Život zvířat ve volné přírodě: Fakta a výzvy

Zvířata ve volné přírodě byla miliony let a stále jsou vedena k nadprodukci potomstva. Přežijí a šíří se geny, respektive potomci těch nejúspěšnějších. A důležitou „zbraní“ v tomto boji je i množství úspěšných přeživších potomků. Těch se produkuje nadbytek (antikoncepce jaksi v přírodě neexistuje) a tito postupně a často velmi krutě umírají.

V přírodě totiž působí nemoci, paraziti a nejsou v ní veterináři. A v neposlední řadě jsou v ní všude nepřátelsky naladění jedinci vlastního druhu, s nimiž je třeba bojovat „o místo pro život“ (potravu, vodu, úkryty, opačné pohlaví). Takže mnoho jedinců uhyne, aniž se kdy rozmnoží. Jejich smrt může trvat poměrně dlouho a z našeho pohledu může být velmi krutá.

Problém nadprodukce potomstva v chovech v lidské péči

A tyto druhy evolučně připravené na nadprodukci potomstva máme nyní v chovech v lidské péči - na farmách, v oboře a zejména v zoo. Jde o zvířata, která jsou schopná se množit tak, jak jsou na to „z přírody zvyklá“. V lidských chovech ale chybí predátoři, paraziti, často i konkurenti, a navíc mají k dispozici veterináře. Co se stane? Takovému systému dojde brzy kapacita. Není totiž kam dávat další jedince. Zoo nejsou nafukovací.

K tomu je třeba zmínit, že evropské zoologické zahrady ve svých chovech dosáhly za poslední desítky let výrazného pokroku. Drtivou většinu druhů se nám v zoo daří množit takovým způsobem, že omezená kapacita představuje hlavní problém, kterému čelíme.

Příklad nosorožce indického

Vyhubením ohrožený nosorožec indický byl vyhuben v Pákistánu a Bangladéši a přežívá v 7 rezervacích v Indii a ve 3 v Nepálu. V evropských zoo se poměrně dobře množí nebo spíše množil.

Čtěte také: Zdraví z přírody

Reprodukce všech dnes chovaných 40 samic je zcela zastavena, protože chybí zoo, kam by bylo možné umístit nově narozené mládě. Pokud se u samic včas nenastartuje reprodukce, tak se jim poškodí reprodukční systém (cystické poškození) a již se nebudou moci do konce svého života rozmnožit. Ale budou žít a z hlediska populace v podstatě „zabírat místo“. Mládě se nebude moci narodit. Populace v zoo tak bude chřadnout. Nechce se ani domýšlet, k čemu by mohlo dojít, kdyby se v Indii či Nepálu situace náhle zhoršila (což už se v minulosti párkrát stalo).

Pohled na jedince a jeho prospěch

Nyní se podívejme na situaci z pohledu jedince a jeho prospěchu. Na ten se u zvířat chovaných v lidské péči (včetně zoo) v posledních letech klade obrovský důraz. Samozřejmostí je zmiňovat aspekty welfare čili pohody zvířete (= jedince). Jednotlivým zvířatům se dopřávají stále lepší podmínky, a to je samozřejmě dobře.

Avšak toto zlepšování zejména v zoo doprovází jedno velké nebezpečí jménem antropomorfismus - polidšťování. Většina lidí si myslí, že co je dobré pro ně, je dobré i pro zvířata: velký horizontálně neomezený prostor, přehledný prostor anebo více jedinců pohromadě. Co na tom, že mnoho druhů upřednostní v přírodě samotářský způsob života, že pro stromové druhy je vertikální členitost důležitější než horizontální, že jsou pro ně důležitější skrýše než otevřená pláň.

Situace došla tak daleko, že v našem „sobeckém zájmu o jedince“ mu bráníme v reprodukci, protože nemáme, kam dát jeho případné mládě. Ale neusmrtíme jej. A tím se dostáváme k vysvětlení současného paradoxu. Jedinci druhů chovaných v zoo, kteří se dožívají výrazně vyššího věku než v přírodě a kterým dopřáváme stále větší prostor, ubírají místo pro další (často dosud nenarozené) jedince i jiné příbuzné druhy. Reprodukce slábne až postupně mizí.

