Závoj Isidiny: Proměny pojmu přírody

„Žádný smrtelník neodhalil můj závoj“, stálo prý podle Plútarchovy citace na podstavci sochy bohyně Isis v Egyptě, zosobňující přírodu, a Hérakleitův výrok říká: „Příroda se ráda skrývá.“

Pierre Hadot v dějinách nachází dva základní postoje k přírodě: „prométheovský“, vedoucí k mechanizaci přírody, a „orfický“, kontemplativně-poetický. Jejich vzájemný vztah či převahu jednoho z nich barvitě ilustruje mnoha příklady z dějin lidského myšlení, umění a jednání.

Odhlédneme-li od těchto teoretických a historických obtíží, můžeme se obrátit k samotné obloze a po způsobu Flammarionova poutníka se zamyslet nad tím, že je symbolickým i skutečným pohledem do neidentifikovatelného tajemství. Například náš nebeský souputník Měsíc lze bez problému ihned rozeznat - přesto k němu, a dokonce i zpět jen málokdo cestoval - nepočítáme-li ovšem k takovým poutníkům i barona Prášila, Julese Verna, Herberta George Wellse, Georgese Mélièse, ale přesto vše, co přesahuje jeho hranice, zůstává pro naše přístroje obtížně prozkoumatelné. A pak, za určitou hranicí, je to opět neznámé.

Vskutku, od náboženství až po žánry spekulativní literatury zalidňujeme oblasti neznáma božskými postavami nebo jinými bytostmi, které jsou nám podobné či nepodobné.

William James kdysi řekl, že „nikdy nemůže existovat faktický stav, jemuž by nemohl být pravdivě připsán nový význam“, tedy „za předpokladu, že se mysl povznese k hlubšímu pohledu na věc“. Podle Jamese naše běžné pojetí vědomí jako bdělého racionálního stavu mysli je jen jedním druhem vědomí a naše poznání světa nemůže být úplné, ponecháme-li tyto další druhy vědomí nepovšimnuty.

Čtěte také: O proměnách přírody a Jin Jang

Kromě toho se zdá, že tato záhada v sobě skrývá něco cenného - nebo přinejmenším dráždí naši imaginativní interpretaci, „předvádí se“ někde mezi skutečností a fikcí, existuje jako jakási „konceptuální karikatura“ slabiny naší kultury. Člověk má pocit, že podobně jako u Goethova Fausta je „touha po okultnu instinktivním přáním věřit v neviditelné síly, širší význam, které dokáží přerušit kruh“.

Jak se zdá, žijí tyto „neviditelné síly“ skrze nás a jejich jazyk je nejlépe vybaven k úžasu a symbolice s nimi spojenými. A je to přímo evoluční metafora, onen symbol potenciálu pocházejícího z vnitřních světů, který nás nabádá, abychom jej aktualizovali do podoby skutečnosti.

Brian W. Aldiss napsal v roce 1955 povídku Venku (Outside) vyprávějící o skupině lidí žijících v domě, z nějž nikdy nevycházejí ven, kteří nakonec zjistí, že jsou předmětem pozorování v obrovském experimentu.[3] Náš problém je opačný - nejsme obyvateli svého domu - neustále pobýváme venku a náš niterný život je zahlušen příbojem zvenčí.

Zasazení imaginace do fenomenologického arzenálu umožňuje aktivněji se vypořádat s kategorizačními mechanismy samotného vědomí; to jsou ty mentální klapky na očích, které UFO vůči nám zřejmě používá podobným způsobem, jako když chameleon mění barvu své kůže. Je možné, že rychlost a flexibilita vnímání v imaginativní literatuře dokáže odhalit facetu tajemné skutečnosti skrytou za fenoménem, jež se pokouší zobrazit.

V jádru ufologie a zážitků s UFO je prvek frašky, a tím je to, co Colin Wilson nazval problémem „záměrné nevěrohodnosti“. Lachman dále uvádí, že by mohlo jít o záměrnou snahu zpochybnit naše interpretace a donutit nás, abychom se vymanili z naší lenosti vnímat. Někdo by řekl, že tento fenomén přímo oslovuje každou povahu nadanou imaginací, aktivitou, bdělostí a racionálností, aby se pustil do jeho výkladu.

Čtěte také: Články pro děti o zimě

V tomto smyslu se UFO fenomén nabízí jako pedagogický nástroj: jde o záměrně nejasný a frustrující šifru, která pronásleduje i toho nejposedlejšího kryptografa. Pro vnímavou a otevřenou mysl si záhada, kterou UFO představuje, žádá vysvětlení, ale příliš ležérnímu nebo línému duchu se to nepodaří. Fenomén navzdory tomu přetrvává a jen málokdo si najde čas, aby se zamyslel nad jeho podstatou. Přesto se objevila řada brilantních pokusů tuto záhadu rozluštit, o což se zasloužili zejména Jacques Vallée, John E.

