Závislost na potravinách, ekologie a dopady

Potvrzeno: v roce 2020 běžné české domácnosti vyhodily 40,1 % (37,4 kg na osobu ročně; Kubíčková et al. 2021) množství potravin, které končí v odpadcích v průměrné domácnosti v Evropské unii (91,7 kg; což odpovídá 53 % z celkového množství 173 kg vyhozených potravin na osobu a rok; Laaninen & Calasso, 2020).

Ve skutečnosti bude česká bilance o něco vyšší, protože na rozdíl od té evropské nezapočítává nepoživatelné zbytky potravin, které také skončí v odpadu. Dalším faktorem je, že české údaje nezahrnují potraviny, které se vyhodí do kontejnerů na „bioodpad“ nebo se spláchnou do záchodu. Počítají jen s potravinami, které končí ve směsném (komunálním) odpadu.

I tak však lze bezpečně konstatovat, že pokud by byl současný celoevropský průměr objemu potravin vyhozených domácnostmi - 91,7 kg na osobu ročně - pro Česko v roce 2021 považován za výchozí úroveň, země by, a to o desetiletí dříve, už splnila, a dokonce předčila jak závazek Evropské komise snížit do roku 2030 objem potravinového odpadu v EU na polovinu, tak i cíl udržitelného rozvoje 12.3 stanovený Organizací spojených národů (Sustainable Development Goals’ target 12.3), a to „omezit na polovinu celosvětové množství potravinového odpadu per capita v komerční i spotřebitelské sféře“.

Dá se tedy říci, že mají čeští výzkumníci potravinového odpadu „hotovo“? Ne tak docela. Ve světle výše uvedených zjištění zůstává tak trochu záhadou, proč oficiální mezinárodní dokumenty jako například Food Waste Index Report 2021 Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) přisuzují českým domácnostem poměrně vysokou míru plýtvání (70 kg potravin na osobu ročně).

Zmíněná zpráva alespoň uvádí, že se jedná o údaj s velmi nízkou mírou spolehlivosti. Tato nejistota jako by podtrhovala všeobecně známou nespolehlivost dat týkajících se potravinového odpadu, kterou většina výzkumníků přičítá různým metodám sběru dat a jejich analýzy.

Čtěte také: Emise a využití výnosů

Zmíněná nejistota by však snahy o řešení tohoto problému v Česku nadále mařit neměla. Nyní už jsou totiž k dispozici vysoce spolehlivá data o potravinovém odpadu v Česku, jež jsou založená na anonymních vzorcích domovního odpadu (odebraných opakovaně několikrát za rok, tedy nikoli jednorázově) (Kubíčková et al. 2021; Kormaňáková et al. 2021).

Kubíčková a její tým analyzovali tři roky po sobě odpad z 900 brněnských domácností. Kormaňáková se svým týmem zkoumala odpad stovek obyvatel Boskovic (populace 12 000), a to v letním a podzimním období. Počítáno na osobu ročně se množství původně poživatelných složek odpadu v Boskovicích pohybovalo od 2 do 31 kg, v závislosti na typu sídelní oblasti. Tyto závěry podporují výstupy dřívějšího výzkumného projektu zaměřeného na potravinový odpad na venkově.

Tím nicméně záhady nekončí. Jako velice matoucí totiž působí i skutečnost, že zmíněné projekty, jež v poslední době provedli čeští vědci a vědkyně (Nováková et al. 2021; Kormaňáková et al. 2021; Kubíčková et al. 2021), byly vesměs motivovány potřebou najít způsoby, jak množství odpadu snížit.

Jistě, je správné nepodlehnout sebeuspokojení a hledat další možnosti, jak objem potravinového odpadu omezit. A ano, vzhledem k tomu, že členské státy EU mají povinnost zřizovat místní programy zaměřené na redukci potravinového odpadu, aby byl naplněn orientační cíl zmenšit v rámci celé EU do roku 2030 množství vyhozených potravin na polovinu, informace o objemu a složení potravinového odpadu v domácnostech rozhodně nepostrádají význam.

Přesto se nemohu ubránit pocitu, že hrozí nebezpečí, že tato jedinečná výzkumná příležitost by mohla přijít vniveč. Zatímco pro české úřady bude nejspíš v následující dekádě hlavní výzvou zajistit, aby se množství potravinového odpadu nezvyšovalo, odborníci by se měli snažit tato unikátní data maximálně vytěžit k dalšímu výzkumu.

