Plastové znečištění: Fakta a hrozby pro naši planetu

Na planetě se denně vyprodukuje přes 3,5 milionů tun odpadu. Planeta Země je dnes znečištěná plasty v takové míře, že tento trend je možné směle přirovnat ke hrozbě globálních klimatických změn.

Plasty v oceánech: Armagedon?

Oceány jsou plíce naší planety. Za přísun kyslíku na pevnině vděčíme rostlinám, stromům a tropickým pralesům. Většina rostlin pohlcuje oxid uhličitý a vytváří nám kyslík. Tomuto jevu říkáme fotosyntéza. Stejně tak funguje fytoplankton v oceánech. Jsou to mikroskopické řasy, které vytvářejí více než polovinu kyslíku, který zde dýcháme. Mořské mikrořasy produkují více kyslíku než všechny pralesy dohromady.

Podle odhadů odborníků skončí ve světových oceánech každoročně na osm miliónů tun plastů. Anebo jinak, celkově lidstvo od roku 1950 zamořilo světové oceány asi 150 milióny tun plastů. I tato alarmující fakta zazněla v keňské metropoli Nairobi na nedávné konferenci OSN. Ta chtěla přijít s ambiciózním cílem - zintenzivnit boj proti rizikům, která ohrožují nejen ekosystémy moří, ale i na celé planetě, uvádí na svých stránkách BBC. „Jde jednoznačně o celoplanetární krizi.

„Je to Armagedon v oceánech,“ cituje zase slova výkonného ředitele tohoto programu Erika Solheima web americké televize CBS. Světový oceán se stále více stává zrcadlem našich rozhodnutí - každý vyhozený kus plastu, každé selhání infrastruktury a každé opomenuté opatření se v něm odráží jako jasná lidská stopa. A upozorňuje, že ve světě už delší dobu platí zákaz vyhazování plastů do moře. V drtivé většině případů se plasty dostávají do moří z pevniny.

Podle odhadů environmentalistů pochází až 55 procent plastového odpadu z pěti asijských zemí: Číny, Indonésie, Thajska, Vietnamu a Filipín. Většina plastů se do oceánů dostává z pevniny řekami, a mořské proudy je pak rychle roznášejí. