Severské Bohy a Příroda

Prazvláštní a pestrá směsice božstev, mýtů, tradic a posvátných míst prapůvodních obyvatel Evropy a nově příchozích Indoevropanů.

Keltské Náboženství a Bohové

Historičtí Keltové pak postupně expandovali všemi směry, od Británie po Turecko. Česká kotlina nebyla výjimkou. Právě na našem území totiž sídlili keltští Bójové, příbuzní velkého kmene ze severní Itálie, kteří dali našemu území i jméno - Boiohaemum (Bohemia). Název poprvé použil v 1. století dějepisec Tacitus a jsou to rovněž antičtí autoři, například Caesar či Lucanus, kteří nám jako jediní zanechali alespoň základní informace o podobě keltského náboženství a jeho božstev.

Ve vztahu ke středoevropským Bójům a jejich panteonu nutno poznamenat, že se k našemu území nevztahují žádné písemné zprávy ani jiné prameny, které by přímo dokládaly podobu jejich náboženství. Přesto se můžeme na základě analogií a známých skutečností pokusit alespoň částečně rekonstruovat úlohu a podobu božstev, jimž Bójové vyjadřovali úctu a do nichž vkládali své naděje. Přímá rekonstrukce keltského panteonu je nemožná, a to nejen z hlediska nedostatku pramenů. Keltové totiž vynikli ve schopnosti přisvojit si a absorbovat mnohé z toho, s čím se na svých cestách Evropou setkali.

Případný keltský panteon nese také mnohá specifika. Na jedné straně se objevují téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu, například hromovládný Taranis, a na straně druhé přetrvává v keltském náboženství dominantní úloha mateřských bohyň, které jsou neolitickým dědictvím z dob před příchodem Indoevropanů. Tyto Velké mateřské bohyně či Velké matky spojované s plodností země se objevují v podobě desítek dalších lokálních bohyň. Nepřehlednost umocňuje i to, že se mnoho keltských božstev objevuje v jednotlivých krajích pod různými jmény a někdy též s pozměněnými atributy či vlastnostmi.

