Země po klimatické katastrofe: Scénáře budoucnosti

Vědci, konspirátoři i politici se v posledních letech stále častěji zabývají globálním oteplováním, klimatickými změnami a možným koncem života na planetě Zemi. Častější lesní požáry, tání ledovců, slábnoucí vítr a záplavy - to všechno jsou důsledky klimatických změn, které způsobuje globální oteplování. Proč tomu tak je? Lidstvo vypouští do ovzduší stále více skleníkových plynů, které v atmosféře vytvářejí hustou vrstvu, přes niž nepronikne teplo vypařující se z povrchu. Z naší planety se tak stává vroucí kotel, který ohřívá sám sebe. Aby se ze Země nestala ohnivá koule, lidstvo musí jednat. Klíčová je v tomto případě odpověď na otázku, zda je situace opravdu tak vážná.

Scénáře budoucího vývoje

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své studii operuje s pěti různými scénáři oteplování Země, a to v závislosti na tom, jak se bude dařit objem emisí snižovat. Hlavním hříšníkem v příběhu o globálním oteplování je oxid uhličitý, ale bez viny nejsou ani metan, oxid dusný či oxid siřičitý. Množství všech těchto plynů, které lidé vypouštějí do atmosféry, se bude muset snižovat.

Scénář I - Zvítězí zelená politika a svět bude uhlíkově neutrální

Je často kontroverzní a omezující ekologická politika, kterou razí především Evropská unie a USA, slepá ulička? To reálně nikdo netuší. Nejoptimističtější scénář počítá s tím, že lidé přistoupí na ekologickou politiku, budou dodržovat klimatické dohody a omezí spotřebu plastů. Spolu s tím se zásadním způsobem promění sektor dopravy a průmyslu. V ideálním případě by se díky tomu vynulovaly emise oxidu uhličitého (ze současných 40 gigatun emisí tohoto plynu za rok) a dosáhlo se uhlíkové neutrality kolem roku 2050. Dříve už to prakticky není možné.

I tento takřka utopický scénář počítá s tím, že do roku 2100 vzroste průměrná teplota o 1 až 1,8 stupně Celsia. To ale určitě neznamená, že by se Země v příštích letech začala ochlazovat.

Scénář II - Svět zavrhne zelenou politiku a přijde katastrofa

Přijde stěhování národů, válka o vodu, na horko bude umírat více lidí než na nemoci a západ USA, sever Afriky a jih Asie se stanou neobyvatelnými. Taková budoucnost může lidstvo potkat, pokud úplně rezignuje na klimatické dohody a po pandemii naplno rozjede otáčky průmyslu. Nejkatastrofičtější scénář Mezivládního panelu pro změnu klimatu počítá s tím, že se objem skleníkových plynů do roku 2080 ztrojnásobí a průměrná teplota vzroste až o 5,7 stupně Celsia.

Čtěte také: Bretaň: Nedotčená příroda a mýty

Na některých místech světa ale teploty porostou mnohem rychleji. Nejhůře na tom budou pravděpodobně země kolem Perského zálivu - Katar, Spojené arabské emiráty či Saúdská Arábie, kde mohou teploty v létě klidně překročit hranici 70 stupňů Celsia. O moc lepší to ale nebude ani v Indii či Kalifornii. Svět proto bude v pohybu. Nejprve se lidé v ohrožených lokalitách budou stěhovat v rámci státu, posléze vyrazí za hranice. Hrozbou kolem roku 2100 navíc nebude jen horko, ale i voda. Ledovce a příkrovy začnou nezadržitelným tempem tát a hladina oceánů se zvedne o několik desítek metrů. Slaná mořská voda může zaplavit New York, Floridu, Šanghaj či indickou Kalkatu. Další kusy země se stanou neobyvatelnými.

Souběžně s tím bude na planetě přibývat lidí. Kolem roku 2100 se počet obyvatel světa zastaví někde kolem 12 miliard. S tím poroste i úroveň znečištění.

Scénář III - Zemi zničí něco jiného

Třetím a zdaleka nejméně pravděpodobným scénářem je, že lidstvo i přes všechnu snahu vybruslit z klimatických problémů zanikne ze zcela jiného důvodu. Vědci nejčastěji skloňují možnost, že do Země narazí asteroid. V současnosti je největším strašákem planetka Bennu, která by se kolem roku 2182 mohla dostat do kolizního kurzu s modrou planetou. Další hrozbou pro Zemi jsou nemoci. Současná pandemie ukázala, jak je lidstvo křehké a nemohoucí v boji s neznámým virem. Do budoucna ale mohou přijít jiné infekční choroby, nakažlivější a smrtelnější.

