Environmentální Výchova a Její Vliv na Zdraví Nemocných Dětí

Environmentální výchova u nás přestala být tématem odborné i veřejné debaty o vzdělávání. Má se za samozřejmé, že svým významem nemůže konkurovat matematice, češtině, cizím jazykům nebo ICT, a že době jejího rozmachu ve školství odzvonilo, stejně jako odzvonilo Straně zelených ve vládě. Opravdu má dnes environmentální výchova tak málo co nabídnout?

Rostoucí řada zahraničních výzkumů naopak prokazuje, že výuka, hra a odpočinek dětí venku v přírodním prostředí představují důležitý lék na celou řadu neduhů dětí současné počítačové generace.

Podle studií publikovaných v roce 2010 tráví americké dítě ve věku 8 až 18 let v průměru 7 hodin a 38 minut denně někde uvnitř koukáním do obrazovky elektronických médií jako jsou televize nebo videohry. Čas strávený venku, a to nejlépe v přírodním prostředí, se scvrkl na několik minut denně.

Široká paleta odborníků teď diskutuje nad tím, co všechno platíme jako daň za to, že jsme nechali dětství zavřít mezi čtyři stěny místnosti. Patří sem například zvýšený výskyt obezity, cukrovky a astmatu u dětí, jejich nižší schopnost koncentrace, agresivnější chování, měně realistická očekávání od života nebo vyšší pravděpodobnost osobní izolace. Formující se hnutí návratu dětí k přírodě dnes ve Spojených státech nevedou žádní hippies, ale vědci a univerzitní profesoři.

Pomocí výzkumů objevují, jak nenahraditelný je pro komplexní rozvoj osobnosti dítěte pobyt v přírodě, aby ho ospravedlnili v očích odborné i širší veřejnosti.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Již výzkumy prováděné v 90. letech na sídlišti Robert Taylor Homes v Chicagu, přinesly důkazy, že bydlení v domech více obklopených zelení má u lidí pozitivní vliv například na životní spokojenost, sílu řešit různé životní problémy nebo také vyšší koncentraci pozornosti. Děti z domů s větším množstvím okolní zeleně trávily více času hrou venku, měly více sociálních interakcí s vrstevníky i dospělými a jejich hra vykazovala prvky větší kreativity.

Pozdější výzkumy provedené například na 101 středních školách v Michiganu ukázaly, že ve školách s okny s větším výhledem na zeleň nebo ve školách, kde dovolují studentům jíst mimo budovu školy, získávají studenti vyšší počet bodů v národních srovnávacích testech a mají méně výchovných problémů.

V posledních 20 letech se především ve Skandinávských státech a v Německu staly rovnocennou alternativou ve vzdělávání předškolních dětí tzv. lesní mateřské školky. Přinesly zajímavou možnost srovnání dětí z lesních MŠ, které většinu času tráví venku v rozličném přírodním prostředí a pro svoji hru používají především nejrůznější přírodní materiály, s dětmi z klasických MŠ, které většinu času tráví hrou uvnitř s hračkami, případně venku na upraveném hřišti.

Celá řada výzkumů z několika zemí dospěla téměř ke shodným výsledkům. Děti z lesních MŠ jsou šikovnější v hrubé motorice, méně často nemocné, emocionálně stabilnější, kreativnější (např. Znáte osvětový program „JDĚTE VEN“ vzdělávacího centra TEREZA? Kromě „Deníku do divočiny“ jsem tady objevila i zajímavou publikaci vlivu přírody na člověka. Jedná se o první českou publikaci, která přehledně shrnuje výsledky výzkumů o kontaktu dětí s přírodou z celého světa.

Výzkum ukázal, že děti, které si hrály v přírodním prostředí, vykazovaly významný nárůst jejich motorické zdatnosti. Lékaři jim méně diagnostikují především psychické nemoci, jako jsou úzkostné stavy a deprese. Děti pravidelně si hrající v zeleni hrají rozmanitější a na fantazii bohatší hry.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Pobyt, hra a odpočinek v přírodě snižují únavu z myšlení, obnovují pozornost a posilují schopnost soustředění. Příznivý vliv zeleně na soustředění lidí byl prokázán u starých lidí v domovech důchodců, stejně jako u obyvatel měst v místech s alespoň relativním dostatkem zeleně a také u dětí například v lesních mateřských školkách.

