Stanoviště sovětských vojsk v Československu: Historie a dopady

21. srpen 1968 zůstane navždy smutným dnem pro Československo, ale také dobrou připomínkou sovětských, respektive ruských mocenských snah v dějinách. Od srpna 1968 do června 1991 byla proti vůli občanů v Československu „dočasně“ rozmístěna okupační armáda - Střední skupina sovětských vojsk.

Důvody invaze vojsk Varšavské smlouvy

Z hlediska historického by se už zdálo, že k srpnové invazi spojeneckých vojsk bylo řečeno a vybádáno vše. Například zajedno nejsou současní historici v otázce, z jakého důvodu byla invaze spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 realizována?

Jedna skupina odborníků zastává názor, že šlo o dlouhodobě připravovanou akci, jejímž pravým cílem bylo rozmístit tisíce vojáků sovětské armády na našem území a umožnit tak SSSR dotvořit s NDR, Polskem a Maďarskem, kde sovětské jednotky již dlouhou dobu pobývaly, obranný val na hranici se státy západní Evropy. Druhá skupina historiků se domnívá, že šlo opravdu jen o reakci na vývoj demokratizace československé společnosti a možný odklon od komunistického zřízení. Rozmístění a pobyt sovětských vojsk už pak byl jen přidanou hodnotou celé invaze.

PhDr. Na základě svých zkušeností, a to se problematikou roku 1968 a ČSLA zabývám již od roku 2000, se jednalo o reakci na aktuální vývoj v ČSSR. Je pravdou, že ze sovětské strany byly vznášeny požadavky na rozmístění sovětských vojsk v Československu již dříve, a že se tomu stranické a státní vedení ČSSR v čele s Antonínem Novotným bránilo.

Často se například uvádí „umělé“ navýšení počtů ČSLA v roce 1966 převedením vojsk MV pod MNO, konkrétně Vnitřní stráže a Pohraniční stráže, aby se dostálo požadavkům Sovětů na takzvaný Československý front (součásti ČSLA vyčleněné podle operačního plánu pro útočné nebo obranné operace). Zapomíná se ovšem, že již 15. prosince 1965 byla uzavřena dohoda mezi ministrem obrany SSSR maršálem Rodionem Jakovlevičem Malinovským a ministrem národní obrany armádním generálem Bohumírem Lomským o výstavbě tří skladů jaderné munice, kde se předpokládala přítomnost sovětské obsluhy (!), protože jinak by došlo k porušení připravované dohody o nešíření jaderných zbraní, o níž se tehdy mezi Sověty a Američany jednalo.

Čtěte také: Hortenzie řapíkatá - tipy pro pěstování

Následné „handrkování“ o tom, zda bude v Československu rozmístěno asi 8000 sovětských vojáků, nebo dvě divize, případně útvary a svazky o jiných celkových počtech, se Sovětům bezpochyby nelíbilo, ale o vítězi, přes československé protinávrhy, bylo rozhodnuto předem. Schopnost Sovětů prosadit si vůči svým spojencům to, co v zásadě potřebuji, lze doložit právě na vzniku Střední skupiny sovětských vojsk v Československu.

Když o něm 10. září 1968 spolu jednaly čs. a sovětská delegace v Moskvě, předseda Rady ministrů SSSR Alexej Nikolajevič Kosygin nejprve řekl předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi zjevně nadsazenou cifru 250 000 vojáků. Černík se proti tomu ohradil se slovy, že 40-50 000 je maximum, nebo ať jedná s jiným premiérem. Kosygin poté slevil na 80-100 000 vojáků, a až po dalších jednáním se domluvil konečný počet 75 000 sovětských vojáků. Ovšem v okamžiku, kdy koncem ledna 1970 Černík přestal být předsedou vlády a kdy v čele ČSSR již nestáli hlavní představitelé obrodného procesu, nýbrž prosovětsky orientovaní lidé, nepřišel ze sovětské strany žádný oficiální požadavek na zvýšení počtu vojáků nad původně dohodnutý rámec.

Politický vývoj v Československu v první polovině roku 1968 začal vzbuzoval vážné obavy v sovětském politickém vedení, stejně jako u představitelů režimů dalších zemí východního bloku. Z jejich pohledu mohl nebezpečný vývoj podkopat vůdčí roli komunistické strany a ohrozit zájmy, které Moskva v Československu měla. Socialismus moskevského typu byl uzavřeným mocenským systémem, který nesnesl nějaké úpravy. Pokud by byl výrazněji liberalizován, zhroutil by se. To mohlo mít nepřijatelný dominový efekt i v sousedních zemích.