Čtěte také: Závislost emisivity

Podle mě totiž tkví pravé mystérium celé záležitosti v následujících otázkách: Kam se ten odpad poděl? Jak to, že české domácnosti vyhazují tak málo potravin? Tyto otázky jsou naprosto zásadní, i vzhledem k závažným souvislostem problému potravinového odpadu s potravinovou bezpečností a klimatickými změnami (potravinový odpad je významným zdrojem skleníkových plynů). Potíž je v tom, že na tyto otázky zatím nikdo odpovědět nedokáže.

Českým institucím zabývajícím se výzkumem potravinového odpadu se otevírá široké pole působnosti. Měly by se skutečně chopit této příležitosti a vytvořit v českých akademických kruzích hnací sílu globálního výzkumu o potravinovém odpadu z domácností.

Kdyby totiž domácnosti ve všech členských státech EU vyplýtvaly stejně málo potravin jako ty české, problém potravinového odpadu by byl zpola vyřešen, a orientační cíl na úrovni EU by byl splněn. V návaznosti na tyto úvahy by české instituce měly převzít vedení v unijních iniciativách zaměřených na tvorbu know-how s cílem snížit množství odpadu.

To je naprosto klíčové, protože se mi nechce věřit, že opatření navržená v evropské směrnici o odpadech z roku 2018 (2018 EU waste directive), jako například poskytovat „pobídky pro sběr neprodaných potravinářských výrobků ve všech stupních potravinového řetězce a pro jejich bezpečné přerozdělení, mimo jiné dobročinným organizacím“ a zlepšit „povědomí spotřebitelů o významu dat spotřeby a minimální trvanlivosti“, by nemusela stačit na to, aby se za méně než deset let dosáhlo kýženého cíle snížit množství potravinového odpadu o 50 %.

Dobrat se jádra problému plýtvání potravinami je zcela zásadní. Rád bych jeho naléhavost doložil dvěma čísly: podle projektu EU FUSIONS financovaného Evropskou unií generuje potravinový odpad, k němuž dochází ve všech článcích potravinového řetězce, 227 milionů tun ekvivalentu CO2 za rok, což představuje přibližně 6 % celkových emisí skleníkových plynů v EU. Zároveň se odhaduje, že domácnosti na globálním Severu vyplýtvají takřka stejné množství potravin, jaké se vyprodukuje v subsaharské Africe (Evans, 2020).

Čtěte také: Role listů v ekosystému

Volání po lepším porozumění údajům o datu spotřeby a po přeorganizování ledniček - což jsou opatření založená na „poučeném a vědomém“ postoji (Barnett & Land, 2007) - je třeba doplnit dalším, odlišným přístupem. Osobně bych sázel na věci, které jsou „méně vidět“.

Vycházím ze závěrů předchozích výzkumných projektů zaměřených na samozásobitelství potravinami (či domácí produkci potravin), jichž jsem se v nedávné době zúčastnil a které se rovněž dotýkaly tématu potravinového odpadu. Věřím, že klíčem k záhadě, proč české domácnosti vytvářejí malé až zanedbatelné množství potravinového odpadu, je sféra každodenních činností a automatizovaného chování a s nimi souvisejících dovedností a znalostí.

Abych začal záhadu chybějícího potravinového odpadu řešit, zadal jsem na podzim 2021 šest diskusních „fokusových“ skupin, jichž se účastnili obyvatelé tří typů sídelních oblastí v Brně (dvě skupiny pro každý typ bydlení - bytový dům, rodinný dům a venkovské stavení se zahradou na brněnském předměstí), jejichž potravinový odpad analyzovala co do množství a struktury Lea Kubíčková a její tým.