Na tomto místě je třeba ještě zmínit i nejnovější práci na poli výzkumu DMT[8] ve spojení s mimozemskými únosy, UFO a neurologickým výzkumem, bytostmi a entitami spojovanými s touto látkou a LSD, inteligencí rostlin, povahou mysli a reality.

Na čtyřdenním sympoziu v Tyringham Hall v Anglii se v roce 2017 sešlo dvacet světových psychedelických kapacit, aby diskutovali o setkáních s entheogenními entitami, rozšiřování vědomí, vizionářských zážitcích a budoucnosti výzkumu v této oblasti. Mezi účastníky se mj. nacházeli Ralph Metzner, Chris Bache, Whitley Strieber, Jeffrey Kripal, Angela Voss, Bill Richards, Chris Timmermann, Michael Winkelman, Luis Eduardo Luna, Anton Bilton, Bernard Carr, Daniel Pinchbeck, Dennis McKenna, Ede Frecska a David Luke.

DMT se vyskytuje v rostlinné a živočišné říši, přirozeně i u lidí a může se uvolňovat během prožitků blízké smrti (NDE) a skutečné smrti, díky čemuž se této látce říká „spirituální molekula“. Pokud se DMT užívá jako psychedelikum, ať už prostřednictvím ayahuascy, nebo v čisté formě, je považováno za jeden z nejsilnějších a nejpodivnějších entheogenů.

UFO a s ním související témata - únosy mimozemšťany, implantáty, zohavování dobytka, mimosmyslové vnímání a okultní vědění - se navíc bez větších potíží staly součástí vědeckofantastické imaginace.

Čtěte také: Zima a děti

Počátek zážitku samotného je totiž tak hluboce spjat s našimi kulturními zábavami a mytologiemi, že je obtížné lokalizovat jeho původ a to, jak kulturní prostředí subjektivně de/formuje interpretaci událostí svědky.

Je objektivně-subjektivní; je tím, co Michael Talbot nazývá „omnijektivní“ fenomén, který existuje - nebo stírá hranice - mezi tím, co se běžně vnímá a prožívá jako zásadně oddělené, tedy buď/anebo.

Všechny tyto individuální přístupy zahrnují aktivní přístup k výkladu a dosažení rovnováhy mezi tím, co Carl G. Jung nazýval „aktivní imaginací“, a filosofickou a vědeckou rigorózností. C. Když se pokusíme propojit co nejvíce myšlenek, můžeme z toho najít „cestu ven“ a doufat, že se nám podaří zahlédnout obrysy některých zákonitostí, které jsou základem okultních jevů - podobně jako na oné slavné Flammarionově rytině z roku 1888, na níž poutník[11] trhlinou nahlíží za závoj běžné reality.

Jestliže UFO samotné se na nás „dívá z ptačí perspektivy“ - v přeneseném i doslovném slova smyslu -, musíme se i my zase povznést nad jeho logiku, abychom zase viděli, jak a proč funguje tak, jak funguje.

Nemůžeme, ať už v dobrém či zlém, „uvědomit si ve vší celistvosti vše, co v ní spočívá“, jak samotnou mysl oslavoval hororový spisovatel H. P.

Kniha Nadpřirozené[20] - spolupráce Whitleyho Striebera - oběti mimozemského únosu a spisovatele hororů - a profesora Jeffreyho Kripala - odborníka na filosofii a náboženské myšlení - působí místy jako hybrid Wilsonova Úvodu do nového existencialismu[21] prokládaný mystickým komentářem ke stinným stránkám esoteriky a hlubinné psychologie. Kripal popisuje hermeneutiku - ústřední teoretický přístup, který se prolíná celou knihou jako „umění interpretace dešifrující skryté významy nějakého záhadného symbolu, textu, snu, vize nebo nápadné shody okolností“, v němž rozpoznáváme „jediný proces, který současně spoluvytváří subjekt i objekt“.

Náboženská víra, obřady a rituály kmene Winnebago zahrnuje též winnebažský obřad wanantce’re znamenající „koncentrace mysli“ před vydáním se na válečnou stezku, před nímž však musel získat konkrétní požehnání. Winnebažskou víru v nadpřirozeno lze v jejich jazyce vyjádřit několika výrazy: wak’an, wak’a’ndja,[25] xop a waxop’i’ni. Slovo wak’an znamená „posvátný“, nebo „had“. Hada Winnebagové považovali za posvátného živočicha a posla duchů. Slovem wak’a’ndja označovali „hromového ptáka“ (UFO) a se vší pravděpodobností znamenalo i „toho, který je posvátný“.