Vybraní Keltští Bohové

• Abnoba: Kult keltské bohyně Abnoby je znám z území Německa, z oblasti Schwarzwaldu, kde je doložen devíti nápisy z římské éry. Na dvou z nich byla Abnoba ztotožněna s římskou bohyní lovu Dianou. Abnoba byla božskou strážkyní lesů a pramenů, ochránkyní zde žijících tvorů i rostlin, což byl jeden z rysů Velké mateřské bohyně.
• Belenos: Uctívání Belena, jenž byl v římské době pro značnou podobnost ztotožněn s Apollonem, je prokázáno v Británii, Španělsku, Francii, Rakousku a také v severní Itálii, což byla oblast osídlená kmenem Bójů s centrem v Bononii (dnes Bologna). Sluneční bůh byl úzce spojovaný se svátkem beltine (30. dubna), kdy se na oslavu příchodu léta zapalovaly velké posvátné ohně. Dá se říci, že Belenos byl bohem pankeltským, v mnohém se podobal bohu Lugovi. Jeho božskou partnerkou byla bohyně Belisama.
• Cernunnos: Boha Cernunna, jehož dominantním rysem bylo jelení paroží, uctívali na celém keltském území, od Británie po Rumunsko. Jsou známy desítky jeho vyobrazení, kde je často doprovázen divokými zvířaty (jelen, býk, vlk či medvěd), v ruce drží keltský nákrčník torques a velmi často jsou jeho atributem také dva hadi, někdy též rohatí. Bůh je nejčastěji zobrazen v podobě „sedícího buddhy“. Cernunnos bývá považován za pána podsvětí, zároveň je však bohem přírody a plodnosti, který vládne všem živým bytostem. Velmi výmluvná je zejména jeho spojitost s jelenem, který byl Kelty považován za mytického předka. Stal se symbolem plodnosti i obnovy a průvodcem zemřelých.
• Vogesus: Obdobou Cernunna by mohl být Vogesus, bůh lovu, jehož kult je znám z oblasti francouzských Vogéz. Existuje i zajímavá souvislost s českým prostředím. Že je Krakonoš ozvěnou pohanského boha, netřeba pochybovat.
• Merkur: Galský bůh, jehož kult máme doložen v oblasti severní Francie a jižního Německa, je považován za ochránce obchodu. V tom utvrzuje nejen výklad jeho jména, ale též fakt, že byl Římany ztotožňován s Merkurem. Byl zobrazován jako vousatý muž s přilbou jedoucí s pohárem v ruce na beranu a doprovázený kohoutem a kozou. Později přebral podobu mladého Merkura s okřídlenou přilbou.
• Epona: Velká mateřská bohyně uctívaná od Británie, přes Portugalsko a jih Itálie až po Balkán. Její kult dokládá na 300 nápisů a zobrazení. Typickým atributem je kůň, v jehož přítomnosti je zobrazována, někdy má rovněž vůz, koš s ovocem či klasy obilí. Ty jsou symbolem plodnosti a úrody. Velmi často byla uctívána u pramenů, což dokládají četné nálezy obětin v podobě koňských figurek. Na Eponin význam v mytologii českých Bójů patrně odkazuje i prastará pověst ze středních Čech, podle které se v Českém krasu, v blízkosti stradonického oppida, objevuje bohyně na bílém koni. Epona, jejímž manželem byl nebeský bůh Taranis, je jediným keltským božstvem přejatým Římany. Epona je symbiotickým božstvem neolitické mateřské bohyně a koně, jenž je symbolem indoevropským. Fakticky je zosobněním země.
• Esus: Esus byl jedním z trojice nejvýznamnějších galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „dobrý“ či „pán“ a byl patrně bohem válečníků, v dobách míru pak ochráncem lidí. Své místo měl i v kultu plodnosti. Zobrazován je s plnovousem a sekyrou v ruce. Na některých vyobrazeních má kolem hlavy lístky jmelí. Esovi se obětovalo oběšením, kdy byla oběť pověšena na strom a podříznuta. Strom je rovněž jedním z jeho atributů.
• Bůh s Kápí: Záhadné pankeltské božstvo, které se hojně objevuje na Kelty ovládaném území včetně Německa a Rakouska. Jedná se o postavu zahalenou v plášti s kapucí, nejčastěji vystupující v trojici a jako doprovod mateřských bohyní. Většinou je zobrazován bez atributů.
• Lugos / Lugh: Sluneční bůh Lugos, též Lugh, byl jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších keltských bohů. Na jeho oblibu dodnes upomínají názvy měst jako Lugo, Lyon, Leiden či Legnica. Byl bohem nebeským, zosobněním slunce, vystupuje též jako zručný řemeslník, harfeník a pěvec. Jeho jméno nese i jeden ze čtyř velkých keltských svátků, oslava sklizně Lughnasad.
• Sucellos: Patrně velmi staré božstvo, které původně mohlo být bohem-stvořitelem. Velmi ho uctíval kmen Arvernů a také Bójů. Z Galie je znám z více než dvou set vyobrazení. Zatímco jeho atributy jsou charakteristické (kladivo či palice na dlouhé násadě a pohár či soudek), jeho podoba je velmi proměnlivá region od regionu. Nejčastěji mu je připisován patronát nad zemědělstvím, lesem a alkoholickými nápoji. Sucellovou manželkou byla Nantosvelta, „otvíračka potoků“, bohyně plodnosti a ochránkyně lidských obydlí.
• Taranis: Další z trojice hlavních galských bohů, o nichž referují antičtí autoři. Je původním keltským nebeským vládcem a bohem hromu, podobným germánskému Thórovi, slovanskému Perunovi či římskému Jovovi. Jeho atributem je šesti- či osmiloukoťové kolo, blesk, spirála či triskelion a velký mlat. Jeho široce rozšířený kult dokládají i v Čechách nacházené amulety, takzvaná Taranidova kolečka. Taranidovi se obětovalo žehem a zasvěcen mu byl dub.
• Teutates: Poslední z nejvyšší božské trojice galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „otec kmene“, což z něj může činit jakéhosi mytického kmenového prapředka, neboli „boha lidu“ všech Keltů. Římané jej nejčastěji ztotožňovali s válečnickým Martem, někdy ale také s Merkurem, bohem obchodníků. Teutatovým symbolem je často ozdobný prvek tvaru S a V, též v podobě beraních rohů, beraní hlava či samotný beran. Od 3. století př. n. l. je Teutates často zobrazován jako kanec, například na mincích, či v jeho přítomnosti. Teutatovi se obětovalo utopením.

