Hříchy proti víře podle Tomáše Akvinského

14.03.2026

Víra je základem celého duchovního života, proto jsou hříchy proti víře nejzhoubnější a otevírají širokou cestu všem jiným hříchům.

Sv. Tomáš Akvinský označuje hřích nevěry, hned po hříchu nenávisti k Bohu, za nejtěžší.

„Každý hřích podstatně spočívá v odvrácení se od Boha.

Pročež tím je některý hřích těžší, čím se jím člověk více odděluje od Boha.

Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje.

Čtěte také: Více o venkovské zeleni

Ani nemůže býti, aby Boha v něčem poznával, kdo má o něm nesprávné mínění, protože to, co on míní, není Bůh.

Rozdělení hříchů proti víře

Hříchy proti víře můžeme rozdělit na hříchy z opomenutí a hříchy z vykonání.

Někteří do hříchů proti víře nepočítají hříchy z opomenutí, ale pouze hříchy z vykonání.

Hříchy z vykonání

Zapření víry

„Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích.

Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ [Mt 10, 32-33].

Čtěte také: Environmentální bezpečnost: podrobná analýza

Ve světě, kde byl Ježíš vyhnán nejen z úřadů, škol, ale i z domovů, či dokonce z kostelů (odstraněním svatostánku z kněžiště a umístěním do středu stolu namísto oltáře), není veřejné vyznávání víry, ať už slovem nebo činem, každodenním jevem.

Můžeme pozorovat, že katolíci mají všeobecně strach bránit Boží práva, čest Boha, když jej napadají různé mylné názory.

Jsme údy viditelné Církve, máme tedy povinnost, pokud je to nutné, vyznávat naši víru viditelně a veřejně.

Mlčení, strach nebo stud z jednání, které by svědčilo o naší víře, obavy z toho, abychom slovem neprozradili, že jsme katolíky, to vše je nedostatkem úcty vůči Bohu.

Proč se katolíci nehlásí ke svému Stvořiteli?

Čtěte také: Pamětní emise TGM

Ze strachu před lidmi, z obavy před tzv. veřejným míněním.

Víru tedy nelze zapírat nikdy, ať už přímo herezí nebo apostazí (o čemž pojednáme níže), ani nepřímo, tedy činy nebo slovy, které jiní budou chápat jako zapření víry.

Za jistých okolností máme nejen povinnost víru nezapírat, ale musíme ji odvážně vyznat, i kdyby nás to mělo stát život.

Máme vyznat víru a bránit tak čest Boha, jestliže se nás někdo ve jménu veřejné moci ptá na víru, případně když nás chce slovem nebo činem přinutit, abychom víru zapřeli.

Pohrdali slibovanou svobodou, prominutím trestů nebo ukončením mučení.

Pohrdali slávou, bohatstvím, a dokonce i samotným životem, jen aby se nestali odpadlíky, neztratili svou duši a věčnou spásu.

Stejně tak bychom měli i my vyznávat víru, pokud to vyžaduje duchovní dobro bližního, když je nutné dát dobrý příklad a ukázat druhým, kde je jediná pravá cesta, správné mravní zásady.

Třebaže nelze nikdy zapřít víru, je nicméně dovolené, či dokonce nezbytné, svoji víru občas za jistých okolností skrýt.

Proto je někdy lepší mlčet o tom, „co je svaté“, před lidmi, kteří nejsou připraveni víru přijmout.

Občas, když už jsme se jednou pokusili ukázat pravdu, není vhodné pokračovat v nekonečných diskusích nebo hádkách, které nikomu nic nedají.

Bylo by to jen evangelijní „házení perel prasatům“.

Setkáme-li se s rozhodným odmítnutím i po tom, co jsme pravdu jasně sdělili a podrobně vyložili, počkejme na jinou, vhodnější dobu, až bude druhý lépe připraven na přijetí pravdy.

Hříchy z opomenutí

Jak se na tuto zásadu zapomíná!

Začíná to mnohdy už v dětství, kdy rodiče, bohužel, opomíjejí vzdělávání dětí v otázkách víry a zbožnosti.

Nutno ovšem zároveň přiznat, že ale řada statečných a svědomitých rodičů bedlivě bdí nad náboženským vzděláním dětí.

