Československo i Polsko zaplatily za průmyslový rozvoj vysokou cenu, kterou připomíná výstava „Příroda nezná hranic“. Po druhé světové válce stálo nejen Československo, ale také Polsko před nelehkým úkolem - měly obnovit zničené hospodářství a nastartovat průmyslový rozvoj.
Když se v padesátých letech nad Ostravou, Mostem nebo třeba Katovicemi zatáhlo nebe, nebyl to pak déšť, co lidé očekávali, ale popílek. Kouř z komínů byl symbolem pokroku i prosperity - dokud se neukázalo, že dusil nejen města, ale i obyvatele, kteří v nich žili. Československo a Polsko sdílely po druhé světové válce podobný osud: budovaly socialismus.
Tento „restart“ se netýkal pouze rekonstrukce měst a továren, ale zahrnoval také rozsáhlé plány na rozšíření těžkého průmyslu. Komunistický režim, který se po roce 1948 chopil moci, industrializaci vnímal jako klíčový nástroj budování socialistické společnosti. Nové závody, doly a elektrárny měly demonstrovat sílu nového státu. V té době se však na přírodu a krajinu pohlíželo především jako na prostředky hospodářského růstu.
Ekolog Bedřich Moldan vzpomínal: „Komunisté naprosto zničili venkov. Rozorávání mezí, meliorace, narovnávání řek a kopání kanálů… Čili všechno se začalo strašlivě devastovat.“ Životní prostředí bylo po dlouhou dobu druhořadou otázkou. Poválečné období tak v českém i polském prostředí představovalo nejen éru obnovy a rozvoje, ale i počátek dlouhého zápasu o záchranu krajiny. Ta se stala obětí „pokroku“.
Devastace krajiny a počátky odporu
Jedním z nejvýraznějších ekologických problémů té doby byla kolektivizace venkova spojená s rozoráváním mezí, likvidací remízků a vytvářením rozsáhlých lánů. Z polí mizela rozmanitost, z krajiny život.
Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu
Po srpnové okupaci v roce 1968 se komunistický režim opět pustil do upevňování moci. Omezoval občanské svobody, nabízel ale něco na oplátku - sociální jistoty a plnější obchody. Tato tichá dohoda měla svou cenu: neúprosný tlak na průmyslový růst bez ohledu na následky.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se v Československu začalo o životním prostředí a ekologii mluvit otevřeně. Ochrana přírody se stala jednou z mála legálních cest, jak kritizovat poměry v zemi. Ve svých prohlášeních odborníci i disidenti upozorňovali na dusivé ovzduší, otrávené řeky, měsíční krajinu zničenou těžbou uhlí i na mlčení úřadů o haváriích a zdravotních dopadech průmyslu. Jejich slova začala pronikat i do oficiálních médií - a ekologická kritika se stala nečekaně silnou formou občanského tlaku.
Stejně jako v Polsku i v Československu se téma životního prostředí proměnilo v most mezi disentem a běžnými lidmi.
Ekologické katastrofy a zrod nové citlivosti
Počátek osmdesátých let přinesl dramatické změny i pro přírodu českých hor. Znečištění ovzduší z elektráren a továren se zásadně podepsalo na stavu lesních porostů v Krkonoších a Jizerských horách. Situace byla natolik závažná, že se dotkla i jádra Krkonošského národního parku. Lesy, které ještě na konci sedmdesátých let pokrývaly svahy hor, se během několika let proměnily v rozsáhlé pásy pařezů.
Výstava Příroda nezná hranic aneb Ekologie v Československu a Polsku po roce 1945 představuje české a polské zkušenosti s devastací přírody i její ochranou po druhé světové válce až do 90. let. Na základě svědectví pamětníků z Paměti národa ukazuje proměny vztahu k přírodě v době, kdy se z ekologie stávala věda, a především forma občanské statečnosti. Naše expozice připomíná ekologické katastrofy i zrod nové citlivosti k přírodě, která překračovala hranice státu i režimu.
Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku
Současný výzkum a inovace v ekologii
Vysoké teploty, sucho, nedostatek živin… Klimatické změny ovlivňují také rostliny. Jak se mohou adaptovat, aby přežily v nových podmínkách? Mezinárodní tým pod vedením vědců z Botanického ústavu AV ČR prokázal, že se klonální rostliny mohou přizpůsobit změně klimatu, aniž by změnily svoji DNA. Umožňuje jim to epigenetická paměť.