Severská Mytologie

Severská mytologie vyrůstá z předkřesťanských tradic severní Evropy. Severský svět je propletenec několika říší: říše bohů, svět lidí a domov obrů se neustále protínají.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Ásgard: Domov Bohů

Ásgard je v severské mytologii skutečným srdcem světa bohů. Právě zde sídlí nejmocnější bohové a bohyně. Tento svět je oddělený od světa lidí, ale zároveň s ním úzce propojený - spojuje je totiž legendární duhový most Bifrost, který střeží neúnavný bůh Heimdall. Středem Ásgardu i celého světa je mohutný strom Yggdrasil. Tento posvátný jasan propojuje všechny světy severské mytologie a je místem, kde se bohové scházejí, aby rozhodovali o osudu světa. devíti světů, které drží při životě posvátný strom Yggdrasil. V Ásgardu stojí také Valhalla.

Rasy Božských Bytostí

Ásatrú rozeznává tři rasy božských bytostí: Ásy, Vany a Jótuny. Ásové bývají často v literatuře označováni prostě jako Bohové (Ás znamená ve staroseverštině bůh). Jsou bohy lidské společnosti a mají na starosti záležitosti jako vůdcovství, řemesla, spravedlnost, apod. Vanové jsou těsněji spojeni se zemí a představují úrodnost země a moře a přírodní síly pomáhající lidstvu. Mezi Ásy a Vany probíhala válka, která byla ukončena příměřím potom, co žádná strana nemohla zvítězit. Jótuni jsou třetí rasou, která je s Ásy v neustálém konfliktu a většinou se jim říká obři. Představují přírodní síly chaosu a destrukce, zatímco Ásové zase síly řádu a společnosti.

Stejně jako oheň a led svým spojením stvořily svět, tak tato tvůrčí interakce chaosu a řádu udržuje na světě rovnováhu. Severští bohové nejsou všemocní ani nesmrtelní. Jejich mládí je jen velmi nejistě udržováno magickými jablky bohyně Iduny. Navíc na konci světa jich značné množství zemře v bitvě. Je velmi důležité pochopit, že bohové jsou reálné a žijící bytosti.

Severská Božstva

• Ódin: Bůh války, magie a smrti. Otec severského božstva a vládce síně mrtvých (Valhally), do níž putují duše všech padlých válečníků. Největší oběť podstoupil Odin u již zmiňované Mímovy studny (Mímisbrunnr) - oko.
• Thór: Bůh hromů, dešťů a zemské plodnosti - to je Thor, kterého současníci znají především díky komiksům a filmové sérii Marvel Universe. Vikingové chovali k Thorovi velkou úctu. Thor inspiroval umělce a zasáhl také do vývoje angličtiny.
• Freya: Bohyně lásky, krásy a plodnosti. V mytologii se objevovala pod různými jmény: někdy jako Freya či Freja, jindy jako Vanadis nebo Gefn. Byla považována za nejsilnější čarodějku světa. Freya milovala zlaté šperky. Seiðr a Folkvangr.
• Loki: Podvodník, záškodník, šprýmař - ve vikinské mytologii se Loki netěšil nejlepší pověsti. Původem obr, který uzavřel pokrevní svazek s Odinem, a tím se dostal mezi Ásy, zůstával pro bohy i lidi záhadou. Nebyl ani hodný ani zlý. zosobněním chaosu. Loki měnil nejen tvář, ale nezřídka i svou podobu. Dokázal na sebe vzít podobu lososa, mouchy či kobyly.
• Baldr: Baldr je jedním z nejzajímavějších a nejvýznamnějších bohů ve staré severské mytologii a má zvláštní místo v severském pohanství. V severském pohanství je Baldr často uctíván jako symbol světla a naděje. Jeho jméno je spojováno s pojmy jako “bílý” a “jasný”, což odkazuje na jeho spojení s božským světlem a transcendencí. Baldr je také spojován s cyklem života a smrti. Jeho smrt a návrat z podsvětí symbolizují obnovu a obrození. Baldr žije v Breidabliku (“Široká světlost”), jednom z nejkrásnějších sídel v Ásgardu.