Slovo xop, totožné s omažským xube, je těžší definovat. Znamená „posvátné“ či „fascinující úžas“ a zdá se být spjat s prudce emocionálními aspekty náboženství patřícími do oblasti numinózního, kde je ego, vlastní osobnost, zcela zapomenuta. Obřady, kde účinkující působí v záchvatu rozrušení a tančí nazí, se vždy označují tímto pojmem xop.

Slovo waxop ‚i‘ ni je vytvořeno předponou wa- a příponou -ni, které je možná starým kořenem znamenajícím „člověk“, nebo „duch“. Je pozoruhodné, že v této souvislosti jsou oba pojmy synonymní, třebaže v reálném světě jsou ostře odděleny. I winnebažské výrazy pro „den, světlo“ a pro „život“ jsou identické.

Pojmy wak’an a xop tak označují vše, co je spjato s duchy. Winnebagové věřili ve velké množství duchů, některé z nich popisovali zcela přesně, jiné jen velmi nejasně. Tito duchové dávají najevo svoji existenci mnoha způsoby - viditelně, slyšitelně, pocitově a projevují se určitými náznaky a skutky, jejichž požehnání udělená jedinci měla umožnit úspěch. Všude v těchto oblastech lze nalézt velký počet theriomorfních a antropomorfních duchů. Jak přesně konkrétní a zřetelná je povaha těchto theriomorfních a antropomorfních duchů, bude do značné míry záviset na individuální historii, kterou má duch za sebou. Kde se šibalové a živočišní hrdinové stali duchy nebo božstvy, tam je jejich theriomorfní povaha poznamenána. Ostatní božstva jako Stvořitel země, Slunce, Měsíc, Země, Jitřenka, Rozsévač nemoci, Vodní duch a Hromový pták atd.

„Nepřímé vyjádření“ fenoménu UFO je klíčové, neboť jeho „přítomnost“ se jeví jako jakési drama, symbol, v rámci sebe sama mytologizujícího sledu událostí, jež jako by vypočítal nějaký dramatik se smyslem pro absurdno a nadpřirozeno. Nepřímá forma vyjádření je také společným znakem evoluční metafory. Příkladem záměrné podivnosti může být i svědectví jedné osoby, která jednou uvedla, že v parku viděla „čtyřapůlmetrového klokana, z něhož se vyklubala malá kosmická loď“. V tom zřetelně spatřujeme merkuriální záležitost,[26] při níž jsou dodrženy všechny zásady spojované s působením trickstera.

Ve své přechodné existenci „mezi“ působí - jak říká Victor Turner ve své studii o pojmu liminality (přechodového rituálu) Rituální proces[27] - tak, že v jednotlivci či společnosti probouzejí „generativní“ i „spekulativní“ tendenci, kterou se snaží zpracovat a pochopit tajemné, onen mezistupeň „jiného“. Důležité je, jak Turner v závěru říká, že „mysl, která do [přechodového rituálu] ochotně vstoupí, rozmnoží nové struktury, nové symboly, nové metafory“.

Jacques Vallée přesvědčivě dokazuje, že pověsti, anekdoty a teorie týkající se záhadných létajících objektů sahají až do roku 1560,[28] což je v rozporu s mnoha výše uvedenými teoriemi o novějším původu.

Colin Wilson v knize Světově proslulá UFO[31] vyslovil myšlenku „psychické reality“, totiž reality, která se odvíjí „paralelně s naší fyzickou realitou“ a že „duchové, démoni, poltergeisti, víly, a dokonce i upíři“ představují vpád z této „jiné reality“ do té naší. Takový „vpád“ se zdá být nejrozumnějším vysvětlením, protože tento fenomén se jeví jako experimentální projekt, který se neustále obnovuje a přepisuje svou metodologii.

Jacques Vallee se domnívá, že UFO představují jistý druh alchymické psychotronické technologie, totiž technologie navržené k tomu, aby působila nejen fyzikálně, nýbrž také na vědomí člověka.[33] Podobně se vyjadřoval Meade Layne, žák Charlese Stansfielda Jonese, známějšího pod magickým jménem fráter Achad, který spatřil v říjnu 1946 na nebi nad San Diegem černý torpédovitý objekt. V té době nebyl ještě zaveden pojem „létající talíř“.

„Tyto létající předměty jsou výtvorem mysli, myšlenkové konstrukty. Jako takové jsou ve skutečnosti vehikulem aktuální entity, která je stvořila.

