Snižování emisí CO2, kácení lesů a jejich dopad

Klimatická změna je jedním z nejzávažnějších problémů, kterým lidstvo v současnosti čelí. Klimatická změna je dlouhodobá změna průměrných teplot a povětrnostních podmínek na Zemi. Lidmi způsobené emise skleníkových plynů zesilují v atmosféře skleníkový efekt, což vede k oteplování planety.

Skleníkové plyny, například oxid uhličitý, opravdu fungují trochu jako skleník - pomáhají zadržovat teplo ze slunečního záření, čímž vytvářejí na Zemi podmínky vhodné pro život. Funguje to tak, že část tepla ze slunce se díky skleníkovým plynům odrazí od atmosférického obalu Země a teplo tak neuniká zpět do vesmíru.

Činnost člověka jako je spalování fosilních paliv za účelem dopravy, výroby elektrické energie nebo také masivní odlesňování však podíl těchto skleníkových plynů v atmosféře zvyšuje. Hlavním antropogenním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO2), který k oteplování přispívá přibližně ze 70 %. Jeho koncentrace v atmosféře rostou především kvůli spalování fosilních paliv, ale například i kácení pralesů nebo výrobě oceli a cementu. Dalším významným skleníkovým plynem je metan (CH4), který do atmosféry uniká hlavně při těžbě fosilních paliv a chovu dobytka.

Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý. Snížení emisí CO2 je klíčové pro zmírnění dopadů změny klimatu. Globální oteplování je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality.

Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet. Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality. Klimatická změna je naléhavý problém, který vyžaduje okamžitou akci.

Čtěte také: Emise a jejich redukce

Emise skleníkových plynů

Skleníkových plynů je řada, nejvýznamnější z nich je oxid uhličitý, tedy CO2. Jednotka tuna CO2 udává tedy výhradně množství oxidu uhličitého. Jednotlivé skleníkové plyny se přepočítávají na tzv. CO2eq (CO2 ekvivalent), tedy na množství oxidu uhličitého, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství těchto ostatních vypuštěných plynů.

Vzhledem k různému poločasu života jednotlivých plynů v atmosféře se tento příspěvek uvažuje za určitou standardizovanou dobu, zpravidla uvažujeme horizont 100 let a používáme tzv. GWP (Global Warming Potentital) koeficienty. V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq. Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu.

Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele. V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné - v roce 2022 Česká republika vypustila 118,5 milionu tun CO2eq (při zahrnutí sektoru využití půdy a lesnictví 121,8 mil. tun CO2eq). V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu. Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Jednotlivá hospodářská odvětví přispívají ke klimatické změně v různé míře. Například v Česku je výroba elektřiny a tepla zodpovědná za 33 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 28 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 8 %. Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi. V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Mnohé přírodní jevy také uvolňují skleníkové plyny. Například dýcháním člověk vyprodukuje přibližně 300 kg CO2 za rok, podobně oxid uhličitý vydechují také jiné organismy. Dýchání však nepřispívá ke klimatické změně, neboť se jedná o uzavřený cyklus uhlíku: veškerý vydechovaný uhlík byl dříve pohlcen z atmosféry při fotosyntéze rostlin. Silným skleníkovým plynem je vodní pára, avšak její cyklus v atmosféře je také uzavřený a množství vypařené vody je dáno teplotou.

Čtěte také: Efektivní metody pro snížení emisí zážehových motorů

Role lesů a snižování emisí

K uhlíkové neutralitě, které chce Evropská unie dosáhnout do roku 2050, vedou dvě cesty - snižování produkce emisí a jejich zpětné zachycování z atmosféry. Lesy hrají v celkové uhlíkové bilanci zásadní roli, jelikož vážou většinu uhlíku, a navíc ho ukládají na dlouhou dobu. Ne všechny typy lesa a hospodaření v něm však pohlcují uhlík stejnou měrou.

Studie, která vyšla letos v květnu v prestižním vědeckém časopise Communications Earth & Environment, poukazuje na potenciál původních pralesů a starých, přírodě blízkých hospodářských lesů. Zachycují totiž z atmosféry velké množství oxidu uhličitého, čímž pomáhají dosáhnout cílů evropské Zelené dohody.