Dokonce i děti s poruchou pozornosti se lépe soustředí, jestliže předtím odpočívaly v přírodním prostředí. Několik výzkumů bylo provedeno o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. Potvrdilo se, že v jinak identických lokalitách a domech, ve kterých žijí lidé obdobných charakteristik, se v lokalitách bez okolní zeleně objěvuje ve společnosti podstatně více násilí a zločinu, ubývá sociálních vazeb mezi lidmi, obyvatelé méně znají své sousedy a cítí se izolovanější.

Výzkum odhalil, že čím více si děti hrály venku, tím měly nižší BMI, a čím více sledovaly televizi, tím měly vyšší BMI. První čísla letošního bEDUina (zde a zde) otevřela dvě vzájemně blízká témata - vliv pobytu v přírodě na schopnost dětí učit se a na jejich celkovou kondici a vliv médií a technologií na zdraví a rozvoj dětí.

Obě témata se propojují také v článku Petra Daniše ze Sdružení TEREZA, který blíže komentuje význam environmentální výchovy ve vzdělávání dětí. Učení a hra venku rozvíjí nejen vztah k přírodě, ale například také kreativitu a estetiku.

Smysluplné aktivity v přírodě přinášejí radost, zvyšují motivaci k učení a posilují vztahy ve skupině. V roce 1998 byla v USA publikována průlomová studie organizací SEER. Její výzkumníci vyhodnotili kvalitní programy environmentální výchovy napříč Amerikou.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Zkoumali 40 škol, které takové programy a téma životního prostředí systematicky využívaly jako integrujícího kontextu ke spojení jinak oddělených předmětů. To zahrnovalo i využití venkovních a přírodních prostor jako plnohodnotné učebny či laboratoře pro učení. Na některých z těchto škol měly jak třídy studentů s takto environmentálně zaměřeným programem, tak třídy procházející tradičním vzděláváním.

Výsledky byly působivé. Studenti účastnící se environmentálně založených vzdělávacích programů měli vyšší skóre ve srovnávacích testech nejenom v přírodních vědách, ale také ve čtení, psaní, matematice a sociálních vědách; měli méně kázeňských problémů; vyšší zájem o učení; a vyšší sebeúctu a pocit uspokojení, z toho, co dokázali.

U nás zatím nemáme stejně průkazná data k dispozici. Všechny dostupné dílčí výzkumy a informace ale naznačují, že i zde narůstá čas, který děti tráví doma před obrazovkami na úkor času stráveného hrou venku. I tady lze prokázat například nárůst obezity dětí nebo pokles jejich fyzické kondice, který koresponduje s dobou rozšíření počítačů do většiny rodin.

Vše nasvědčuje tomu, že stojíme před stejnými problémy, jakkoli zatím méně intenzivními než například ve Spojených státech. Environmentální výchova si u nás již od 90. let vybudovala poměrně respektované postavení, snad i proto, že jako jedna z prvních přinášela do škol také aktivizující formy výuky.

V současné vzdělávací politice i v odborných kruzích se však dostala na okraj zájmu a soupeří s další desítkou dílčích výchov o zbytek prostoru v již tak přeplněném kurikulu.

Sdružení TEREZA nabízí školám programy environmentální výchovy Les ve škole, GLOBE a Ekoškola, které umožňují smysluplný kontakt žáků s přírodou v rámci jejich školní výuky. Les a přírodní prostředí tvoří od nepaměti přirozený prostor pro existenci lidí a zvířat. Již v minulosti byl pro lidstvo místem, kde nacházeli hlavní zdroje obživy a přírodní materiál.

Postupem doby byla tato produkční funkce lesa stále více nahrazována funkcí mimo produkční. Pomineme - li lesníky z povolání a myslivce, pro něž je les pracovním nástrojem, tak v současné době většina obyvatel les vyhledává pro pocit odpočinku, pro své potěšení a uspokojení.

Kontakt s přírodou potřebuje člověk v každém věku. Čím více je člověk obklopen technickými a elektronickými zařízeními, tím důležitějším se pro něj stává intenzivní pobyt v přírodě. Les svou pestrostí a rozmanitostí je balzámem na duši člověka dnešní uspěchané doby.

