Trvale Udržitelný Rozvoj, Globalizace a Environmentální Vzdělávání

Je nemožné dlouhodobě žít za hranicemi vlastních možností. Národní a globální populace nemůže existovat po vyčerpání zdrojů. Přístupné zdroje jsou dlouhodobě dostačující pro omezenou populaci a pro určitý životní styl.

Římský klub publikoval v roce 1972 knihu „Limity růstu“ a tehdy si lidstvo začalo uvědomovat systémové principy, které omezují dlouhodobě trvající produktivitu biosféry. Tyto principy samy o sobě obsahují hlediska přístupnosti zdrojů, vlivu na životní prostředí a materiálových toků. Trvale udržitelný rozvoj nemůže být takto zjednodušen.

Je to komplexní mnohovrstevnatý jev a skutečná rozvojová strategie post-moderní společnosti, obsahující environmentální, ekonomické, vědecké, vědecko-technické, technologické, sociálně-ekonomické, politické, sociálně-politické, vojensko-politické, vojensko-technické, právní, kulturní, etické, morální a čistě lidské dimenze.

Absolventi technických univerzit mají zvláštní pozici ve společnosti díky roli, kterou hrají v materiální sféře a ve všech technologických aktivitách souvisejících s materiální výrobou, toky materiálů a energie, dopravou, výstavbou atd. Snaha informovat studenty vysokých škol o vlivu průmyslové společnosti na životní prostředí však již existuje.

Na všech fakultách je nejméně jedna disciplína zabývající se tímto problémem, ale obecně, s výjimkou specialistů vzdělaných v oblasti ochrany životního prostředí, sanace, nápravy zničeného nebo poškozeného životního prostředí, nejsou inženýři systematicky připravováni na úkoly čekající celou technickou populaci (nezávisle na specializaci) v 21. století, které jsou již předvídány v legislativě EU a zejména v právním systému některých členských zemí (Holandsko, Německo, Francie, Švédsko, Finsko, atd.).

Čtěte také: Definice udržitelného rozvoje

Nebezpečí antropogenní a technologické činnosti

Jakékoli antropogenní a technologické činnosti překračující práh 21. století s sebou nesou jistá nebezpečí:

• První nebezpečí spočívá v technologickém procesu, který produkuje emise do ovzduší, dále odpadní vody, odpady a skutečné a potenciální škodliviny do vnitřního a vnějšího prostředí.
• Druhé nebezpečí je dáno produkty chemických technologií, tj. chemikáliemi, jejich využitím jako základního materiálu v jiných technologických odvětvích a konečným užitím.
• Třetí nebezpečí vyplývá z charakteru technologického procesu a technologického zařízení s možností vzniku nehod, havárií a katastrof(např. explozí, implozí, požáry atd.

Vývoj v minimalizování environmentálního vlivu chemických technologií prošel hlavními etapami, počínaje ředěním emisí až po současné řešení ”end-of-pipe”, např. Současné a budoucí požadavky na chemické technologie, vyplývající ze strategie trvale udržitelného rozvoje, zahrnují zásadně nový přístup spočívající v omezování znečištění u zdroje, což je podstata pojmu čistší technologie.

Tento pojem znamená předcházení znečištění a minimalizaci odpadu, bezodpadové nebo alespoň maloodpadové technologie, vnitřní recyklaci nebo zajištění vnější recyklace. Tento nový přístup vyžaduje podrobnou analýzu materiálových a energetických toků, materiálovou a energetickou bilanci, zabránění emisí do ovzduší, vody a půdy a úvahu o osudu produktu v jeho celém životním cyklu (tj.

První stupeň, společný pro všechny studenty (všech specializací), obsahuje Základy ekologie, Obecnou biologii, Obecnou toxikologii a Biochemii (I,II) a relevantní části obecných disciplin, které obsahují určité environmentální informace jako např. Všechny tyto aktivity obsahují multidisciplinární strukturovanou informaci v souladu se strategií trvale udržitelného rozvoje.

Tento přístup byl nedávno prohlouben připojením se k Programu Baltické univerzity, hlavně k jeho dvěma předmětům ”Baltic Sea Environment“ a „Sustainable Baltic Region“, které byly pokusně zařazeny do doktorského studijního programu. Protože zásadní imperativ trvale udržitelného rozvoje je komplex inženýrských úkolů vycházející z ideje čistší produkce tak, jak se odráží v Evropských normách, zejména v řadě ISO 14000, připravujeme novou disciplínu nazvanou „Trvale udržitelný rozvoj a čistší produkce“ s kumulovanými informacemi, které byly dosud obsaženy v jiných předmětech.

Čtěte také: Odpad v místě trvalého bydliště

Není pochyb, že trvale udržitelný rozvoj a jeho promítnutí do povinností, závazků a profesionální etiky inženýra jakéhokoliv studijního oboru je praktickým důvodem, proč by právě vzdělávání mělo připravit současnou populaci studentů technických univerzit na jejich roli v postmoderní společnosti.

Vzdělání tohoto typu je mimo jiné velmi potřebné z důvodů členství České republiky v OECD a budoucího členství v EU, neboť tyto instituce již přijaly trvale udržitelný rozvoj jako svou rozvojovou strategii.

Jak parafrázuje slavný Saint-Exupéryho citát Ivan Rynda z Fakulty humanitních studií UK: „Je jen jedna Země, a tu máme od svých dětí půjčenou, musíme jim ji zase vrátit.“ Jsem stále ještě optimistou v konečném výsledku a velkým pesimistou pro nejbližší desetiletí. Půjde o to, zda se nám jako lidstvu podaří uspokojovat důstojným způsobem životní potřeby nedestruktivním přístupem k přírodě, což zatím stále neumíme.

Po sametové revoluci jsem se i díky svému předrevolučnímu zájmu o přírodu, krajinu a životní prostředí stal předsedou Výboru pro životní prostředí ve Sněmovně lidu tehdejšího Federálního shromáždění. Po dvouleté zkušenosti jsem zjistil, že ochránci přírody a krajiny i přírodovědci mají zpravidla výtečné znalosti přírody, její ochrany nebo techniky, ale málo znají rozměr komunikace s veřejností, na které je moderní ochrana přírody a krajiny založená.

Neznají společenské problémy a nerozumí problematice rozhodování a podobám rozhodovacích procesů. My jako lidstvo máme obrovské přírodovědné znalosti, technologické dovednosti, lékařské možnosti, rok co rok jsme svědky obřích objevů. V tom všem jsme výteční. Máme k dispozici potenciál, který by osmi miliardám lidí naší planety dokázal umožnit důstojný život.

Čtěte také: Charakteristika bažin

Druhá rovina, ta neodborná, praktická, už je pak praxí toho, do jaké míry to budou ochotni udělat obyčejní lidé, politici, ekonomové i nadnárodní společnosti a jejich vlastníci. Přesvědčení, že je třeba zapojit do řešení i společenskovědní disciplíny, měl i systémově a systematicky uvažující přírodovědec Josef Vavroušek.

Co všechno si pod termínem trvale udržitelný rozvoj můžeme představit? Je nejlepší na světě a bohužel málo publikovaná. Je to Ryndova definice (smích). Sice je velmi dlouhá, ale za to zahrnuje všechno.

Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují uspokojit lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo možné, je nezbytné v lokálním, regionálním i globálním měřítku redefinovat sociopolitické instituce a procesy.

Když jsem začínal náš obor promýšlet, uvědomil jsem si, že k tomu, aby se trvale udržitelný rozvoj podařilo skutečně žít, je nezbytná nejen taková trochu beztvará rovina sociální, ale i rovina, již jsem jistou dobu váhal pojmenovat, a nakonec jsem ji označil jako lidskou, člověčí. Proč? Sociální rovina, jak vědí sociologové, se zabývá společností, jejími institucemi, vztahy a také rozhodovacími procesy, ale společnost tvoří jedinci, lidé, vy a já, a nám všem musí udržitelný rozvoj poskytnout příležitost šitou na míru, ve které bychom se dokázali najít, v níž můžeme rozvíjet svoji individuální tvořivost, uspokojovat svoje potřeby pokud možno skromně a ne konzumně, zároveň ale být spokojení, protože úkolem každého z nás od okamžiku zrození je potlačovat všechno špatné, co nám Bůh nebo příroda vložili do vínku, a posilovat a rozvíjet všechno to dobré. A to je motor udržitelného rozvoje.