Přestože šlo tedy primárně o politický problém, klíčovou roli v jeho řešení měly ozbrojené síly. V první řadě byly nástrojem zastrašení a donucení. Samotné invazi proto předcházely celkem tři pokusy o umístění vojenských jednotek Sovětské armády na československém území formou vojenských cvičení. Nezávisle na tom projevoval Sovětský svaz dlouholeté snahy o rozmístění sovětských vojsk v Československu. Ve střední Evropě šlo o jedinou zemi, v níž sovětská vojska nebyla dislokována. Existovaly i pochybnosti o hodnotě Československé lidové armády v případném válečném konfliktu s NATO.

Smyslem rozmístění sovětských vojsk bylo jednak získání vojenské výhody v případě války mezi Východem a Západem a potom i vnitřní zajištění situace v Československu před nějakým dalším nepřijatelným reformním politickými vojenským vývojem. Ve vojenské intervenci představovala firma „Varšavská smlouva“ jen politické krytí. Hlavní silou byla Sovětská armáda. Sovětský svaz byl politickým iniciátorem a zejména koordinátorem celé akce. Veliteli celé „operace Dunaj“ byli sovětští generálové a maršálové. Podle dostupných dokumentů existovalo přísné oddělení politických a vojenských struktur.

Čtěte také: Ne každé opuštění je přestupek

Rozmístění sovětských vojsk

Rozmístěním sovětských vojsk v Československu vznikly zvláštní prostory posádek, které se staly de facto cizím územím. Přesné počty sovětských vojáků i techniky na území Československa jsou známy až z posledního období. Střední skupina sovětských vojsk se usídlila ve vojenských objektech sloužících do té doby ČSLA. Původně měli sovětští vojáci pobývat v sedmi tzv. divizních rajonech. Nakonec bylo dohodnuto pět oblastí: na sever od Prahy, severovýchodně od Pardubic, severozápadně od Ostravy, Olomouc s okolím a střední Slovensko. Sovětské letectvo užívalo letiště Hradčany u Ralska, Boží Dar u Milovic, Olomouc-Neředín a Zvolen. Vojska se rozptýlila do celkem 64 lokalit na území všech krajů republiky.

Život v posádkách a vztahy s civilním obyvatelstvem

Sovětská vojska žila uzavřeným způsobem. Mužstvo nemělo možnost volného pohybu mimo posádky. Organizovaly se ale pracovní brigády a „družební setkání“ občanů se sovětskými vojáky. Politická a státní moc důsledně tajila před veřejností porušování zákonů sovětskými vojáky. V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně.

Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně.

Přání odstěhovat z území Československa sovětská vojska sdílela naprostá většina občanů. Šlo jednak o věc národní cti. Ale i celková zkušenosti občanů s okupačními vojsky byla tragická. Na otázku setrvání sovětských vojsk v Československu poukazovala opakovaně Charta 77. Demonstrace se stala mezníkem. Bylo to první z řady skutečně velkých veřejných občanských vystoupení, směřující již k zásadní změně politického systému v Československu v listopadu 1989.

Odsun sovětských vojsk

Reálnou možnost odsunu všech sovětských vojsk z Československa přinesl až listopad 1989. „Vstup“ svých vojsk politické reprezentace zemí Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 označily za porušení platných norem mezinárodního práva. Již 6. Naproti tomu Občanské fórum požadovalo nastolit ve vztahu k SSSR otázku sovětských vojsk v Československu jako zásadní a uskutečnit odsun v co nejkratší době. Desátého prosince 1989 byla jmenována vláda Mariána Čalfy a nic nestálo v cestě úsilí o řešení v souladu s vůlí občanů.

Čtěte také: Český Těšín: Dopravní uzel

V Praze se ve dnech 15.−17. ledna 1990 konalo první kolo československo-sovětských jednání. Druhé kolo jednání proběhlo 7. února 1990 v Moskvě. Zúčastnili se jej představitelé Čs. armády i diplomacie. Sovětská strana odmítala připustit nelegálnost smlouvy z října 1968, a tedy i celého rozmístění vojsk. Její ochota vojska odvolat se opírala o prohlášení sovětské vlády ze 4. prosince 1989. Místopředseda vlády a ministr zahraničí Jiří Dienstbier pak podepsal spolu s ministrem zahraničních věcí SSSR Eduardem Ševarnadzem 26.

