Charakteristika jehličnatých a listnatých stromů

Dřevo je pro lidi velmi důležitý materiál a každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho využití.

Jehličnaté stromy

Jehličnany jsou třídou nahosemenných rostlin, v zahradnickém slangu se nazývají konifery. Většina jehličnanů jsou stálezelené neopadavé rostliny. Mají stromovitý i keřovitý vzrůst, jehlicovité nebo šupinovité listy. V listech i kmeni jsou obvykle pryskyřičné kanálky. Jehličnaté dřeviny jsou vývojově mnohem starší než listnaté stromy. Rostou především v mírnějším pásmu a jejich rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor.

Druhy jehličnanů

• Smrk: Vždyzelené stromy obvykle dosahují mohutného vzrůstu, s přímou korunou většinou kuželovitého nebo válcovitě kuželovitého tvaru. Kůra je drsná, šupinovitého vzhledu. Větve jsou přeslenovitě uspořádány. Jehlice jsou ploché nebo čtyřhranné s jedním cévním svazkem. Po jejich opadání jsou větvičky velmi drsné, což je jedním z hlavních rozlišovacích identifikačních znaků tohoto druhu od ostatních jehličnanů. Samčí šištice vyrůstají v paždí jehlic na loňských větvičkách, samičí šištice na konci loňských větviček, většinou ve špičce koruny.
• Jedle (Abies): Jde o vždyzelené jehličnaté stromy s rovnými kmeny a větvemi v přeslenu. Jehlice jsou většinou dvouřadé, hřebenitě uspořádané, na vrcholu vykrojené. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru, ve stáří se rozpadají.
• Borovice (Pinus): Jeho zástupci jsou světlomilné vždyzelené stromy, ojediněle keře, nenáročné na půdu a na vláhu. Některé dorůstají až do výšky 100 m, jiné mají habitus vysloveně keřovitý (klečovitý), např. borovice kleč. Kořeny mají většinou hlavní kůlový kořen, který se větví na mnoho postranních kořenů. Borovice rostou od mořské hladiny až do výšky 4000 m n. m. Borovice obecně patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují většinou velmi kvalitní dřevo a velký význam mají i v zahradní architektuře. Dříve sloužily i jako zdroj balzámového oleje (terpentinu), který se získával tzv. smolařením.

Listnaté stromy

Listnaté stromy jsou stromy, které nesou listy. Většina listnatých stromů je opadavých, jako bříza, jasan, buk nebo javor, ale některé, jako planika (Arbutus), jsou i vždyzelené. Známé listnaté stromy patří hlavně mezi krytosemenné dvouděložné rostliny, ale některé jsou i jednoděložné.