Mnoho lidí nedůvěřuje globálním institucím, například Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu nebo Organizaci spojených národů (OSN). Málokdo si ale uvědomuje, co všechno OSN je, kolik má dílčích institucí, počínaje Radou bezpečnosti a Valným shromážděním. Nějakou celkovou globální instituci a všechny ty dílčí potřebujeme; jejich historie je ovšem tak kostrbatá a jejich skloubení tak komplikované, že ani nemohou být docela funkční.

Musíme si uvědomit, že rozvoj není růst. Zatímco my, bohatá euroamerická civilizace, nejenom že nesmíme růst, ale měli bychom se ve své spotřebě výrazně omezit, musíme pomoci chudému geopolitickému Jihu, aby naopak přiměřeně rostl (i když zásadně méně destruktivním způsobem, než jakým jsme to provedli v euroamerické civilizaci my), aby dosáhl důstojné životní úrovně, protože jinak se na řešení globálních problémů, počínaje ztrátou biodiverzity nebo rozvratem klimatu, podílet nebude.

Když v úvodu přednášky studentům vysvětluji, co dnes všechno je a naopak není ekologie, výčet zabere drobounkým písmem dva obrázky prezentace, protože ekologií je dnes nezměrné množství, třeba od klasické až po sociální. V závěru toho všeho je autentická starost o životní prostředí kolem nás, proto okologie. Je to ekologie v uvozovkách, v přeneseném slova smyslu.

Inspirován paní profesorkou Hanou Librovou jsem vytvořil dva modelové způsoby, mezi kterými je široká škála. Jeden způsob je radikální, a je to jednorázová změna životního stylu, tedy dobrovolná chudoba a snaha o maximální soběstačnost ve všem, co potřebuji. Ne každému se tato jednorázová změna životního stylu líbí, ne každý se jí dokáže odvážit a spousta jedinců, jak to paní profesorka i popsala, se kajícně vrací do běžnějšího způsobu života. A proto pro nás pro všechny ostatní je tady druhý model, kterému říkám uvědomělá skromnost a výběrová náročnost.

Spočívá v tom, že se uskromním ve všech možných legitimních potřebách, počínaje těmi materiálními. Ale dělat to musím uvědoměle, musím o životním prostředí opravdu něco vědět. S oblibou jako příklad uvádím to, co udělám s kelímkem od jogurtu. Musím po snězení jogurtu vymývat kelímek horkou vodou nebo dokonce saponátem, či si s nějakými drobnými zbytky technika při recyklaci poradí? Musím o světě zkrátka něco vědět, abych nakonec nechtěně neškodil, místo abych prospíval.

Za to, že jsem byl poctivě skromný, je mi odměnou výběrová náročnost. Smím si dopřát kvalitu - ne zbytečný nadbytek. Já mám například slušný notebook, protože to přináší podmínky a uspokojení nejen mně při práci, ale třeba i mým studentkám a studentům, zdaří-li se mi dobrá prezentace, mohu na něm shromažďovat a organizovat texty, data výzkumu a psát básně.

Pokud namítnete, že s tím se dá hezky švindlovat, rád vám přitakám. Řeknu jen, že takto to přece bylo vždy, počínaje už Kantovou etikou. Je to vždy člověk, v jehož hrudi se odehrává rozhodování mezi dobrým a zlým, bytost schopná rozlišit dobro od zla. Aniž bych degradoval obecné, archetypální hodnoty, pravdu a ctnosti, je to jednotlivec, kdo nakonec v rozhodovací situaci volí mezi dobrem a dobrem, například mezi svobodou a bezpečím. Rozhodnout se mezi dobrem a zlem dovede každý, náš život je ale daleko těžší. Je neustálým, opakovaným rozhodováním mezi dvěma dobry, v němž je odpovědnost k bližnímu víc než svoboda.

