Široká Ekologická Amplituda Tráv a Rostlin

Trávy patří do čeledi Poaceae, přičemž nadzemní travní výhony mohou být stébelné nebo listové. Intenzita odnožování rozhoduje o hustotě porostu a trávy odnožují dvěma základními způsoby - intravaginálně a extravaginálně.

Odnožování tráv

Trávy odnožují prostřednictvím odnoží, kolének (nodů) na bázi stébla, s mateřskou rostlinou. Při intravaginálním odnožování zůstává odnož s mateřskou odnoží uvnitř přízemních listových pochev, což vede k tvorbě kompaktnějšího trsu. Extravaginálně odnožující trávy vytvářejí volnější trsy s větší vzdáleností mateřských odnoží.

Trávy můžeme rozdělit na trsnaté a výběžkaté. Trsnaté trávy mohou odnožovat intravaginálně i extravaginálně. Podzemní výběžky můžeme dělit na krátké a dlouhé.

Charakter růstu tráv

Trávy můžeme rozdělit na druhy jarního a ozimého charakteru. Druhy jarního charakteru kvetou zpravidla jednou za rok (např. jílek vytrvalý). Jarovizační stádiem prochází v zimním období. Pokud tímto stádiem neprojdou, nemohou vytvářet květenství a následně obilky.

Jílek vytrvalý (Lolium perenne)

Aktivní růst jílku vytrvalého je od půlky dubna do půlky října. Patří mezi trsnaté trávy a může vytvářet až 95 000 výhonů na rostlinu. Optimální výška kosení je na 1,5 - 4,0 cm v závislosti na odrůdě, přestože některé odrůdy (např. Bargold) snášejí sekání na výšku 6 mm. Toho se využívá na reprezentačních trávnících nebo při regeneraci golfových greenů. Jílek vytrvalý vzchází během několika dnů a řadí se tak mezi nejrychleji vzcházející trávníkové druhy. K plnému zapojení dochází již za 6 - 8 měsíců, a proto je vhodný pro přesevy mezerovitých míst v trávníku. Velmi dobře snáší časté sekání a sešlapávání. V optimálních podmínkách je jeho vytrvalost takřka neomezená. Jílek vytrvalý je rozšířen převážně v oblastech s atlantickým klimatem. Je náchylný na některé choroby (rez travní, plíseň sněžná, padlí travní) v závislosti na odrůdě a podmínkách svého vzniku. Nesnáší dlouhodobé zastínění a zamokření. Jeho vytrvalost v porostu se v závislosti na stanovišti pohybuje od 3 do 6 let. Jílek vytrvalý se často využívá v trávníkových směsích. Produkují také alkaloidy škodlivé pro býložravce (peramin), které jsou produkovány endofytickými houbami žijícími v symbióze s hmyzem. Projevy symbiózy nejsou stále.

Čtěte také: Přírodní metody proti plevelu

Kostřava červená (Festuca rubra)

Kostřava červená se vyznačuje širokou ekologickou amplitudou, zejména co se týče vlhkosti. Její vytrvalost je kolem 9 let. Při nedostatku vláhy může vzejít až za 4 týdny, a vývin je pozvolný. Kostřava červená snáší zastínění. Patří mezi hustě trsnaté trávy, na 1 m² vytváří až 120 000 výhonků. Listové čepele jsou velmi úzké. Snáší sekání na výšku 4 mm, což se využívá na golfových greenech. Netvoří stařinu. Obrůstá časně na jaře a vytváří hustý travní koberec. Existuje několik forem kostřavy červené:

• Kostřava červená trsnatá je vytrvalá a suchovzdorná. Charakterem růstu se blíží spíše trsnaté formě kostřavy červené. Ve směsích se kombinuje s kostřavou červenou trsnatou.
• Kostřava červená výběžkatá je nejvzrůstnější forma kostřavy červené, která má dlouhé podzemní výběžky, širší listy a vytváří řidší porost.

