Z Luny Matky Přírody: Pochopení a Oslava Ženského Principu

Koncept Matky Přírody je hluboce zakořeněn v lidské historii a kultuře. Představuje ženský aspekt stvoření, plodnost, péči a cykličnost života. Tento článek se zaměří na pochopení tohoto konceptu, jeho propojení s měsíčními cykly a ženským archetypem, a také na rituály a historické souvislosti.

Matka Příroda a Měsíční Cykly

Od pradávna hraje měsíc v životě ženy důležitou roli. Měsíční cyklus na obloze je těsně spjat s měsíčním cyklem v těle každé ženy - s menstruací.

Úplněk

Úplněk je bodem největší měsíční plnosti, vrcholem lunárního měsíce. Je to čas na poděkování, oslavy a tvorbu záměrů. Dopřejte si oslavu v ženském kruhu, nechte si hýčkat, zdobte se, udělejte si manikúru, vezměte si na sebe krásné dlouhé šaty, tancujte, zpívejte a uctívejte krásu svého těla, svojí ženskost a smyslnost.

Až se budete cítit co nejvíce krásná a uvolněná, pusťte se do rituálu poděkování. Zamyslete se nad tím, co se Vám všechno za uplynulý lunární měsíc povedlo, za co všechno jste vděčná. Nezapomeňte poděkovat za lidi, kteří vás podporují a milují a za své zdraví. Poděkovaní říkejte nejlépe nahlas někde v přírodě a dotýkejte se země buď bosýma nohama nebo dlaněmi. Pro "zimní" verzi rituálů, můžete poděkovaní vyslovit před oltářem a potom někde v přírodě jen položit obětinku (třeba bylinky).

Novoluní

Novoluní je příležitost pro celkovou očistu - jak fyzickou, tak mentální. Můžeme si tedy dopřát koupel s mořskou solí (doporučuje se až 1 kg) s aroma olejíčky (třeba růže, geránium). Pro pocit skutečné rituální lázně si zapalte svíčky, zapněte relaxační hudbu a dopřejte si luxus úplného uvolnění. Můžete si taky zapálit suchou šalvěj a nechat se očistit vonným kouřem (šalvěj nepoužívejte v těhotenství ). Potom se zamyslete nad tím, co si všechno přejete do budoucího lunárního měsíce.

Čtěte také: Více o Příhodách matky přírody

Dále můžete si zamyslet nad tím, co vše už chcete nechat odejít ze svého života, co vám již neslouží, sepsat si to na papír, a s poděkováním rituálně spálit v ohni.

Očista Domova

Tento rituál se klasicky provádí na Imbolc (1. února), ale lze ho vykonat kdykoli začínáte mít pocit, že doma je příliš těžká atmosféra. Domov můžete čistit mnoha způsoby. Vyberte si tedy ten, který je Vám nejbližší.

• Vykuřovaní: Vonné byliny, zejména šalvěj, ale můžete udělat i směs (třeba levandule, šalvěj, růže, kadidlovník, myrha) zapálíte nebo nasypete na hořící uhlík a pomocí pírka, vějíře nebo vlastní ruky můžete tento kouř rozprostřít do prostoru (obzvlášť do rohů místností). Během vykuřovaní můžete nahlas říkat, co si přejete v domově mít (např. mír, lásku, prosperitu).
• Očista zvukem: Můžete použít vlastní hlas, chrastítka, tibetské mísy, buben, nebo i jiný hudební nástroj, abyste pročistila prostor zvukovou vibrací.
• Svíčky: Nejlépe je použít bílou svíčku, projděte se po domě a nechte „spálit“ všechno nežádoucí - staré hádky, nepříjemné událostí.

Historický Kontext a Archetyp Velké Matky

Kde se vzala myšlenka kosmické duše (psuche tou cosmou), jak ji nazval Platón? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme se vrátit do doby před 25 000 lety a začít zkoumat obraz Velké matky neboli Velké bohyně od paleolitu, přes civilizace doby bronzové až do naší doby. Obraz Velké matky je kořenem konceptu kosmické duše.