Výzkumný tým však poprvé na přírodních populacích ukázal, že by evoluce rostlin mohla být zajištěna nejen náhodnými změnami v kódu DNA, jak předpokládá současná evoluční teorie, ale i pomocí epigenetických procesů, kterými rostliny reagují na přírodní podmínky. Epigenetické mechanismy umožňují změny v aktivitě genů a mohou se dědit z generace na generaci bez toho, aniž by rostliny měnily svoji DNA. „Zapínání“ a „vypínání“ určitých genů umožňuje organismům reagovat na měnící se prostředí a ovlivňovat tak jejich růst.
„U náhodných mutací jsou změny v sekvenci DNA řádově tisíckrát pomalejší než změny v epigenomu. Již dříve výzkumníci z Botanického ústavu AV ČR zjistili, že si rostliny jahodníku pamatují přírodní podmínky předchozích generací, což jim umožňuje přežít oproti geneticky totožným rostlinám, kterým byla paměť odstraněna.
V nově publikované studii se výzkumný tým zaměřil na klimatické podmínky od vysokých teplot (jižní Evropa, nížiny) po chladné podmínky Skandinávie (Norsko), dále pak na množství srážek. Vědci tak přímo prokázali, že je klimatem indukovaná paměť podmíněna epigenetickou variabilitou, která je dědičná přes několik generací a přímo ovlivňuje funkci genů potřebných k úspěšnému přežívání zvýšených teplot. Díky této schopnosti dokážou rostliny připravit své potomky na podmínky, které mohou očekávat v průběhu života.
„Tato adaptace je zvlášť pozoruhodná, protože nepotřebuje žádné změny v samotné DNA a je tudíž výrazně rychlejší.
Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí
Czech Envi Thesis a podpora environmentálního vzdělávání
Sedmý ročník soutěže Czech Envi Thesis, který vyvrcholil 26. listopadu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, potvrdil, že zájem studentů o environmentální témata napříč univerzitami v České republice stále roste. V letošním ročníku soutěžilo 54 prací, přičemž o soutěži se během roku podařilo informovat více než 60 000 vysokoškolských studentů.
Ministerstvo životního prostředí soutěž dlouhodobě podporuje. Společenskovědní pohled na ochranu životního prostředí je velmi důležitý, nevystačíme pouze s technickými řešeními. Ty samozřejmě potřebujeme, ale zároveň potřebujeme vědět, jak řešení aplikovat, tak aby byla společensky přijatelná.
Z pěti nejlepších absolventských prací z oblasti životního prostředí vyhrála diplomová práce Anežky Nejedlové z Technická univerzity v Liberci. Práce s názvem Český ráj: krajina mého domova zkoumala fenomén tzv. sense of place (vztah k místu) u žáků 5. tříd žijících v Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Výzkum odhalil, že děti si primárně vytváří vztah ke krajině zejména skrz emoce, prožitky a sociální vazby, nikoli jen přes geografická fakta. Anežka potvrdila, že častější pobyt v přírodě souvisí s vyšší regionální identitou, znalostí míst i vztahem k přírodě. Práce mimo jiné doporučuje výraznější začlenění terénní výuky do primárního vzdělávání.
Na druhé místo zařadila odborná porota práci Víta Ješiny z Vysoké školy ekonomické v Praze. Vít v ní ověřoval teorii dvojí dividendy, která tvrdí, že environmentální daně mohou současně zlepšovat životní prostředí i ekonomický výkon. Výsledky ukazují, že evropské země v praxi skutečně dosahují ekonomické dividendy (růst HDP) i částečné environmentální dividendy (např. zlepšení kvality ovzduší).
Třetí místo obsadil Jiří Korbel z Univerzity Karlovy v Praze s tématem Dilema mezi zvýšením ceny a redukcí rozsahu veřejných služeb na případu pražské veřejné dopravy. Jiří prokázal, že informační intervence výrazně zvyšuje akceptaci vyšší ceny jízdného.
Vybrané finalisty čeká v následujících měsících natáčení podcastu, který se stal nedílnou součástí soutěže a snahy o propagaci výsledků jejich vědeckého počínání a šíření doporučení z prací plynoucích.
Organizátoři již nyní vyzývají studenty, kteří plánují psát závěrečnou práci s environmentálním přesahem, aby se do soutěže v příštím roce přihlásili.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]