Na potřeby jedince je v zoologických zahradách kladen oprávněně velký důraz. V rámci těchto potřeb je uskutečňováno například obohacování života zvířat, jehož cílem je zabavit zvíře, které v zoo disponuje množstvím volného času. V přírodě by si totiž zvíře muselo náročně obstarávat potravu.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Konflikt "milovníků přírody" s "milovníky zvířat"

Tato situace vyvolává mezi lidmi myšlenkový střet, který bychom mohli s jistou dávkou nadsázky nazvat konfliktem „milovníků přírody“ s „milovníky zvířat“. Milovníkem přírody je myšlen ten, komu záleží na ochraně přírody jako celku se vším všudy. Milovník zvířat je ten, komu záleží pouze na daném jedinci, ale ne na přírodních souvislostech ani na ostatních jedincích daného druhu.

„Milovníci zvířat“ milují jedince. Mají je opravdu rádi. A snaží se je za každou cenu chránit. Chránit před přírodou. Před krutou, drastickou přírodou, která jim tyto jedince vydala (obrazně a v mnoha případech bohužel i reálně). A činí tak k vlastnímu a jakkoli krásnému, tak poněkud sobeckému potěšení. Osud jiných jedinců je takovým milovníkům lhostejný.

Pokud milují jednu konkrétní žirafu, tak ji lvovi jako potravu nevydají. Ať si lev sežene jinou. Jakou? To je nezajímá. Pokud někomu připadají výše uvedené řádky nadsazené, tak uvedu příklad hned dvou druhů, které k ohrožení vyhynutím v přírodě dovedli právě tito „milovníci zvířat“.

Každý z těchto druhů navíc žije na jiném konci naší zeměkoule. Opice tamarín běloruký v Kolumbii, stejně jako jelen sambar skvrnitý na Filipínách totiž trpí tím, že jejich mláďata jsou lovena a pak prodávána na tržištích jako domácí mazlíčci. To je hlavní důvod, proč mizí z přírody. A bylo by možné jmenovat řadu dalších druhů, například papoušků či pěvců.

„Milovníky zvířat“ nezajímají v pastech zabití rodiče svých mazlíčků ani osud těchto druhů, které svou láskou k jedinci přivádí na pokraj vyhubení. Naproti tomu „milovníky přírody“ zajímají zdravé populace a nesoustředí se na lásku k jedinci.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

Dobře vědí, že chceme-li zachovat přírodu pro další generace, je nutné zachovat i její procesy. Mezi tyto procesy patří pravidelná páření, narození, ale i úhyn jedinců. A pokud se začne úmyslně některému z těchto procesů bránit (například úmrtnosti), dojde nevyhnutelně k omezení ostatních procesů (například porodnosti) a populace tak ve svém důsledku oslabí či dokonce ztratí svou životaschopnost.

Tito milovníci přírody si nechtějí nechat přírodu jen pro sebe, ale zejména pro ty, co přijdou po nás. Jejich motivace tedy vychází spíše z altruistického projevu chování (= chování vedoucí ku prospěchu jiným).

Důraz na welfare jedince vs. populace

V souvislosti s daným konfliktem je třeba vyzdvihnout důležitou skutečnost, která ilustruje naši společnost a její vztah k danému problému. Péči o jedince různých druhů zvířat je v naší společnosti totiž věnována velká pozornost, včetně té legislativní. Pojem welfare jedince je akcentován ve všech chovatelských sdruženích včetně zoologických zahrad.

Rád bych zdůraznil, že je to bezpochyby velmi dobře. Avšak péči o populace je věnována malá pozornost (společensky přímo zanedbatelná), legislativně nejsou chráněny vůbec (když si laxností vyhubíme všechny nosorožce v zoo, nestane se nikomu nic) a pojem welfare populace jsem dosud v českém prostředí (na rozdíl od toho v západní Evropě) neslyšel vůbec.