Zřejmě nikdy rovněž nezmizí riziko, že si lidstvo přivodí zánik z nedbalosti. Například tím, že vydrancuje dostupné nerostné suroviny. Strašákem pak zůstává i možnost, že spolu lidé v globálním měřítku začnou znovu válčit a zahubí se navzájem. Případně se vyplní některá z náboženských, konspiračních či historických prognóz a svět jednoho dne skončí apokalypsou.

Scénář IV - Realita

Z výše uvedených scénářů je zřejmé, že názorů na téma klimatických změn a konce lidstva je celá řada. Jak to tak bývá, pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Evropa začne v příštích letech dodržovat emisní limity a zelenou politiku a rozloučí se se spalovacími motory. Přidá se i USA. Asie bude na ekologický nátlak reagovat se zpožděním, takže objem emisí ještě nějakou chvíli poroste. Teplota se bude zvyšovat, ale lidé se budou stěhovat spíše v rámci regionu.

Čtěte také: Problémy životního prostředí

Kontinuálně s tím se změní obraz velkých měst. Přibude zeleně, vertikálních farem a nových ochlazujících mechanismů. Rozpínání Sahary se pokusí zastavit Velká zelená zeď a proti zvyšující se hladině moří člověk vybuduje obrovské hráze. Tak jako milionkrát v minulosti se lidé přizpůsobí. A ať už to dopadne jakkoli, bude to posun vpřed.

Bouřlivé léto je důkazem, že změna klimatu je neoddiskutovatelnou realitou. Navazující otázkou pak je, jak silné budou dopady klimatické změny do jednotlivých ekonomik, jak budou rozloženy v čase a jaká by měla být reakce centrálních bank. Aktuálně dostupné pohledy centrálních bank, mezinárodních institucí a dalších výzkumných institucí zatím nedochází k jasnému závěru. Pomocí vlastních modelových simulací vybraných klimatických scénářů je snahou přispět k zodpovězení této otázky. Modelové simulace ukazují, že klimatická změna přinese v souhrnu stagflační tendence, na které bude třeba reagovat přísnější měnovou politikou.

Výsledky analýz dále ukazují, že volba a načasování globální klimatické politiky bude rozhodující pro další vývoj dopadů změny klimatu a s ní spojenými náklady. V případě včasné implementace globální klimatické politiky se lze vyhnout výraznějšímu poklesu reálné ekonomické aktivity za cenu krátkodobě vyšší inflace. Dále dochází k závěru, že se tvůrci hospodářské politiky musí na zesilující dopady změny klimatu připravit.

Dopady klimatických změn na ekonomiku

Centrální banky se v současné době v rámci revizí strategie měnové politiky nově zaměřují na dopady změny klimatu na ekonomiku a s tím spojenými implikacemi na měnovou politiku a finanční stabilitu. Rizika vyplývající z dopadů klimatické změny lze rozdělit na „hmotná“, související s extrémními povětrnostními jevy, a na „přechodová“, odrážející změny klimatické politiky.

Mezi hmotná rizika se řadí různé typy přírodních katastrof i negativní dopady vysokých teplot na lidské zdraví, což může dále vést k migraci velkého počtu obyvatel a geopolitickým konfliktům. Všechna tato rizika ovlivní agregátní nabídku i poptávku. Na straně nabídky může zvyšující se průměrná teplota snižovat produktivitu i dostupnost pracovní síly stejně tak jako ničivé přírodní katastrofy a s tím související vynucená migrace. Extrémní události mohou rovněž fyzicky ničit kapitál a přesměrovávat investice od rozšiřování výroby do jeho rekonstrukce. Výpadky produkčních faktorů práce a kapitálu doprovázené častým narušováním globálních obchodních řetězců a dělby práce tak povedou ke snížení potenciálu a výrobních kapacit ekonomik světa.

Čtěte také: Aktuální ohrožení v USA

Z hlediska poptávky hmotná rizika ovlivní preference a vzorce chování ekonomických agentů, zvýšená nejistota negativně dopadne na soukromou spotřebu (obezřetnostní úspory) a firmy (odložené investice). Hmotná rizika budou mít také negativní dopady na ceny aktiv a obecně na celý finanční sektor v podobě rostoucích problémů se zabezpečením úvěrů včetně velkých výzev například v odvětví pojišťovnictví.

