Zeměpis, ekologie a krajinná ekologie

Ve vyučovacím předmětu zeměpis si žáci osvojují určitý systém vybraných poznatků z různých geografických oborů. Výuka zeměpisu obohacuje v návaznosti na prvouku a na vlastivědu celkový vzdělanostní rozhled žáků uvedením do hlavních přírodních, sociálních, a do hospodářských podmínek a faktorů života lidí v blízkém území místní krajiny, místní oblasti (regionu), na území České republiky, v Evropě a v dalších světadílech.

Učivo zeměpisu v 1. - 4. ročníku čtyřletého gymnázia a v 5. - 8. ročníku osmiletého gymnázia představuje druhý cyklus učiva, které si osvojili žáci v základní škole, resp. v 1. - 4. ročníku osmiletého gymnázia. I když se tematika učiva ve čtyřletém gymnáziu a 5. - 8. ročníku osmiletého gymnázia v podstatě opakuje, představuje kvalitativně zcela novou a vyšší úroveň, která se projevuje jak v celkové prezentaci učiva a v rozšíření pojmové oblasti, tak především v použitých metodách a ve formách procesu učení. Ty odpovídají věkové a intelektuální úrovni žáků jmenovaného stupně gymnázia.

Učební osnovy zeměpisu jsou koncipovány tak, aby umožňovaly diferenciaci v obsahu i v rozsahu výuky. Vymezení a posloupnost v řazení tematických okruhů, tematických celků, jakož i řazení osnovných hesel v nich nejsou pro vyučujícího závazné. Netvoří chronologicky uspořádaný systém učiva, ale jen věcně a logicky utříděný a koncentrovaný obsah učiva. Jedná se pouze o doporučený návrh, který reflektuje jedno z možných uspořádání obsahu učiva. Vyučující může, uzná-li to za vhodné, uspořádat obsah učiva podle své úvahy s přihlédnutím ke konkrétním možnostem výuky ve škole. Doporučené rozšiřující učivo probírá vyučující se žáky teprve až po řádném splnění povinné části osnov.

Nutno zdůraznit, že výčet doporučeného rozšiřujícího učiva uváděného v těchto osnovách tvoří pouze náměty, které vyučující nemusí nutně všechny využít. Pokud vyučující splní povinnou část osnov v kratší době, než odpovídá povinným hodinám v učebním plánu 1. - 4. ročníku osmiletého gymnázia, může, uzná-li to za potřebné, probrat i určité části učiva z osnov zeměpisu pro 5. - 8. V systému výuky gymnaziálního dějepisu se doporučuje uskutečňovat zeměpisná cvičení a pozorování v terénu ve všech ročnících a ve všech obdobích školního roku s přihlédnutím k tematice výuky a k provozním a technickým podmínkám na školách. Celodenní zeměpisné exkurze lze doporučit na závěr každého školního roku.

Může to být exkurze se speciálním nebo komplexním zeměpisným zaměřením. Speciálními tématy mohou být různá zaměření na fyzickogeografickou nebo socioekonomickou problematiku místního regionu. Školními geografickými hrami a projekty se v doporučeném rozšiřujícím učivu praktického zeměpisu rozumí takové praktické činnosti žáků pod vedením vyučujícího, kde jsou žáci postaveni před řešení určitého úkolu v místě bydliště či školy, který skutečně existuje nebo by mohl existovat. K řešení či vyřešení úkolů potřebují žáci soubor vědomostí a dovedností ze zeměpisu i z dalších souvisejících předmětů. Zároveň jsou nuceni prakticky jednat - navrhovat řešení, rozhodovat se pro určitý alternativní postup a svá rozhodnutí zdůvodňovat, samostatně zpracovávat svůj vlastní návrh a obhajovat ho.

Čtěte také: Dopady znečištění atmosféry

Ekologie

Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda). Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů. Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem. Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.

Záměna s environmentalistikou

Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. Pro vědu zahrnující společenské aspekty se užívá označení sociální ekologie.

Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí. Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.

Historie ekologie

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka. V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dní (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).

Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Tito Američané měli pro svůj výzkum skvělé podmínky - v USA byla příroda tehdy na rozdíl od Evropy relativně neporušená, indiáni byli především lovci a sběrači s úctou k přírodě. Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách.

Čtěte také: Informace o studiu pro učitele

V 19. století pak Ch. Darwin dále popisuje působení prostředí na druhy, a to především abiotického. Na základě těchto poznatků pak mimo jiné sestavil proslulou evoluční teorii - první verze však předpokládala, že jde o kontinuální vývoj vlivem prostředí. Zde se však ukázala slabina této verze, protože v nálezech chybí přechodné typy. Jeho následovníci pak operují s myšlenkou, že vývoj jde ve skocích.

V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů. V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávně době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.

Osamostatnění ekologie ve 20. století

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev. V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky.

Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).

Nicméně, zpátky do světa. V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí). V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“.

Čtěte také: Otestujte si znalosti: Zeměpis a příroda

Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe. To umožnilo populační explozi, v současné době však mají ekosystémy opět problém „utáhnout“ nárůst obyvatel a dochází i z těchto důvodů k migraci do Evropy.

Ekologie dnes

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií.

Krajinná ekologie

Moderní geografie je soubor vědních disciplín, studujících krajinnou sféru a její vazbu na lidskou společnost v konkrétním prostředí a v daném čase. Existuje mnoho desítek definic krajiny. Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č. značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (NOVOTNÁ, 2001, s. krajina považuje často za holistickou entitu reálného světa, za totální systém geografické sféry, tedy za geosystém v širším slova smyslu (MIKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. je konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s.

Krajina může být různými odborníky chápána různě v rámci jejich oboru. Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor. Samotný termín krajinná ekologie byl poprvé použitý v práci Carla Trolla z r. 1939 (Luftbildplan und ökologische Bodenforschung). Počátky krajinné ekologie lze spatřovat v přechodu od geografie vegetace k ekologickému zkoumání krajiny. Průkopník krajinné ekologie C. Troll definoval krajinnou ekologii jako studium fyzikálně-biologických vztahů, které řídí různé prostorové jednotky regionu. Uvažoval o vztazích jak vertikálních (uvnitř prostorové jednotky), tak horizontálních (mezi prostorovými jednotkami) (FORMAN, GODRON, 1994, s. má krajinná ekologie odkrývat a interpretovat možnosti, které příroda nabízí a limity, kterými je toto využívání omezeno (jedním z limitů je např. ekologická stabilita krajiny). má nejčastěji následující významy: zahrnující mnoho větví; mnohonásobně se opakující. má významy: přes, skrze, za, na druhé straně, do jiného místa, nebo do jiných podmínek, nebo jiných věcí.

tags: #zemepis #ekologie #osnova

Oblíbené příspěvky:

• Jak odstranit odpad z betonové podlahy?
• Informace o skládkování odpadu
• Jak bezpečně používat zásuvky venku
• Příroda pouště: Recenze knihy
• Obnovitelné zdroje v ČR