“ Země. Vyznačuje také základní motiviku, spojenou s toposem přímořské krajiny: rozmanité konkretizace zemských živlů a jejich působení (země úrodná i kamenitá, skály, stromy, květiny, oceán, déšť, mlhy, vítr, oheň, slunce), divoká příroda, pozůstatky civilizace.

V předmluvě k rozporuplně přijaté sbírce The Double Axe (poprvé vydané v roce 1948) shrnuje Robinson Jeffers svůj filozofický koncept inhumanismu. Není náhodou, že se tak děje po zkušenosti s druhou světovou válkou, jež se stala (nejen) v básníkově zklamaném pohledu synekdochou totálního úpadku lidské kultury. Současné alarmující zprávy vědců a odborníků o závažném vlivu našich aktivit na klimatické změny vedou k podobnému přehodnocování světonázorových stanovisek. Sílící ekologická hnutí vyzývají k novým kulturním intepretacím a kladou řadu nepříjemných otázek.

Například David Attenborough, jemuž se opakovaně daří oslovovat široké divácké publikum úchvatnými dokumenty o přírodě a její křehkosti, uvádí svůj nejnovější film natočený v pozůstatcích města Pripjať, které se od doby černobylské havárie stalo poměrně rychle opět součástí přirozeného přírodního rytmu a ožilo v nových pozoruhodných podobách. Zcela identickou figuru volí v mnohých básních Robinson Jeffers (byť někdy na úkor umělecké nápaditosti): „Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? / Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou / příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, / a že všechna lidská díla zaniknou“ (Mys Karmel), případně: „Zřejmě jen já sám a mohutný buben kmene a skalnaté čelo hory Taos máme na paměti, že civilizace je přechodné onemocnění“ (Novomexické hory).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Ekofilozofickému kontextu Jeffersova díla se podrobně věnuje Petr Kopecký v již citované knize Robinson Jeffers a John Steinbeck: Vzdálení i blízcí. Ani při ohledávání Jeffersova antiantropocentrismu však nelze ztratit člověka ze zřetele. Ačkoliv se totiž jeho básně týkají především okolního, „vnějšího“ světa, vždy jej konfrontují s lidskou činností, s lidským pozorováním, s lidským prožíváním. V lyrickém oslovení spatřuje Jonathan Culler ústřední rys žánru lyriky, jenž posiluje dojem rituální reciprocity básníka a světa a spoluzakládá tak specifickou přítomnost básnické promluvy. V nedávno přeložené knize Teorie lyriky připomíná Culler v závěru kapitoly věnované apostrofě ekofilozofický potenciál tohoto básnického prostředku, v souvislosti s čímž cituje Theodora W.

Určitý lidský pohled báseň zcela opustit nemůže a Jeffers to ví. To, co u něj má být básní, musí být spatřeno. Oduševnělá, krásná, ale i strašná příroda potřebuje duchem i tělem silného člověka, aby v ní a s ní existoval, aby její hmotu zušlechtil v obydlí. Literární vědkyně a básnířka Louise Glücková ve studii Obstinate Humanity srovnává polemické odkazy na Robinsona Jefferse v poezii Roberta Hasse a Czesława Miłosze. Oba básníci se - každý po svém - vymezují proti Jeffersovu pesimismu, inhumanismu, proti jeho stěžejní metafoře kamene, která možná evokuje dojem trvalosti, ale zároveň také uzavřenosti, prázdné věčnosti a sterility: „Though rock stands it does not breed“.

Přes veškeré námitky však Hass i Miłosz pokládají Jefferse za silný inspirační zdroj a svou kritiku vedou v modu „giant to giant“. Vzdor všemu kárání, moralizování a tísnivým proroctvím Jeffers urputně pátrá po pozitivním ideálu člověka. Metafora kamene není jen symbolem věčnosti, ale i nekonečné, klidné metamorfózy, pomalé, rozvážné tvárnosti, na níž se podepisují vlivy dalších živelných sil: „žula - kdysi horká krev mládí země, / dosud tekutá v horké tmě blízko jádra […]“ (Domu). K tomu všemu znamená kámen příležitost. K práci, ke stavbě a především k životu: „Vrším kosti staré matky země, abych nám vystavěl úkryt proti moci vzduchu“ (Domu).