Jedním z největších problémů při chápání tohoto pojetí duše je skutečnost, že po téměř tři tisíce let neměl obraz Boha - stvořitele vesmíru v židovsko-křesťanské civilizaci - ženský rozměr. To znamená, že se ztratilo vše, co obraz Velké matky v dřívějších civilizacích zahrnoval, tedy především pocit, že duch je imanentní neboli přítomný ve fenomenálním světě. Duch začal být postupně definován jako něco mimo svět, něco vzdáleného, transcendentního, něco mimo přírodu a mimo nás samotné. Navíc byl definován jako mužský a otcovský.

Nyní žijeme na konci velké trajektorie, která trvala asi pět milionů let nebo déle a která přinesla postupné odštěpení našeho lidského druhu od matrice přírody a uvědomění si vlastního já či individuality, jakož i vysoce rozvinutého intelektu, tedy všeho toho, co dnes nazýváme lidským vědomím. V tomto procesu jsme však ztratili prastarý pocit účasti na posvátném kosmu.

Čtěte také: Obsah a hodnocení: Příhody matky přírody

Dějiny posledních dvou a půl tisíce let Richard Tarnas vidí jako sérii zrodů, které formovaly západní vědomí a západní civilizaci, ale které zároveň přetrhly náš vztah k přírodě a kosmu. Nyní se pokoušíme o opětovné napojení a znovuobjevujeme ztraceného vědomí, že jsme součástí přírody a vesmíru.

Když jsme našly mnohá zobrazení paleolitické Velké matky na obrovském území sahajícím od Pyrenejí na západě až po jezero Bajkal na východě, věděly jsme, že jsme našly náš počátek. Kniha The Myth of the Goddes vypráví příběh o tom, jak se v průběhu zhruba 20 000 let obraz božstva postupně měnil z bohyně na boha a jak se bůh začal ztotožňovat s duchem a myslí, zatímco bohyně s přírodou, hmotou a tělem. Obraz bohyně začal vzbuzovat strach a postupně byl odmítán a s ním i ženy a každý aspekt ženské hodnoty. Přesto však od řeckých dob byly duše a příroda vždy zobrazovány v ženské podobě.

Nyní, v této klíčové fázi našeho vývoje se však ženský archetyp vrací. Prostřednictvím vizionářských zkušeností, snového a intuitivního vnímání i vědeckého výzkumu se duši vrací místo, které kdysi měla. Stále více si uvědomujeme vzájemné propojení mnoha různých aspektů života a posvátnosti života, Země, hmoty. V důsledku tohoto nového chápání se náš obraz reality a naše vztahy s planetou a mezi sebou navzájem pomalu proměňují.

Po staletí byla duše zakleta. Její hlas byl umlčen a její moudrost odmítána. Krása, půvab a harmonie se z našeho světa vytratily. Nyní se však jako Šípková Růženka probouzí, a to jak v nás, tak v naší kultuře. Co od nás chce? V co doufá? Podle mého názoru chce vztah.

Lidské vědomí se vyvíjelo z hlubokého instinktivního základu, kterému říkáme příroda, nesmírně pomalu. Trvalo miliardy let, než se život na této planetě vyvinul do takové podoby, aby mohlo vzniknout vědomí, jaké máme nyní. Než jsme se zrodili jako lidé, byli jsme zvířaty a rostlinami, skálami a mořem. Byli jsme žhnoucím magmatem zemského jádra, a ještě dlouho předtím hmotou hvězd. Všechny tyto zkušenosti si neseme v buňkách našeho těla.

Čtěte také: Nové recenze knih

Po nesčetná tisíciletí byl potenciál lidského vědomí skryt v přírodě jako semínko zahrabané v zemi. Poté se velmi pomalu začalo oddělovat od přírody, od toho, co Jung nazval „kořenem a oddenkem duše“. Toto oddělení jsme čím dál více prožívali jako stav disharmonie a nesouladu a z něj vzešlo naše současné dualistické, roztříštěné vědomí a strachy a úzkosti, které nás trápí. Ale vzpomínka na jednotu, kterou jsme kdysi poznali, v nás žije dál a projevuje se jako touha po opětovném sjednocení, touha znovu patřit k té větší části.

K tomu, abychom lépe pochopili lidský úděl a znovu se spojili s celkem, jsme si vytvořili nejrůznější mýty. Jak se vědomí vyvíjelo, byly posvátné obrazy pupeční šňůrou, která nás spojovala s kořeny duše. Prvním obrazem, který nás spojoval s těmito kořeny, byla Velká matka. Obraz bohyně měl podobu Velké matky po dobu zhruba 18 000 let v následujících obdobích: paleolitu (40 000-10 000 let př. n. l.), neolitu (10 000-3 500 let př. n. l.) a velkých civilizacích doby bronzové (asi 3 000-1 500 let př. n. l.), tedy obdobích, do kterých jsme nahlédli až v tomto století.