Vědecké studie ukazují, že ze všech pozitivních dopadů kontaktu s přírodou na naše zdraví je právě dopad na psychické zdraví možná nejpodstatnější. Děti, které tráví více času venku, jsou fyzicky aktivnější a méně u nich hrozí nadváha či obezita. Malé děti, které si hrají v přírodním prostředí, rychleji rozvíjejí hrubou motoriku. I dospělí žijící v blízkosti zeleně jsou méně často a kratší dobu nemocní a dožívají se vyššího věku.

Pobyt v zeleni má celkový blahodárný účinek na lidské zdraví, zlepšuje fyzickou kondici a posiluje imunitní systém. Blízkost přírody, ale i pouhý výhled na zeleň pomáhají snížit stres, úzkosti či deprese. Pobyt, hra a odpočinek v přírodě snižují únavu z myšlení, obnovují pozornost a posilují schopnost soustředění. Kontakt se zelení zvyšuje naši sebeúctu, spokojenost a zlepšuje naši náladu.

Můžeme doufat, že jednou nastane čas, kdy „eko - terapie” bude uznávanou léčebnou procedurou a při návštěvě lékaře dostaneme místo antidepresiv kontakt na ekoterapeutické centrum, ve kterém si vybereme léčebné aktivity v přírodě podle našeho gusta.

Lesní pedagogika (dále jen LP) je nedílnou součástí environmentálního vzdělávání, které má za cíl zvýšit ve společnosti povědomí o lesním hospodářství a trvale udržitelném hospodaření. V ideálním případě se jedná o výuku přímo v terénu, v prostředí lesa. Les jako učitel umožňuje nahlédnout do jeho krás a využít jeho různorodosti k objevování, zkoumání, aktivnímu učení a prožitku. Aktivity lesní pedagogiky nabízejí možnost vychutnat si nejen čerstvý vzduch v přírodě, ale zažít radost ze společného učení a hraní v přírodním prostředí. Les nabízí nekonečný prostor pro zážitky a zkušenosti.

V lesním a přírodním prostředí mohou děti daleko lépe poznávat přírodní živly, pozorovat změnu ročních období, objevovat přírodní materiály. Přírodní prostor není přeplněn dráždivými prvky, médii, hračkami a výdobytky dnešní doby. Kromě posilování psychické odolnosti je pobyt v přírodě přínosem po fyzické stránce a stránce tělesného zdraví. Děti prostřednictvím svých vlastních prožitků posilují sebedůvěru a své kompetence. Mimo to pobyt venku zvyšuje schopnost koncentrace, je možné prožívat ticho a vytváří se úcta přírodě jako živému organismu. V dnešní uspěchané době často získáváme vědomosti jen prostřednictvím knih a učebnic.

Takto získané vědomosti jsou krátkodobé, bez vztahu k praktickému životu, bez znalosti patřičných souvislostí. Zprostředkovaných informací je příliš mnoho, ale pochopených je příliš málo.

Lesníci ve svém programu nabízejí zprostředkování vědomostí na „živém“ příkladě, znázorňují přirozené souvislosti, v prostředí, ve kterém si mohou vědomosti přímo vyzkoušet, dotknout se, ověřit v praxi. Lesní pedagogika neposkytuje jen informace o lese. Rozvíjí i emoční stránku člověka a tím i jeho osobnost. Díky poznání a osobnímu prožitku získávají děti i ostatní účastníci vzdělávacího programu hlubší vztah a respekt k lesu i k samotné práci lesníků.

V posledních letech se objevuje čím dál více zpráv o nárůstu přírodních katastrof, snižování biodiverzity a klimatické změně. Čím dál více jsme svědky toho, že tyto události se nedějí někde daleko, ale jejich dopady vnímáme v našem bezprostředním okolí - kůrovcová kalamita, tornádo, vlny veder a sucha, požáry, nebo naopak přívalové deště a povodně. Není divu, a je přirozené a legitimní, že ve vztahu ke změně, které čelíme a jsme součástí, cítíme smutek, strach, vztek, vinu či bezmoc.