Sambar skvrnitý jako příklad

V přírodě ohrožený sambar skvrnitý přežívá na dvou ostrovech ve Filipínách. Jeho největším nepřítelem jsou milovníci zvířat. Lovci totiž odchytávají kolouchy a prodávají je jako domácí mazlíčky. Naopak záchranu pro tento druh představuje chov v záchranných centrech na Filipínách a v evropských zoologických zahradách. Několik jedinců z těchto center již bylo úspěšně vypuštěno zpět do přírody.

Fotomonitoring jako nástroj poznání

Jak často loví rys svoji kořist? Jak odpočívá? Jak si vlčí mláďata hrají a učí se? K čemu slouží takzvané medvědí stromy? Odpovědi na tyto otázky se hledají jen velmi těžko, protože všechna volně žijící zvířata a zvláště pak velké šelmy si svůj „soukromý“ život velmi dobře střeží. Setkání s člověkem se vyhýbají a ani pro vědce a ochranáře není jednoduché zjistit potřebné údaje o jejich životě.

Jednou z metod, která pomáhá nahlédnout do utajeného světa divokých zvířat, je fotomonitoring. Beskydský projekt ochrany velkých šelem využívá fotopasti pro monitoring vlka, rysa a medvěda již téměř pět let. Během této doby jsme nejen získali unikátní autentické záběry zvířat z volné přírody, ale především se díky těmto šikovným zařízením dovídáme cenné údaje o pohybu a přirozeném chování vzácných i běžných druhů zvířat.

V případě rysa ostrovida můžeme dokonce rozlišovat jednotlivá zvířata na základě jedinečného skvrnění jejich srsti. Díky tomu pak můžeme například přibližně určit početnost místní rysí populace nebo odhalit přesuny jedinců mezi lokalitami.

Fotopasti výborně slouží také slovenským kolegům ze Správy Národního parku Malá Fatra. tamějších medvědů u tzv. medvědích stromů, jejichž význam není stále dostatečně objasněn.

Šelmy se do kmenů stromů zahryzávají, otírají se o ně či je jen očichávají. Někdy jejich chování připomíná tanec, například pokud si dopřejí řádné podrbání na hřbetě. Dlouhodobé sledování konkrétních stromů fotopastmi postupně vyvrací nejrůznější teorie o důvodech tohoto chování. O stromy se otírají samci, samice i mláďata a pravděpodobně tím nevymezují svá teritoria, jak se předpokládalo, spíše se jedná o způsob pachové komunikace mezi jedinci.

Intenzivní fotomonitoring rysa provádějí například kolegové ze švýcarské organizace Kora. Fotopasti umístili na vybraných lokalitách vždy ve dvojicích tak, aby procházející zvíře zachytili vždy z obou stran a díky tomu získali údaje pro jednoznačnou identifikaci. Jejich monitorovací zařízení můžete nalézt podél lesních cest, zvířecích stezek či na značkovacích místech.

Vedle toho však fotomonitoring pomáhá mapovat prostorové aktivity a dálkovou migraci zvířat. Fotopasti kolegů z projektu Trans-Lynx a rakouského Luchsprojekt Österreich Nordwest například zdokumentovaly šumavského „rysího cestovatele“. Na fotografii z pasti se nejdříve objevil v říjnu loňského roku v sousedním Rakousku nedaleko Dunaje. Z května letošního roku pak pocházejí snímky, které stejné zvíře zachytily v Blanském lese. Vzdušnou čarou tedy rys urazil vzdálenost 111 km.

Na první pohled se zdá, že fotomonitoring je poměrně nenáročnou metodou, která funguje na principu „za málo peněz hodně muziky“. Oproti telemetrickému sledování zvířat s GPS obojky je tato práce bezesporu méně finančně náročná. Při péči o fotopasti se však setkáváme s řadou jiných nesnází.

