Rozdíl mezi ekologickou a environmentální výchovou

O nezbytnosti realizace udržitelného rozvoje už pochybuje málokdo a jednotlivé jeho prvky naštěstí již začínají pronikat do našeho života.

Vyjdeme-li z názoru, že myšlení rozhodujícím způsobem ovlivňuje všechny lidské aktivity, pak velmi obecně řečeno, udržitelnost rozvoje vyžaduje vnést do myšlení člověka novou kvalitu - schopnost negativní zpětné vazby, tedy regulačního mechanismu, který byl zakladatelem kybernetiky N. Wienerem označen za „tajemství života“, regulačního mechanismu umožňujícího tzv. organický vývoj či udržování dynamické rovnováhy v biosféře.

Jinými slovy jde o to, naučit se preventivně domýšlet možné důsledky jednání a chování a volit takové způsoby, které neohrožují život, jeho podmínky a rozmanitost, a které vyhovují také kulturním a humanitním rozměrům lidské společnosti.

Takové pedagogické ideály byly v podstatě hlásány mnohými mysliteli i v minulosti - stačí si jen pročíst například pansofické dílo J.A.Komenského.

Dnešní situace je ovšem v mnoha směrech odlišná - „času je málo a voda stoupá“.

Čtěte také: Porovnání aktivity a emise

Lidská populace čítá již přes 6 miliard jedinců, ekonomickosociální rozdíly a rozpory se na celé spíše prohlubují a vlivy na biosféru v globálním měřítku nejen nebývale snižují biodiversitu v přírodě, ale ohrožují i podmínky existence lidské civilizace.

Hrozivě se zkracuje čas, který je k dispozici pro přechod ke změnám v myšlení, jednání a chování lidí.

Myšlení člověka zásadním způsobem ovlivňuje výchova - výchova v nejširším smyslu slova zahrnující jak působení na racionální složku lidské osobnosti ,tak i na její složku emocionální a volně aktivní.

Zahrnuje tedy jak vzdělávání, tak i výchovu v užším smyslu slova, jak obvykle označujeme ovlivňování citů, podněcování lidské tvořivosti a aktivity.

Takto široce pojatou výchovu směřující k realizaci udržitelného rozvoje můžeme označovat jako ekologickou.

Čtěte také: Regionální klima na Madagaskaru

Počátky ekologické výchovy jsou v komplexní výchově k ochraně přírody, která k sobě připoutala pozornost v šedesátých letech a v sedmdesátých letech pak rozšířila svůj zájem a změnila většinou i své označování na výchovu k péči o životní prostředí.

Postupně se stále zřetelněji ukazovalo, že jde o domýšlení a uplatňování složitých interakcí v celém systému vztahů člověka k biosféře i vztahů uvnitř lidské společnosti, že jde o propojování hledisek ekologických, ekonomických, technických i sociálních.

Do popředí vzdělávání stále výrazněji vystupoval požadavek rozvíjet schopnost myšlení ve vztazích (v souvislostech) nad požadavkem získávat jednotlivé znalosti, a to tím výrazněji, čím více se rozšiřují možnosti využívání moderních informačních technologií.

Do popředí výchovných vlivů v těchto souvislostech vystupovaly požadavky přímých kontaktů s prostředím, přímé účasti na sledování problémů a na jejich řešení, uvědomování si hierarchie životních hodnot.

Protože termín výchova k péči o životní prostředí byl jazykově nešťastný a slovo „ekologie“ označující vědu o vztazích mezi organismem a prostředím výstižněji naznačovalo i potřebu vztahového myšlení, začal se u nás od poloviny osmdesátých let stále častěji používat termín ekologická výchova (ekologické vzdělávání a výchova) .

Čtěte také: Český právní řád: ekologická škoda

Termín byl nejprve používán v resortním výzkumném úkolu školství, do kterého se podařilo zapojit nejen resortní výzkumné úkoly, ale i téměř všechny vysoké školy v tehdejším Československu.

V rámci tohoto výzkumu byly zpracovávány i projekty pro UNESCO a o absurditě tehdejší situace v totalitním zřízení svědčí i to, že mnohé návrhy a doporučení, které se v Československu nesměly realizovat, byly prostřednictvím UNESCO dávány k dispozici ostatním evropským státům.

Je třeba zdůraznit, že termín „ekologická výchova“ nikdy neznamenal pouze předávání informací ze základů ekologie, ale že od samého počátku jeho používání mělo širší význam - uplatňování ekologických aspektů ve všech oblastech lidských aktivit, tj.

V současné době Ministerstvo životního prostředí začíná prosazovat termín odpovídající jeho označení - tj. environmentální osvěta, vzdělávání a výchova v souvislosti s jeho uplatněním v zákonu o právu na informace o životním prostředí (č.

Ekologické vzdělávání a výchova by v žádném případě neměly být chápány izolovaně od celkového výchovně vzdělávacího ovlivňování lidské osobnosti.

Naopak, musí být nedílnou součástí všeobecného vzdělávání i odborné přípravy pro život každého člověka.

Vzhledem k naléhavosti změn ve způsobech chování a jednání lidí (tj. změn životního stylu) ve smyslu udržitelného rozvoje je třeba ekologickou výchovu realizovat na všech možných společenských výchovně vzdělávacích úrovních - tj.

Ekologickou výchovu je nutné zaměřovat jak k dětem a mládeži, tak i k dospělým a je třeba sledovat jak utváření odpovědných občanských postojů , tak i zvyšování různě náročné a zaměřené odborné kvalifikace (profesních postojů).