Další Bytosti

• Álfar: Přírodní bytosti, jejichž živlem je vzduch. Spadají pod vládu Vanů. Prosluli jako vynikající umělci a řemeslníci, jejichž práce si cení i sami bohové, pro které elfové kovají kouzelné zbraně či šperky.
• Dvergar: Duchové země a přírody, jejichž živlem je země. Jsou zavalití, malí, silné a hrubé stavby těla. Vynikají v mnoha řemeslech - hlavně ve zpracování rud a nerostů všeho druhu - drahých kovů, kamení, železa a pod. Vyrábějí kouzelné zbraně.
• Valkýry: Divoké válečnice zasahující do bitev na Odinův příkaz a odnášející vyvolené padlé hrdiny do Valhally na svých okřídlených koních. Obvykle jsou popisovány jako vysoké, štíhlé, krásné zlatovlasé panny v šupinovém či kroužkovém pancíři se štítem a kopím.

Wicca a Přírodní Náboženství

Wicca v základních otázkách neliší od ostatních pohanských náboženství. Vlastně ve všech současných systémech víry najdeme víru v nadpřirozeno, víru ve veliký Božský princip, ze kterého vzešel vesmír, ať už jsou to Bohové, Velká Bohyně nebo Bůh.

Mezi základní kameny filozofie Wiccy a čarodějnictví vůbec patří také poznatek, že Božství je pro člověka poznatelné a pochopitelné jen do určité hloubky. Wicca nevnímá sílu jako polaritu dobra a zla, ale jako polaritu mužského a ženského principu, což je odraz polarity v sociální a biologické oblasti, ale také stále se měnící polaritu života a smrti, světla a tmy, apod. Pro mužský a ženský aspekt jediné Síly má Wicca zcela přirozené pojmenování - Bůh a Bohyně. Pro nás jsou to nejzažší archetypy a symboly božské síly, které je naše mysl ještě schopna pojmout a se kterými je schopna pracovat na všech úrovních.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Velká Bohyně Matka nebo Matka Zem je pro nás ta, kdo dává život vesmíru a tomuto světu. Z jejího lůna povstaly první organismy a živočichové, ale také my, naši dávní předkové a jednou z něho vzejdou také naše děti. Bohyně je univerzálním zdrojem ženské síly bez ohledu na to, zda jsme muži nebo ženy. Ona bude vždycky uvnitř nás i uvnitř všeho živého v našem okolí. Byla na počátku všech věcí a tak jako tento svět kdysi stvořila, tak jej jednou i pohltí do svého božského lůna a zbude tu jen temná prázdnota. Bohyni vnímáme jako dárkyni života, jako přadlenu našich snů, jako měsíc nad hladinou řeky, jako těžkou a vlhkou Zemi pod našima nohama. Bohyně je pro nás patronkou plodnosti, mateřství, ale také magie a starých mystérií. A Velká Bohyně je jedna jediná a zároveň trojí. Uctíváme ji jako Pannu, Matku a Stařenu.

Rohatý Bůh je božstvo divoké přírody a mužské síly. Je dárcem života a smrti, pánem mrtvých, ale je i slunečním obětním Bohem, který je zabit Bohyní, aby byl z jejího lůna o zimním slunovratu znovuzrozen. Je zvířetem i člověkem.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

tags: #seversky #buh #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Recenze KIS Koše na Odpad Dual Swing Bin L
• Přírodní krásy ostrova Sapi
• Využití krystalické sody v domácnosti
• Dopad letecké dopravy na klima
• Kouzelné čtení: Člověk a příroda – podrobná recenze