Nejzávažnější překážku u nás bohužel představují krádeže těchto zařízení, což téměř vylučuje možnost provádět stejně intenzivní monitoring jako švýcarští kolegové. Jako všechny elektronické přístroje i fotopasti někdy náhle vypoví službu kvůli technickým problémům. Ať už je příčina sebevíc banální, následkem bývá často nenahraditelný výpadek v dlouhodobém monitoringu určité lokality.

Přístroje selhávají kvůli vlhkosti či rychlému vybití baterií, někdy zhatí naší práci i větev, která se pod tíhou napadaného sněhu propadne či zlomí před objektiv. Jindy je třeba celou fotopast vyhrabat ze závějí nového sněhu. Při silném větru zase přístroj začne snímat pohybující se listy či stébla trávy a paměťovou kartu zaplní stovky prázdných snímků.

I přes tyto komplikace jsou fotopasti jedinečným prostředkem umožňujícím nahlédnout do každodenního života divokých zvířat při jejich minimálním vyrušování. Často se setkáváme s otázkou, zda šelmám nevadí silný blesk při nočních snímcích. Podle našich zkušeností zvířata toto světlo ignorují, nejspíše proto, že jim připomíná záblesk při bouřce, a nemají tedy důvod se zneklidňovat. Dokazují to mnohé noční fotky, které například zachytily rysy při konzumaci kořisti.

Fotomonitoring tedy významně doplňuje klasické mapování založené na zjišťování tzv. pobytových znaků šelem. Díky analýzám trusu, moči či chlupů můžeme zjistit genetická data o zvířeti či zdravotním stavu populace. Potravní analýza vzorků trusu nám zase přiblíží složení jídelníčku šelmy. Prostřednictvím těchto „neinvazivních“ metod monitoringu (kdy není potřeba zvíře odchytávat) se postupně daří skládat mozaiku odhalující skrytý život velkých šelem.

Zajímavosti ze světa zvířat

• Prasata mají třicetiminutový orgasmus.
• Pijavice má 32 mozků.
• Komáři mají zuby.
• Polární medvědi mají ve skutečnosti větší problém s přehříváním než se zimou.
• Medvídek koala má úplně stejné otisky prstů jako člověk.
• Žirafy spí jen 20 - 30 minut denně, a to ještě ve stoje.
• Jazyk Plejtváka obrovského váží více než dospělý slon.
• Žížala má 5 srdcí.
• Stegosaurus měl mozek o velikosti vlašského ořechu.
• Žralok tygří sežere vše, co mu přijde pod zuby.
• Kočky chodí po prstech.
• Kráva při žvýkání pohne čelistí 40000x denně.
• Krávy dávají více mléka při poslechu hudby.
• Komáry nejvíce přitahuje modrá barva.
• Šnek umí spát i tři roky, když se mu chce.
• Sloní zub váží 4 kilogramy.
• Hlemýždi mají stovky až tisíce zubů.
• Šváb může žít i deset dnů bez hlavy.
• Brouk Goliáš je velký jako vaše pěst.
• Klokani neumí chodit pozpátku.
• Netopýři při vylétávání z jeskyně vždy zatočí vlevo.

Význam velkých šelem v přírodě

S terénním pracovníkem z Hnutí DUHA šelmy Jirkou Labudou jsme natočili video, kde ti důležitost ochrany velkých šelem na našem území jasně, srozumitelně a na konkrétních příkladech vysvětlí.

U nás z Graminu věříme, že velké šelmy jsou nedílnou součástí zdravé přírody.

Na území naší republiky se můžeme potkat se třemi velkými šelmami. Největší je medvěd, pak bychom tady měli vlka a rysa. Je důležité si uvědomit, že v přírodě má každý živočich svou roli. A právě velké šelmy tím, jak jsou na vrcholu potravní pyramidy, tak mají hned několik funkcí. Jedna z těch méně známých funkcí je to, že mohou rysové, vlci i medvědi fungovat jako taková “zdravotní policie”, která zamezuje šíření některých chorob v rámci populací, například býložravců - srnčí nebo jelení zvěře, divočáků atd.