Detailní analýzu dat plánuji provést někdy během roku 2022 - nenechte si ji ujít právě zde! -, ale zatím bych chtěl uvést několik citátů alespoň jako upoutávku. Ilustrují hluboce zakořeněné, morálně opodstatněné přesvědčení obyčejných městských lidí, že vyhazovat potraviny je nepřijatelné, přičemž ekologie v tom většinou vůbec nehraje roli:

• U těch potravin je to takový, že člověk je prostě mohl využít, ať si říká co chce, prostě mohly by tím darem prostě. Takže to je takový, jak to říct. Takovej neúspěch v podstatě, když je potřeba něco vyhodit jako čistě. A co se týká jako když člověk vyhazuje normální věci, tak většinou už dosloužily a ztratily jako účel. Takže určitě. Jo, vnímám to jinak, říkám, jako takovej v podstatě neúspěch, že prostě dalo se tomu předejít.(Účastník fokusové skupiny na téma, jak se liší vyhozené jídlo od jiných odpadů)
• Já třeba co se týče mrkve. Tak si kupuju po kile a hodně se mi to stávalo, že jsem to měla prostě v ledničce v tom obalu a že se mi to potom zkazilo a potom jsem se dočetla, že je dobrý to oloupat všechno a dát to někam do vody, potom to dýl vydrží.)
• Tak třeba taky nám se osvědčilo pečivo do mražáku. Že jako tam to vydrží celkem dlouho, pak se to nevim, tak rychle se nám to nerozmrazí, ale pak to stačí normálně nechat na lince, to se rozmrazí a dá se to další dva dny úplně v pohodě jíst.)(Dva účastníci fokusové skupiny hovoří o možnostech omezování plýtvání)
• Jak se říká, že člověk nemá chodit nakupovat, když má hlad. To má pocit, že všecko sní a přijde domů a zjistí, že už co s tím, že.

Dovoz potravin a jeho ekologické dopady

Ekologické dopady dovozu potravin do České republiky jsou obrovské. Analýza uhlíkové stopy vybraných komodit pro Zemědělský svaz za rok 2023 na malém vzorku ukazuje, že dovoz potravin, jako jsou jablka, cibule, drůbeží a vepřové maso, má výrazné negativní dopady na životní prostředí, kterým bychom se mohli vyhnout, pokud bychom využívali místní zdroje.

Zbytečně dovezené potraviny, tedy takové, které je možné vypěstovat u nás, a přesto je dovážíme ze zahraničí mají mnohonásobně vyšší uhlíkovou stopu než ty vyprodukované v tuzemsku. Česká republika v roce 2023 dovezla značné množství potravin, včetně 61,6 milionů kilogramů jablek, 60 milionů kilogramů cibule, 281 milionu kilogramů vepřového masa a 120 milionů kilogramů drůbežího.

Tyto produkty často cestují stovky až tisíce kilometrů, což zvyšuje jejich uhlíkovou stopu. V případě některých komodit je rozdíl v emisích mezi dovozem a lokální produkcí až několikanásobný a tím i dopad na životní prostředí výrazný. Nahrazením dovozů by Česko mohlo snížit emise CO₂ až o miliony tun ročně.

„Souhrnné emise CO2 dopravy veškerého dovezeného zboží těchto čtyř komodit - jablka, cibule, vepřové, drůbeží činily za rok 2023 až 131 tisíc tun CO2 při náročné dopravě dovozu (letecky a/nebo menší nákladní auto), což je o 103,6 tisíc tun CO2 více než při využití lokálních potravin. Jedná se o4,8násobek stejného objemu produkce v ČR a odpovídá to zhruba roční uhlíkové stopě menší obce o velikosti do 15 000 obyvatel,“ vysvětluje Baláč.

Při šetrnější dopravě dovozu těchto čtyř komodit lodí a/nebo většími kamiony je uhlíková stopa dopravy dovozů o 18 tisíc tun CO2 náročnější, než kdybychom tyto čtyři komodity vyprodukovali v ČR(3,1násobek ČR). Uvědomme si, že do Česka každoročně dovážíme tisíce, možná i desetitisíce různých komodit, takže úspora CO2 by v tom případě šla do milionů tun ročně“. Přitom každý z nás může přispět ke snížení uhlíkové stopy tím, že bude preferovat české produkty. Podpoří tak naše zemědělce a také životní prostředí.

Hlavními dovozci jablek do ČR v roce 2023 byly Polsko, Slovensko, Maďarsko a Itálie. Celková uhlíková stopa dopravy dovozu jablek, zejména z Nového Zélandu a Chile, ukazuje, že emise CO₂ jsou při takto vzdálených dovozech mnohonásobně vyšší než u lokálních produktů.