Obraz Velké matky představuje celou instinktivní síť vztahů, kterým říkáme život. Lze si ji představit (jak bylo typické pro tyto epochy) jako transcendentní i imanentní jak mimo formy života, tak v nich. Projevovala se v různých podobách, jež neustále obnovovala v cyklickém, nekonečném procesu. Lidé si ji představovali jako lůno života, velkou síť života, rytmický puls života. Život jediného byl životem veškerého. Měsíc a slunce, hvězdy a souhvězdí, rostliny, stromy, zvířata a lidé byly její děti. Ve své bytosti spojovala tři dimenze: nebe, zemi a podsvětí.

Měsíc jako Symbol Velké Matky

Nejvýznamnější představou spojenou s Velkou matkou byl Měsíc. Měsíc byl světlem zářícím v temnotě; symbolem našeho vlastního lidského vědomí, které touží pochopit tajemství života. Měsíc rodící se z temnoty jako štíhlý srpek byl zobrazovaný jako mladá dívka. Rostl do plnosti jako těhotná žena; opět slábl do temnoty jako stará čarodějnice. Nejstarší záznamy týkající se Měsíce (nalezené v Africe) jsou známy z doby 40 000 let př. n. l.

Na základě pozorování měsíčních fází jsme si vytvořili představu života jako stálého, ale neustále se měnícího a cyklického vzorce smrti a obnovy, který vládl všem aspektům stvoření. Díky tisíciletým zkušenostem jsme začali věřit, že se srpek Měsíce znovu objeví a uvědomovat si, že temnota je časem přechodu mezi starou a novou fází života. Začali jsme toto poznání aplikovat na sebe a věřit, že po smrti budeme vzati zpět do lůna Velké matky a znovu se narodíme stejně jako srpek Měsíce.

Život Velké matky byl věčný jako Měsíc; život zemské vegetace a naše vlastní lidské životy se měnily a ubývaly jako měsíční fáze. Z této dlouhé zkušenosti s měsíčními cykly se vyvinula schopnost představovat si, cítit, myslet, uvažovat, tvořit, tedy nevyčerpatelná tvořivost lidského druhu.

Jeskyně jako Lůno Velké Matky

Dávno předtím, než vznikly malby, které tak obdivujeme, byla nejposvátnějším místem a středobodem života kmene jeskyně. Symbolicky představovala skutečné lůno Velké matky, tajný, skrytý zdroj její regenerační síly. Velká matka zde přiváděla na svět živé a přijímala zde zpět do sebe mrtvé, aby se znovu narodili.

Cesta ke svatyni byla v těchto jeskyních nesmírně obtížná. Šlo o rituál zasvěcení do tajemství Velké matky, který často vyžadoval hodiny zdolávání úzkých průchodů. Představte si, že se těmito útrobami plazíte a plížíte, námahou lapáte po dechu a jediné světlo v naprosté tmě vám poskytují malé lampičky vyrobené z vydlabaných kostí a naplněné zvířecím tukem a jalovcovými větvičkami. Představte si, jak se bojíte, že by toto světlo mohlo zhasnout. A najednou se vynoříte v obrovském jeskynním prostoru.

I dnes, když se člověk pouští na cestu do vzdálených zákoutí jeskyně, často plný strachu z obrovské tmy a obav, že mu zhasne světlo, může cítit to, co cítili lidé v této dávné době. V nejzazších částech jeskyně, často prostoru kupolovitého tvaru obrovském jako katedrála, ale někdy i v úzkých chodbách připomínajících útroby, se nám dodnes zachovala dávná velkolepá zobrazení zvířat. Tato zvířata představovala kypící život Velké matky, na němž závisel náš život.

Labyrint a spirála se v této rané době staly symboly cesty spojující tento svět s neviditelnou dimenzí lůna Velké Matky. Jsou důkazem, že již v této dávné době jsme si uvědomovali dvě dimenze zkušenosti, tj. viditelný a neviditelný svět.