Přechodová rizika představují ekonomické náklady plynoucí z postupného přeorientování se na nízko emisní ekonomiky. Vznikají v důsledku změn v klimatické politice, nevyhnutelných technologických změn, které budou vyžadovat velké investice, nebo změn preferencí a zvyklostí spotřebitelů novým podmínkám. Může se jednat například o nové formy zdanění a regulatorní omezení, nárůst cen emisních povolenek, uhlíkovou daň a další. To může vyvolat pokles hodnoty určitých podnikových aktiv a také pokles ziskovosti podniků v některých odvětvích. Tyto změny tak rovněž představují rizika pro finanční systém s dalšími dopady na reálnou ekonomiku.

Postupné zvyšování globálních teplot povede k přesměrování části zdrojů od výroby a inovací směrem k aktivitám spojeným s přizpůsobováním se změnám klimatu.

Dopady na měnovou politiku

Obecně lze rozdělit dopady klimatické změny na dlouhodobé a krátkodobé. Z dlouhodobého pohledu se studie víceméně shodují na tom, že opakovaný a častější výskyt přírodních katastrof povede k nižšímu globálnímu ekonomickému růstu a k omezení poptávky v důsledku vyšších opatrnostních úspor, a tak k nižší dlouhodobé přirozené reálné úrokové míře. Slábnoucí poptávka pak vede k potřebě nižších úrokových sazeb, resp. k používání nekonvenčních nástrojů v případě dosažení nulové dolní meze.

Krátkodobě mohou hmotná i přechodová rizika působit na inflaci oběma směry v závislosti na tom, zda převáží dopad na nabídku, či poptávku. Určitou paralelu nabízí zkušenost s obdobím koronavirové pandemie, kdy počáteční protiinflační (poptávkové) vyhodnocení dopadů pandemie se ukázalo jako příliš jednostranné. Pozorované inflační tlaky v roce 2021 jsou jistě, ovšem nikoliv pouze, důsledkem „nabídkové“ povahy pandemické krize s jasným poselstvím pro reakci měnové politiky restriktivním směrem.

Konkrétní směr reakce měnové politiky na dopady změny klimatu je však v literatuře popsán velmi opatrně a nejednoznačně. Změna klimatu ovlivní cenovou stabilitu prostřednictvím svého dopadu na makroekonomické ukazatele, jako jsou inflace, produkce, zaměstnanost, úrokové sazby, investice, produktivita. Dále je nutné uvažovat opatření v oblasti fiskální politiky zacílená na zmírnění dopadů změny klimatu, která budou působit i na nastavení měnové politiky.

Klimatická změna ovlivní i hodnotu a rizikový profil aktiv, což může vést k nežádoucímu hromadění finančních rizik. Narušení finančních trhů a s tím spojené přeceňování klimatických rizik může výrazně snížit cenu některých aktiv při přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Důsledkem budou korekce finančního trhu s přelivy do reálné ekonomiky s dopady na nastavení měnové politiky. Výrazné dopady klimatické změny na globální poptávku mohou rovněž zvyšovat pravděpodobnost dosažení efektivní dolní meze nominálních úrokových sazeb.

Modelové nástroje a dopady na ekonomiku

Výzkumné práce naznačují potřebu přehodnotit a rozšířit modelový aparát centrálních bank. Např. studie Allen a kol. (2020) se zabývá ekonomickými dopady změny klimatu pomocí různých přístupů, mezi něž patří i semistrukturální makro model světové ekonomiky (NiGEM), vícesektorový model všeobecné rovnováhy a finanční mikro model (s vykázáním finančních poměrů a pravděpodobností selhání na úrovni firmy). Podle výsledků této studie klimatické změny sníží HDP v Evropské unii o 1,0 až 5,0 % (rozdíl od základního scénáře v podobě „řízeného“ přechodu k dosažení nulových emisí v roce 2050) v rozmezí let 2030 až 2040.

Mnoho prací vyzývá k důraznější politické reakci na hrozbu měnícího se klimatu, včetně ambicióznějších snah o zmírnění příčin a dopadů klimatické změny. V rámci výzkumu v MMF uvedeného v Kahn a kol. (2019) je vyvíjen teoretický model růstu spojující odchylky klimatických proměnných od jejich historických průměrů s produktivitou práce a dlouhodobým ekonomickým růstem. Hlavní myšlenkou je oddělení dlouhodobých a krátkodobých dopadů změny klimatu na růst, což je zásadní pro návrhy vhodných politik pro zmírňování a přizpůsobování se těmto změnám. V důsledku tohoto rozlišení jsou pak odhadnuty podstatně větší dopady změny klimatu než v literatuře. Nárůst průměrné teploty oproti historické normě o 0,04 °C ročně povede ke snížení světového reálného HDP na obyvatele o 7 % do roku 2100. Bez politiky přizpůsobení se změnám klimatu nebo zmírňování dopadů bude tedy ztráta reálného HDP na obyvatele velká, i když mezi zeměmi budou existovat značné rozdíly, a to od 2 % až do 15 % do roku 2100.

Možnosti řešení a uhlíková daň

Prostřednictvím multiregionálních modelů vstupů a výstupů je možné odhadnout dopady na jednotlivé sektory. Práce Hebbink a kol. (2018) používá tento typ modelu k výpočtu cenových dopadů uhlíkové daně do jednotlivých sektorů, rovněž s přihlédnutím k cenovým efektům substituce mezi energiemi a primárními vstupy (kapitál a práce) a substituce mezi různými typy energií. Pro hospodářství jako celek zvýšení uhlíkové daně o 50 EUR za tunu za rok nemá zásadní dopad, přičemž HDP je zhruba snížen o 1 % v horizontu pěti let. Tato daň by však měla zásadní dopad na řadu průmyslových odvětví náročných na uhlík. Největší nárůst nákladů by nastal v chemickém sektoru, v sektoru zpracování kovů a v sektoru těžby a dobývání energií, což povede k výraznému zhoršení jejich mezinárodní konkurenceschopnosti.

Nové keynesiánské modely doplněné klimatickým blokem mohou přispět ke studiu dopadů klimatické změny na měnovou politiku. Jedno z možných rozšíření nového keynesiánského modelu spočívá v zavedení energie jako produkčního faktoru do produkční funkce, například jako v Economides a Xepapadeas (2018). Spotřeba energie v tomto modelu generuje emise, které zvyšují koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a vedou ke globálnímu oteplování. Dále je produkční funkce upravena o proměnnou v podobě teplotní odchylky od předindustriálního období, aby bylo možné sledovat negativní dopady změny klimatu na výrobu.

Rizika pro finanční systém

Z pohledu stability finančního systému se zdá být konsenzus nad důsledky klimatické změny v podobě hromadění rizik ve „špinavých“ odvětvích produkujících vysoké emise oxidu uhličitého. To bude v těchto odvětvích vytvářet tlak na pokles cen aktiv, vyšší míru bankrotů a zpomalí hospodářský růst. S tím budou rovněž spojeny vyšší nároky a zodpovědnost dohledových orgánů v oblasti finanční stability. Rizika spojená se změnou klimatu se již odráží v cenách aktiv, budou zvyšovat rizikovou prémii a podstatně snižovat účast na trzích s aktivy náročnými na uhlík.

Tento závěr přináší článek Karydas a Xepapadeas (2019), který předkládá teoretický model pro dva typy aktiv a pro makroekonomické a environmentální šoky. V něm jsou nejprve oddělena „hnědá aktiva“ (která souvisejí s činnostmi náročnými na uhlík) a „zelená aktiva“ (zbytek). Dále tento model předpokládá, že politická opatření pozitivně korelují s intenzitou ekologických katastrof. Rizika spojená se změnou klimatu povedou k postupnému přeceňování aktiv a hodnoty firem podnikajících ve „špinavých“ odvětvích ve prospěch firem působících v „čistých“ odvětvích.

Nutnost omezení produkce fosilních paliv

Studie zmiňuje, že produkce fosilních paliv bude muset být utlumena, nebo spíš zastavena ještě rychleji. Uskrovnit se s fosilními palivy by měly prakticky všechny regiony světa. Podle autorů studie je především zásadní, aby zůstaly pod zemí veškeré zásoby fosilních paliv v Arktidě. Spojené státy se podle vědců budou muset obejít bez 31 % svých zásob ropy, 52 % procent plynu a 97 % uhlí. Evropa má podle zprávy ponechat ladem 72 % zásob ropy, 43 % zásob plynu a 90 % zásob uhlí.

Vědci upozorňují, že pokud tato omezení nebudou splněna okamžitě (nebo v některých regionech do roku 2025), pak je více než pravděpodobné, že se celková průměrná teplota pravděpodobně zvýší o 1,5 ° C nad úroveň před industrializací.

