Ekologické chyby: Příklady z USA a Evropy

Centrum pro studium demokracie a kultury uspořádalo ve spolupráci s pražským Centrem pro ekonomiku a politiku seminář "Ekologické pravdy a mýty", jenž se uskutečnil u příležitosti českého vydání knihy Juliana L. Simona Největší bohatství.

Klimatologie a "vědecký konsenzus"

V rámci klimatologie prý panuje "vědecký konsenzus" o tom, že lidstvo produkuje skleníkové plyny, které způsobují škodlivé globální oteplování. Shodlo se na tom "2 500 největších světových odborníků" sdružených v Mezivládním panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC). Kde se ale představa "vědeckého konsenzu" vlastně vzala? Kdo a s jakým cílem ji vytvořil? Proč je v hysterické mediální kampani jedna z mnoha vědeckých hypotéz vydávána za "prokázanou skutečnost"?

O kriticích IPCC z řad tzv. klimaskeptiků se v českých médiích prakticky nedozvíte. Například podle Jiřího Svobody se nacházíme v teplé části přirozeného klimatického výkyvu. Při podobném výkyvu ve středověku bylo v Česku klima ještě asi o 2 stupně Celsia teplejší než dnes, takže se v Polabí pěstovaly melouny.

Kritika základního dogmatu IPCC

Z českých médií se nedozvíte ani o kritice základního dogmatu, z něhož dnes závěry IPCC vycházejí. Je jím proslulý graf hokejky, vytvořený americkým klimatologem M. E. Mannem. Na vodorovné ose je na něm vynesen čas od 10. století, na svislé ose pak odchylka průměrné teploty na severní polokouli od střední teploty 20. století. Graf vypadá po celé délce jako vodorovná tyč, ale ve 20. století se strmě zvedá nahoru jako čepel hokejky.

Základní logická chyba této úvahy spočívá už v tom, že pouhá korelace dvou jevů je bez důkazů automaticky vydávána za kauzalitu. V roce 2003 kanadští autoři S. McIntyre a R. McKitrick práci profesora Manna přezkoumali a zjistili, že obsahuje celou řadu metodických i věcných chyb. Jejich opravená verze grafu má ve středověku vyšší výchylku než dnes. Uctívači skleníkových plynů to nedokážou vysvětlit.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Podvod v tvrzeních IPCC

V českých médiích se nedočtete ani o tom, že katastrofická tvrzení IPCC jsou založena na podvodu. V červnu 1996 vyšel v americkém deníku Wall Street Journal článek profesora Fredericka Seitze, někdejšího prezidenta americké Akademie věd. Ve zprávě IPCC, která prošla vědeckou oponenturou, si Seitz všiml skoro čtyřiceti dodatečných změn, které recenzenti neautorizovali. Ukázalo se, že editor zprávy, kterým byl americký klimatolog Benjamin Santer, tajně vypustil klíčové sdělení, podle něhož zatím žádná vědecká studie neprokázala, že za klimatickou změnu může produkce skleníkových plynů.

Česká média nám toho ale zatajují mnohem víc. Nedozvíme se z nich, že když v roce 1992 ekologisté a politici připravovali Summit Země v Rio de Janeiru, padesátka odborníků zveřejnila tzv. Prohlášení klimatických vědců. Varovali, že aktivisté se pokoušejí zastavit ekonomický růst drastickými opatřeními bez ohledu na vědeckou nejistotu, která ohledně oteplování panuje.

Navzdory tomu byla v Riu přijata Rámcová úmluva OSN požadující stabilizaci skleníkových plynů, jež v roce 1997 vyústila v Kjótský protokol. Klimaskeptici na to obratem reagovali tzv. Heidelberským apelem, protestujícím proti "iracionální ideologii, pseudovědeckým argumentům a falešným datům".