Trvale udržitelný rozvoj náleží k pojmům již obecně známým nejen evironmentalistické obci, ale stále častěji citovaným a používaným ve školství a v souvislosti s obecným vzděláním a osvětou. Přesto je jeho výklad velmi rozmanitý i u jeho zapřisáhlých vyznavačů a zpravidla poplatný jejich hodnotové a světonázorové orientaci. Proto je zřejmě účelné pokusit se úvodem konference o jakýsi stručný obecný výklad, který by se nepokoušel o vyhrocení názorových protikladů, ale spíše jen o systematické předestření plné šíře trvalé udržitelnosti tak, aby se účastníci konference mohli snáze na této platformě věnovat specifičtějšímu tématu, totiž environmentální či ekologické výchově.

Pedagogická obec zaměřená na problematiku životního prostředí se již převážně shodla na rozšíření těchto pojmů, které již dávno zahrnují znalosti a postoje týkající se přírody, krajiny, života a životního prostředí a dovednosti v jejich ochraně, nověji však učitelé pod pojmem environmentální výchovy rozumějí i nepoměrně širší vzdělávání k trvale udržitelnému rozvoji.

V zakladatelském díle trvalé udržitelnosti „Naše společná budoucnost“ pak nacházíme koncept i první definiční pokusy trvale udržitelného rozvoje (sustainable development). Nejčastěji bývá citována věta: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody.

Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o „ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou“ a „úctu k živé i neživé přírodě“ (1994). Tato v úplné podobě poněkud květnatá definice však nepatrně trpí jinou nevyvážeností, jež však v jiných než euroamerických kulturních kontextech může být pociťována tíživěji. Schweitzerovský ideál humanismu akcentuje opět v jiné podobě lidskou bytost a úctu k životu ve všech jeho formách přidává, aniž by bral do úvahy, že původní přirozený a pokorný vztah člověka k přírodě, do jejíhož řádu se cítil plně ponořen, je dodnes v živé podobě organicky přítomen v řadě východních filosofických směrů i v myšlení četných přírodních národů.

Jakousi syntézou všech předchozích definičních snah a zároveň pokusem o promyšlení a nejstručnější shrnutí celé šíře i hloubky konceptu trvalé udržitelnosti je proto následující definice, jež je stále častěji citována v českém prostředí a která se především ukazuje být nesmírně produktivní nejen ve stručném výkladu, ale hlavně v podrobnějším výukovém procesu environmentální výchovy na vysokých, ale i středních školách.

„Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Domnívám se, že uvedené dvě věty skutečně v rámci možností daných definiční stručností pokrývají všechny roviny, které jsou pro pochopení i uplatnění trvale udržitelného rozvoje nezbytné, totiž rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, přírodní a politicko-společenskou.

Široká paleta technologií šetrných k životnímu prostředí umožňuje lépe využít přírodních zdrojů při menší surovinové a energetické náročnosti a menší produkci odpadů a znečištění, ale plní také naprosto zásadní podmínku uspokojení sociálních potřeb skutečně všech šesti miliard obyvatel planety, tedy především chudého geopolitického Jihu.

Současně musí být životnímu prostředí, přírodě a krajině přiznána nejen hodnota, ale i cena; negativní i pozitivní externality musí být internalizovány, aby se trh stal skutečným funkčním trhem s respektem k přírodním hodnotám.

Sociální rovina již byla v předchozím odstavci zmíněna. Jde pochopitelně nejen o naplnění základních vitálních lidských potřeb, ale také o potřeby duchovní s plným respektem ke kulturním a civilizačním zvláštnostem a požadavkům. Jediným měřítkem je skutečně udržitelnost. Duchovní rovina však zahrnuje také nový systém hodnot vytvářejících bohatý a pestrý život a zajišťujících rozvoj autentické a autonomní lidské osobnosti, jež vědomě potlačuje všechny špatné a rozvíjí dobré vlastnosti, jež jsou jí dány.

