Etické aspekty klinického hodnocení mučení a špatného zacházení

Kodexy chování zdravotnických pracovníků mají řadu společných základních zásad. Etické zásady, které jsou pro klinické hodnocení údajných nebo předpokládaných případů mučení nebo špatného zacházení nejdůležitější, jsou: “dobřečinění“ (beneficence), „neškození“ (non-maleficence), respektování rozhodnutí pacientů (autonomie) a zachovávání důvěrnosti informací sdílených při rozhovorech se zdravotnickými pracovníky.

Ačkoli se tyto etické zásady mohou vzájemně posilovat a podporovat klinické hodnocení údajného mučení nebo špatného zacházení, může mezi nimi nastat rozpor, a rozhodování pak může být pro zdravotnické pracovníky náročné.

V této části je uveden přehled uplatňování základních etických zásad při klinickém hodnocení případů údajného nebo předpokládaného mučení nebo špatného zacházení.

Zásada Dobřečinění a Neškození

Povinnost lékaře jednat v nejlepším zájmu pacienta a neškodit mu je uznávána už po staletí a je zakotvena v řadě kodexů, včetně Čaraka Samhity, hinduistického kodexu z 1. století n. l., Kuvajtské deklarace, Modlitby Maimonidovy či Hippokratovy přísahy.

Ženevská deklarace Světové lékařské asociace je moderní verzí Hippokratových hodnot a odráží čtyři hlavní etické zásady - „dobřečinění“ (beneficence), „neškození“ (non-maleficence), zachovávat důvěrnost a autonomii pacienta.

Čtěte také: Legislativa sběru a výkupu odpadu

Je to slib, kterým se lékaři zavazují, že budou v první řadě dbát na zdraví svých pacientů, a slibují, že se budou svědomitě a důstojně věnovat službě lidstvu.

V případech údajného mučení nebo špatného zacházení je nejlepší zájem pacienta nebo údajné oběti často v souladu s účelem klinického hodnocení.

Etický závazek vyplývající ze zásady dobřečinění se odráží v mnoha prohlášeních Světové lékařské asociace, z nichž jednoznačně vyplývá, že lékaři jsou vždy povinni dělat to nejlepší pro pacienta, včetně osob obviněných nebo odsouzených za trestné činy.

Tato povinnost je rovněž vyjádřena v pojmu profesní nezávislosti, který vyžaduje, aby se lékaři řídili dobrou lékařskou praxí a uznávanými postupy lékařské praxe navzdory případnému nátlaku.

Mezinárodní kodex lékařské etiky Světové lékařské asociace zdůrazňuje povinnost lékařů poskytovat péči při zachování plné profesní a morální nezávislosti, se soucitem a respektem k lidské důstojnosti. Obsahuje také povinnost odmítnout použití lékařských znalostí k porušování lidských práv, a to i pod hrozbou.

Čtěte také: Kdy potřebujete souhlas pro školu v přírodě?

Stálé politiky Světové lékařské asociace, jako je Tokijská deklarace nebo Soulská deklarace o profesní autonomii a klinické nezávislosti, stanoví jednoznačně, že lékaři musí trvat na tom, aby mohli svobodně jednat v zájmu pacientů, a to bez ohledu na jiná hlediska, včetně pokynů zaměstnavatelů, vězeňských orgánů nebo bezpečnostních sil.

Dalším způsobem, jakým Světová lékařská asociace (WMA) vyjadřuje povinnosti lékařů, je uznání práv pacientů.

Lisabonská deklarace WMA o právech pacientů uznává, že každý člověk bez rozdílu má právo na odpovídající zdravotní péči, a připomíná, že lékaři musí vždy jednat v nejlepším zájmu pacienta.

Podle této deklarace zahrnuje uvedené právo i úsilí lékařů a dalších osob nebo orgánů zapojených do poskytování zdravotní péče o dodržování práv pacientů, včetně autonomie a spravedlnosti.