Druhy listnatých stromů

• Dub: Jsou dlouhověké, pomalu rostoucí stromy s tvrdým dřevem. Listy jsou obvykle jednoduché laločnaté, v mírném pásu většinou v zimě opadávají, v subtropech rostou i druhy stále zelené. Na většině území České republiky rostou dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur). Tvrdé dubové dřevo se používalo po staletí k výrobě trámů, podlah i nábytku. Sudy, ve kterých zraje víno nebo i další alkoholické nápoje, jsou vyrobeny z dubového dřeva.
• Lípa (Tilia L.): Je rod opadavých stromů. Listy jsou střídavé, srdčité, čepel pilovitá až zubatá. Lípa srdčitá se pro svou starobylost a majestátnost stala národním symbolem. Smetanově až žluto či šedobíle zbarvené, poměrně pevné, měkké dřevo je stejnoměrně husté. Všechny druhy mají listy na rubu chlupaté, v úhlech žeber bělochlupaté. Lípa je oblíbeným materiálem pro řezbáře. Po kvalitním vysušení se dřevo nebortí a málo sesychá. Dobře přijímá lepidlo, dobře se tónuje a moří. Mladší strom je na řezbu měkčí, starý strom je tvrdší. Mladá lípa je bílá, starší kmen je šedý, mrakatý nebo zažloutlý. Starší stromy snesou dobře omlazování - řez silnějších větví. Dřevo lípy není příliš trvanlivé a musí se chránit zejména před červotočem.
• Olše: Je statný, až 35 metrů vysoký strom. Setkáváme se s ní na březích potoků i řek, poněvadž zde nachází vhodné prostředí, čerstvé až vlhčí půdy. Snáší i několika měsíční zaplavení stojatou vodou. Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Na čerstvých plochách řezu dřevo se přebarvuje okysličením sytě oranžově až červeně, ale potom hnědne. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. V řezbářství je hned po lipovém nejoblíbenější. Je měkké, lehké, málo pružné a snadno se štípe. Dá se řezat dláty i přes vlákna. Dobře přijímá lepidlo, velmi snadno se barví, je používáno k imitaci cizích dřev. Jeho jedinečnou vlastností je trvanlivost pod vodou, kde po čase zčerná a „zkamení“. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí.
• Bříza: Dřevo břízy je smetanově bílé, někdy našedlé, nahnědlé i narůžovělé, bez lesku. Je stejnoměrně husté, středně tvrdé, pevné, dobře se ohýbá. Dobře se moří i přijímá lepidlo. Vzrostlé silné kmeny se krájejí i na dýhy. Za syrova se řeže (dláty) mnohem lépe než po vyschnutí. Špatně odolává vlivu počasí, podléhá zvláště hnilobě a houbám. Při sušení na vzduchu proschne bez prasknutí na obvodu i v kulatině (do průměru cca 15 cm), proto je odedávna mají v oblibě především soustružníci.
• Ořech: Ořechové dřevo je velmi ceněné, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okrajích směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách. Je tvrdé a pevné, díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Dobře se obrábí, ohýbá, soustruží i řeže dláty. Odedávna se používalo k dýhování i vykládání (intarzie).
• Topol: Topolové dřevo je měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Je lehké. Dobře se moří a přijímá všechny druhy lepidel, protože hodně saje. Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici.
• Třešeň: Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Třešně rostoucí v lesních porostech mívají dřevo trochu tmavší. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou kresbou. Dobře se obrábí, má mírný lesk. Špatně se řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružení a truhlářské práce je vhodné. Hodně se bortí a „pracuje“, přířezy je nutno sušit pomalu a důkladně je proložit. Používá se v nábytkářství, v uměleckém truhlářství, pro výrobu židlí, stolků, podstavců, ostění, říms, sloupků zábradlí i leštěných vykládaných kazetových stropů.
• Javor: Javorové dřevo patří k nejsvětlejším z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Dřevo je tvrdé a lesklé. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. „očkový“ javor. Pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes využívá na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.
• Akát: Od úzké hnědobílé běli jde ke dřeni žlutozeleněhnědavá barva, s rozdílnou, mnohdy zajímavou kresbou. Letokruhy jsou dobře viditelné. Dřevo je těžké, velmi tvrdé, značně pružné a houževnaté. Dobře odolává vodě i počasí. Poměrně dost „pracuje“, trhá se a bortí. Při rychlém sušení praská. Ideálně se hodí na silně namáhané násady, topůrka a rukojeti. Naši předkové dřevo akátu používali v kolářství. Čepy a klína z něj jsou pevné a trvanlivé.
• Jasan: Běl, u mladých stromů široká, u starých užší, je smetanově bílá, u některých jedinců bělejší než javorová, jindy narůžovělá. Jádro bývá nepravidelně ohraničené, tmavohnědé. Výrazné letokruhy vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk. Šikmo řezané pásky se používaly k vykládání. Dřevěné obklady, prkna či dýhy jsou nejžádanější tam, kde se objevuje kontrast jádra běli, nebo v místech srůstu. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.
• Habr: Habr je z našich dřev nejtvrdší a touto vlastností se může srovnávat jen s některým akátem či javorem - babykou. Dřevo je husté, stejnoměrně šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně. Po vyschnutí je stálé. Porušuje však pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy „zpuchří“ a začne se rozkládat. Ale ani stojící nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Dobře přijímá lepidlo i mořidla, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na hoblíky, rukojeti apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi důležitý i pro výrobu hudebních nástrojů.
• Buk: Bukové dřevo patří z listnáčů k nejznámějším. Je tvrdé, málo pružné, poměrně pevné. Barvu má světle hnědou až narůžovělou, pařením získá tmavší, charakteristickou barvu. Je stejnorodé a husté. Bukové dřevo proslavila mimo jiné firma Thonet známými „thonetkami“, židlemi z ohýbaného dřeva, které se stále vyrábějí. Používá se v nábytkářství, na ohýbaný nábytek i na krájení dýh, převážně pro „levné“ použití, např. na překližky. Trvanlivostí nevyniká, ale velmi dobře se obrábí, moří a lepí. V neposlední řadě je výborné i na topení.

Vlastnosti dřeva

Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů, zatím co tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů. Krom několika výjimek měkká dřeva podléhají hnilobě snáze než tvrdá. Měkké dřevo z kmenů má široké použití jako stavební materiál, pro výrobu nábytku a v minulosti bylo používáno v konstrukcích letadel. Dřevní hmota je též surovinou pro výrobu celulózy, zejména pro potřeby papírenského průmyslu. Pryskyřice z těchto stromů dříve sloužila pro výrobu smoly a terpentinu.