Vláda ČSFR s vojenskou Správou pro zabezpečení odchodu všestranně zorganizovali odsun celkem 73 500 sovětských vojáků a 56 832 rodinných příslušníků. Dále bylo nutné zajistit odvoz 34 790 kusů bojové techniky, zásob zbraní a dalšího vojenského materiálu. Použilo se k tomu 825 zvláštních ucelených vlaků o 20 265 železničních vozech. Dalších 11 088 vozů bylo přepraveno v dílčích transportech pravidelnými nákladními vlaky. Poslední vlak z Milovic do SSSR odjel 20. června 1991.

Odsun sovětských vojsk probíhal za velké pozornosti médií i celé společnosti. V průběhu odsunu sovětských vojsk došlo ještě k několika posledním tragickým událostem. V posádce Krupka-Bohosudov vypukl 9. ledna 1991 během přípravy na nakládání v jednom z tanků požár a poté explodovala v něm uložená munice. Při výbuchu zahynulo sedmnáct sovětských vojáků. A 20. května 1991 zahynuli čtyři sovětští vojáci při havárii vrtulníku nedaleko Prievidzy. Dne 16. listopadu 1990 na liberecké ulici zemřel chodec Josef Vajdák, kterého srazilo sovětské nákladní auto. Stal se tak poslední obětí ze 402 československých občanů, kteří zahynuli v souvislosti se sovětskou okupací od 21.

Protokol o ukončení odchodu podepsali zmocněnci vlád ČSFR a SSSR gen. Rudolf Ducháček a gen. Eduard Vorobjov 25. června 1991 v Praze. Velitel nyní bývalé Střední skupiny sovětských vojsk generálporučík Eduard Vorobjov, který se v roce 1968 jako mladý důstojník dokonce okupace přímo zúčastnil, byl i posledním sovětským vojákem, který z letiště Praha-Kbely opustil 27. června 1991 Československo.

Dopady okupace a odsunu

Tato vojenská síla mnoha způsoby ovlivňovala život našich občanů, současně ale žila uzavřeným životem v posádkových prostorách. Dne 25. června 1991 na letišti Praha-Kbely však opustil poslední sovětský voják území Československa. Odsun sovětských vojsk tehdy sledovala celá společnost s radostí a zadostiučiněním.

Po odsunu sovětských vojsk z Československa, který skončil 21. června 1991, třeba větší část posádky z Vysokého Mýta skončila na Ukrajině, protože Sovětský svaz se teprve rozpadal. Konkrétně ve městě Čugujev v Charkovské oblasti. Důstojníci se z velké části stali občany Ukrajiny a divize dnes nese označení 92. ropšinská mechanizovaná brigáda. Hůře dopadla jiná část vysokomýtské jednotky odvelená do ruského Volgogradu. V roce 1994 byli tito vojáci v rámci první čečenské kampaně vysláni do Grozného, kde utrpěli obrovské ztráty. Jednotka byla doslova rozstřílena v Grozném, kde bojovala o jednotlivé ulice.

Zatímco před deseti lety část sovětských veteránů okupaci Československa dokázala i odsoudit, nyní je na ruských fórech kritika vlastních řad výjimečná. A dnešní diskuse veteránů jsou pro české občany často zcela nepřijatelné. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru, informoval ruské spoluobčany kanál Zvezda v roce 2017, médium patřící pod ruské ministerstvo obrany. A veteráni změnu rétoriky přijali a jsou vlastně rádi, že k takzvanému „míru“ v Československu mohli sami přispět.

Vojenský výcvikový prostor Milovice

Od odsunu Střední skupiny sovětských vojsk z Československa uplynuly již tři desítky let. Tím se uzavřela i jedna významná kapitola novodobé české vojenské historie: naše armáda tehdy totiž rezignovala na další využívání vojenského výcvikového prostoru Mladá u středočeského města Milovice. Její třiadvacetiletý pobyt zde nadlouho zanechal opravdu výrazné stopy, zejména v negativním smyslu. To však byla jen poslední kapitola mnohem delšího příběhu. Vždyť rozsáhlý vojenský výcvikový prostor u Milovic byl založen již v roce 1904 a postupně ho využívaly rakousko-uherská armáda, meziválečná československá branná moc, německý wehrmacht i poválečná čs.

