Vaněk Miroslav: Proměny vztahu k přírodě a informace o životním prostředí v lokální politice

Když se na podzim 1989 v tehdejším Československu hroutil komunistický režim, nezaznívaly hlasy po jeho svržení unisono. A stejně tak nebylo jediným důvodem, kvůli kterému tehdy lidé vyšli do ulic, pobouření nad násilným rozehnáním studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze.

V severních Čechách, kde jsem tehdy žil, stejně jako na Slezsku, či severní Moravě, jak se tehdy říkalo, byl hybatelem dění ještě jeden, dnes dominující interpretací tehdejších událostí vytlačovaný, motiv: nespokojenost s ekologickou situací v těchto regionech a s tím spojená starost nejenom o vlastní zdraví, ale i o životní prostředí obecně.

V Karviné, Třinci a Ostravě, těchto průmyslových centrech české části Těšínského Slezska, stejně jako v Teplicích a Ústí nad Labem v severních Čechách tehdy lidé demonstrovali také - a někteří dokonce především - za citlivější přístup k životnímu prostředí (srov. Kilburn, Vaněk 2004; Vaněk 1998, 1999, 2004). Nedílnou součástí těchto protikomunistických demonstrací nebyly jen transparenty odsuzující vládu jedné strany, ale i obličejové roušky, jimiž demonstranti tehdy zviditelňovali to, co bylo již několik týdnů ve vzduchu: smog toxických látek, které až stonásobně překračovaly tehdejší hygienickou normu.

Na Karvinsku se ekologie udržela jako jedno z hlavních témat na titulních stránkách regionálních novin až do poloviny následujícího roku. Během dalších měsíců se o životním prostředí diskutovalo ještě v souvislosti s projektem výstavby koksovny, která byla za minulého režimu, už v 80.letech, naplánovaná ve Stonavě. Přesto však téma životního prostředí z lokální politiky nezmizelo úplně. Potkal ho podobný osud jako jiná témata, která na podzim 1989 tvořila součást požadavků demonstrantů: z transparentů, náměstí, hospod a novinových stránek se přesunula do pracovní agendy "vlády odborníků".

V tomto textu se zabývám právě praxí komunální politiky a jejím přístupem k životnímu prostředí. Pro Stonavu, obec, o které bude řeč, jde o téma centrální. Stonavu najdeme uprostřed trojúhelníku měst Karviná, Havířov a Český Těšín, jen dva tři kilometry od českopolské hranice, posazenou na ložisku černého uhlí a obklopenou těžebními věžemi tří dolů, které těží na jejím katastru. Podle územního plánu platného do r. 1990 měla prakticky celá obec padnout za oběť těžbě. Toto rozhodnutí se podařilo po r. 1990 zvrátit, což se stalo centrálním sebelegitimizujícím vyprávěním nového obecního zastupitelstva, které řídí obec v takřka nezměněné podobě od r. 1990. Stonavou a šířeji celým Těšínskem se systematicky zabývám od r. 2001.

Čtěte také: Fond ohrožených dětí: Vývoj a aktivity

Na následujících stránkách se pokusím ukázat, jak se toto rozdělení Stonavanů na místní a příchozí projevuje v politickém životě obce a jak ho ovlivňuje. Chci se zaměřit především na představení Stonavy jako hornické obce, jejíž život, komunální politiku nevyjímaje, je okolní těžbou černého uhlí výrazně ovlivňován. Můj výzkum ve Stonavě stojí a padá s paní Vendulkovou. Když jsem před lety do Stonavy přijížděl, přijížděla tam i ona. Přestože pro mě nikdy nebyla oním klíčovým informátorem, který by mě aktivně uváděl do terénu, alespoň pokud jde o má dříve studovaná témata, nebyl její vliv na můj výzkum i z něj vzniklé texty zanedbatelný.