Některé jedince mohou změny zasahovat hlouběji než jiné. Děti a dospívající jsou právě takovou zranitelnou skupinou. Emocím ve vztahu k proměně životního prostředí říkáme souhrnně environmentální žal nebo šířeji environmentální úzkost, distres či ekologická nebo klimatická úzkost. Ve své podstatě se jedná o totéž, projevy u jednotlivců ale mohou být rozdílné. Nejsrozumitelnější je svou šíří asi pojem ekologická úzkost.

Můžeme cítit smutek. Jde o přirozený proces truchlení nad ztrátou něčeho pro nás významného. Jsme smutní z vymírání částí přírodního světa, z chování druhých lidí k přírodě, cítíme zármutek nad ztracenou budoucností, svou, nebo příštích generací.

Můžeme cítit strach či úzkost. Nejistota ohledně směřování a důsledků environmentální krize nás znepokojuje. Vztek je reakcí na pocit ohrožení nebo nebezpečí v momentě, kdy někdo překračuje naše hranice. Můžeme mít vztek na společnost, že na celou situaci nereaguje adekvátně, na své okolí, že celou situaci nebere dostatečně vážně. Vina ukazuje na to, zda (ne)jednáme v souladu se svými morálními hodnotami. Bezmoc pramení z toho, že není v moci jednotlivce situaci významně ovlivnit nebo zvrátit. Tento obzvláště silný pocit může vést až ke ztrátě smyslu.

Model pěti fází, který byl popsán pro smíření se s osobním žalem ze ztráty blízkého člověka, lze zároveň aplikovat i na oblast environmentálního žalu. V první fází danou skutečnost vědomě či nevědomě popíráme. Děláme, že není, že daný problém se nás netýká, nebo není tak velký, jak vypadá. Následuje fáze vzteku na celou situaci a nároky, které na nás klade. Poté se přesouváme do oblasti smlouvání. Po předposlední fázi deprese, která je hodně o vnímání bezmoci a bezvýchodností situace, přichází fáze smíření. Nejde o smíření se s tím, že jsem „malý pán“, který nic nezmění. takový projev pocitu bezmoci by patřil do některé z předchozích fází. Ve stavu opravdového smíření lidé v klidu přijímají realitu a hledají řešení na základě dostupných faktů. Přijímají současný stav věci společně s nejistotou plynoucí z budoucnosti. Budoucnost naší existence je vždy nejistá a nikdy ji nebudeme mít plně pod kontrolou. A nejlepší způsob, jak ji ovlivnit, je začít něco aktivně dělat, podílet se na jejím spoluutváření.

Děti a mladiství mohou být obzvláště citlivou, a tím pádem i rizikovou skupinou. Klimatická změna a proměna životního prostředí v okolí, kde se pohybují od malička, se jich může bezprostředně dotýkat. Budou jí čelit naplno a právě na nich bude v budoucnu záviset, jak se s ní vypořádají (pokud to my nestihneme). Dostali do rukou problém, který nezpůsobili. Vnímají, že ještě nemají kompetence nebo důvěru cokoliv s touto situací dělat. Mohou získat pocit, že ji neumí a nemohou změnit.

Důležitost problému je jedna strana mince. Tou druhou je fakt, že emoční stabilita a odolnost, stejně jako schopnost čelit problému a účinně jej vyřešit, se u dětí teprve vyvíjí. Zvláště v dospívání, kdy si mladiství tvoří svoji vlastní identitu a přináležení ke světu, jsou emočně labilnější a potřebují podporu, důvěru a možnosti ovlivňovat věci kolem sebe. Potkává se zde závažnost problému s nejistotou v jeho řešení. To může způsobovat velký tlak na vnitřní prožívání a psychiku i u nás dospělých, natož u dětí a dospívajících.

Klíčové je brát emoce dětí a dospívajících v potaz, nezlehčovat je a nebrat je na lehkou váhu. Sami se emocí často bojíme, protože nevíme, co s nimi. Raději jim proto nevěnujeme pozornost a doufáme, že přejdou nebo že jejich zdroj sám zmizí. Zkusme dělat opak. Bude to pro nás pravděpodobně výzva, protože budeme čelit i svým vlastním emocím. Také to ale může být příležitost učit se s nimi pracovat společně s dětmi. Potlačené a nezpracované emoce mohou mít negativní vliv na dlouhodobý psychický i fyzický stav dítěte, ale mohou také bránit hledání zdravé reakce a vhodných řešení.