Pozůstatky po pestré vojenské historii Milovic byly nepřehlédnutelně zřetelné ještě dlouho po odchodu posledního příslušníka Sovětské armády. Éra chátrání nevyužívaných objektů je už ale pryč. Zejména v posledních zhruba pěti letech tato lokalita prochází rychlou a intenzivní proměnou. Toto konečné loučení s bezmála devadesátiletou vojenskou minulostí Milovic a jejich okolí se průběžně snaží dokumentovat historik Prokop Tomek.

Mimořádný význam měl komplex budov na jihozápadním cípu Milovic mezi ulicemi Armádní a Vrutickou. Šlo o čtyři třípodlažní štábní budovy podkovovitého tvaru, postavené pro posádku Československé armády v první polovině padesátých let. Již 16. Snímky z roku 2016 ukazují část areálu v krajně zdevastovaném stavu včetně zpustlého okolí. Již tehdy probíhala postupná přestavba skeletů budov na bytové jednotky. Dnes je dokončena přestavba všech čtyř budov. Přitom ovšem tyto ojedinělé stavby ztratily svůj původní charakter z padesátých let včetně balustrád a přišly i o angažované štukové „erby“ na hlavních římsách.

Prozatím neznámo kdy v průběhu svého pobytu postavila sovětská armáda vedle Slepé ulice nedaleko areálu velitelských budov speciální krytý bazén. Ještě v roce 2016 stál zdevastovaný skelet budovy. Větší část kovového zařízení ukradli hledači kovů, avšak část větších dílů ještě zůstala na místě. Zcela opuštěná a zdevastovaná budova bez oplocení se nacházela jen několik desítek metrů od obydlených ulic.

Ostravská ulice na severní straně Milovic byla postavena za druhé světové války a její smysl byl jasný: oklikou kolem původních Milovic spojovala vojenský tábor Mladá s letištěm Boží Dar. Za Ostravskou ulicí se rozkládala střelnice. Teprve na začátku sedmdesátých let postavili Sověti čtyři podlouhlé dvoupodlažní budovy pro řízení střelby a také jako stanoviště střílejících tanků a obrněných vozidel. Po roce 1991 budovy chátraly. V roce 2020 byly s výjimkou jediné srovnány se zemí. Na bývalé dopadové ploše střelnice Pod Benáteckým vrchem byla založena nestátní rezervace divokých koní a praturů.

Po založení vojenského cvičiště v roce 1904 byl během krátké doby postaven „kamenný“ tábor, dnes nazývaný podle doby vzniku častěji „rakouský“. Jednotlivé budovy představují především velké ubikace pro mužstvo, dále šlo o menší objekty kuchyní pro mužstvo, důstojnické obytné domy, budovy štábu, dílen, tržnice, sprch, strážnici s vězením či sklady. Celkem to bylo čtyřicet pět staveb zasazených do parkové úpravy s centrálním parkem a deseti kašnami s vodou. Současně s budovami byla založena i zeleň, která po více než sto letech dotváří jedinečnou urbanistickou kompozici tohoto kasárenského komplexu.

V roce 1928 byl dodatečně vybudován vodovod a kanalizace, jinak se však areál dispozičně až do konce století příliš nezměnil. Jeho vojenská minulost je pestrá. V říjnu 1968 se čs. vojáci museli přestěhovat do Topoľčan a uvolnit prostor pro některé z pluků sovětské 15. gardové tankové divize. Po odsunu sovětských vojsk v roce 1991 se domy tábora postupně rozprodávaly vesměs pro přestavbu na byty. Jedinečný celek tak ztrácí svou původní architektonickou podobu.

Hlavní atrakcí milovické sovětské posádky se od roku 1971 stal „Památník bitvy na Dukle“, někdy nazývaný „Památník družby“ či častěji podle hlavní atrakce „Dioráma“. V době stažení sovětských vojsk byl památník zrušen a jeho inventář odvezen do SSSR, přestože některé exponáty zapůjčil Vojenský historický ústav Praha. V roce 2005 prošel objekt s celým prostranstvím výraznou přestavbou a jeho původní účel by dnes těžko někdo uhodl.