Reprezentativní směry vývoje koncentrací (RCP)

Už více než před deseti lety řešili klimatologové a další odborníci z IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu), jak veřejnosti co nejlépe popsat efekt emisí na klima planety Země v budoucnosti. Po zralé úvaze se rozhodli pro vytvoření čtyř základních scénářů, které by odrážely základní souvislosti a důsledky nárůstu skleníkových plynů. Dali jim poněkud nepřitažlivý název, a to Reprezentativní směry vývoje koncentrací (RCP). I když odbornému pozadí této problematiky třeba ne plně rozumíte, o dvou scénářích RCP jste už jistě mnohokrát slyšeli. První, takzvaný RCP2.6, popisuje svět, jak jej nyní známe, za předpokladu, že by se podařilo udržet nárůst globální teploty pod 2 °C, vztaženo k předindustriálnímu období. A druhý scénář, označený RCP8.5, popisuje slušně řečeno nejhorší možnou, neoptimistickou variantu.

Hausfather a Peters nerozporují význam důležitosti boje proti antropogenní změně klimatu, ale varují před tím, že RCP8.5 popisuje až ten nejzazší extrém, přičemž stávající vývoj se ubírá jiným směrem, blíže k o něco „optimističtějším a realističtějším“ scénářům (RCP4.5 a RCP6.0). Ano, i zvýšení průměrné globální teploty o 3 °C by nám všem způsobilo dalekosáhlé problémy.

Extrémní scénáře a jejich dopady

Podle deklarace, která vzešla z konference v kanadském Torontu už v roce 1988, mohou být důsledky klimatického kolapsu srovnatelné snad jen s jadernou válkou. Oteplení o více než dva stupně by znamenalo návrat ke klimatu pleistocénu před více jak 2,6 milionu let. Naplnění nejhorších scénářů by pak vedlo k regresu až do klimatu raného eocénu před více než 50 miliony let. K takovému posunu by přitom došlo za pouhá dvě století existence průmyslového kapitalismu.

Lidská civilizace jakožto nekočovná forma života přitom vznikla před 12 tisíci lety v období stabilního klimatu holocénu. To znamená, že v sázce je vše: může dojít k systémovému selhání, které patrně nebude probíhat simultánně, ale bude se kaskádovitě šířit z určitého regionu do zbytku vzájemně propojeného světa.

Oceány jako klimatizace planety

Oceány zabírají přes sedmdesát procent povrchu Země a fungují jako naše klimatizace. Kdyby tahle voda zmizela, následky by byly fatální a okamžité. Tento katastrofický scénář jako z Hollywoodu, však skrývá tvrdá data, která říkají, že jsme křehčí, než si myslíme. Stačilo by pár dní a z naší planety by se stala vyprahlá pustina. Přežití by bylo nemožné. Jakmile se totiž zastaví koloběh vody, končíme.

Oceány fungují jako gigantická klimatizace naší planety. Pohlcují sluneční záření a pomocí proudů rozvádějí teplo od rovníku k pólům. Bez této masy vody by se tento systém okamžitě zhroutil. Slunce by dál nelítostně pralo do rovníkových oblastí, které by se během krátké doby proměnily v neobyvatelné pece. Naopak póly by zpočátku sevřel ještě větší mráz, protože by k nim nedoputovalo žádné teplo z tropů.

Mnozí by si mohli myslet, že nám zbydou řeky a jezera. To je ale krutý omyl. Oceány drží devadesát sedm procent veškeré vody na Zemi. Zbylá tři procenta v ledovcích, řekách a podzemních rezervoárech by bez podpory oceánského výparu neměla šanci udržet koloběh vody v chodu. Mraky by z oblohy zmizely.

Shrnutí a výzva k akci

Klimatické změny jsou současně reálnou hrozbou i výzvou k řešení. To, jak k nim budeme přistupovat, je silně ovlivněno volbou možného scénáře budoucího vývoje. Je nutné si uvědomit, že v sázce je vše a že je třeba jednat bezodkladně.

tags: #země #po #klimatické #katastrofe #scénáře

Oblíbené příspěvky:

• Dopady globálního oteplování na region
• Environmentální výchova: Obsah a význam
• Kompletní průvodce likvidací karavanu
• Více o jedincích, populacích a společenstvech
• Význam recyklačních symbolů