V preambuli deklarace se uvádí: „Pokud některý právní předpis, vládní opatření nebo jakýkoli jiný správní orgán nebo instituce pacientům tato práva upírá, měli by lékaři usilovat o vhodné prostředky k jejich zajištění nebo obnovení.“

Čtěte také: Vzor souhlasu: Škola v přírodě

Osoby mají právo na odpovídající zdravotní péči bez ohledu na faktory, jako je jejich rasa, barva pleti, národnost, etnická příslušnost, nebo sociální původ, jazyk, věk, pohlaví, gender, sexuální orientace a genderová identita, imigrační status, politické nebo jiné názory, náboženství, původ, narození, zdravotní postižení, zdravotní stav, individuální zásluhy atd.

Osoby obviněné nebo odsouzené za trestné činy mají stejný morální nárok na odpovídající lékařskou a ošetřovatelskou péči.

Autonomie Pacienta a Informovaný Souhlas

Nejzákladnější zásadou lékařské etiky je autonomie pacienta. Zásada autonomie uznává, že pacienti sami nejlépe posoudí, co je v jejich vlastním zájmu.

To vyžaduje, aby se zdravotničtí pracovníci řídili rozhodnutími dospělého pacienta, a nikoliv názory jakékoli autority na to, co by pro daného člověka bylo nejlepší. To platí i v souvislosti s klinickým hodnocením údajného mučení nebo špatného zacházení, které může mít za následek odvetu a způsobení vážné fyzické a/nebo duševní újmy.

Organizace sdružující zdravotnické pracovníky, jako jsou WMA, WPA a ICN, Bangkocká pravidla a Pravidla Nelsona Mandely vyžadují, aby lékaři a zdravotní sestry respektovali autonomní rozhodnutí svých pacientů a před každým vyšetřením nebo zákrokem od nich získali dobrovolný a informovaný souhlas.

To znamená, že osoby musí znát a chápat důsledky souhlasu i důsledky odmítnutí, jakož i všechny rozumné alternativy. Zdravotničtí pracovníci proto musí před vyšetřením pacientů upřímně a srozumitelným způsobem vysvětlit účel vyšetření a léčby.

Souhlas získaný pod nátlakem nebo v důsledku předání nepravdivých nebo částečných informací pacientovi je neplatný a lékaři, kteří se jím vědomě řídí, porušují lékařskou etiku.

Mučení a špatné zacházení jsou z podstaty trestné činy páchané státními úředníky nebo s jejich výslovným či tichým souhlasem. Státní úředníci se často snaží tyto zločiny utajit tím, že obětem vyhrožují dalším mučením a špatným zacházením, pokud komukoli, včetně hodnotících lékařů, prozradí informace o tom, jak s nimi bylo zacházeno.

V souvislosti s medicínsko-právním hodnocením údajného mučení a špatného zacházení je informovaný souhlas nezbytný. Informovaný souhlas vyžaduje sdělení všech podstatných informací - včetně účelu hodnocení -, možných rizik a přínosů, povahy hodnocení - včetně možnosti pořízení fotografií -, omezení důvěrnosti.

Souhlas by měl být znovu potvrzen na konci rozhovoru po sdělení konkrétních informací údajnou obětí a před provedením klinického posouzení.

Informovaný souhlas vyžaduje, aby pacienti a údajné oběti poskytovaným informacím rozuměli, přičemž nejdůležitější informace musí být důkladně prodiskutovány, což může vyžadovat překlad nebo tlumočení, a souhlas musí být dobrovolný.

Informace poskytované lékařem by měly být přístupné a srozumitelné, což znamená, že v případě potřeby by měly být informace poskytovány přístupnými prostředky, způsoby a formáty komunikace a měla by být poskytována přiměřená výpomoc, jako je např. podporované rozhodování.

U dospělých pacientů se vždy předpokládá, že jsou způsobilí rozhodovat sami za sebe. Zdravotničtí pracovníci jsou povinni uznávat a respektovat způsobilost právně jednat všech dospělých osob, včetně osob se zdravotním postižením a osob, jejichž svéprávnost byla omezena, a to včetně respektování jejich svobodného a informovaného souhlasu.

Zdravotničtí pracovníci by se měli snažit komunikovat způsobem, který je pro danou osobu přístupný a srozumitelný. To může zahrnovat poskytování informací v přístupných formátech, tlumočení do znakového jazyka nebo podporované rozhodování.