Proměny Velké Matky v Paleolitu a Neolitu

V období mezi lety 25 000 a 5 000 př. n. l. se obraz Velké matky začíná vyvíjet do tří specifických představ. Jednak měla podobu nebe a jejím zhmotněním byl pták. Lidé si ji také představovali jako zemi a jejím zhmotněním bylo zvíře - zejména lvice a levhart, ale také mnoho menších zvířat, jako laň, prase, dokonce i ježek. Dále měla podobu vody země: vod, které jí padají z prsou představovanými mraky, a vod podsvětí vyvěrajících zpod země. Symbolem vod Velké matky je had, tedy ztělesnění síly života se znovu obnovovat.

O tisíce let později má Velká matka stále tytéž základní podoby, jen je stejně jako celá mytologie ženského principu více ztotožňovaná s Matkou všeho. Protože byla přítomná neboli imanentní ve všech formách života, byla přístupná lidským bytostem. Lidé se naučili věnovat pozornost neobvyklým znamením nebo událostem; dívat se a naslouchat nad rámec běžné životní zkušenosti; všímat si souvislostí a vyvozovat analogie, rozvíjet svou intuici a představivost. Jeskyně, oblé vrcholky hor, háje nebo hluboké přírodní štěrbiny v zemi byly považovány za dějiště šamanských rituálů a staly se jimi. Voda, skály, stromy, rostliny, zvířata a ptáci byli vnímány jako živé nadpřirozené bytosti. Lidé k nim mohli promlouvat a naslouchat jejich poselstvím.

Velká matka však byla také neviditelným místem nebo dimenzí, do které se dalo dostat pouze spletitou stezkou mezi tímto světem a zdrojem, tedy světem lůna. Kdosi vytesal postavu (asi 4 500 let př. n. l.) s obličejem otočeným do stěny, aby se mohl dívat do posvátného prostoru Velké matky.

Neolit je dobou, kdy se rozvinulo zemědělství a chov zvířat. Lidé v této době starou mytologii Měsíce spojovali s cyklem pěstování plodin, kdy světlé a tmavé fáze Měsíce vnímali v souvislosti s úrodnými a neúrodnými fázemi ročních období. Neviditelné semeno zasazené v temnotě zemského lůna se stalo viditelným jako zelené výhonky obilí a poté jako úroda, která byla sklizena a přeměněna v potravu prací mužů a žen.

Velká matka byla uctívána v celém neolitickém světě. Všechno, co pocházelo ze země, ať už to byl kámen nebo pramen, strom nebo ovoce, obilí nebo bylina, bylo posvátné, protože v sobě neslo život Velké matky, kterým živila své děti. Některé z pozoruhodných chrámů, které lidé postavili v této době, se nám dochovaly do dnes: Stonehenge, Avebury a Silbury Hill v jižní Anglii, New Grange v Irsku, Carnac v Bretani, Hypogeum a chrámy na Maltě byly jedny z nejposvátnějších míst této starověké doby. Jejich konstrukce a význam však ještě zdaleka nebyly plně pochopeny, protože moderní mysl není schopna vnímat přírodu stejným způsobem.

Největší obřad roku byl sňatek mezi nebem a zemí, který mohl být zažíván jako sňatek mezi dvěma aspekty Velké matky, a to mužským a ženským, světlým a temným. V té době se ještě slunce nenazývalo bohem a země bohyní. Není však pochyb o tom, že posvátný sňatek mezi sluncem a zemí se slavil v New Grange, kde paprsek slunce za úsvitu o zimním slunovratu pronikl až do nejzazšího místa temného nitra chrámu podobného lůnu. V Avebury (začátkem května) a ve Stonehenge (o letním slunovratu) zahalil dlouhý trojúhelníkový falický stín vržený vysokým kamenem další kámen, o kterém se předpokládá, že představuje bohyni matku.

Zkušení architekti, astronomové a inženýři postavili tyto kamenné chrámy jako místa, kde lidé mohli pomáhat procesu, o kterém se věřilo, že iniciuje oplodnění a tím i budoucí úrodnost Země. Tato posvátná místa ukazují, že v centru pozornosti tehdejšího života v západní Evropě byly spíše rituály než potřeba obrany před útokem.