Ze studie vyplývá, že původní pralesy či staré lesy s přírodě blízkou stavbou druhů a dlouhodobou kontinuitou jsou z pohledu ukládání CO2 mnohem významnější než intenzivně využívané hospodářské lesy. „Velké zásoby uhlíku v původních a přirozených lesích jsou způsobeny přítomností velkých starých stromů. Ve všech studovaných lokalitách bylo 50 procent kumulativní zásoby uhlíku v živé biomase obsaženo ve stromech o průměru větším než 60 centimetrů (rozmezí 40 až 80 cm pro různé typy lesů).

Staré lesy v Evropě mohou významně přispět k zachytávání uhlíku z atmosféry a tím pomoct snižovat dopady klimatické krize, uvádí nová studie. K tomu je ale nutné trvale umožnit jejich pokračující růst a samovolný vývoj. Výzkum analyzoval různé lesy po celé Evropě a vypočítal množství uhlíku uloženého v nadzemní, podzemní a mrtvé biomase stromů a v lesní půdě. Výsledky studie ukazují, že existencí starých lesů lze dosáhnout větší kapacity pro absorbování uhlíku.

Stromy ze starých lesů by mohly podle studie zachytit až 300 megatun (megatuna = milion tun) oxidu uhličitého ročně. Toto množství je vyšší než současné poutání uhlíku evropskými lesy. "Zelená dohoda zahrnuje Strategii EU pro biologickou rozmanitost do roku 2030, která obsahuje závazek urgentně mapovat a chránit poslední pralesy a staré lesy v?Evropě.

Čtěte také: Analýza plánu snižování emisí

I přes potřebu nadále zvyšovat záchyt uhlíku z atmosféry, aby došlo k naplnění evropských závazků, není ochrana starých lesů dostatečná. Upozorňuje na to spoluautor studie Martin Mikoláš z České zemědělské univerzity: „Naše zjištění poskytují přesvědčivé důkazy o naléhavé potřebě zachování stávajících pralesů a starých lesů, což byl jeden ze závazků členských států EU v rámci Strategie EU pro biologickou rozmanitost do roku 2030.

Kácení lesů a jeho důsledky

Současný stav lesů v Evropě není podle Martina Mikoláše, dalšího ze spoluautorů studie, ideální. "Kácení starých lesů v Evropě i Česku se stále provádí. Podle evropských výpočtů je Česko jedním ze čtyř států Unie, které v rámci sektoru LULUCF produkují více emisí CO2, než ukládají, takže do celkové bilance přispívají negativně. Odborníci zastávají názor, že za tímto výsledkem stojí dopady odlesnění kvůli kůrovcové kalamitě.

Na nevhodné nakládání s českými hodnotnými lesy dlouhodobě upozorňuje organizace Greenpeace. Díky její investigaci bylo v minulosti zjištěno, že dřevo z významného Ždánického lesa bylo těženo a odváženo do zahraničních podniků za účelem výroby textilu či papíru. O dalších cenných lokalitách se však nadále vedou spory. Vášně budí například hospodaření v jihomoravských Chřibech nebo v Krušných horách. Lesy ČR tam žádají o povolení k těžbě v místech, kde má být za dva roky vyhlášena chráněná krajinná oblast.

Skoro 38 % rozlohy Evropské unie je zalesněným prostorem, a proto se s lesními porosty vcelku pochopitelně počítá ve strategiích, potřebných k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Jenže to, jakým tempem lesy v posledních čtyřech letech kácíme, jejich možný přínos významně snižuje. Lesy poskytují sérii ekosystémových služeb, jejichž význam je pro naši společnost klíčový. Jsou například ze své povahy přirozeným úložištěm atmosférického uhlíku.

Zvýšená poptávka po dřevě, sledovaná za období 2016-2018 (v relativním srovnání s 2011-2015), začíná jiné než produkční funkce lesa významně snižovat. Alespoň tak to na základě analýz potvrzují badatelé Společného výzkumného střediska EU. Prvním je, že v zemích evropské teď už šestadvacítky se za léta 2016-2018 těžba lesa zvýšila o 49 %. Byla také o poznání intenzivnější, důslednější. Tím druhým pak je, že biomasa těžených území se po opětovném zalesnění snížila o 69 %, takže schopnost takových ploch vázat uhlík z atmosféry se výrazně snížila.

Guido Ceccherini, vedoucí autor studie, to ale popisuje trochu jinými slovy: „Ostrý vzestup těžby biomasy snížil celkovou kapacitu lesů coby uhlíkového úložiště EU. Že když se země Evropské unie zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 40 % do roku 2030, mohly napoprvé počítat s tím, že o 10 % z uhlíkové bilance se postarají lesy. To už ale neplatí.