Byla mi bytnou, partnerem k rozhovorům, tím, kdo mě při mých přerušovaných pobytech v obci vždy první informoval "co je nového". A také tím, kdo mnohým Stonavanům (a občas i mně) činil mou přítomnost v obci snáze srozumitelnou. Nyní, když jsem svůj výzkum ukončil a pomalu se přesouvám (geograficky i tematicky) jinam, Stonavu opouští i ona. Tenkrát, na jaře 2001, se rozhodla, že se po smrti manžela přestěhuje z města zpět do domu svých prarodičů, kde vyrůstala.

Pro paní Vendulkovou, její děti i členy její širší rodiny, do které se počítám i já, představoval tento dům vše, co si člověk může asociovat s létem, časem a krajinou dětství: bezstarostnost, hojnost a bezpečí, přítomnost rodiny, bezčasí. Stěhovala se především zpět. Nebo lépe, zpět a pryč. Zpět do domu (a do obce), kde se dříve cítila doma, a pryč z domu (a města), kde se již doma po smrti svého manžela cítit nemohla - nebo alespoň nechtěla. Do Stonavy ale nepřijížděla jenom uniknout, stěhovala se sem také, aby - přinejmenším viděno dnešní retrospektivní optikou - bojovala.

Původně jen s poznáním, že Stonava není pouze tím místem, kterým se zdá být - a vlastně stále mnohdy i je - během letních měsíců. Později se začala potýkat také s rekonstrukcí domu, kterého se během posledního čtvrt století žádná zásadnější rekonstrukce nedotkla, a začala také bojovat o to, aby ji její noví sousedé začali uznávat. Tehdy v roce 2001 byla Stonava na vrcholu. "Obec, která se měla stát černým jezerem," jak až dokonce roku 2005 hlásal titulek na webových stránkách Stonavy, měla být podle plánů z konce 80. let 20. století po vytěžení poslední tuny uhlí zatopena a na březích nově vzniklého jezera měla vzniknout rekreační zóna pro obyvatele nedaleké Karviné, Českého Těšína a Havířova.

S nástupem nové politické reprezentace po komunálních volbách v roce 1990 se obecnímu zastupitelstvu podařilo tyto plány zvrátit. Do Stonavy začaly proudit z okolních dolů peníze a obec byla nakonec v roce 2000 vyhlášena jako třetí v celostátní soutěži "Vesnice roku", organizované Ministerstvem pro místní rozvoj v rámci Programu obnovy venkova. Nyní, po šesti letech, se představa, že ve Stonavě další domy už nepadnou za oběť důlním škodám, vytrácí. Stonavané opakovaně zažívají důlní otřesy a pozorují poklesy půdy. Na jaře 2005 nakonec Doly oznamují opětovné zahájení těžby na území Stonavy.

Čtěte také: Spolehlivý partner v odpadovém hospodářství

Paní Vendulková již zrekonstruovaný dům prodává a ze Stonavy se stěhuje. "Začátkem června [2005] mi přišel tento dopis," říká paní Vendulková a ukazuje na hlavičkový papír Obvodního báňského úřadu v Ostravě s datem 8. 6. 2005. Dopis nadepsaný jako "Oznámení o zahájení řízení a konání místního šetření o povolení hornické činnosti" má jen pár odstavců a dvě hlavní sdělení. Za prvé, Ostravsko-karvinské doly (OKD) podaly 3. 6. 2005 k Báňskému úřadu žádost "o povolení hornic-ké činnosti dobývání porubu", který se nachází v prostoru obce Stonava. A za druhé, za účelem projednání této žádosti Obvodní báňský úřad stanoví na 28. 6. 2005, 8:30 hod., místní šetření, kde jeho účastníci mohou nejpozději uplatnit své stanovisko nebo námitky.