Lipnice luční (Poa pratensis)

Lipnice luční má dlouhé podzemní výběžky (rhizomy). Trávníkové odrůdy vytvářejí kolem 90 000 výhonků. Je vhodná pro zatěžované sportovních trávníků (ve směsích s jílkem vytrvalým). Dobře regeneruje a po sečích dobře obrůstá. Snáší mírné zastínění. Klíčí za 20 - 25 dní. Snáší široké spektrum ekologických podmínek. Plně zapojen je až druhý rok po výsevu. Jsou určeny pro využití např. na okrasných trávnících. Patří k úzkolistým druhům. Má nízkou konkurenční schopnost. Je vhodná k extremně nízkému sekání (3 mm), ale na jaře později obrůstá. Má sklon k plstnatění a náchylnosti k plísni sněžné. Roste na chudších písčitých půdách. Nesnáší zastínění. Sucho přežívá v dormantním stavu.

LipniceCompressa L.

Nízká tráva, která vytváří dlouhé podzemní oddenky. Přízemní čepele dlouhé, náhle kápovitě zakončené, s dvojrýžkou. Vernace složená. ouška chybí. Nikdy nevytváří sterilní stébelné výhonky. Květenstvím je lata. plucha na bázi dlouze chlupatá, na hrotu složená (zakrývá hrot a okraje plušky), pětižilná, stopečka dosahuje do 1/4 délky pluch, HTS 0,2 - 0,4 g.

Lipnice luční (Poa pratensis subsp.) má širokou ekologickou amplitudu. Má ozimý charakter. Většina odrůd vytváří obilky apomikticky. Vzchází za 4 týdny. Velmi pomalý vývin. Jedna z našich nejvytrvalejších trav. Kvete v květnu. Patří mezi druhy konkurenčně slabší, ale dokáže se udržet i ve výnosných, hustých porostech. Součást směsí pro trvalé travní porosty, zejména pro pastviny. Na loukách vyplňuje spodní patro. Velmi kvalitní tráva, dobytek ji rád spásá. Základní výsevek v monokultuře je 20 kg.ha^-1. Vzhledem k tomu, že se jedná o druh s pomalým vývinem a konkurenčně slabý, vychází se ve směsi z výsevku 40 kg.ha^-1. Osivo je velmi drobné a vyseto musí být do hloubky max. 1 cm. Základní trávníkový druh. Uplatňuje se v užitkových a sportovních trávnících, na drahách golfových hřišť, odpalištích a forgreenech.

Abiotické ekologické faktory

Abiotické ekologické faktory zahrnují vlivy neživého prostředí, které limitují výskyt organismů a podmiňují tak jejich geografické rozšíření. Mezi tyto faktory patří:

Čtěte také: Jak pečovat o trávu v novém lese?

• Světlo
• Teplota (mráz)
• Srážky
• Půdní vlhkost
• Půdní reakce
• Typ podloží
• Oheň

Faktor slunečního záření (světlo)

Množství dostupného slunečního záření (či jednoduše světla) je základním abiotickým ekologickým faktorem. Množství energie dopadající na povrch Země se mění v závislosti především na:

• Postavení Slunce a zeměpisné šířce
• Expozici a sklonu ozařované plochy (v podmínkách Česka je nejvíce energie na J, JZ a JV svazích o sklonu 25-30°)
• Zaclonění horizontem a oblačnosti

Ekologický faktor světla má mnoho vlivů na niku i vývoj rostlin. Rostliny například preferují různé světelné podmínky a dle toho je lze dělit na:

• Heliofyty = rostliny nesnášející zastínění
• Heliosciofyty = rostliny, kterým nevadí zastínění ani nadměrný osvit
• Sciofyty = rostliny preferující zastínění a nesnášející nadměrný osvit

Sezónní změny v množství záření pak ovlivňují časovou niku rostlin. Naopak po olistění stromů nastupují v podrostu stínomilné druhy kvetoucí později, často až v pozdním létě.

Se světlem je úzce spojen pojem fotoperioda, který označuje délku denního světla za 24 hodin. Na základě toho, jak se fotoperioda zkracuje, nebo prodlužuje, může rostlina řídit své kvetení, klíčení a růst a opad listů.