Intenzita těžby lesních porostů se liší mezi jednotlivými členskými zeměmi: zvláště dramatická je ve skandinávských zemích (Švédsko, Finsko) a na východě Evropy (Lotyšsko, Estonsko). Podobný trend je pak patrný ve Francii a Portugalsku. „Poněkud paradoxní pak je, že trend výraznějšího kácení doprovází i výraznější zalesňování,“ říká Ceccherini. Jenže nově vysazené lesy nedisponují totožnou schopností vázat uhlík jako lesy letité a rostlé. Dnešní výsadby se stanou stejně dobrými úložišti uhlíku až za dlouhá desetiletí, v závislosti na konkrétních typech lesů.

Jedním z dalších zjištění badatelů, které vyčetli ze satelitních snímků, je také informace o tom, že se za poslední léta zvýšila rozloha konkrétních těžebních ploch. Paseky jsou po těžbě až o 34 % větší. Což může mít negativní dopad na stabilitu půdy, její náchylnost k erozi, lokální klima a biodiverzitu.

Alternativní přístupy a výzkum

Vědci se zabývají možností ukládání uhlíku pomocí splavování masy vykácených stromů do Severního ledového oceánu. Pocházely by z lesů, které rostou v povodí sibiřských a severoamerických veletoků. V této oblasti se nachází podle vědeckých výpočtů zhruba 100 gigatun uhlíku, který je uložený ve dřevě stromů. Vykácením přibližně jednoho procenta těchto lesů a splavením kmenů do oceánu by tedy bylo možné snížit množství emisí o jednu gigatunu, což je deset procent emisí vypuštěných lidstvem za rok.

V něm se ukládají ke dnu, kde už ve vodě chybí rozpuštěný kyslík a je zde velmi nízká teplota. Dřevo se tak nerozkládá, nemohou na něj ani mikrobi a uhlík je uložený na tisíce let. „Samozřejmě by státy světa neměly rezignovat na snižování emisí, které vznikají při spalování fosilních paliv. Ale při hospodářském růstu je potřeba hledat i alternativní řešení, jak uhlík z atmosféry odstraňovat a ukládat jej, abychom se přiblížili ke stabilizaci klimatu,“ uvedli autoři, mezi nimiž je i český bioklimatolog Miroslav Trnka.

Vedle ústupu od fosilních paliv už vědci doporučovali různé alternativní přístupy. Dalšími faktory, které podle hlavního autora studie Ulfa Büntgena nahrávají myšlence vědců, jsou charakter jehličnatých lesů v tomto regionu. Mají dostatek dřeva na jednotku plochy, relativně nízkou biodiverzitu a současně trpí vysokým rizikem požárů.

„Naším úkolem bude zjistit, kde a jak se zvyšují zásoby uhlíku i biodiverzity současně. Z toho důvodu vědci, kteří se na studii podíleli, začínají od ledna další rozsáhlý a podrobný výzkum na toto téma v?rámci evropského projektu Horizon Europe - Wildcard. Na dalším výzkumu toho, jakým způsobem nejlépe hospodařit na cenných lokalitách a jak je vůbec identifikovat, se v rámci začínajícího čtyřletého mezinárodního projektu Horizon Europe - Wildcard nadále podílejí čeští vědci.

„Plné využití spontánních přírodních procesů je velice lákavé. Musíme ale porozumět tomu, co přesně se děje, když člověk v krajině nebo její části zcela přestane hospodařit," míní Pavel Šamonil, vedoucí jedné části začínajícího čtyřletého projektu.

Emisní intenzita ekonomiky

Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO2eq na jeden dolar. Hospodářsky rozvinutější země mají zpravidla méně emisně náročné ekonomiky, neboť služby tvoří větší podíl jejich hospodářství. Oproti tomu v rozvojových zemích tvoří větší podíl hospodářství emisně náročné sektory: zemědělství, průmysl a stavebnictví.

tags: #snižování #emisí #CO2 #kácení #lesů #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Život a dílo Jana Přeučila
• Znečištění ovzduší v Malešicích
• Fond ohrožených dětí Klokánek Teplice
• Jak vyčistit ucpaný odpad
• Ohrožené druhy v EU