Rozdíly mezi ekologickou a konvenční produkcí potravin

BIO produkty jsou stále oblíbenější, protože lidé si více uvědomují důležitost konzumace zdravých a udržitelných potravin. Jaké jsou však rozdíly mezi BIO a konvenčními produkty?

Rozdíly v pěstování a zpracování

Hlavním rozdílem mezi BIO a konvenčními produkty je způsob jejich pěstování a zpracování. BIO produkty se pěstují a zpracovávají bez použití chemických pesticidů, herbicidů, hnojiv a geneticky modifikovaných organismů (GMO). BIO zemědělství je šetrnější k životnímu prostředí, protože tyto látky nepoužívá, které kontaminují půdu, vodu a vzduch.

Po nahlášení přechodu farmy na ekologickou produkci nastává přechodné období, které může trvat od šesti měsíců do tří let. U dobytka je přechodná doba většinou kratší - třeba u ovcí stačí šest měsíců eko chovu a potom je lze označit jako BIO. U půdy je to náročnější - tam je třeba čekat dva až tři roky kvůli pomalé obnově půdy, která potřebuje delší dobu, než se zbaví stop umělých pesticidů a hnojiv.

Příklady postupů na BIO farmách:

• Každý rok se střídají plodiny, aby se zabránilo monokulturnímu způsobu farmaření.
• Zvířata na BIO farmě musí mít přístup na pastvu a jejich doplňková potrava musí z 60 % pocházet z téže nebo regionální ekologické farmy.

Certifikace a označování

Přívlastek BIO označuje bio produkty neboli produkty z ekologického zemědělství. Označení Bio může nést potravina, ale také různé suroviny a výrobky z nich. Produkty získané ekologickým zemědělstvím se mohou označovat jako biologický (BIO) nebo ekologický (EKO). Bioprodukt z ČR poznáte podle zeleno-bílé pruhované značky tzv. biozebry nebo podle evropské značky (list tvořený z hvězd na zeleném pozadí).

Není divu, že logo BIO tvoří zelený lísteček s bílými hvězdami - vystavuje ho totiž Evropská unie a povinně ho musí používat všichni, kteří prezentují své potraviny jako “zelené” či “ekologické”, v angličtině “organic”.

Čtěte také: Ochrana ještěrek

Známka EKO označuje ekologické produkty. Může jít o nejrůznější druhy výrobků. Při jejich výrobě je dbáno na snížení negativních dopadů na životní prostředí, odpovědné využívání energií a jiných přírodních zdrojů. Stejně jako označování bioproduktů i přívlastek EKO mohou nést pouze certifikované produkty.

Ecolabel, rovněž spadající pod Evropskou unii, není na rozdíl od BIO povinnou certifikací pro organické produkty. Neomezuje se pouze na zemědělství - najdeme ho také u čistících prostředků, kosmetiky, textilu, ale i u ubytování a hotelů. Nejčastěji se s ním setkáme v drogeriích u čistících prostředků, které nesmí obsahovat látky znečišťující vodu, například fosfor. Jsou testovány na účinnost i při nižších teplotách a nesmí obsahovat mikroplasty.

Na rozdíl od BIO a Ecolabel je Fairtrade celosvětovou značkou, fungující v 70 zemích. Ve firmách s tímto označením pracuje dle odhadů 2 miliony lidí. Cílem Fairtrade je ovšem nejen ekologická produkce, ale také zajištění důstojných pracovních podmínek farmářů v Asii, Africe a Jižní Americe. Chrání je před obvyklým kolísáním cen prostřednictvím minimální garantované ceny.

I když realita je taková, že jen menší část pěstitelů dosahuje aspoň na minimální mzdu, přesto má Fairtrade smysl: Studie publikovaná na ScienceDirect doložila, že farmářům se po dosažení certifikace zvýší příjmy o pětinu. A studie z Pobřeží slonoviny mezi pěstiteli kakaa ukázala, že nárůst mezd byl až 85%.

Éčka (potravinářská aditiva) v konvenční a BIO produkci

Průměrný obyvatel západního světa prý ročně zkonzumuje 4-5 kg přídatných látek neboli éček. Konzervanty, barviva, sladidla, emulgátory, protispékavé látky… stovky chemických látek se používají k vylepšení vzhledu, chuti, vůně a struktury potravin anebo prodloužení jejich trvanlivosti.

Čtěte také: Klimatické typy ve třídě

Éčka neboli potravinářské přídatné látky jsou látky, které se samostatně běžně nekonzumují, ale přidávají se do potravin při jejich výrobě nebo zpracování, aby zlepšily jejich chuť, vzhled, trvanlivost nebo konzistenci. Přídatných látek schválených pro potravinářskou výrobu existuje přes dva tisíce. V jejich rámci si pak každá země může stanovit svůj vlastní seznam povolených éček. V České republice (resp. v celé EU) je v současnosti pro výrobu konvenčních potravin povoleno zhruba 350 přídatných látek, jejichž seznam se průběžně mění podle aktuální legislativy.

Přitom ne všechna éčka jsou nebezpečná chemie a nelze je proto házet na jednu hromadu. Mezi přídatné látky totiž patří i některé zcela běžné a dokonce prospěšné látky, jako např. vybrané vitaminy. Každá látka, která se má stát potravinářskou přídatnou látkou, musí projít dlouhým schvalovacím procesem, který obvykle trvá kolem pěti let. Během něj odborníci posuzují její bezpečnost i vliv na zdraví. V případě schválení je u ní stanovena hodnota ADI (Acceptable Daily Intake). Ta udává množství látky (v miligramech na kilogram tělesné hmotnosti), které můžeme denně přijímat po celý život, aniž by to mělo nepříznivý vliv na zdraví.