Paní Vendulková se pomalu snaží rekapitulovat běh událostí, z nichž část jsem se dozvěděl už dříve. Tenkrát, když se stěhovala do Stonavy, tenkrát zde byl útlum těžby. To se vědělo: z tisku, od sousedů, kteří na šachtách pracovali, i z vyjádření Důlních škod, organizace, jež finančně odškodňuje všechny občany, kteří v souvislosti s těžbou uhlí pod Stonavou došli materiální újmy. Taková byla tedy situace na jaře roku 2001. O čtyři roky později, začátkem léta 2005, se Stonavou nese čím dál konkrétnější zpráva o tom, že Doly chtějí na jejím území obnovit těžbu.

Obecní úřad svolává "nějaké schůzky" s občany, o kterých se paní Vendulková, která oficiální obecní informační kanály nesleduje, dozví jen z doslechu. První konkrétní informaci dostává, až když ji asi tři týdny před obdržením onoho dopisu navštíví pracovníci Dolu. Potvrzují, že Důl opravdu uvažuje o rozšíření těžby, na donesené mapě ukazují, kudy přesně těžba povede, a vysvětlují, jaký by tento krok mohl mít pro dům paní Vendulkové případné následky. O pár týdnů později přichází již zmiňovaný dopis a koncem června se koná schůzka občanů, kterých se otevření nového porubu dotkne, se zástupci Báňského úřadu, státní správy a především Dolů.

Druhý dopis, který paní Vendulkové v této souvislosti přišel, bylo Rozhodnutí. Dopis, ze kterého se dozvěděla, že těžba bude opravdu zahájena, a že pokud s tím nesouhlasí, může se do patnácti dnů odvolat. To také hned udělá a ihned se, jak říká, "rozbíhá mašinérie": návštěvy zástupců Dolů, telefonáty, přemlouvání, vysvětlování. Zprvu ještě netuší, že je spolu se sousedem - v obci považovaném za samorostlého podivína, od kterého je prý lépe se držet dál - jediná z postižených, kdo s obnovením těžby odmítl souhlasit. Sedá na kolo, objíždí pár známých sousedů, o kterých ví, že se jich to také týká.

Přestože paní Vendulková v tomto pokusu o mobilizaci svých sousedů neuspěla, neznamená to, že by neuspěla vůbec. Kromě určité pověsti buřiče dosáhla toho, že s ní Doly začaly jednat. Doly jí vysvětlují, že její odvolání těžbu nezastaví, ale pouze na pár měsíců zdrží; a zároveň jí nabízejí novou dohodu o vypořádání důlních škod, podle které má nárok na úhradu 100 % ceny zničeného majetku.

Čtěte také: Odborný časopis Silniční obzor

Vyprávění, které jsem se zde pokusil zprostředkovat, neodkazuje pouze na individuální porozumění událostem, ve kterých se paní Vendulková ocitla, a na individuální způsob, jímž se pokusila s celou situací vyrovnat. Abychom porozuměli tomu, co se ve Stonavě stalo, podíváme se nyní na tento příběh jako na příklad toho, jak se dělá politika ve Stonavě. Domnívám se, že neúspěchu paní Vendulkové, a snad i politickému neúspěchu tématu životního prostředí obecněji, porozumíme jen skrze studium toho, jak se politická moc vytváří a jak je uskutečňována v konkrétní politické praxi.

Proti vyprávění a popisu situace, jaký nacházíme u paní Vendulkové, lze postavit pohled členů obecního zastupitelstva - hrdinů vyprávění "o záchraně". Bylo to někdy na podzim 2001, časně z rána jsem vyjížděl z Prahy do Stonavy. Na rádiu jsem měl naladěnou jednu z celostátních zpravodajských stanic, když mě z mžourání na dálnici vyrušil moderátorův hlas oznamující, že následující zpravodajský příspěvek bude o "Stonavě, na Karvinsku označované jako Kuvajt severní Moravy". Následoval asi dvouminutový vstup zprostředkující Příběh o záchraně Stonavy. Vyprávění, které vyvrcholilo vysokým umístěním v celostátní soutěži Obec roku v době, kdy se do obce stěhuje i paní Vendulková.