Ženy v neolitu byly úzce spjaty s rytmem setí a sklizně plodin, protože se podílely na tajemném procesu, při němž život vyrůstal v temnotě lůna a znovu se rodil jako jejich dítě. Věřilo se tedy, že ženy magicky napomáhají plodnosti plodin, stromů a zvířat. Byly strážkyněmi života, léčitelkami, uměly používat byliny a masti a ovládaly umění výroby a zdobení keramiky.

Kolem roku 4 500 př. n. l. se začíná objevovat představa mladého boha. Nově vzniklé rituály, jež přetrvaly dodnes, ztotožňovaly mladého boha s obilím nebo plodinami, které každoročně umíraly a znovu se rodily. Později byla kolem představy mladého boha vytvořena rozsáhlá mytologie. V Babylónii se mu říkalo Tammuz, v Egyptě Osiris. Jedno z mnoha jmen, která mu byla dána, bylo „Zelený“.

Velká Matka v Době Bronzové

V době bronzové, která začala kolem roku 3 500 př. n. l., představuje Velká matka stále ústřední božskou bytost mnoha středomořských kultur. Jeden velký mýtus, který se vypráví v různých kulturách, je příběh o bohyni, která má syna, jenž se v dospělosti stane jejím chotěm. Ten ztělesňuje život vegetace, obilí či plodícího stromu. Jeho sňatek s bohyní matkou spojuje zemi s nebem a obnovuje život země.

V Mezopotámii je to Tammuz, jenž umírá obětní smrtí. Bohyně Ištar se ho vydává hledat, sestupuje do podsvětí, aby ho probudila ze spánku nebo ho oživila. V Egyptě bohyně Isis sbírá kousky Osirisova těla a přivádí ho zpět k životu. V Řecku sestupuje Démétér do podsvětí a hledá svou dceru Persefonu. Když se syn, dcera nebo choť vrátí, vyklíčí obilí, rozkvete strom a na zemi se obnoví plodnost.

Isis a Ištar byly pojmenovány jako panenské královny nebe a země. Jejich panenství nesymbolizovalo sexuální nevinnost, jak je tomu v naší kultuře, ale nevyčerpatelnou tvořivost života, jehož jednota je obsažena v něm samotném a který se projevuje jako rozsáhlá síť vzájemně propojených procesů a vztahů. V Egyptě nese bohyně Hathor sluneční kotouč mezi měsíčními (kravskými) rohy, které evokují postavu bohyně v Lausselu, téměř o 18 000 let starší. Pro Egypťany byla Hathor hvězdnou řekou Mléčné dráhy, kterou si představovali jako velkou krávu, jež svým mlékem živí svět.

Isis nesla velká křídla své neolitické předchůdkyně a stejně jako ona chránila pohřební komory mrtvých (Tutenchamonova hrobka), neboť smrt si v této době lidé stále představovali jako jeden z aspektů celistvosti života, jeden z aspektů bytí Velké matky. Bohyně Nut každou noc přijímala do svého těla boha Slunce a za úsvitu ho rodila. Byla hvězdnou nebeskou klenbou a přijímala duše zemřelých do svého objetí.

Řecká bohyně Athéna zdědila po starší neolitické Velké matce symbol hada a ptáka. V Odyssei je mnoho příběhů o tom, jak se Athéna zjevuje Odysseovi jako pták, vlaštovka nebo mořský orel, a vede ho na jeho cestě za shledáním s Penelopou. Všechny tyto asociace pocházejí z doby, kdy neexistovalo oddělení mezi Velkou matkou, jež přestavovala Zdroj, a projevenými formami jejího života. Neexistuje žádný stvořitel mimo stvoření. Stvořitelem je jak život přírody, tak skryté síly kosmu, které jsou nyní personifikovány jako bohyně a bohové. Život jako duch a život jako příroda byly prostřednictvím těchto obrazů sjednoceny...

Archetypy Bohyní

Život jako duch a život jako příroda byly prostřednictvím těchto obrazů sjednoceny... děsivá, opojná, plodná, milující. Ta, jež život dává i bere. darující. Matka, milenka, čarodějnice i čistá panna. součást, naše učitelka i kat. Bůh. Na to jsme však zapomněli.