V roce 1998 vznikla petice vyzývající americkou vládu k odmítnutí Kjótského protokolu, vycházejícího z "vadných předpokladů". Pod záštitou Oregonského vědeckého institutu ji zorganizoval zmíněný profesor Seitz. "Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že lidské uvolňování skleníkových plynů způsobuje katastrofické oteplování zemského povrchu a změny klimatu," psalo se v tzv. Oregonské petici.

Během prvních šesti týdnů ji podepsalo 15 000 vědců, z toho 2 100 z oblasti klimatologie a příbuzných oborů. Význam Oregonské petice byl tak obrovský, že se ji ekologisté pokusili zdiskreditovat. Připisovali do ní jména celebrit typu Spice Girls či herců ze seriálu M.A.S.H., která pak s hlasitým křikem "objevovali" jako důkaz, že jde o podvod. Organizátoři proto museli všechny podpisy zpětně ověřovat.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Profesor Seitz o petici řekl: "Mlčící většina vědecké komunity promluvila proti podvodu politiků a médií o katastrofálním oteplování. Klimatolog Fred Singer zdůrazňuje, že žádný vědecký konsenzus o oteplování neexistuje. Jde o záměrně vytvořený mediální mýtus."

Singer spočítal, že IPCC má 2 100 členů. Zjistil, že většina z nich nejsou klimatologové, ale sociální vědci, ekonomové, političtí experti, vládní funkcionáři a PR specialisté. "Vědecké zprávy" IPCC ve skutečnosti sestavuje jen asi 80 autorů a i mezi samotnými členy IPCC je řada těch, kteří nesouhlasí s "konsenzem".

Spisovatel Michael Crichton v lednu 2003 upozornil, že konsenzus ve vědě je už z podstaty věci nesmysl. Vědci se jím zaštiťují jen v případě, že jejich poznatky nemají dostatečně pevný základ. Ve vědě totiž neplatí demokracie; přírodní zákony nelze odhlasovat. Konsenzus je záležitostí politiky.

Klimatolog Fred Singer k tomu dodává, že ve vědě na rozdíl od politiky není důležitá vůle většiny, ale jen fakta, která se dají ověřit. Rozhoduje tu pozorování, které teorii buď potvrdí, nebo vyvrátí. "Představa, že lidé významně přispívají ke globálnímu oteplování, je nejmasivnějším zneužitím vědy, jaké jsem kdy viděl," říká prezident Americké mineralogické společnosti Malcolm Ross.

Do propagace teorie oteplování se už investovalo příliš mnoho a spousta lidí z ní žije. Oficiální proud klimatologie dostává na výzkum oteplování obrovské sumy peněz. Jen americká vláda do něj každý rok pumpuje dvě miliardy dolarů. Kdyby se ukázalo, že žádná katastrofa nehrozí, zdroje by vyschly.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Únik ropy v Mexickém zálivu (2010)

Kauza kolem úniku ropy do Mexického zálivu v roce 2010 zřejmě definitivně končí. Britská ropná společnost BP se totiž dohodla s americkými úřady, že zaplatí za urovnání škod 18,7 miliardy dolarů (zhruba 460 miliard korun). Podle amerického ministerstva spravedlnosti jde o největší dohodu o urovnání, jaká byla s jednotlivým podnikem v USA kdy uzavřena.

V dubnu 2010 explodovala ropná plošina BP Deepwater Horizon v Mexickém zálivu. Katastrofa se stala nejzávažnější v historii USA - zahynulo při ní 11 lidí a do moře uniklo pět milionů barelů ropy. Havárie v oblasti ochromila rybolov a turistický ruch a způsobila vážné ekologické škody.

V roce 2011 BP oznámila, že v rámci dohody s americkým ministerstvem spravedlnosti zaplatí pokutu a přiznala trestní odpovědnost. BP měla dohodnutou částku uhradit během 18 let. Většina peněz má být využita na projekty pro ekologickou a hospodářskou obnovu v oblasti Mexického zálivu.