Další funkcí může být, že velké šelmy nedovolí přemožení býložravců na daném území, kde žijí, a ovlivňují jejich chování. Takže kdybychom hospodařili v lese a chtěli bychom mít les, který vyrůstá z podrostu a roste dál a dál, tak velké šelmy pomáhají lesníkům, protože zvyšují šanci, že jim tam třeba ta jedle nebo buk lépe vyroste, než když ho okouše přemnožená spárkatá zvěř.

Další rolí velkých šelem je, že vyvíjí predační tlak na svou kořist, například na populaci jelenů a srnců. Nutí je pořád někde utíkat a přemisťovat se, čímž zvyšují jejich fitness. Primárně tak padne nějaká přestárlá srna nebo nemocný jelen, případně slabá mláďata, a tím vlastně velké šelmy udržují zdraví své kořisti. Může to znít jako paradox, ale v přírodě to takto funguje.

Šíření velkých šelem v ČR

U nás jediná reintrodukce, tedy odchyt velké šelmy a její následné vypuštění, tak probíhala u rysů na Šumavě. Ale to už je dávno, kdy se ze zakarpatské populace převezlo pár jedinců rysa a vypustilo se jednak na Šumavě, ale i v jiných zemích Evropy - ve Švýcarsku nebo v jiných alpských státech. Ostatní velké šelmy se tady ale šíří přirozenou cestou. Alfou omegou jejich šíření je změna v legislativě, kdy byly vyjmuty z lovné zvěře, a dnes se tedy legálně neloví.

Tady u nás na východě v Karpatech žije stále přirozeně a dostává se tady přirozeně z Beskyd. Stejně tak je tomu i u vlků, kteří se sem dostávají z karpatské populace, ale kromě toho i ze středoevropské nížinné populace, když bychom se bavili o osídlení vlky v Lužických horách, v Krušných horách a vůbec v Čechách. Medvěd se zatím objevuje sporadicky jenom v Beskydech a také náleží k té karpatské populaci.

Ohrožení velkých šelem

Určitě prostupnost krajiny. V současnosti se krajina více člení, zastavuje, vznikají různé liniové stavby, jako jsou dálnice a železnice, rozrůstají se města, průmyslové areály, je tady také tlak masivního turismu - motorkáři v horách, čtyřkolky atd. Je opravdu spousta negativních tlaků, které lidé na přírodu vyvíjí. Ale zatím pořád se s tím ještě umí velké šelmy nebo savci obecně vypořádat. Kromě pytláctví je to tedy jeden z hlavních negativních faktorů, tedy ztráta biotopu a území, kde mohou velké šelmy žít.

Největší rozvoj prožívá vlčí populace. Od roku 2015 začala postupně osídlovat území České republiky, od té doby je na vzestupu a můžeme se zde již bavit o smečkách, jednotlivé kusy by ale nešlo spočítat. Loni a předloni by to mohlo být v řádech desítek smeček, tak okolo 50 smeček.

Rysů je tak plus mínus 100 kusů, 50 smeček vlků a možná pár zatoulaných jedinců medvědů, což se ale možná může zdát někomu moc.

Pravděpodobnost setkání s velkou šelmou

Tak když se budeme toulat tady v Česku, tak statisticky největší šanci máme na potkání vlka. A to jednak proto, že těch jednotlivých kusů je tady z velkých šelem nejvíce, ale také protože vlci jsou velice mobilní a velice často chodí po obrovských částech svého teritoria. Navíc jsou zvídaví, takže se může stát, že třeba v brzkých ranních nebo pozdních večerních hodinách, když se budou vlci pohybovat na tom svém území, tak na ně můžeme narazit. Když na ně ale narazíme, tak to většinou vypadá tak, že jen někde zpozorujeme, jak stojí silueta vlka. A můžeme si říkat, jestli je to vůbec vlk nebo pes. Ten vlk se po nějaké minutě nebo desítkách vteřin otočí a odběhne pryč. Takže takhle by většinou vypadalo setkání s vlkem, ale opravdu se bavíme o jednotkách setkání na to, kolik lidí je v horách i kolik vlků tady je.