Vlastnosti některých druhů dřeva

• Smrkové dřevo: je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Jádro není barevně odlišeno. Smrkové dřevo je měkké, hedvábně lesklé, vonící pryskyřicí, poměrně lehké, dlouhovláknité, přitom velmi pružné a pevné, dobře štípatelné. Dobře se řeže, hobluje, frézuje, klíží, moří, natírá a barví. Poměrně málo se bortí a sesychá. V suchu je velmi trvanlivé. Smrkové dřevo je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče. Hotové výrobky je nejlepší už preventivně chránit.
• Dřevo borovice: je měkké, křehčí než smrkové, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až dorezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje za vadu na kráse. Díky odolnosti se borové dřevo používá především na okna a dveře, včetně rámů. Také se dobře uplatní na trámoví, podvaly a „polštáře“ pod podlahy. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Jádrové dřevo se také hůře lepí. Největší nevýhodou při obrábění a broušení je však silné zanášení nástrojů a brusiva pryskyřicí.
• Modřínové dřevo: je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků. Dobře se obrábí, nezalepuje tolik nástroje jako borovice a lépe přijímá lepidla i napouštění. Používá se k výrobě šindelů, masivního nábytku, schodů, zábradlí, obložení apod.
• Dubové dřevo: je jedno z nejžádanějších už odedávna. Má poměrně úzkou, světlehnědou běl a široké, stejnoměrně hnědě zbarvené jádro. Na středovém a tečném řezu se objevují výrazná „zrcátka“ (přeříznuté dřeňové paprsky). Díky nim luze bezpečně rozeznat dub od jilmu či jasanu. Základními vlastnostmi dubového dřeva jsou tvrdost, pevnost, houževnatost a trvanlivost. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Vyráběly se z něj mlýnská kola, hamry, piloty k mostům a lávky, sudy. Dubové dřevo bylo za všech dob oblíbeno v nábytkářství. V Anglii po něm pojmenovali celý věk - age of oak (1500 - 1600). Využívalo se v masivu i na krájení dýh. S dubem pracovali a pracují řezbáři a sochaři, dá se řezat dláty i napříč vláknům. Dobře se lepí i moří.

Ekologický význam stromů

Bez stromů by život na Zemi nemohl existovat. Stromy vytváří životadárný kyslík, vážou prach a plyny z ovzduší a zpomalují změnu klimatu. Jsou však také životním prostorem a potravou pro nespočet živočišných druhů, od drobného hmyzu až po savce.

Čtěte také: České Budějovice

Ekologicky cenné druhy stromů

• Bříza: Bříza významným způsobem zvyšuje biologickou rozmanitost našich lesů a mimo to poskytuje potravu a životní prostor několika desítkám druhů hmyzu.
• Jeřáb obecný: Plody jeřábu poskytují obživu asi 60 druhům ptáků, mimo jiné drozdovi zpěvnému, července obecné nebo brkoslavovi severnímu. Charakteristické červené bobule, které na jeřábu během podzimu najdeme, jsou potravou i pro některé savce.
• Dub: Vzrostlé duby jsou svým vlastním ekosystémem. Uvnitř a vně stromu bylo dosud detekováno přibližně 180 druhů velkých motýlů, 500 druhů brouků vázaných na dřeviny a v neposlední řadě na 500 druhů fytofágů a mycetofágů.
• Topol osika: Topol osika je hlavní živnou rostlinou pro motýly pocházející ze střední Evropy.
• Vrba jíva: Listy a nektar z vrby jívy jsou potravou pro více než 70 druhů housenek. Jívou nepohrdne ani vysoká zvěř, pro kterou je vrba vítanou pastvou. Ptáci a savci ji využívají jako hnízdiště. Kvetoucí vrba je první potravou včel.
• Topol černý: Topol je důležitým zdrojem potravy pro housenky. Do kůry jeho stromů klade svá vajíčka na 40 druhů brouků. Netopýrům a ptákům hnízdícím v dutinách poskytuje husté větvoví stromu dobře chráněný životní prostor. Do kůry topolů kladou vajíčka brouci.
• Třešeň ptačí: Tento strom je ekologicky významný především díky svému bohatému květenství. Včelám a dalším opylovačům poskytuje snadno dostupný nektar. Na konci léta vyhledává třešňové plody pro obživu mnoho druhů ptáků. Kvetoucí třešeň nabízí včelám snadno dostupný nektar.

Památné stromy

Celkem bylo vyhlášeno 59 objektů speciální ochrany dřevin v kategorii „Památný strom“. Z toho jsou 4 stromořadí, 5 skupin stromů a 50 jednotlivých stromů. Celkový počet jedinců zahrnující i aleje a skupiny je 611 stromů chráněných dle § 46 zákona 114/1992 Sb. Druhové složení křivoklátských lesů má pestrou dřevinnou skladbu a stejně tak je tomu i u památných stromů. Převládájí listnaté stromy nad jehličnatými. Zastoupení mezi dřevinami určuje skladba vyhlášených alejí a v nich má největší podíl jírovec maďal následován jeřábem břekem a lípou srdčitou. Mezi jednotlivci je nejčastější dub letní až za ním je lípa srdčitá, dále dub zimní a lípa velkolistá. Toto pořadí nijak nevybočuje z celorepublikového průměru. Druhové složení celkového počtu památných stromů je ovlivněno alejemi a promítá se v nich Křivoklátské specifikum v podobě třetího místa, které zaujímá jeřáb břek.

Některé druhy se pěstují jako okrasné soliterní stromy v parcích a zahradách.

Čtěte také: Tapety na plochu: Stromy a příroda

Čtěte také: Vliv růstu a životnosti stromů

tags: #stromy #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Příklady environmentálního pilíře CSR
• Škodlivé Emise: Co Potřebujete Vědět
• Aktuality o Antonínu Blahovi Zlín
• Likvidace nebezpečných odpadů
• Národní příloha pro Českou republiku