Problémy s plastovým odpadem

Špatné nakládání s plastovým odpadem má nepříznivé účinky na životní prostředí. Na začátku roku 2019 vyvezla EU měsíčně přibližně 150 000 tun plastového odpadu. Toto číslo bylo v letech 2015 a 2016 přibližně dvakrát vyšší - až 300 000 tun měsíčně, když vývoz směřoval především do Číny a Hongkongu.

Zákaz dovozů do Číny (2018) byl důvodem snížení a přesunu vývozu plastového odpadu do jiných zemí v Asii. Špatné nakládání s plastovým odpadem má nepříznivé účinky na životní prostředí a klima, vznikají ložiska plastů a mikroplastů, které se objevují na souši a v řekách a oceánech po celém světě.

Na celosvětové úrovni bylo recyklováno méně než 10 % z přibližně 6 300 milionů tun plastového odpadu vyprodukovaného v letech 1950 až 2015. Více než 60 % plastu, který byl kdy vyroben (od roku 1950), je na skládkách nebo v přírodě, včetně oceánů. Podle odhadů OSN je každý rok do oběhu uváděno do oběhu až 5 bilionů plastových sáčků.

Více než polovina všech plastů jde do spotřebních výrobků, zejména obalů pro jedno použití a 99 procent plastu je vyrobeno z fosilních paliv.

Zatímco změna koncentrace CO2 v atmosféře o jediné ppm přivádí davové šílenství a EU již přijala závazek uhlíkové neutrality do r. 2050, stejně důležitý problém s odpady se jako kostlivec zamyká do skříně, aby v EU nikoho neděsil.

Zkreslené klimatické studie

Druhá nejcitovanější klimatická studie loňska, publikovaná pod názvem Ekonomické závazky změny klimatu, obsahovala zásadní chyby. Podle výzkumníků z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatických změn by se bez výrazných opatření globální ekonomická výkonnost do konce století snížila téměř o 62 procent oproti roku 2015.

Při ověřování se ukázalo, že v datech za Uzbekistán z druhé poloviny 90. let minulého století byly použity nesprávné hodnoty. Ekonomové ze Stanfordu dospěli k závěru, že pokud se z datových podkladů odstraní zkreslené údaje za Uzbekistán a upraví se statistická nejistota, výsledek je de facto v souladu s předchozími studiemi, které zkoumaly vliv změny klimatu na ekonomickou výkonnost.

Pokud bychom zohlednili regionální HDP na Slovensku, došlo by rovněž ke zkreslení údajů. Jestliže má firma sídlo v Bratislavě, ale výrobní pobočky na středním či východním Slovensku, její ekonomický výkon se regionálně započítává do HDP Bratislavy.

Vodní pára a skleníkový efekt

Pokud člověk není odborníkem či alespoň nadšencem do podmořské geologie, jméno Tonga mu pravděpodobně příliš neřekne. Jde o podmořskou sopku v Tichém oceánu, která naposledy vybuchla v lednu 2022. Případ Tongy má však jedno významné specifikum. Vodní pára patří k nejúčinnějším skleníkovým plynům. Na skleníkovém efektu se podílí přibližně dvěma třetinami.

Na národní i mezinárodní úrovni již několik soudů rozhodlo, že soukromé firmy či vlády některých států mají povinnost buď se zdržet jednání vedoucího k vypouštění emisí (v případě firem například kauza Shell vs.

Česká politická pravice a "zelená" politika

Česká politická pravice - konzervativní i liberální - potřebuje mít svou „zelenou“ politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a dirigistickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských zájmů, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka.

Anglicky se ochrana přírody řekne nature conservation. První národní park v USA i ve světě (Yellowstone) založil v roce 1872 republikánský prezident Ulysses Grant.

Politikem, který ve Spojených státech prosadil nejvíc národních parků a rezervací (o celkové rozloze zahrnující desetinu území USA), byl Theodore Roosevelt, republikánský prezident (1901-1909) a jeden z největších státníků amerických dějin.