U toho vlka je to riziko opravdu málo pravděpodobné. A kdybychom se bavili o tom rysovi, tak vidět rysa je velký zážitek, to bychom si měli pamatovat do konce svého života.

U medvědů v Česku můžeme nalézt v Beskydech nějaké stopy, ale že bychom ho přímo viděli, tak to je opravdu velmi velmi malá pravděpodobnost.

Jak se chovat v oblastech s výskytem medvědů

Když někde pojedeme, ať už je to Malá Fatra, Vysoké Tatry, Polana atd., tak ti medvědi jsou skutečně ve většině slovenských pohoří, takže nemá smysl se připravovat na nějakou konkrétní lokalitu. Spíše je dobré si uvědomit, že bychom neměli chodit především k večeru a nad ránem do houštin, kde jsou neznačené stezky, protože tam může být i hodně příkrmů, nebo kde mají myslivci nadhlediště, odkud se střílí jeleni atd. Medvědi tam můžou být v okolí zalezlí a čekat, až přijde večer, a pak chodí na ten příkrm. A my je tam můžeme nechtíc vyrušit.

Takže hlavní zásada je nechodit do nějakých houštin. Když půjdeme nějakou stezkou, kde uvidíme medvědí stopy nebo čerstvý trus, tak dávat o sobě vědět, že jsme v té přírodě a jdeme po té stezce. Pokud je nás dva a více, tak se spolu bavit. Když se budeme bavit, tak ten medvěd z dálky uslyší lidský hovor a udělá nám cestu, stáhne se. Když půjdeme sami, tak si můžeme zpívat, sem tam zašoupat nohama, polámat klacíkama nebo poklepat turistickýma hůlkama. Prostě dát vědět, že procházím tou krajinou. Takže tohle je to nejdůležitější, a pak taky sledovat to okolí.

Takže v klidu se potom třeba otočit, jít zpátky, pokud ten medvěd o nás neví. Když už na něj narazíme “face-to-face”, tak mu opravdu nekoukat do očí, ale sledovat tu situaci, můžeme jej i klidným hlasem uklidňovat. Jsou to inteligentní šelmy a umí poznat to naše nastavení. Když začnu panikařit, tak to v něm probudí instinkty šelmy, trošku více se “naspeeduje”. Ale když jsem v klidu, tak většinou i ten medvěd zůstane v klidu a může nás prozkoumat. Mám spoustu osobních zkušeností i s poměrně blízkým setkáním a musím zaklepat, že se mi nikdy nic nestalo. Ale neměl jsem ještě asi setkání s medvědem, který ztratil tu přirozenou plachost.

V tom případě, kdy už jde medvěd skutečně za námi, tak ty rady už jsou těžké. Když už dojde k nějakému skutečnému konfliktu, pak už útěk není vhodný, hlavní je si chránit krk, břicho a tepny, nesnažit se ho přeprat, protože to není dobrý cesta. Oproti medvědovi tu šanci moc nemáme. Ani 100kg Mike Tyson by si s tím 100kg medvědem asi neporadil. Takže opravdu hrát mrtvého brouka a potom si rychle zavolat pomoc.

Doporučuje se mít pepřový sprej, pokud dohledáváme nějaké kořisti nebo se pohybuji v místech, kde jsou medvědi častější. Je to i taková psychologická pojistka. Viděl jsem interakce medvědů a lidí či lovců z Ameriky, jak používají pepřový sprej, a uvádí se, že je to účinnější než střelná zbraň.

tags: #zivot #zvirat #ve #volne #prirode #fakty

Oblíbené příspěvky:

• Obrazy člověka a přírody
• Katalog odpadů: Odpad 12 02 99
• Dopady klimatických změn
• Proč je Ekologická Stopa Důležitá?
• Skibus Ski Centra Miroslav - poloha