Právě Jeffersův kamenný dům a Jestřábí věž jsou nejpůsobivějšími příklady soužití a vzájemného respektu. Tato symbióza se z roviny materiální snadno rozšiřuje na rovinu duchovní. Lidé a příroda spolu mohou splynout i po jakýchkoliv proměnách včetně smrti: „Mého ducha hledat nemusíte; bude pravděpodobně / na tomto místě, ale už temný a hluboko v žule“ (Dům na útese). Robinson Jeffers člověka zdaleka neopouští, jen jej nahlíží jinak a odjinud.

V uvedené básni Mys Joe předkládá básník-pozorovatel obraz krajinné scenérie líčené jako cosi posvátného, kouzelného, sakrálního. Nebezpečný, vlnami bičovaný výběžek skalnaté pevniny, klenba bílé mlhy, oslepující záře květin. V tomto prostředí se odehrává veskrze pozemský akt, nabývající však bohoslužebných rozměrů: přichází starý Číňan a pokorně sbírá plody moře. Nejen tato báseň dokládá, že Jeffersova poezie nepromlouvá temně a zatrpkle „ke kamenům“, nýbrž zcela zjevně lidsky k lidem. Prostřednictvím oslovování moře, kamenů, ohňů a větru vyzývá básník Robinson Jeffers k tomu, co filozof Erazim Kohák ve svých studiích a přednáškách označuje jako odpovědnost plynoucí z vlastní svobody: „Mám za to, že smyslem tu není ‚návrat k přírodě‘ kolem nás či v nás, byť o sobě záhodný. Naše vydělení z přírody, které romantika vnímá jako odcizení, není samo o sobě původním hříchem. Je to jen moment stvoření, moment doteku prstů na stropě Sixtinské kaple, který povolává lidstvo ke svobodě a odpovědnosti. Lidé se tím nestávají ‚vyšším‘ druhem, nezískávají právo ke kořistění druhých.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Jeffers člověka z krásného i strašlivého ráje divoké krajiny nevyhání. Nabádá jej však k vyrovnané spoluexistenci, pokoře a onomu žití „ve svobodě a odpovědnosti“. Právě v těchto rovinách dnes promlouvají Jeffersovy verše čím dál naléhavěji.

Poéma Cawdor vznikla roku 1928 a patří k vrcholným dílům Jeffersova úsilí obnovit v moderní podobě na obrazech soudobých morálních a společenských konfliktů mohutnou účinnost antické tragédie. Podle Jeffersova pojetí se pohled na extrémní utrpení v tragédii stává očistným procesem, při němž si člověk uvědomuje, jak leckdy svým jednáním, třebas nijak krutým, balancuje, aniž tuší, na pokraji propasti. Ale prostřednictvím tragédie se můžeme dobrat pochopní záhad v lidské pýše, a tak se tragédie může stát výstražným momentem a regulátorem našeho jednání. Jméno pro svého hrdinu zvolil Jeffers ze Shakespeara. V Macbethu je zemský dvorec Cawdor Castle, ležící v severním Skotsku u Nairnu. Ústřední postava však není starší, sveřepý farmář Cawdor, ale mladičká Fera, dcera životního ztroskotance. Je z rodu Médy, Kasandry, Elektry i lady Macbeth. Lpí na ní kletba pošpiněného smutného dětství, ale je v ní už i moderní konfúzní sobectví. Je až neuvěřitelné, kolik bohatého děje dokázal autor vtěsnat do svého komorního díla, kolik vášně, bolesti i lidského utrpení do něho vložil a jak se přitom vypořádal se základními otázkami lidských vztahů.

Baladická báseň přenesená ze Skotska na kalifornské pobřeží - příběh velkého sebeobětování, příběh pasačky Klárky, dívky, která miluje všechny věci, všechny lidi víc než sama sebe.

Výběr z poezie Robinsona Jefferse. Verše vybrala, sv. uspoř., vysvětl., kalendáriem a ediční poznámkou doplnila Emilie Bednářová. Přehled čes. kniž. vydání Jeffersovy poezie.