Dobře víme, že dnes mají rodiče v této věci ještě větší zodpovědnost než kdysi, poněvadž se nemohou spolehnout na náboženské vzdělání ve státních školách, kde dětem povětšinou už není předávána celá, nezkažená katolická nauka.

Další druhy hříchů proti víře

„Nadbytečné věření“

Zhřešit lze zaprvé „nadbytečným věřením“.

Do této skupiny počítáme hříchy, jako jsou mj. nebezpečná lehkověrnost a pověra.

„Považuje za věci jakoby k víře a křesťanskému náboženství patřící, které takovými nejsou, například ten, kdo lehce uvěří podezřelým a velmi pochybným soukromým zjevením.“[4]

V tomto ohledu dnes vidíme mnoho přečinů.

Příležitost k šíření omylů dává třeba internet, kde může každý zveřejňovat výplody své představivosti a prohlašovat, že se jedná o slova Pána Ježíše nebo Panny Marie.

Není to nic nového, už apoštol sv.

Jako falešná je třeba odmítnout všechna zjevení, která odporují víře a mravnosti nebo jejich povaze očividně scházejí vlastnosti Božího zásahu, např.
Za více či méně podezřelá je třeba považovat ta zjevení, která předkládají zvláštní, podivné názory; rovněž i ta, jejichž námětem jsou toliko věci zajímavé a neužitečné; a nakonec zjevení osobám, jejichž povaha nedává věrohodnou mravní záruku.
Pravost soukromých zjevení se neposuzuje podle jednoho, ať už jakéhokoli, jevu nezávisle na ostatních, nýbrž na základě bedlivého a zevrubného zhodnocení všech okolností, které se týkají dané osoby, způsobu, jakým ke zjevením dochází, a důsledků, k nimž vedou.

Kolik tzv. zjevení lze odmítnout už při pouhém posouzení podle bodů a) a b)!

Jak často taková „zjevení“ slouží jen k ukojení zvědavosti, co se stane tam a tam, kdy bude nějaká válka atp.!Pro všechny, kteří se honí za nejrůznějšími zjeveními, uvedu kromě již zmíněných vět sv.

„Nedostatek víry“

Lze rovněž hřešit „nedostatkem víry“.

Mezi tyto hříchy řadíme: negativní nevěru (ne vždy je však hříchem) a pozitivní nevěru, která se může vystupovat v různých podobách, jako jsou např.

Negativní nevěra je naprostý nedostatek víry u toho, kdo se nikdy s hlásáním víry nesetkal nebo komu nebyla dostatečně vysvětlena.

Jedná se tedy o nevěru nedobrovolnou.

Pokud však nevěra vyplývá ze zanedbání poznání víry, pak je hřích takové nevěry lehký nebo těžký, a to v závislosti na tom, je-li zanedbání poznání víry lehké nebo těžké.

Nedostatek víry je zaviněný tehdy, pokud člověk nechce uvěřit nebo vírou pohrdá.

Jedná se o velmi těžký hřích, jehož se týkají slova sv. Tomáše uvedená na začátku.

Kdo se tohoto hříchu dopouští, pohrdá autoritou zjevujícího Boha: říká Bohu, že je lhář, nebo že se mýlí, a proto nepřijímá to, co zjevil.

Tím, že odmítá víru, odmítá navíc nezbytný prostředek spásy, jímž víra je, čímž se odsuzuje k věčnému zavržení.

Tuto nevěru lze podle sv.

První druh nevěry se vyskytuje u pohanů, mezi něž také počítáme muslimy, deisty, ateisty.
Pohanem je ten, kdo nepoznal a tím pádem neuznává potřebu vykoupení Spasitelem.
Druhý druh nevěry nacházíme u židů, kteří poznali a uznávají potřebu vykoupení, ale tvrdí, že Spasitel ještě nepřišel.
Třetího druhu nevěry se dopouštějí heretici.
Ti sice uznávají, že Kristus je Vykupitelem, ale mění jeho učení, jež hlásá katolická církev.
Heretici tedy odmítají křesťanskou víru, která je jim podávána nikoli už v podobě starozákonních předobrazů jako židům, nýbrž přímo zjevována bez žádného závoje.