Častá může být i fototaxe, která je definována jako směrově orientovaný pohyb ke světlu (pozitivní fototaxe) nebo od světla (negativní fototaxe).

Čtěte také: Krása přírody zachycená objektivem

Fotosyntetické strategie rostlin

Množství světla také ovlivňuje intenzitu fotosyntézy a fotosyntetické strategie rostlin.

• C3 rostliny (rostliny mírného pásmu, např. pšenice a ječmen, CO2 zabudováván do 3-uhlíkatých sloučenin)
• C4 rostliny (většinou tropické trávy, slanomilné či ruderální druhy, např. kukuřice a proso, CO2 zabudováván do 4-uhlíkatých sloučenin, vysoké tepelné optimum fotosyntézy)
• CAM rostliny (převážně suché pouštní oblasti, např. ananas či aloe, otevírání průduchů v noci kvůli předcházení ztrátám vody, jinak podobné C4)

Vliv ekologického faktoru světla na živočichy

Ekologický faktor světla ovlivňuje i živočichy. Podobně jako rostliny je lze rozdělit s ohledem na vztah ke světlu na:

• Heliofilní živočichové
• Heliosciofilní živočichové
• Sciofilní živočichové
• Heliofóbní živočichové

Světlo, konkrétně fotoperioda, řídí u živočichů biologické rytmy (cirkadiánní a ultradiánní rytmy). Příkladem sezónního dimorfismu může být babočka síťkovaná (Araschnia levana), jejíž jarní forma je červenožlutá a letní forma (hodnota fotoperiody nad 16 hodin) černohnědá.

Faktor teploty

Množství teploty je základním abiotickým ekologickým faktorem, který je úzce navázán na přísun sluneční energie. Teplota může být silně ovlivněna sezonalitou, a to:

• Denní sezonalitou (vysoká amplituda teplot na denní bázi na horách a v pouštích, nízká u mořského pobřeží)
• Roční sezonalitou (vysoké sezónní amplitudy v oblastech s kontinentálním klimatem, např. na Sibiři a jiných kontinentálních stepí)

Druhy se širokou ekologickou amplitudou pro teplotu se označují pojmem eurytermní, ty s úzkým rozsahem ekologické valence pro teplotu stenotermní.

Vliv ekologického faktoru teploty na rostliny

Z hlediska vlivu na rostliny je ekologický faktor teploty důležitý zejména z hlediska extrémů. Teplota má významný vliv na fenologii a dále na ztrátu vody výparem i dýcháním.

Členění rostlin dle nároků na teplo (de Candolle)

Rostliny lze členit podle průměrných nároků na teplo (sestavil de Candolle v roce 1874) do 4 základních skupin:

• Megatermy (tropické rostliny, více než 20 °C)
• Mezotermy (subtropické a mediteránní rostliny, 15-20 °C)
• Mikrotermy (rostliny mírného pásmu, 0-14 °C)
• Hekistotermy (arktické a vysokohorské rostliny, méně než 0 °C)

Živočichové a vliv teploty

Podle stálosti tělesné teploty živočicha lze rozlišit dvě základní skupiny organismů:

• Poikilotermní (živočichové s kolísavou tělesnou teplotou)
• Homoitermní (živočichové se stálou tělesnou teplotou)

Dle toho, jakým způsobem živočich reguluje svou tělesnou teplotu, pak naopak rozlišujeme v základu živočichy:

• Ektotermní (živočichové regulující svou teplotu na základě vnějšího prostředí, jsou přímo limitování teplotou prostředí)
• Endotermní (živočichové regulující tělesnou teplotu pomocí vlastního metabolismu, pro její udržení vydávají energii)

Faktor vody a vlhkosti v terestrickém prostředí

Zdrojem vlhkosti vzduchu i půd jsou zejména atmosferické srážky, dále povrchový či podzemní přítok. Klíčová je pro ekosystémy mimo jiné sezonalita srážek. Na výpar z prostředí má významný vliv reliéf, konkrétně jeho expozice.