V biopotravinách je povoleno jen kolem padesáti přídatných látek - tedy zlomek oproti běžné produkci. Jejich seznam určuje evropská legislativa, konkrétně nařízení Komise (EU) 2021/1165, a průběžně se upravuje podle aktuálních poznatků. Pro zpracování biopotravin byly vybrány ty látky, které jsou z potravinářského hlediska považovány za nezbytné k tomu, aby bylo možné danou potravinu vyprodukovat, a zároveň takové, které mají co nejmenší negativní dopady na zdraví spotřebitelů. V biopotravinách také z principu nesmějí být používány takové přídatné látky, které by spotřebitele nějakým způsobem klamaly ohledně kvality nebo chuti daného výrobku.

Konkrétní příklady přídatných látek

Barviva

Barviva dodávají barvu, kterou by potravina přirozeně neměla nebo o kterou přišla během výrobního procesu. Rozdělují se na přírodní, přírodně identická a syntetická. Právě do té poslední skupiny patří mnoho látek, které jsou podezřelé z různých negativních účinků na zdraví - nejčastěji se zmiňuje hyperaktivita u dětí a riziko vyvolání astmatu, u citlivých lidí také můžou vyvolat kopřivku.

V posledních desetiletích byla řada syntetických barviv v EU zakázána nebo výrazně omezena. Některá z těch, která zůstávají povolená (např. E102, E110, E122, E124 nebo E129), musí být označena upozorněním „může nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí“.

Čtěte také: Česká ochrana přírody

Antioxidanty

Antioxidanty chrání potraviny před oxidací - brání žluknutí tuků, změnám barvy i ztrátě chuti, a tím prodlužují trvanlivost. Některé jsou přírodního původu (např. vitamín E), jiné vznikají synteticky.

Mezi uměle vyrobené antioxidanty patří například BHA (E 320) a BHT (E 321), jejichž používání je v EU povoleno jen v omezeném množství. Siřičitany se oproti tomu používají velmi často, nejvyšší koncentrace siřičitanů jsou v sušeném ovoci, kde se síření používá pro zachování původní barvy, a ve vínu a ovocných šťávách (např. citron, limeta, hrozno), kde rovněž pomáhají konzervovat a zachovat barvu.

Ze všech zmíněných antioxidantů je v biopotravinách dovoleno použít pouze oxid siřičitý E 220, a to při výrobě vína. Povolený obsah v biovínu je přibližně poloviční oproti konvenčnímu.

Konzervanty

Konzervanty prodlužují životnost potravin tím, že brání zkáze způsobené bakteriemi, plísněmi nebo kvasinkami. Některé látky přitom působí zároveň jako antioxidanty i konzervanty. Zvláštní pozornost se dlouhodobě věnuje dusitanům (E 249-252), používaným při výrobě uzenin. Zajišťují jejich růžovou barvu a zabraňují rozvoji nebezpečných mikroorganismů, například Clostridium botulinum. I když jsou z hlediska bezpečnosti potravin velmi účinné a v praxi zatím nenahraditelné, mohou se v těle přeměňovat na nitrosaminy - látky, které mají potenciálně karcinogenní účinky.

V ekologické produkci platí přísnější pravidla - většina syntetických konzervantů je zakázána. Upřednostňují se přírodní konzervační metody (např. sůl, ocet, cukr, fermentace). Z přídatných látek je povolen dusitan sodný (E 250), a to pouze při výrobě biouzenin. A to proto, že zatím neexistuje spolehlivá náhrada, která by zajistila stejnou mikrobiologickou bezpečnost.

Další přídatné látky

• Fosforečnany: Fosfátové tavicí soli se v biopotravinách používat nesmějí. BIO tavené sýry se však vyrábět dají, při výrobě se však používá citronan sodný E 331.
• Sladidla: Jde o náhradní sladidla, která dávají potravinám sladkou chuť a která nepatří mezi přírodní sladidla, jako je cukr, med, fruktóza, glukóza nebo sacharóza.
• Látky zvýrazňující chuť a vůni: Do této skupiny patří zejména glutamáty (E 621-625), guanylany (E 627-629) a inosinany (E 631-633). Nejznámější z nich je glutaman sodný (E 621), který se používá například ve směsích koření, instantních polévkách nebo omáčkách.
• Aromata: Aromata dodávají potravinám chuť a vůni, kterou by jinak neměly. Nepatří mezi přídatné látky a na rozdíl od éček tak nemají přidělený žádný kód.

Shrnutí

Ať už dáváte přednost biopotravinám, nebo si jen chcete lépe rozumět s etiketami, důležité je mít přehled. Teď už víte, že ne všechna „éčka“ jsou strašáci, a že i mezi nimi se dá najít spousta látek přírodního původu.

tags: #typy #produkce #ekologická #konvenční #bio #vysvětlení

Oblíbené příspěvky:

• Dopady klimatických změn na půdu
• Kvalitní hnojivo Pacov
• Zdravá a chutná strava pro psy
• Alena Klvaňová a kolektiv: Ekologická řecká historie
• Důležité informace pro občany Velké Kraše