Vysoké Mýto

Vysoké Mýto bylo posádkovým městem už za Rakousko-Uherska, když císařská armáda centrum obkroužila kasárnami. Po invazi v roce 1968 se v objektech zabydleli sověti a bez stavebních povolení a kolaudací přistavěli další budovy. Jedenáct tisíc obyvatel Vysokého Mýta dostalo téměř 6 000 nových sousedů. Rodinní příslušníci vojáků z povolání tvořili celkem 1 600 osob a obsadili 650 bytů v různých částech Vysokého Mýta. Malý Sovětský svaz uprostřed Československa.

Volný čas obyčejní vojáci prakticky neměli. V rozvrhu dne se jim pro osobní volno vymezila půlhodinka po obědě a hodina po večeři. Propustky a individuální procházky se kategoricky zakazovaly, vylíčil historikovi život záklaďáka ve Vysokém Mýtě velitel raketové protivzdušné baterie 265. motostřeleckého gardového pluku nadporučík Alexandr Michailovič Podust, jenž ve městě sloužil v letech 1985 až 1990. Když moje žena první den po příjezdu vstoupila do obchodu s potravinami, tak se nad hojností zboží přímo rozplakala, napsal důstojník Horákovi.

Až na určitou skupinu kolaborantských funkcionářů KSČ většina obyvatel Vysokého Mýta nesla přítomnost okupantů značně nelibě. Dráždili je samopalníci na věžích i bojová technika věčně projíždějící městem. Snímky z veteránských fór však ukazuji důstojníky nad plnými talíři i s elektrickými kytarami v rukách.

Sověti obsadili skoro třetinu Vysokého Mýta. A i po dvaceti letech, co odsud skoro desetitisícová posádka odešla, pobyt okupantů stále připomínají rozsáhlé areály budov a cvičišť. Každý víkend se pořádá řada závodů. Jedna firma z Mostu tu dělá školu smyku. Bývalé sovětské posádky projíždíme autem, areál je velmi rozsáhlý. V blízkosti školy je vjezd do dalšího vojenského prostoru, kde sídlil motostřelecký pluk a průzkumný prapor. Tady město vybudovalo sociální bydlení, firmy pak postavily nové haly a skladiště.

Město si tak alespoň částečně poradilo se sovětským dědictvím. Vojenské sklady a noclehárny prodalo podnikatelům. Z vojenského seřadiště vzniklo náměstí a v okolních domech se usídlil městský úřad. Na některé rekonstrukce poslal Vysokému Mýtu peníze stát, platit však musela radnice i z vlastní pokladny.

Vojenský újezd Hradiště

Vojenský újezd Hradiště byl zřízen 1. a Podbořany. určila úřední název vojenský újezd Hradiště. Hradiště se bude nalézat v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský. a přes snahu úřadů se nepodařilo oblast dosídlit. z důvodů, proč bylo toto území zvoleno pro nový vojenský újezd. arm. gen. JUDr. Alexej Čepička.

Následovala rozsáhlá demolice civilních sídel a staveb. bojových střeleb ve vyšších svazcích a na velké dálky. k taktickému a střeleckému výcviku. přesunech bojové techniky. sil SSSR. názvem JASYR). číslem 4661 o 300 vojácích se spojovací rotou a rotou ochrany. skupiny vojsk, respektive jako velitelské stanoviště 22. armády. informací byl tento komplex vytvořen pro účely mobilizace. vlastní zdroje elektrické energie, filtrace vzduchu a zdroj vody. invaze do VVP skončila. ženijními jednotkami a vojenským útvarem 1534. poslední sovětská „stopa“ na území VVP Hradiště.

Je spravováno vojenským historickým klubem. Sovětská okupace Československa začala 21. srpna 1968 a skončila 21. června 1991 odchodem posledního ruského vojáka. Ruští veteráni ale i po dalších třiceti letech vzpomínají se slzou v oku na vojnu v Olomouci, Mladé Boleslavi nebo Milovicích a vyměňují si staré fotografie na společných fórech.

tags: #stanoviste #sovetskych #vojsk #historie

Oblíbené příspěvky:

• Rozhledna Popovice: Z historie bývalé skládky
• Tutorial: Pohyblivá Animace Přírody
• Ekologické laky: Bezbarvá varianta
• Doteky přírody - recenze
• Recyklace: Definice a význam