Roosevelt nebyl idealistický snílek. Byl to lovec, úspěšný válečník, otec moderní teorie prosazování národních zájmů i silou. O sedmdesát let později na Roosevelta navázal republikánský prezident Richard Nixon (­1969-­1974).

Proces posuzování vlivu investic na životní prostředí, dnes známý jako EIA (Environmental Impact Assessment), má původ právě v jeho regulacích.

Realitou dneška je, že mezi environmentalisty - a to slovo nemyslím jako nadávku - a mezi pravicí v naší zemi neexistuje příliš produktivní dialog. Začněme nejprve u sebe. Náš problém pramení z příliš exaltovaného liberalismu jako základní identity české pravice po roce 1989.

Dominantně žije z grantů, a ty často vypisují instituce, které řídí politici. S tím souvisí i problém tzv. zeleného byznysu.

V Bruselu, centru evropské normotvorby, se to jimi jen hemží a jejich vliv na utváření legislativy je ohromný. Zelenou regulaci, která může mít smysl, pokud zachová možnost volby a konkurenční prostředí na trhu, totiž zásadně ovlivňují směrem k exkluzivním řešením. Příkladem budiž nedávné vyloučení jaderné energetiky z čistých bezemisních zdrojů v taxonomii udržitelných financí.

Co dělat?

Klasikova otázka zní: Co dělat? Co dělat v průmyslové zemi, jejíž energetika je historicky postavena na spotřebě fosilních paliv, a je tudíž v úsilí o dekarbonizaci znevýhodněna? Co dělat v zemi, která díky poloze na „střeše Evropy“ nemá velké zásoby vody a trpí suchem?

V energetice doba uhelná skončila, zásoby v Evropě docházejí. Pokud jde o ropu a plyn, jsme závislí na dovozu. Sázka na plyn znamená prohloubení závislosti na Rusku. Vodních toků je málo, osázet celou zemi biomasou nemůžeme, vítr a slunce jsou nestabilní.

V dopravě jsme klíčovou tranzitní zemí uprostřed Evropy. Jde o to mít vyvážený mix, který nebude omezovat lidskou svobodu, ale vezme ohled na životní prostředí. Elektromobilita má smysl ve městech, v hromadné dopravě, ve službách. V nákladní i osobní dopravě na velké vzdálenosti je třeba víc výkonů přesouvat na železnice. Tady se bohužel u nás neudělalo skoro nic.

Jako průmyslová, hustě zalidněná země potřebujeme vzít vážně transformaci k oběhovému hospodářství. Tuny plastů, které směřují k likvidaci do zahraničí, nejsou řešení, protože Čína je už brzy přestane odebírat, a spalování není všespásné.

V zemědělství, lesnictví a v utváření krajiny musíme lépe hospodařit s vodou a půdou. Znamená to šetrněji zacházet s chemickými produkty a antibio­tiky, provádět pozemkové úpravy, vodu více zadržovat v krajině v menším i větším měřítku, chránit biodiverzitu a lesy udržovat v pestřejší druhové skladbě.

Velký dluh máme v ozeleňování měst, která se v létě stávají tepelnými ostrovy, v nichž je bez energeticky náročné klimatizace obtížné spát i pracovat. Neměli bychom se bránit vědě a inovacím, jako je genetická modifikace plodin.

Je zřejmé, že všechny tyto změny nebudou zadarmo. Evropská unie v prosinci 2019 jednohlasně (s částečnou výjimkou Polska) schválila tzv. Zelený úděl (Green Deal ), rámcový program, jehož hlavním cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050.

Úkolem pro budoucnost je proto využít finančních prostředků (pro ČR to je téměř jeden bilion Kč v příštích sedmi letech) k tomu, abychom výše zmíněný handicap obrátili ve výhodu. Zelený úděl je proto třeba uchopit.

tags: #usa #ekologické #chyby #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti ekologických zdicích prvků
• Definice a základní pojmy průmyslové ekologie
• Kompostování krok za krokem
• Prací prášky a životní prostředí
• Emise kotle