Variabilita živé přírody vs. umělých artefaktů: Rozdíly

Úsilí o nalezení odpovědi na otázku co/kdo je člověk? je jednou z ústředních a výchozích snah teoretického myšlení. Toto vymezení je totiž klíčem k veškerému tázání filosofie, vědy i teologie. Hledání univerzální definice sledovalo dvě cesty. Jednou je snaha odhalit všeobecně platné charakteristiky (a hodnoty) abstraktní „obecné“ lidskosti, druhá postupuje zdůrazněním individuality (originality) lidské bytosti. Obě předpokládají zásadní odlišnost lidského a mimolidského (přírodního) bytí, oběma potenciálně hrozí pád do pasti totalitarismu při použití.

Modernizované biologické inspirace jsou samy diskursem. Na jedné straně stojí „fuzzy“ pohled ekologický (s rozplýváním jistoty chápání živého jedince jako skutečného jedince - wood wide web atp.). Druhá strana je více tradicionalistická (návrat k Descartovi) a na živé tvory chtě nechtě pohlíží v mnoha ohledech pohledem, který přikládá na živé bytosti antropomorfní měřítko s axiologickými důsledky. Ona jistota (axiomatičnost) dichotomie člověk - příroda postupně koroduje pod tlakem výsledků i spekulací specializovaných oborů, aniž bychom ovšem získali náhradou jistoty nové.

Snad by cestou bylo i zde zkusit přece jen návrat k trojrozměrnosti systémového přístupu (struktura - funkce - vývoj) pro pokusy o postižení bio-psycho-sociální determinace.

Otázka po zvláštním postavení člověka v moderní filosofické antropologii se již od dob Schelerových soustředí především na srovnání člověka s ostatními živými tvory, resp. na stanovení podstatného rozdílu mezi člověkem a ostatními živočichy. Diskuse o zvláštním postavení člověka se tak točí zejména kolem problému, čím se vlastně člověk odlišuje od ostatních živých tvorů, a zda lze člověku vůbec přiznat nějaké zvláštní vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které by ostatní živočichové neměli.

Ve svém příspěvku bych chtěl konfrontovat odpověď na tuto otázku, jak ji předkládá Yuval Noah Harari ve své knize Homo deus, s klasickými řešeními problému, která v minulém století podali Max Scheler, Arnold Gehlen, Ernst Cassirer nebo Pierre Teilhard de Chardin. Toto srovnání nejenom ukáže, že zmíněná otázka ani po sto letech od vzniku filosofické antropologie neztratila nic ze své naléhavosti a aktuálnosti, ale také, že její klasická řešení mají k této diskusi stále co říci.

Čtěte také: Definice a Význam Variability Druhu

Aristoteles si v aktuálne prebiehajúcej filozofickej diskusii o antropologickej diferencii udržuje pomerne centrálne postavenie. Zdá sa, že jeho spôsob uchopenia tejto témy má ešte stále potenciál prinášať na scénu zaujímavé riešenia viacerých metodologických problémov týkajúcich sa druhového určenia človeka.

Aký je teda odkaz Aristotela ohľadom druhového určenia človeka? Čo je diferenčnou vlastnosťou nášho druhu a k akému všeobecnejšiemu celku sa táto diferenčná vlastnosť viaže? Vo svojom príspevku sa pokúsim zodpovedať vyššie položené otázky a zároveň ukázať, že pri objasnení kontextu Aristotelom poskytnutých definícií nášho druhu sa môže ukázať komplexnosť Aristotelovho návrhu, ktorá podľa mňa v textoch Boyle-a zaniká.

Ukážem, že v Aristotelovom formulovaných definíciách človeka sa nám zachovala dvojica vhodných kandidátov na diferenčnú vlastnosť. Sú nimi racionalita a vyššia miera politickosti. V prípade prvej definície nášho druhu teda Aristoteles explanačne vyberá z animality pomocou racionality. V druhom prípade vyberá z politickej formy animality pomocou vlastnosti, ktorú označuje frázou vyššia miera (politickosti).

To, co do jisté míry odlišuje lidského jedince od zástupců zvířecí říše, je mimo jiného sebevražedné jednání ve smyslu vědomé percepce sebe sama, uvědomění si konečnosti vlastního života a možnosti si smrt sám přivodit. Přestože pasivní formy suicidia lze zaznamenat i u zvířat ve smyslu podvolení se smrti v případě existenční nepřízně či fatálního poranění, sebevraždu a rozvažování o ní lze považovat za významně lidskou.

Myšlenky na smrt a konečnost života jsou výhradní výsadou člověka, jsou mu vlastní, a nejenom za konkrétních vyhrocených životních situací, ale i v průběhu nekonfliktní existence a na pozadí stabilního životního zázemí se jimi zabývají lidé nejrůznějších věkových skupin, sociálního postavení, národnosti a vyznání.

Čtěte také: Vliv prostředí na papoušky v zajetí

Při snaze pochopit (nejen) současného člověka nemůžeme sociální konstruktivismus a esencialismus jednoduše postavit proti sobě. Na obou „něco je“, avšak jeden s druhým nepočítá. Sociologie, věda o lidském družení (sociale) a sdílení (commune) a implikacích těchto procesů, postupem času napříč paradigmaty (alespoň v nějaké dimenzi) jen těžko představitelná právě bez sociálního konstruktivismu, v současnosti výrazně tíhne k analytické dekonstrukci mocenských východisek lidského soužití, sdružování a sdílení.

Naturalismus je program, který povstal na základě úspěchu moderní vědy, zejména fyziky, při popisu přírody a využívání jejích dějů pro potřeby člověka. Důležitou částí tohoto programu se stala snaha vysvětlit lidské chování a jeho motivace na základě přírodních faktorů, respektive popis mentálních úkonů prostředky fyziky a chemie. Takový projekt ovšem vychází ze skutečnosti, že lidé sebe sama a okolní svět vnímají právě prizmatem duality, která má být překonána.

Obyvatelé Západu v moderní době pojmenovávají tuto dualitu jako vztah přírody a kultury. Příroda znamená v první řadě veškerý svět mimo člověka a jím vytvořené artefakty. Dělení na kulturu jako prostor svobody a přírodu jako prostor nutnosti se nekomplikuje jen nástupem postmodernismu v humanitních naukách, ale také v biologii.

Čtěte také: Ekologická Variabilita a Mykorhiza

tags: #variabilita #živé #přírody #vs #umělých #artefaktů

Oblíbené příspěvky:

• Půda v záplavových oblastech
• Návod: Přístřešek pro kompost
• Vývoj ochrany přírody v Československu
• Královský odpočinek v přírodě
• Informace o Lokalite N2