Obraz Stonavy, který byl v tomto vstupu nabídnut a který nalézáme stejně tak v regionálních médiích, jako v materiálech vydávaných samotnou obcí, je až zoufale jednotvárný. Tento příběh se však zdá být v ostrém kontrastu k tomu, co jsme se dozvěděli od paní Vendulkové. Podstata příběhu "O záchraně" totiž nespočívá tolik v samotném rozvoji obce, ve zlepšování infrastruktury, nové kanalizaci, zřízení obecního televizního okruhu, ve výrazných finančních příspěvcích, jimiž obec dotuje ozdravné pobyty svých občanů ve Vysokých Tatrách.

Jistě, všechny tyto aktivity zviditelňují a demonstrují skutečnost, že Stonava stále existuje a že život je zde jiný - kvalitnější, lepší - než jinde. Ale to samo o sobě není tím, co tomuto příběhu dává onu přitažlivost. Příběh o záchraně stojí na něčem jiném: na skutečnosti/vyprávění/informaci, že se obecnímu zastupitelstvu podařilo prosadit omezení, de facto však zastavení těžby pod obydlenými částmi obce. A právě tento jemný rozdíl mezi těžbou na katastru a těžbou pod domy je tím, co stojí u zrodu popisovaného konfliktu a nepochopení.

Obec, zdá se, hraje dvojí hru. Jednu s občany - pod Stonavou se netěží -, druhou se šachtami - pod Stonavou se, za určitých podmínek, těžit může. Tato strategie prezentování dvou různých příběhů dvěma různým okruhům posluchačů je něčím, s čím se v sociální praxi setkáváme docela často. Nicméně sama skutečnost, že spolu soupeří dvě různé interpretace toho, co se pod Stonavou děje, ještě neznamená, že jedna je pravdivá a druhá lživá. Pravdivost, jak uvidíme dále, totiž není nutně tím nejlepším kritériem, podle něhož bychom měli k jednotlivým podáním přistupovat. Vyprávění paní Vendulkové nám zprostředkovalo vhled do mechanismů vyjednávání šachty s občany.

Takto popisuje ve zkratce situaci jeden z obecních zastupitelů, který je ve své funkci již od 90. let:
"Teď se celá těžba uhlí řídí tvorbou výhledů na určité období, kde si prostě těžební organizace přijde s maximalistickým požadavkem, nad tím se potom zamýšlíme my [tj. obecní zastupitelstvo, J. G.] a snažíme se najít jakýsi kompromis."
Asymetrie mocenských postavení stejně jako to, kdo vyvíjí aktivitu jako první, je zřejmá: je to obec, kdo reaguje na požadavky šachty. Tyto požadavky, hodnocené jako maximalistické, jsou následně regulovány.

Tabulka: Chronologie událostí ve Stonavě v kontextu těžby a životního prostředí

Prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D. je český historik, zabývá se moderními českými dějinami. Titul Ph.D. získal na filosofické fakultě v Olomouci a posléze ještě doc. na FF UK. Také vystudoval historii - český jazyk, pedagogiku a psychologii a první stupeň ZŠ, to vše na pedagogické fakultě v Plzni. Dnes je vedoucím Pracoviště orální historie a soudobých dějin na Fakultě humanitních studií (UK) a také vedoucí Centra orální historie v rámci ústavu pro soudobé dějiny. Jeho třetí zaměstnání je v Ústavu pro soudobé dějiny, kde je odborným pracovníkem.

tags: #vanek #miroslav #porobeni #prirody #informace

Oblíbené příspěvky:

• Biologie a ekologie pro učiliště
• Pohlcení města přírodou: Časový odhad
• Příčiny znečišťování ovzduší
• Třídění objemného odpadu
• Dopad na Životní Prostředí při Obnově Poutních Cest