Jak už jsem zmínila, na děti a mladé lidi doléhají emoce ve vztahu ke klimatické změně ve větší míře. Není divu. Oni budou na změněné planetě žít. Předáváme jim do rukou nelehký úkol vypořádat se s celou klimatickou situací. Podle české studie[1] z roku 2021 si 67 % mladých ve věku 15-20 let myslí, že budou žít v horším světě, než žijeme nyní. S informacemi, které se děti o tématu dozvídají, roste s velkou pravděpodobností i ekologická úzkost, zvlášť u vnímavějších a citlivějších jedinců.

Je tedy správné děti a mladistvé informovat o tématech, které s environmentálními tématy a změnou klimatu souvisí? Není lepší je těchto negativních zpráv ušetřit? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Pokud bychom chtěli vychovávat takzvané „skleníkové děti“, děti odtržené od přírody a od toho, co se kolem nás děje, mohlo by to být řešení. Povede ale k tomu, že až budou dospělé a bude třeba, aby tomuto, nebo jakémukoliv jinému problému čelily, nebudou vědět jak.

Světoznámý environmentální pedagog David Sobel říká: „Žádné katastrofy před čtvrtou třídou.“ Jednoduchá poučka ukazuje na to, že nejdříve bychom měli děti vést k vnímání světa a rozvoji senzitivity. K pochopení zákonitostí, na kterých je jeho fungování postaveno. Naučit je pracovat s vlastními emocemi a získat základní motor pro všechny následné činnosti - pocit, že svět je bezpečné místo pro život a příroda je jeho důležitou součástí.

Neznamená to, že když dítě přijde s otázkou, proč někde vymírají některé živočišné druhy, budeme tvrdit, že to není pravda. Neznamená to uchránit je před informacemi za každou cenu. Znamená to, že je cíleně takovýmto situacím nevystavujeme. Pokud ale dítě s něčím takovým přijde, můžeme s ním celou situaci probrat způsobem, díky kterému jí porozumí. Klíčové je, aby dítě mohlo sdílet své pocity a abyste jeho pocity brali vážně. V ideálním případě zkuste společně najít něco, co můžete udělat pro to, abyste dopad probírané skutečnosti snížili. Důležité je také učit děti a mladistvé pracovat s informacemi - informace správně třídit a vyhodnocovat, dávat si je do souvislostí. Na emoční rovině umět pracovat se svými emocemi - pojmenovat, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává, a dovolit si je projevit. Získat schopnost nenechat se zahltit, ale dát jim potřebný prostor a využít je jako motor pro následnou změnu. A v neposlední řadě rozvíjet kompetence v oblasti chování - přesvědčení o tom, že i já sám (dítě či dospívající) mohu něco změnit, mohu danou situaci ovlivnit a mám svůj život ve vlastních rukou.

Zvláště u dospívajících pomáhá být součástí skupiny vrstevníků, kteří mají podobné zájmy a mohou se vzájemně podpořit. Znamená to pro ně místo, kde jsou jejich pocity přijímány a pochopeny. Velký vliv hraje osobní nastavení a psychická odolnost dítěte či mladistvého. Základem je vytvořit bezpečný prostor pro pojmenování emocí a ukázat dětem, jak emoce zpracovat. V naší kultuře se o těžkých situacích spojených se strachem nebo ztrátou příliš nemluví. Blokování této komunikace ale zavdává příčinu pro apatii - otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a na danou situaci adekvátně reagovat. Nedostatečný prostor a nepochopení mohou vést k pocitu osamělosti a izolace, tím pádem i k prohloubení pociťovaných emocí.

Děti a mladiství potřebují pochopení a přijetí. Potřebují cítit, že jejich pocity jsou legitimní, a že v tom nejsou sami. Potřebují rozvinout své vnitřní zdroje a hledat odpovídající řešení. Vytvořte prostor pro emoce a nabídněte dítěti možnost sdílet nebo vypustit emoce jakoukoliv možnou a přijatelnou formou. Dávkujte informace postupně. Hledejte příběhy s dobrým koncem. Sdílejte příklady dobré praxe, které mohou motivovat k akci. Vytvořte si smysluplnou vizi a naplánujte kroky, které povedou k akci. Zapojte děti do hledání řešení problému i do samotného řešení. Pracujte s vlastní odolností dítěte, s jeho vnitřními zdroji. Může pomoci psychoterapie či krizová linka. Pokud se nám podaří s dítětem touto cestou projít, odměnou nám i jemu může být větší uvědomění si krás života a hodnoty přírody, uvědomění si vlastní síly a možností, spirituální přesah. Dítě se naučí vnímat svoje emoce a pracovat s nimi, analyzovat problém, vyhodnocovat informace a postupně budovat přesvědčení, že je schopné poradit si s problémem, kterému je vystaveno.