Skutečně vyšší kvalitu života, který není založen na spotřebě vedoucí k odcizení, ale na vlastním aktivním a tvořivém přístupu ke světu, umožňuje především paradigma uvědomělé skromnosti, jež si uvážlivě dovede odříci vše zbytné. Komplementární hodnotou je však výběrová náročnost, totiž právo na užívání lidského důmyslu a jeho produktů všude tam, kde skutečně umožňují a podporují naplnění lidského úkolu, totiž sebezdokonalování a naplňování dobra.

Limitující šetrnost k životnímu prostředí, přírodě, krajině a všemu živému je velmi rozmanitá podle místních přírodních podmínek. V zásadě však lze limitující faktory nejobecněji vyjádřit ve třech okruzích od místních až po planetární. Především jde o ochranu a zachování biotopů a funkčních ekosystémů; na další úrovni o zachování biologické rozmanitosti, biodiversity, na všech úrovních biotické komplexity. Nejvyšší úroveň je přitom nutné chápat jako diversitu kulturní, jež je pro zachování dynamické rovnováhy a stability lidských společenství neméně významná než diversita biologická pro zachování ekosystémů.

Nesmírně složitým problémem je redefinice institucí i procesů jak na horizontální úrovni, tak na vertikále lokální - regionální - globální. Nejde zdaleka jen o prostor politiky, zejména ne v její současné metamorfované podobě, v níž jen malou část své (dodatkové) energie věnuje správě věcí veřejných a nepoměrně větší podíl zajištění svého vlastního provozu, totiž technologii a konzumaci moci. Šířeji mám na mysli prostředí a mechanismy veřejné politiky a nejobecněji vytvoření otevřené liberální občanské společnosti, založené na bohaté rozmanitosti jejích členů a aktérů, na principech subsidiarity a participace.

Podmínkou i prostředkem udržitelnosti na horizontální úrovni je znovuvytváření a rozvoj místní soběstačnosti (lokální autarkie), jež pomáhá překonat novodobý pocit odcizení člověka a umožňuje mu znovu dohlédat počátek a konec věcí. Na vertikální úrovni je nezbytné nově definovat globální instituce, především Organizaci spojených národů, a to jak ve smyslu organizačním, tak ve smyslu zásadního přehodnocení role národních států, občanských principů, lidských práv a svobod a samozřejmě také „práv“ přírody a lidských povinností k ní.

Současně je třeba hledat nové rozhodovací a evaluační procesy podporující nové mechanismy rozvojové pomoci s výrazným zvýšením její účinnosti, kvality a kvantity ze strany dárců a zvětšením absorpční kapacity na straně příjemců. Nejde o jakousi centralistickou světovládu, ale spíše o globální řízení (global governance). Jak uvedu dále, trvale udržitelný rozvoj je strategií i konceptem nadkulturním.

Takové povahy jsou samozřejmě i jeho principy a paradigmata. Není zde místo pro jejich byť jen namátkový výčet; za skutečně zásadní a symptomatické pro podobu celé současné postmoderní společnosti, dehierarchizované a devalidizované, v níž dochází ve všech oblastech reflexe světa ke skutečně radikálnímu přehodnocování euroamerických tradic, však pokládám alespoň následující. Jde o princip předběžné opatrnosti, definovaný například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria: „Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“

Dalšími jsou principy nevratné změny, analýzy nákladů a užitků, analýzy životního cyklu výrobků, principy multikriteriálních analýz, systém indikátorů trvalé udržitelnosti, princip nejmenší účinné dávky, nejlepší dostupné technologie, abych uvedl záměrně vedle sebe co nejširší paletu z nejrůznějších oblastí.

Pro lepší pochopení bude snad užitečné vymezit trvale udržitelný rozvoj i negativně, tedy pokusit se ve stručnosti popsat, co zejména trvale udržitelný rozvoj není.

• pouchým přežitím.
• projevem prognostické pýchy nebo dokonce socialistického plánování.
• megalomanským konceptem byrokratů.

Ve věku obrazu světa, v němž žijeme jaksi „zprostředkovaně”, věci se často obracejí i ve svůj protiklad, v němž např. politika přestává být správou věcí veřejných a stává se technologií moci, je riziko skutečně veliké. I mladí romantičtí šiřitelé revoluce zdola se celosvětově organizují, čerpají milionové granty z nadnárodního kapitálu, plodí své funkcionáře a potřebují bedlivě střežit svou vlastní nezávislost - i pokoru...