Žádnou z úrovní ekologické výchovy bychom neměli podceňovat a přehlížet, protože jejich účinnost je individuálně velmi odlišná, a to jak s ohledem na různou (i geneticky danou) podstatu jedinců, tak i s ohledem na to, jak, kdo a jakými prostředky, ekologickou výchovu realizuje.

Rodina má obzvláštní význam při formování základních postojů člověka ke skutečnosti a zejména její vliv na citové vztahy k prostředí (k přírodě, k lidským výtvorům i k ostatním lidem) a na hodnotovou orientaci je často rozhodující.

Zdaleka ne většina rodičů je si ovšem vědoma principů a potřeb udržitelného rozvoje a navíc svých rodičovských možností a povinností v tomto směru.

Realizace ekologického vzdělávání a výchovy různými institucemi a organizacemi (včetně sdělovacích prostředků, filmů, speciálně zaměřených organizací, středisek a hnutí.) může být a často skutečně je velmi efektivní, ale obvykle působí pouze (nebo zejména) na ty jedince, kteří mají zájem a umějí naslouchat.

Jsou ovšem tací, kteří ekologickou problematiku podceňují, nic o ní nevědí, nemají chuť slyšet varování a myšlenka udržitelného rozvoje je pro ně pouhou frází.

Takoví jedinci jsou nyní ve všech věkových skupinách a v nejrůznějším sociálním postavení.

Pokud se týká dospělé populace, je u nich náprava těžká - až nemožná, protože dospělé nelze přimět k tomu, aby si alespoň něco přečetli, něco poslechli, aby získali základní informace, které by jejich vztahy k ekologické problematice mohly ovlivnit.

Za prvořadý úkol školy se pokládá vzdělávání, a tedy i vzdělávání ekologické.

Otázkou je, zda si škola tuto svou výjimečně závažnou roli již uvědomuje, zda ji chce realizovat a zda ji vůbec umí zastávat.

Odpověď jistě nemůže být jednoznačná.

Tak jako v mnoha dalších aspektech jsou velké rozdíly mezi jednotlivými školami a v nich mezi jednotlivými pedagogy.

Zdá se, že v současné době je již v našich školách hodně učitelů, kteří se snaží připravovat své žáky a studenty pro udržitelný rozvoj.

Bohužel se však většinou jedná o obětavé jedince, obrazně řečeno o osamělé běžce na dlouhé trati.

Možnost působit systematicky a dlouhodobě je zatím využívána jen velmi zřídka, jak ukázaly například průzkumy realizace ekologického vzdělávání a výchovy v oblasti středních škol (v oblasti středních odborných škol v roce 1998 a v oblasti gymnázií v roce 1999).

V nejnižších ročnících základní školy ještě převažuje u dětí hravost a proto forma hry je nejdůležitější i pro získávání základních informací o okolním prostředí a o vztazích k němu.

Postupně děti rozšiřují svou pojmovou základnu, učí se rozlišovat, vnímat souvislosti.

Svět je chápán zcela přirozeně celistvě a zejména prostřednictvím citů.

Schopnost vnímat krásu, hodnotit kvalitu okolí, vztahy lidí k prostředí, k živým organismům i vlastní jednání je přímo nezbytné opírat o konkrétní kontakty s přírodou, s uměním, s lidmi.

Toto období je mimořádně závažné pro utváření osobnosti dítěte, formují se základní mravní zásady, počátky tvořivých přístupů ke skutečnosti, rozvíjí se fantazie.

Veliký vliv mají vzory chování a jednání, kterých si dítě váží, které mu imponují, a to jak z bezprostředního okolí, tak i z literatury, filmů atd.

Dítě v tomto věku snad nejtíže snáší rozpory mezi skutky a činy.

Ve škole má rozhodující vliv jediný učitel, který většinou řídí všechny učební činnosti, s nimiž může cílevědomě spojovat i ekologickou výchovu.

Za základní cíle ekologické výchovy v tomto období je možno pokládat podchycování a rozvíjení citlivého vztahu k okolí, ohleduplnosti v mezilidských vztazích, úcty a obdivu ke kráse, k životu.

Na základě aktivit a kontaktů s přírodou i s ostatním okolím je třeba prohlubovat a třídit elementární znalosti o přírodě, o člověku, o jeho vlivech na prostředí, pěstovat základní dovednosti a návyky správného chování a vytvářet předpoklady pro myšlení ve vztazích.

Velkou pozornost je nezbytné věnovat vlastní úpravě prostředí ve třídě i v okolí školy a spolupráci školy s rodinou.

Velmi pozitivní výchové vlivy mívají návštěvy dětí v ekologických střediscích, v zoologických zahradách apod.

Je to období, kdy jsou běžné vhodné příležitosti k ovlivňování postojů rodičů k ekologické problematice.

Na druhém stupni základní školy procházejí žáci velmi citlivým obdobím puberty, které se výrazně projevuje nejen na jejich tělesném, ale také na psychickém vývoji.

tags: #rozdíl #mezi #ekologickou #a #environmentální #výchovou

Oblíbené příspěvky:

• Koncentrace látek v ovzduší ČR
• Ekologické relační křivky
• Zaznamenávání zážitků v přírodě
• Emise Síranu: Co to je?
• Výzvy a perspektivy inženýrství životního prostředí