Typy stanovišť zoologie

Společenstva měkkýšů na různých územích podléhají neustálým změnám. Tato práce je literární rešerší porovnávající sukcesi měkkýších společenstev na přírodních a antropických stanovištích.

Shrnuje poznatky o tom, jak se měkkýší společenstva přirozených stanovišť mění v čase, a popřípadě do jaké míry jsou stabilní v čase, a do jaké míry do přirozené sukcese zasahuje člověk.

Sukcese na přirozených stanovištích, kterými byly ve většině studovaných případů listnaté lesy, spěje k druhově bohatým společenstvům, která se v krátkodobém časovém horizontu příliš nemění.

Sukcese byla studovaná také na antropických stanovištích, jako jsou lomy, městská stanoviště a hradní zříceniny, na kterých lze naleznout některé druhy charakteristické pro konkrétní typy stanoviště, resp. sukcesní stádia.

Zájemci o ochranu přírody jistě nepřehlédnou kapitolu věnovanou ohroženým druhům obratlovců a jejich ochraně.

Čtěte také: Ochrana ještěrek

Závěrečná část učebnice uceleným způsobem přibližuje působení člověka na přírodu v minulosti a v současnosti, informuje o stupni ohrožení hlavních skupin obratlovců vyhubením nebo vyhynutím v celosvětovém měřítku a v ČR a rovněž shrnuje způsoby péče o populace ohrožených druhů obratlovců a o jimi osídlené prostředí.

Celý název směrnice č. 92/43/EHS, tedy směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, naznačuje, že se tato právní norma Evropských společenství (ES) vztahuje na volně žijící faunu (pochopitelně s výjimkou ptáků) a flóru a v neposlední řadě i na přírodní stanoviště (biotopy), bez ohledu na to, zda je obývají cílové druhy a poddruhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů.

Ochranou in situ máme ve skutečnosti na mysli péči o populace planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů přímo tam, kde se vyskytují.

Naproti tomu ochrana ex situ je založena na udržování organismů a druhů naživu záměrným přesunem jejich propagulí z původního biotopu do lidské péče, zejména řízených podmínek prostředí.

Nebylo by od věci zmínit, že se péče o biotopy cílových druhů ukazuje v konečném výsledku nejen jako nejúčinnější, ale také zdaleka nejlevnější způsob, jak v krajině udržet cílové druhy flóry a fauny.

Čtěte také: Klimatické typy ve třídě

Biosférické rezervace představují konkrétní výstup vědeckého projektu UNESCO Člověk a biosféra (MAB).

Proto byl zpočátku při péči o ně kladen oprávněný důraz na v těchto oblastech prováděný výzkum, avšak postupně se v biosférických rezervacích věnuje zvýšená pozornost ochraně přírody a krajiny, jejich udržitelnému rozvoji a podpůrným činnostem, jako je environmentální výchova, vzdělávání a osvěta.

V květnu 2012 zasáhl požár přibližně 165 hektarů lesa v oblasti Moravské Sahary. Výzkum ukázal, že požár měl pozitivní dopad na obnovu biodiverzity.

Vědci a vědkyně z Lesnické a dřevařské a Agronomické fakulty MENDELU pod vedením Emanuela Kuly se zaměřili na to, jak požár a následné lesnické zásahy ovlivňují společenstva střevlíkovitých brouků v písčitých lesích nacházející se na jihu Moravy.

Zjistili, že požár může vytvářet cenné biotopy, které podporují výskyt vzácných a suchomilných druhů brouků.

Čtěte také: Česká ochrana přírody

V rámci výzkumu odborníci devět let sledovali vývoj střevlíkovitých společenstev po rozsáhlém lesním požáru v roce 2012.

Porovnávali šest různých typů stanovišť, které se lišily intenzitou požáru a typem následného zásahu.

„V našem výzkumu jsme například porovnávali ponechání ploch bez zásahu s intenzivní přípravou půdy pro výsadbu borovice lesní.

Výsledky ukázaly, že požár může vytvářet cenné otevřené biotopy, které podporují výskyt vzácných a suchomilných druhů brouků, zejména pískomilných.

Řízené vypalování mimo vegetační sezónu by tak mohlo být vhodným nástrojem péče o biodiverzitu v otevřených písčitých lesích.

Pískomilné druhy obvykle špatně kolonizují zalesněná stanoviště, což zvyšuje jejich zranitelnost.

Patří mezi ně například střevlíkovití, kteří zahrnují nejen střevlíky, ale i další ekologicky významné rody.

„Mnohé z nich jsou silně vázané na nezarostlé písky, narušené plochy nebo stepi, a v současnosti ubývají v důsledku sukcese a lesnického zahušťování.

Jejich výskyt je často lokálně omezený, některé druhy jsou uvedeny na červených seznamech ohrožených druhů.