Vliv vlhkosti na rostliny a živočichy

Podle šířky ekologické amplitudy k vlhkosti, nebo také toleranci k různé vlhkosti, lze rozlišovat druhy:

• Euryhydrické (druhy s vysokou tolerancí k různé vlhkosti, široká amplituda)
• Stenohydrické (druhy se specifickými požadavky na vlhkost, úzká amplituda)

Podle preference určité vlhkosti pak lze rozlišovat 3 základní skupiny rostlin a živočichů:

• Hygrofyty a hygrofilní živočichové (preferují vysokou vlhkost)
• Mezofyty a mezofilní živočichové (preferují střední vlhkost)
• Xerofyty a xerofilní živočichové (preferují suché podmínky)

Adaptace organismů na přemokření a sucho

U rostlin vlhkých prostředí se často objevují adaptace na přemokření, například:

• Aerenchym (provzdušňovací pletivo, např. u sítin)
• Aktivní transport kyslíku do kořenů (např. rákos)
• Vzdušné kořeny (např. mangrove)
• Mělké kořeny (např. smrky)

Rostliny rostoucí v suchých prostředích rozdělujeme dle adaptačního způsobu do dvou hlavních skupin:

• Sukulenty (rostliny s parenchymatickými pletivy zásobenými vodou, jsou uvnitř "šťavnaté", např. aloe, netřesk)
• Sklerofyty (rostliny se zvýšeným podílem tvrdých konenchymů a sklerenchymů, jsou tvrdé, např. máčka ladní)

Adaptace živočichů proti ztrátám vody v suchých prostředí jsou různé, v základu je členíme do třech skupin:

• Morfologické adaptace (tělní pokryv, např. zrohovatělá pokožka)
• Fyziologická adaptace (např. moč je vylučována mimořádně koncentrovaná)
• Etologická adaptace (přizpůsobení aktivity, např. noční život v poušti či tzv. estivace = "letní spánek")

Faktor vlastností půdy

Z faktorů vlastností půdy jsou jedny z nejdůležitějších půdní reakce prostředí (pH). Vegetace je schopná postupem času modifikovat pH prostředí, např. smrk snižuje pH a javor naopak zvyšuje.

Obsah živin je též důležitým faktorem, zejména obsah makroelementů (N, P, K, S, Ca, Mg) a mikroelementů (Fe, Mn, Zn, Cu, Mo, B).

Nezanedbatelným faktorem jsou taktéž fyzikální vlastnosti půd, zejména pak zrnitost. Ta ovlivňuje především půdní vlhkost, zatímco těžké půdy (jíl) jsou nepropustné pro vodu a způsobují přemokření povrchu, lehké půdy (písek) mají velkou propustnost a rychle vysychají. Středně těžké, hlinité půdy pak mají optimální vsakování vody.

Extrémní stanoviště v Česku

Slaniska jsou stanoviště s vysokou salinitou, která je dána vysokou koncentrací chloridů, uhličitanů, síranů a dusičnanů vápníku, hořčíku, sodíku a draslíku. V Česku existuje slanisko u Nesytu. Slaniska vyžadují od rostlin specifické adaptace, rostliny adaptované na vyšší koncentrace solí se nazývají halofyty. Mezi české halofyty patří např. slanorožec rozprostřený (EIH pro salinitu 9).

Hadce (Serpentinity) jsou ultrabazické metamorfované horniny tmavozelené až černé barvy, které mají vysoký obsah hořčíku a často i těžkých kovů. V hadcích je naopak nízký obsah vápníku. Rostliny adaptované na hadcové podloží se nazývají serpentinofyty. Mezi typický český serpentinofyt lze řadit sleziník hadcový.

Rostliny ČR ve vztahu k pH půdy a dostupnosti živin

tags: #travy #široká #ekologická #amplituda #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Zdroje a výzvy
• Udržitelné řešení odpadového problému
• Aktuální stav skládek v Česku
• Postupy recyklace minerální vlny
• Proč je užovka hladká ohrožena?