Teplické demonstrace za ovzduší: Historie a vliv na revoluci 1989

Zatímco Praha a její obyvatelé, především studenti, umělci a disidenti v listopadu 1989 akcentovali témata lidských práv, svobody, požadavek svobodných voleb nebo konec vedoucí úlohy jedné strany, severem Čech, především Ústeckým krajem, hýbalo úplně jiné téma. Ovzduší.

Drsná realita severních Čech na konci 80. let

Život v Ústeckém kraji na konci 80. let byl drsný. Jednak region ve své historii zažil několik velkých ran, od deportace Židů a Romů, přes zábor Sudet až po nucený odsun Němců. S nástupem komunismu se pak sever Čech začal měnit v těžce průmyslovou oblast, která měla být pýchou socialistické práce. Následkem výstavby chemiček, plynáren, spaloven, elektráren a dalších provozů vypouštějících značné emise v kombinaci s častou inverzí měly Teplice naprosto katastrofální ovzduší.

Hodnoty škodlivin v ovzduší byly tak vysoké, že byly cenzurovány, propagandou upravovány a reálné hodnoty bylo možno získat prakticky jen z vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a podobných, samozřejmě ilegálních, zdrojů. Podle pamětníků bylo málokdy vidět modrou oblohu, často pak líčí, že vzduch měl nažloutlou či narůžovělou barvu a často i viditelnost byla pouhých několik metrů. Dětská úmrtnost, výskyt onemocnění dýchacích cest či průměrná délka života, všechny tyto ukazatele byly mnohonásobně horší, než ve zbytku Československa. Obyvatelé Ústeckého kraje z tohoto důvodu dokonce ke svým platům dostávali roční přídavek, lidmi ironicky nazývaný „úmrtné“ nebo „pohřebné“.

Teplice jako epicentrum protestů

Epicentrem událostí se staly Teplice. Situace zde vygradovala zřejmě z několika důvodů. Teplice jsou lázeňským městem s několika staletími tradice. Většina mladých lidí zde za socialismu neviděla příliš pozitivní perspektivu. Ti zde narození vyrůstali ve stínu smogu a s vidinou učňovského učiliště v tom lepším případě, v tom horším pak extrémně nebezpečné práce v hlubinných dolech. Ti co se přistěhovali za dostupnějším bydlením byly v šoku z ekologické situace. A do toho ve městě existovala silná undergroundová scéna punkáčů, mániček a vůbec lidí, kteří si nehodlali něco nechat nakazovat. Shrnuto, spoustu lidí zde v tu dobu cítilo, že nemá co ztratit.

Mezi nimi byl i šestnáctiletý student Zbyšek Jindra, který pomocí vlastnoručně vyrobených a ilegálně roznesených letáků svolal demonstraci na 11.11. na dnešním Benešově náměstí, tehdy Náměstí Zdeňka Nejedlého. Skoro nikdo nevěděl, kdo demonstraci organizuje, na místě byly zásahové jednotky policie, křičela se hesla o čistém vzduchu a zdravých dětech. Celý dav si uvědomoval, že spojení demonstrace s politickými tématy by znamenalo tvrdý zásah. Na závěr si dav demonstrantů řekl: „Zítra ve čtyři“ na znamení, že demonstrace budou pokračovat.

Čtěte také: Komunální odpad Teplice

Druhý den byl dav větší a policie připravenější, disponovala i vodními děly. Z davu se dala dohromady skupina lidí kolem učitelky Jany Dvorské, která společně sepsala petici a ještě toho dne byla skupina převezena k výslechu. Třetí den, 13.11., dav demonstrantů došel před budovu OV KSČ, aby vypískal tajemníka Antonína Váňu. Ten pod tlakem přislíbil veřejnou debatu dne 20.11. na Teplickém hokejovém stadionu (tehdy jednom z nejlepších v republice, s kapacitou 6000 lidí, pozn. red.). Šlo tehdy o do té doby naprosto nemyslitelný úspěch občanské demonstrace.

Debata na zimním stadionu a vliv pražských událostí

Všichni ale víme, co se v onom týdnu událo v Praze. Nešlo nadále předstírat, že jde pouze o snahu dosáhnout lepšího prostředí, politické téma bylo nevyhnutelné. Z debaty se tak stalo fiasko. Natřískaný stadion nenechal zástupce režimu promluvit, hlediště se překřikovalo a když přítomnému studentovi z Prahy, referujícím o událostech na Národní třídě, vypnuli organizátoři mikrofon, bylo po debatě.

Co bylo dál, jak se říká, je historie. Komunistický režim padl a otázka čistoty ovzduší se spolu s dalšími tématy mohla řešit skutečně legitimně. Jak by samotný ekologický protest dopadl bez vlivu pražských událostí, nevíme.

Vzpomínky pamětníků

Část mé rodiny, konkrétně babička, otec a strýc, prožili v Teplicích velkou část života. Proto jsem zvedl telefon, všechny tři jsem obvolal a zeptal se na jejich vzpomínky, především tedy na život v Teplickém ovzduší.