V situacích, kdy přes vynaložení značného úsilí není možné získat svobodný a informovaný souhlas osoby, neměli by se zdravotničtí pracovníci uchylovat k nahrazování rozhodnutí na základě určení „nejlepšího zájmu“, ale v krajním případě by se měli řídit pravidlem „nejlepšího výkladu vůle a preferencí“.

Toto pravidlo spočívá ve snaze zjistit, co by si daná osoba přála, namísto rozhodování na základě jejího nejlepšího zájmu.

Osoby, které jsou v době rozhodování nezletilé, mohou být schopny vyslovit souhlas, protože souhlas nepodléhá žádné zvláštní věkové hranici, od které je platný. Schopnost dětí vyjádřit souhlas se vyvíjí s tím, jak se učí činit stále složitější a závažnější rozhodnutí, a proto může souviset spíše se zkušenostmi než s věkem.

Děti by tedy měly být co nejúplněji informovány o hodnocení a souvisejících postupech způsobem, který je pro ně srozumitelný, a měly by být zajištěny přístupné informace a formy komunikace, přičemž komunikace by měla být přizpůsobena jejich věku a vývoji.

V mnoha případech, vzhledem ke složitosti porozumění medicínsko-právnímu posouzení, bude potřebné - nebo vhodné - informování rodičů a získání jejich souhlasu, avšak souhlas rodičů nebude platný, pokud bude udělen v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

Kromě toho věk, do kterého musí být rodiče / zákonní zástupci informováni o jakékoli účasti nebo postupu týkajících se dítěte v jejich péči, se v jednotlivých zemích liší. Proto je třeba být informován o místních právních závazcích, pokud jde o informovaný souhlas dětí, a zvolit postupy, které jsou v nejlepším zájmu dítěte.

Je důležité mít na paměti, že informovaný souhlas nezbavuje zdravotnické pracovníky odpovědnosti za ochranu dětí a jejich nejlepšího zájmu.

Měla by být respektována autonomie osob, které odmítnou poskytnout souhlas s hodnocením, a v žádném případě by neměly být nuceny se hodnocení podrobit.

V některých případech by se mělo předpokládat, že klinická vyšetření jsou prováděna násilně a bez informovaného souhlasu, pokud jsou založena na hluboké diskriminaci a kriminalizaci a pokud jsou oběti srozuměny s tím, že státní úředníci mají pravomoc je k vyšetření donutit a že jejich neuposlechnutí může mít za následek nepříznivé právní důsledky, špatné zacházení nebo odvetu.

Povinnost Zachování Důvěrnosti

Etické kodexy od Hippokratovy přísahy až po moderní dobu obsahují povinnost zachování mlčenlivosti jako jednu za základních zásad. Důvěrnost je také důležitým prvkem deklarací Světové lékařské asociace, jako je např. Lisabonská deklarace, a stejně tak Pravidel Nelsona Mandely.

V některých právních řádech je povinnost zachování mlčenlivosti považována za tak důležitou, že je začleněna do národního práva.

Povinnost zachovávat mlčenlivost není absolutní a může být eticky prolomena za výjimečných okolností, jestliže její dodržení mohlo předvídatelně způsobit vážnou újmu pacientovi nebo jiným osobám.

Informace, které neumožňují určení totožnosti, mohou být použity k jiným účelům a měly by být přednostně použity vždy, když není zveřejnění totožnosti pacienta nezbytné. Tak tomu může být například při shromažďování údajů o vzorcích mučení nebo špatného zacházení, i když je třeba věnovat zvláštní pozornost zabezpečení těchto údajů.

V takových případech je základní etickou povinností respektovat autonomii a soukromí pacienta a neškodit. To má přednost před ostatními hledisky.

Zdravotničtí pracovníci by měli soudu nebo orgánu, který informace požaduje, jasně sdělit, že jsou vázáni profesní povinností mlčenlivosti, a to i přes možnou právní odpovědnost. Zdravotničtí pracovníci, kteří reagují tímto způsobem, mají nárok na podporu ze...

tags: #souhlas #s #dotykanim #se #ditete #spodniho

Oblíbené příspěvky:

• Správná recyklace obalů
• Klíč k účinnému kompostování
• Ochrana přírody a zábava pro děti
• Chov Agamy Vousaté: Praktický průvodce
• Princip fungování intenzimetru IT-65