Z myšlenkově bohatého díla amerického básníka současné doby je ve svazku přeloženo šest desítek básní. Jejich základními rysy jsou údiv nad majestátem přírody, mužný humanismus a nenávist k válce. Z anglických originálů vybral, přebásnil, doslov a poznámky napsal Kamil Bednář.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Titánská poema slavného amerického básníka je vážným varováním před mesianismem, blouznivou zaujatostí a velikášstvím, které za sebou vždy zanechávají mrtvé. Ústřední postavou je člověk, který šel hlásat pod vlivem zla, rozpoutaného první světovou válkou, nové náboženství, založené na neomezeném uvolnění primitivních pudů. Strhl za sebou v kalifornských horách celé zástupy vyznavačů, ale nakonec pod tíhou vlastních bludů zešílel a skončil bídně jako zvíře v zapomenuté šachtě dolů. Báseň útočí proti chátrající civilizaci, v níž byla možná válka a volá po novém zvážení starých hodnot. Tato vážná a tragická báseň je do jisté míry i satirou lidské domýšlivosti.

Epická báseň Mara je příběhem člověka hledajícího pravdu, kterou pak ovšem není schopný unést. Hlavní postavou je farmář Bruce Ferguson, který žije společně s otcem umírajícím na rakovinu, žárlivou matkou, bratrem Allenem a svou snoubenkou Srnkou. Ta je však společnou láskou obou bratrů a Bruce se jednoho dne v hospodě dozvídá, že ho Srnka podvádí, nemá však odvahu pátrat dál.

Za nějakou dobu se Bruceovi začíná zjevovat přízrak Mara, který s ním rozmlouvá, a lidé z jeho okolí o něm začínají mluvit jako o bláznovi....Na pozadí příběhu v Evropě začíná druhá světová válka.

Tři básnické povídky významného představitele moderní americké poezie, který ve svých dílech, často plných symbolů, odráží tíhu a problémy současného světa. První je baladicky laděný příběh rodinné tragédie, dílo, jež autor nazval „básní o oklamaném žárlivém muži, kterýřval o pravdu a nevydržel ani nejslabší její záblesk". Druhá je rovněž baladicky laděný příběh, zachycující “vztah muže - demoralizovaného opilce - a trýzněné ženy, která nakonec chladně přihlíží jeho smrti pod kopyty ušlechtilého hřebce. Třetí je příběh pohádkový, vyprávějící o věčné a marné touze člověka zvítězit nad smrtí, a je výrazem básníkova smíření nad ztrátou milované ženy.

Dvě dramatické básně jednoho z největších amerických básníků tohoto století. První, baladicky laděný příběh Hřebec grošák (1925), je ostrou psychologickou studií muže - demoralizovaného opilce - a trýzněné ženy, která nakonec chladně přihlíží jeho smrti pod kopyty ušlechtilého hřebce.

jen rozmarem přírody, člověk musí přírodě odpustit mnoho rozkošných klamů. (přel.

Použitá literatura:

• Bednář, Kamil: Přátelství přes oceán. Praha: Československý spisovatel, 1971.
• Jeffers, Robinson: Básník z Jestřábí věže. Ed. a přel. Kamil Bednář.
• Culler, Jonathan: Teorie lyriky. Přel. Martin Pokorný. Praha: Karolinum, 2020.
• Glück, Louise: Obstinate Humanity. In Poets Teaching Poets: Self and the World. Eds. Gregory Orr, Ellen Bryant Voigt. Michigan: University of Michigan Press, 1996.
• Kopecký, Petr: Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012.
• Kohák, Erazim: Zorným úhlem filozofa. Vybrané články a přednášky z let 1992-2002.

tags: #robinson #jeffers #příroda #a #jeho #poezie

Oblíbené příspěvky:

• Quittova klimatická rajonizace
• Plat přírodního fotografa
• Pohled Renaty Mrázové na udržitelnost
• Problémy se znečištěním ovzduší v Česku
• Zdravotně nezávadné oleje na dřevo – průvodce