Strieber a Kripal prezentují podobný fenomenologický příběh přístup tím, že Strieberovy zážitky zasazují do rámce jakési „suspenze“, nebo epoché,[35] jak by to nazval fenomenolog Edmund Husserl. To vše nás přivádí zpět k „novému existencialismu“ Colina Wilsona, který do svého pojetí zahrnul Husserlův pojem „transcendentálního já“ a v zásadě uznal, že existuje nevědomý prvek, jehož autory je takříkajíc naše zkušenost se skutečností před jejím vnímáním. Je to energie, která stojí za naší schopností realitu vůbec uchopit; je to v podstatě „schopnost ukládat formu“.

Wilson klade velký důraz na Husserlův pojem „intencionality“,[36] této aktivní „vůle“ za naším vnímáním, která je „vystřelována“ „transcendentálním já“. Pro Wilsona, stejně jako tomu bylo do jisté míry i u Husserla, by vhled do intencionální povahy transcendentálního já nabídl vhled do těch stavů, jichž je dosahováno v mystických vizích a nasměroval by nás ke „strážcům klíče ke konečným zdrojům bytí“ a k „odhalení skrytých výdobytků transcendentálního já“.

Jorjani poznamenává, že „hrůzostrašný charakter mnoha těchto kontaktů [s mimozemšťany] brání tomu, aby je vědecký establishment cílové společnosti bral vážně, a místo toho se tyto zážitky nechávají zapadnout do hlubšího, snového psychického substrátu, který definuje mýtický folklór dané kultury“.

Otázkou je, zda tento fenomén přímo vychází z tohoto „psychického substrátu“. Dochází k tomu, že jsou totiž mýty takříkajíc „implantovány“ do kultury, aby se v ní ujaly a utvářely tak její osud? Jak se rodí nové myšlenky? Takové otázky vedou mysl ke studiu okultury.

Je zvláštní, že Strieber navázal na dílo Gurdžijeva, jehož celá mystická filosofie je založena na potřebě vytrhnout člověka z jeho pasivity prostřednictvím nezbytných, někdy však bolestných „šoků“. S každou změnou podle Gurdžijevovy teorie oktáv totiž přichází „otřes“ potřebný pro další vývoj a rozvoj dané oktávy k vyšší úrovni. A tato vyšší úroveň, toto vyšší „já“, je velmi podobné tomu, co Husserl mínil „transcendentálním já“ - tím, co má aktivně „záměr“.

Dílo Vložení do systému[37] spisovatele science-fiction Iana Watsona z roku 1973 je podle Wilsona „jedním z nejlepších vědeckofantastických románů, které kdy byly napsány“.

Francouzský sociolog Bertrand Méheust v knize Science fiction a létající talíře z roku 1978[40] uvádí, že fenomén UFO působí jako „super-sen“, který je zpracováván podvědomím jako radikální „absurdizace“ reálných podnětů, jejž nazývá „mýtofyzický proces“.[41] Svojí další knihou, Létající talíře a folklór,[42] navázal na dřívější, dnes již klasické dílo Jacquese Vallée Cestovní pas do Magonie[43] z roku 1969, aby pak společně s E. J. Duitsem a E. Rauletem uspořádali symposium a následně k němu vydali sborník Paranormální jevy mezi mýty a skutečností,[44] v němž je zachycena debata s Jacquesem Vallée o paranormálních jevech na pomezí mýtu a skutečnosti, o fenoménu UFO ...

Kniha Pierre Hadota: Dostupnost rozebráno

„Nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj“, stálo prý na podstavci sochy bohyně Isidy v Egyptě. Tento romantiky oblíbený motiv, symbolizující odhalení tajemství přírody, spolu se slavným Hérakleitovým výrokem o přírodě, která „se ráda skrývá“, se stává mottem rozsáhlého „eseje“ známého francouzského znalce novoplatónské filosofie.

Hadot zde v širokém závěru, sahajícím od literatury přes filosofii, ikonografii a technologii od antiky až po současnost, zabývá pojmem přírody či přirozenosti a jeho vývojem v evropských dějinách.

Autor, s nímž se český čtenář mohl už před nějakým časem seznámit prostřednictvím jeho pozoruhodného textu věnovaného Plótinovi, odhaluje ve své nové knize často překvapivé myšlenkové souvislosti.

tags: #zavoj #isidin #proměny #pojmu #přírody #studie

Oblíbené příspěvky:

• Reintrodukční program Zoo Brno
• Recenze elektrického kompostéru
• Stylové kyblíky na kávový odpad
• Vilém Podrázský a ekologie lesa
• Čistota ovzduší a životní prostředí Blovice