Mezi pískomilné střevlíkovité druhy zjištěné ve studii patří například Cymindis macularis, Broscus cephalotes, Harpalus flavescens, Amara fulva nebo Cicindela hybrida, který je též známý jako svižník.

„Poukazujeme na to, že zvýšený zápoj lesních porostů by neměl být vnímán pouze jako známka regenerace, ale také jako potenciální hrozba pro druhovou bohatost a biodiverzitu písčitých stanovišť střední Evropy.

Ne každé zalesnění je z hlediska biodiverzity žádoucí, přirozená regenerace po požáru může být vhodnější než intenzivní příprava půdy,“ upozornil vědec.

Slatiniště (minerotrofní rašeliniště, rostlinná společenstva třídy Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae) mají velký význam pro ochranu biodiverzity a v mnoha oblastech Evropy patří k ohroženým biotopům.

Fytocenocelogické klasifikace slatiništní vegetace se však mezi evropskými zeměmi liší, což komplikuje nejen komunikaci ve vědecké komunitě, ale také ochranu těchto stanovišť na mezinárodní úrovni.

Některé vegetační systémy slatiništní vegetace rozlišují hlavní vegetační jednotky (tj. svazy) na základě fyziognomie porostů a hydrologických faktorů.

Jiné systémy navazující na skandinávskou tradici vymezují svazy podél tzv. „poor-rich“ gradientu (komplexního gradientu pH a minerální bohatosti).

Cílem této práce je vytvořit první pokus o jednotnou klasifikaci slatinišť v Evropě.

Na posledních zachovalých slatiništích v Českém masivu (ČR) jsme se zabývali vztahem vegetace a proměnných prostředí.

Tato studie potvrdila význam poor-rich gradientu pro změnu druhového složení slatiništní vegetace a pro vymezení jednotlivých svazů.

Druhý vegetační gradient souvisel s dostupností makroprvků (fertilitou) a projevoval se nezávisle na pH a minerální bohatosti.

Nezbytnými předpoklady vegetačních syntéz jsou sběr a třídění dat, proto se disertační práce zabývá rovněž těmito metodickými aspekty.

Představena je databáze evropské rašelinné vegetace (European Mire Vegetation Database), která obhahuje několik tisíc dosud nedigitalizovaných fytocenologických snímků.

Dále se zabýváme otázkou, jestli mohou být ve velkoškálových analýzách použity snímky o různé velikosti plochy.

Zápisy o rozměrech 1-25 m² obsahují srovnatelný počet specialistů a dávají obdobné výsledky v ordinančích analýzách.

Proto mohou fyt. snímky o této velikosti být zařazeny do velkoplošných vegetačních syntéz, aniž by způsobily významné zkreslení výsledků (obzvláště přihlédneme-li k jiným možným zdrojů šumu ve fytocenologických datech).

Navrhli jsme klasifikaci slatiništní vegetace v Evropě na základě analýzy fytocenologických snímků.

Použité klasifikační schéma odráží vliv chemismu a geografických (makroklimatických) proměnných na druhové složení společenstev.

Vytvořili jsme formální definice svazů Caricion viridulo-trinervis, Caricion davallianae, Caricion atrofusco-saxatilis, Stygio-Caricion limosae, Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, Saxifrago-Tomentypnion, Narthecion scardici, Caricion stantis, Anagallido tenellae-Juncion bulbosi, Drepanocladion exannulati, Caricion fuscae, Sphagno-Caricion canescentis a Scheuchzerion palustris.

Formální definice pracují s přítomností, absencí a pokryvností sociologických skupin a význačných druhů.

Ekologickou smysluplnost navrženého systému podpořily ordinační metody a metody neřízené klasifikace.

V některých případech celoevropská syntéza poukázala na přítomnost vegetačních typů, které nebyly dosud rozlišovány v národních vegetačních přehledech.

Např. mírně vápnitá třasoviska s hnědými mechy vyskytující se vzácně v Karpatech a okolních oblastech byla identifikována jako společenstva boreálního svazu Stygio-Caricion limosae.

Toto zařazení jsme ověřili srovnáním fytocenologických snímků s materiálem ze severní Evropy (locus classicus svazu Stygio-Caricion limosae).

Makrozbytky naznačují běžný výskyt tohoto vegetačního typu ve střední Evropě v glaciálu a raném holocénu a tedy jeho reliktní povahu.

Během terénního výzkumu byly zjištěny nové lokality reliktních mechů (Meesia triquetra, Pseudocalliergon lycopodioides) a potvrzena lokalita ohroženého suchopýru štíhlého (Eriophorum gracile).

Původní druhy rostlin z české přírody mizí, krajinou se šíří teplomilné a nepůvodní druhy.

tags: #typy #stanovist #zoologie

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce moderní biologií
• Recyklace bioplastů
• Ohrožené rostliny Krkonoš
• Martin Davidov a karpatský oblouk
• Typy a zpracování odpadů z letadel