Jenom na místní úrovni však pokřivenou setrvačnou dráhu neudržitelných civilizačních trendů napřímit nejde.

• centralistickým řízením, světovládou. Již zmíněná zpráva Naše globální sousedství podrobně vysvětluje, že jde o nutnou spolupráci, nikoli vládu ani vládnutí.

Ukázal jsem i to, že i v trvale udržitelném rozvoji funguje trh, tržně kompatibilní nástroje a subsidiarita: vždy jsou účinnější než nařízení a kontrola, příkaz a zákaz. A konečně i ve společnosti, nejen v přírodě zajišťuje stabilitu pomocí negativních zpětných vazeb nejlépe rozmanitost (biodiversita).

• kulturou jako volbou určitého konkrétně historického lidského civilizačního modelu.

I tady platí jednota obecných pravidel a principů trvalé udržitelnosti v největší různosti místních a krajových aplikací podle přírodních (půdních, stanovištních, klimatických ...) i kulturních a historických podmínek, hodnot, paměti a tradic. Nejde tedy o kulturu s určitým, natož světově jednotným tvaroslovím, jazykem: jazyky, umění a kultury ať se zachovají v co největší míře pro potěšení z rozmanitosti a kulturního bohatství.

• totožný s ekologií. Ekologie je věda, dokonce „tvrdá” přírodní věda, má svůj předmět i metodu.
• ideologií.

Tou je, v nehanlivém smyslu, environmentalismus jako přesvědčení, že životní postoj je kromě jiného třeba založit na úctě k přírodě a k životu; trvale udržitelný rozvoj však překračuje rámec politické nebo ideologické doktríny. Ještě nesmyslnější je ideologické nařčení z „levicové úchylky”. Musí-li už být přiloženo ideově politické pravítko, je trvale udržitelný rozvoj mnohem spíše konzervativní ve smyslu návratu k tradičním, archetypálním, antickým i křesťanským hodnotám, ale i k těm tradicím východního myšlení, jež nedevalvovaly karteziánsky hodnotu subjektu a individuální zkušenosti a prožitku. Ostatně: konzervativismy jsou, jak plyne z definice, nepřenosné - a právě trvale udržitelný rozvoj si tak cení místní tradice a paměti, jež levicový glajchšaltující totalitarismus poničil!

Je bytostně demokratický: dobře ví, že demokracie je tak dobrá, jak dobré jsou procesy, jež ji trvale zajišťují, a klade na ně, zejména na rozhodovací procesy ve střetu soukromého a veřejného zájmu, velký důraz. Je tedy trvale udržitelný rozvoj na politické mapě konzervativcem v důrazu na osvědčené, dokonce ty nejstarší hodnoty; liberálem ve víře ve svobodnou, uvědomělou skromnost a volbu; a liberálem i demokratem v důsledném uplatňování procesů, jež zajišťují práva přírody, živých tvorů bez rozdílu i lidských menšin.

a ve smyslu všeho, co bylo napsáno, nemůže být trvale udržitelný rozvoj rigidním algoritmem, návodem k použití, jednotným receptem, nivelizující byrokracií, neměnným předpisem, násilným dogmatem. Spíše než o trvale udržitelný rozvoj jde o samu trvalou udržitelnost (sustainability) jako zorný úhel, korektiv, limitující faktor, diktovaný přírodou a životem. Oč je však limit přísnější, o to zůstává volnější, barevnější a bohatší svět pod ním.

Environmentální vzdělání se podle relevantních dokumentů postupně stává nástrojem politické změny. Výchovné působení má působit na člověka, přispět ke změně jeho „vzorců chování“, posunout je ve směru „udržitelnosti“.

tags: #trvale #udržitelný #rozvoj #globalizace #environmentalní #vzdělávání

Oblíbené příspěvky:

• Ukládání odpadu v Radotíně
• Inspirace na dárky pro přírodovědce
• Bezpečnost při používání čističů odpadů
• Uložení zeminy v oblasti Kolína
• Tabulka dávkování pracích prostředků