Země, je přímo zhmotněním jejího ženského založení. tajuplnost a proměnlivost všeho ženského, co Luna zosobňuje. cykličnosti zemských ročních období. milovány i obávány. lidských osudů. esencí, či neviditelným základem toho, co se po zimě zrodí. dá příštímu cyklu možnost začít znovu od začátku. po ní přijde, možnost budovat nové začátky na zkušenosti uplynulých cyklů. způsobem děsivá, neboť vše, co bylo ještě nedávno živé, je teď mrtvé. pocit, že je zlá, neboť zabíjí život. se stalo, aby to, co přijde, mohlo zazářit novou svěžestí a nadějí. žárlivou manželkou Hérou a konečně trpící matkou Démétér. spojené. se setkáváme v pohádkách v podobě čarodějnic. dávnou moc poskytnout či odepřít kterémukoli smrtelníkovi jakýkoli dar.

Podívejme se na některé archetypy bohyň:

• Artemis: otevírá naše setkání s přírodou a jejími proměnami. plodnosti a měsíce. Pod její správu spadají léčivé prameny. ztělesněním všeho, co přináší horkokrevné mládí. vrhá po hlavě, je vysoká, mrštná a plná sil. archetyp nezávislého ženského ducha. lukem a šípy, které nikdy neminou svůj cíl. dcerou boha Dia a Titánky Létó. před porodem uprchla před pronásledováním žárlivé bohyně Héry. narodila, pomohla na svět i svému dvojčeti Apollónovi. její kompetence dostaly i porody, ač sama navždy zůstala pannou. podstatu Artemidy. Je dravá, odvážná a nekompromisní.
• Héra: Vládne období, které směřuje do letního období růstu plodů. Prvním letním měsícem je červen. bohyně Juno. sestra a manželka samotného Dia, velká královna nebes. svazků. bouřlivými žárlivými scénami. blesky a krupobitím. tomu, po čem z hloubi duše nejvíc toužila. Péči o rodinný krb. manželskou věrností sloužila Héra všem bohyním i smrtelným ženám za vzor. nevěděli. manželské věrnosti. nemilosrdně pronásledovala. a pověsil ji mezi nebem a zemí, dokud jeho hněv neochladl. zvláštní úcty uprostřed shromáždění bohů Olympu. při olympských hostinách sedávala na zlatém trůnu po Diově boku. v záloze. Nebylo však radno si s její výbušností zahrávat. byla okamžitě připravena k akci.
• Démétér: Období životního i přírodního cyklu je podzim. za sebou. života přinášejí sklizeň toho, co jsme zaseli. života. nad osudem své dcery Persefony. před ní země a vynořil se z ní bůh podsvětí Hádés. s Persefonou zmizel v hlubinách podsvětí. dní bez jídla a pití hledala po celém světě. pověděl, co se stalo. bratru Hádovi dívku sebral. dal okusit granátového jablka. již vrátit k životu na zemi. zavřela se ve svém chrámu v Eleusíně a seslala na zemi neúrodu. bohy zanevřeli, přestali bohům přinášet oběti a situace se stala neúnosnou. připustit, že se její dcera vždy koncem podzimu vrátí ke svému muži.

Eleusínská Mystéria

Tajemství starověké Eleusíny. se nacházel mykénský palác z 15. - 14. století před Kristem. lidí. bohoslužebná představení s výjevy z Démétřina života. vývoj těchto představení. a posmrtného osudu člověka.

Potní Chýše jako Lůno Matky Země

Kruh uzavírá. lidského života. filozofických myšlenkách, a proto byla všem jasná. v lidském životě, má svou podobnost v přírodě. Potní chýše se v některých tradicích považuje za lůno Matky Země. Začínáme rituální očistou vykuřovadlem, seznámením a sladěním se, rituálním zahájením celého procesu… Společně připravíme a zapálíme oheň, ve kterém se budou žhavit kameny… Když bude oheň hořet, budeme pracovat na svých záměrech, ladit se pomocí dalších cvičení a technik… až budou kameny připraveny, sestoupíme do potní chýše… po hlavní čísti rituálu ještě pobudeme u ohně, posdílíme své prožitky, zintegrujeme….

Nejlepší je v den potní chýše držet půst a hodně pít. Pokud to nevydržíš, dej si ráno jen menší lehkou snídani a přes den jez co nejméně ovoce, oříšky a další jídla, která příliš nezatěžují.

tags: #z #luny #matky #prirody #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Naše hodnocení odpadkových košů Plafor
• Průvodce výběrem ekologického kelímku
• Sběrný dvůr Choryně
• Ekologické nehody: environmentální rizika
• Význam půdy pro životní prostředí