Například, jablka dovezená z Nového Zélandu letecky v kombinaci s menším nákladním autem mají uhlíkovou stopu až 386násobnou oproti lokálně pěstovaným jablkům, ty z Chile až 260násobnou. Transport jablek lodí v kombinaci s kamionovou dopravou z uvedených zemí vytváří 15 až 21násobek emisí CO₂ než doprava lokálních jablek v rámci ČR.

Dovoz vepřového do Česka v roce 2023 zahrnoval významný podíl masa ze Španělska, Belgie, Nizozemí nebo Polska. Jen ze Španělska jsme v roce 2023 dovezli 26 % celkového objemu dovezeného vepřového. Přitom doprava vepřového ze Španělska zanechává až 9násobnou uhlíkovou stopu, než by byla při využití stejného objemu od lokálních chovatelů.

Převážná většina dovezeného drůbežího masa pochází ze sousedního Polska, až 61 % v roce 2023. Významné dovozy jsou také z Maďarska a Brazílie. V případě posledně jmenované Brazílie je uhlíková stopa dovezeného drůbežího až o 202krát vyšší v případě emisně náročné dopravy, a až 12násobně vyšší než v případě šetrnější lodní a kamionové dopravy.

Objemy dovozů potravin se v České republice od devadesátých let, až na menší výkyvy neustále zvyšují. Zhoršuje se tím agrární saldo zahraničního obchodu. Zatímco Česká republika má saldo zahraničního obchodu kladné, v obchodování se zemědělskými komoditami je zahraniční obchod v záporných číslech. Podle aktuálních údajů ČSÚ největší podíl na ztrátě měl obchod s masem (89 %).“ upozorňuje Martin Pýcha. V roce 2023 činilo agrární saldo -38 mld. Kč, přičemž predikce pro rok 2024 odhaduje saldo na úrovní -40 mld. Kč a více.

Začátkem devadesátých let byla Česká republika z vysoké míry až zcela soběstačná v řadě potravinách. Ještě okolo roku 1989 jsme v produkci vepřového masa byli zcela soběstační. Nyní je soběstačnost ČR ve vepřovém jen na úrovni 46 %, a to i když jsou naši chovatelé stále schopni produkovat více, a navíc jsou i mezinárodně oceňovaní za kvalitu svého vepřového. Soběstačnost České republiky v chovu drůbežího masa také od roku 1989, kdy byla okolo sta procent klesla na nynějších asi 70 %. V případě zeleniny jsou rozdíly ještě markantnější. Soběstačnost v zelenině klesla mezi lety 1992 a 2020 z necelých 67 % na pouhých 31 %.

Uhlíková stopa není jediným neduhem dovozů. Ty také negativně ovlivňují lokální zemědělství a ekonomiku.

Souhrnné emise CO2 dopravy dovezeného zboží 4 vybraných komodit v roce 2023

Zdroj objemu dovozů: celní statistika na webu ČSÚ k 21.10.2024. Emise CO2 jsme počítali pouze na výběru několika klíčových zemí. Uhlíkovou stopu dovozu jsme porovnali s hypotetickou uhlíkovou stopou dopravy zboží v rámci ČR, pokud by veškeré dovezené zboží bylo lokální. Pro lokální dopravu uvažujeme vzdálenost 250 km.

Vliv živočišné výroby na emise skleníkových plynů

Živočišná výroba a chov hospodářských zvířat jsou původci přibližně 15 procent všech emisí skleníkových plynů na naší planetě. To je více, než má na svědomí veškerá doprava na Zemi.

Neustále se zvyšující celosvětová konzumace potravin živočišného původu, především masa, je tak velkou překážkou v úsilí mezinárodního společenství zpomalit proces globálního oteplování. Ze skleníkových plynů putujících do ovzduší z tohoto zemědělského sektoru je - podle předloňské zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) - nejvíce zastoupen metan (44 procent), následovaný oxidem dusným (29 procent) a oxidem uhličitým (27 procent).

Do emisí vznikajících při produkci masa a mléka se započítávají hodnoty ze všech mezistupňů výroby a zpracování. Tedy včetně kácení stromů a vytváření pastvin, na kterých jsou zvířata poté chována. Zahrnuta je taky výroba a přeprava krmiv a hnojiv. V neposlední řadě sem patří i zplodiny, které vypouštějí zemědělské stroje.