Vzpomínky babičky (v Teplicích od roku 1964, dětská lékařka, vedoucí dětské ozdravovny)

Byl to zážitek. Hlavně od konce 60. let. Když byla situace špatná, všude ve výlohách byla varování, ať lidi nevychází. Jít se projít do parku, to neexistovalo. Všichni byli zalezlí. Když jsem jezdila pracovat do ozdravovny v Bořislavy, tam byla hranice. Nad železničním přejezdem do Bořislavy ten mrak končil. Tam jsem si vždy vyčítala, v čem nechávám děti. Naštěstí kluci (můj otec a strýc, poznámka autora) čtyři měsíce v roce trávili v jižních Čechách. Děti v Teplicích pak jezdily na školu v přírodě dvakrát ročně, pokaždé na tři týdny. Byla snaha děti z města vyvážet co nejvíc.

Čtěte také: Rozmístění odpadkových košů Teplice

Vzpomínky otce (v Teplicích narozen, v době demonstrací studoval v Praze)

Když člověk vyjel na Bouřňák (lyžařský svah nad Teplicemi), viděl nad městem fialovou bublinu. Vypadalo to jako z komiksu. Znečištění ovzduší mělo na naši generaci patologické vlivy: později jsme rostli, běžná antibiotika na nás nepůsobila, museli na nás používat silnější.

Vzpomínky strýce (v Teplicích narozen, v době demonstrací ve čtvrtém ročníku střední školy)

Když jsem v té době v listopadu chodil večer venčit psa, tak pouliční lampy, přestože svítily žlutě, vlivem té mlhy zářily fialově. Když se člověk nadechl pusou, cítil sladkou chuť. Když pak začaly demonstrace (zmiňované ekologické demonstrace 11.-13. listopadu), tak jsme se jako nejstarší na škole účastnili. Vedli jsme stávku. Po 17.listopadu k nám začali jezdit loňští absolventi z Prahy a předávali nám informace. Na zimák (debatu na zimním stadionu) mě máma radši nepustila.

Nezávislá kultura a špatné životní prostředí

Revolta mladých vedla k demonstracím v Teplicích ještě před událostmi na Národní třídě v Praze 17. Tak by se možná dala zjednodušit nálada v nezávislé alternativní kultuře v kombinaci se špatným životním prostředím. Marek Fujdiak, tajemník magistrátu v Teplicích byl před čtyři a třiceti lety „pankáč“ s fotoaparátem na krku: „Chodili jsme za muzikou, četli jsme knížky a neměli jsme rádi bolševika,“ popsal se.

Právě kvůli velkému množství škodlivin v ovzduší byly v Teplicích od 11. do 13. listopadu demonstrace. Také o tom pojednává film Karla Strachoty s názvem „1989: Chceme dýchat", který publikum ocenilo potleskem. V sále byla řada tehdejších protagonistů.

Čestmír Pondělík v září 1989 právě přišel z vojny. „Na vojně jsem byl na Moravě, kde bylo krásně čisté ovzduší. Doma v Teplicích začal pověstný strašný podzim, kdy se nedalo dýchat. V hospodě jsem pak narazil na lidi podobného smýšlení, třeba Oněgina,“ připomněl tvář ekologických demonstrací, učně Zbyška Jindru, kterému mnozí připisují nápad na jejich svolání, ačkoli mu bylo teprve patnáct let.

Čtěte také: Masáže Teplice: Recenze

„Moc toho tady nebylo, buď takzvaní vlasatci, nebo veksláci. A punk byl něco jiného. Byla v tom svoboda,“ vzpomínal dál Čestmír Pondělík. S Markem Fujdiakem se pak zúčastnil demonstrací za lepší životní prostředí. V těch dnech totiž koncentrace škodlivin v ovzduší z elektráren a továren mnohonásobně převyšovaly limity.

„Poprvé, když jsme se sešli, jsme prošli celé město a sami jsme byli překvapení, že nás policie nerozehnala. Řekli jsme si, že se sejdeme další den na stejném místě, ale samozřejmě jsme strach měli, “ vzpomíná na první demonstraci a pochod 11. listopadu 1989.

Na dalších demonstracích už ale příslušníci Veřejné bezpečnosti zasáhli i obušky a několik lidí zatkli. Ani události 17. listopadu na Národní třídě v Praze ale Markovi Fujdiakovi nedaly jistotu na změnu režimu: „Euforie to byla, ale my jsme nevěděli, že ten svobodný stav potrvá stále. Báli jsme se, že bolševik se jen tak lehce nevzdá.“ Jeho obavy se ale nenaplnily, a tak se časem z „podvratného živlu a pankáče“ stal nejvyšší úředník statutárního města.

Pánevní oblasti severních Čech byly koncem osmdesátých let považovány za jednu z nejvíce znečištěných oblastí Evropy. Zdravotní potíže dětí i dospělých se staly zdrojem politické nespokojenosti a snahy upozorňovat na kalamitní ekologickou situaci.

Ve dnech 10. - 12. listopadu 1989 se v Teplicích konaly demonstrace, které přerostly v protest proti totalitnímu režimu. Prof. Michaela Hrubá pozve k debatě Mgr. Markétu Brožovou, doktorandku katedry historie, která se zabývá protesty a neformálními strukturami v době pozdního socialismu a ing. Jana Leníčka, bývalého pracovníka Zdravotního ústavu v Ústí nad Labem. Promítnuty budou i ukázky z dobových dokumentárních filmů, které jsou svědectvím o dané době.

tags: #teplice #demonstrace #za #ovzdusi #historie

Oblíbené příspěvky:

• Indukovaná Emise Gama Záření
• Státní dluhopis ČR
• 3 Výrobci ekologického nábytku
• Význam recyklace špon
• Příčiny a důsledky znečištění ovzduší v Indii