Odcizení od přírody, změna životního stylu, vyšší nároky ve škole, nedostatek pohybu v přírodě a také nedostatek práce na čerstvém vzduchu, to vše je zdrojem stresu, který (především městské) děti zažívají (Sak, 2000)[4]. Výzkumy ukazují, že tento stres je možné odbourávat prostřednictvím kontaktu se zvířaty, resp. přírodou, a opakovaně prokázaly, že kontakt s živým tvorem zvyšuje dětem sebevědomí, napomáhá řešit sociální i školní obtíže. Lidem, kteří se mazlili s domácími zvířaty, stoupaly hladiny endorfinů a dalších látek ovlivňujících pocit spokojenosti, pohody a štěstí.

Výzkumy tohoto typu a intuitivní poznatky z praxe („ono to funguje“) iniciovaly nový trend na pomezí psychologie, medicíny, biologie (chovatelství) a pedagogiky - trend zooasistencí, zooterapií a zoorehabilitací[7].

• Canisterapie - využití kontaktu se psem. Psovodi vodí speciálně vybrané a vycvičené psy mezi postižené děti, do nemocnic i do škol k zdravým dětem. Někteří psi volně pobíhají, olizují, vrtí ocasem a všelijak jinak dávají najevo přízeň a rozveselují mysl, jiní vyskočí ke klientovi do postele a trpělivě mu zahřívají bolavé místo a působí pozitivně na svalový tonus (Chvátalová, 2003[8], Galajdová, 1999[9]). Již existují kasuistiky využití canisasistence ve speciální pedagogice - např. 15 let zkušeností s využíváním psů v logopedické klinické praxi (Bajtlerová, 2008)[10].
• Hipoterapie - kontakt s koněm, je prokazatelně velmi efektivním způsobem rehabilitace dětí po dětské mozkové obrně a děti jinak motoricky postižené (Dvořáková, Janura, 2008)[11].
• Pozitivně působí i menší a méně náročná zvířátka. Přítomnost akvária s rybkami v čekárně zklidňuje pacienty, zvyšuje jejich ochotu spolupracovat s lékařem a snižuje jejich vnímání bolesti (Katcher, Segal, Beck, 1983)[12].

V této oblasti se otevírá významné výzkumné pole. V pregraduálních i postgraduálních kurzech je vhodné informovat o pozitivních účincích dítě - živý tvor. Bohužel celá řada, možná dokonce většina, českých odborníků si dosud tento potenciál neuvědomuje, resp. vztah dítě - živý tvor vykládá diskutabilním způsobem. Například M. Kučera (2005)[13] vidí vztah dítě - živý tvor pouze jako kompenzaci dosud neukojeného sexuálního libida (Kučera, 2005: str. 192)[13].

M. Vágnerová (2000) [14]se vztahem dítě - živý tvor (především pes) zabývá velmi okrajově. Uvádí alespoň základní pozitiva tohoto vztahu: stimulace učení, pečovatelského chování, rozvoj sociálních kontaktů (zvíře buď jako náhradník vrstevníků, nebo prostředek, jak vrstevníky zaujmout), zdroj citové jistoty a bezpečí (Vágnerová, 2000: str. 200)[14].

Zvíře je v současnosti nahlíženo novým způsobem - ne jako tvor užitkový, ale jako partner - společník. To pro rozvoj environmentální senzitivity přináší jak pozitiva, tak negativa.

tags: #environmentální #výchova #nemocní #děti

Oblíbené příspěvky:

• Více o Katedře Neželezných Kovů
• Likvidace bioodpadu v ČR
• Geologie Žichovic
• Přerov - kvalita ovzduší
• Podbořany: klima