Samostatnou kapitolou jsou emise přímo od zvířat. Týká se to hlavně přežvýkavců, u nichž dochází při trávicím procesu k tvorbě značného množství plynů. Krkáním a větry se do vzduchu dostává metan, nejvíce ho vyprodukuje hovězí dobytek.

Pro výrobu masa je potřeba 10x více energie, než pro výrobu potravin rostlinného původu. Studie varuje, že bude-li pokračovat stávající trend ve zvyšující se konzumaci masa, bude muset do roku 2050 vzrůst celková rozloha půdy pro pěstování zemědělských plodin o 42 procent, stejně jako se o 45 procent zvedne používání hnojiv. Dojde k dalšímu odlesňování a desetina ještě nedotčených tropických pralesů zmizí pravděpodobně v nenávratnu.

Spotřeba masa v Německu a dopady na životní prostředí

Svou studii zveřejnil rovněž Světový fond na ochranu přírody (WWF). Jejím cílem bylo zmapovat stravovací návyky Němců a z toho vyplývající dopady na životní prostředí. Studie zjistila, že nadměrná konzumace masa a mléčných výrobků značně přispívá k roční sumě 161 milionů tun emisí oxidu uhličitého vzniklých v zemi spotřebou potravin. Toto číslo navíc podle WWF představuje 17 % z celkové produkce CO2 na území Německa.

Podle statistik ročně zkonzumuje každý německý občan 679 kg potravin. Celkovou sumu tvoří například 97,6 kg masa, 95,5 kg zeleniny a obilných výrobků, 71 kg brambor, 48 kg cukru, 110,5 kg ovoce a 119 kg mléčných výrobků. Více masa spotřebuje v Evropě už jen Španělsko, Rakousko a Dánsko.

Dopady úbytku účinných látek v přípravcích na ochranu rostlin

Společnost BASF a Svaz pěstitelů a zpracovatelů olejnin (SPZO) představily výsledky nové odborné studie společnosti HFFA Research GmbH, která analyzuje dopady úbytku účinných látek v přípravcích na ochranu rostlin na zemědělskou produkci, potravinovou soběstačnost a bilanci zahraničního obchodu České republiky.

Studie upozorňuje, že v důsledku zpřísňující se evropské regulace dochází k výraznému snižování počtu dostupných účinných látek pro zemědělce. Zatímco v roce 2011 bylo v EU povoleno přibližně 280 chemických účinných látek, v roce 2022 už jen asi 220 a do roku 2030 může jejich počet klesnout až na 150. Tento trend podle autorů studie povede k významnému poklesu výnosů klíčových plodin a zvýšení závislosti ČR na dovozech potravin.

„Ztráta účinných látek zařazených na seznam kandidátů pro náhradu v ochraně rostlin by mohla do roku 2030 snížit produkci hlavních plodin v ČR o 8 až 17 % (u jednotlivých plodin), což by vedlo k poklesu potravinové soběstačnosti a zhoršení obchodní bilance,“ uvedl Steffen Noleppa, výkonný ředitel HFFA Research GmbH a hlavní autor studie.

Studie se zaměřila na plodiny jako pšenice, ječmen, kukuřice, řepka, cukrovka, chmel a vinná réva. Například u řepky by ČR přišla o soběstačnost (pokles ze 109 % na 94 %) a musela tudíž začít dovážet.

Studie zároveň varuje, že omezení dostupnosti účinných látek povede nejen ke snížení produkce, ale i ke ztrátě konkurenceschopnosti českého zemědělství na mezinárodním trhu, což může mít dlouhodobé negativní dopady na venkov, zaměstnanost i stabilitu cen potravin.

Doporučení pro další postup:

• Cílenou podporu inovací v rostlinné výrobě pro posílení odolnosti zemědělství.
• Zrychlení a zefektivnění evropského povolovacího systému, aby se inovace dostávali k zemědělcům bez dlouhých prodlev.
• Regulatorní rozhodnutí by měla brát více v úvahu hlediska ekologie i potravinové bezpečnosti.
• Zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti českého zemědělství, aby bylo možné zajistit dodávky potravin i v době krizí.

tags: #zavislost #potravin #ekologie #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Charakteristika ledové pláně
• Šetrná péče o dětskou pokožku
• Nápověda pro PixWords
• Význam sloganu "V přírodě jako doma"
• Rozklad odpadu v přírodě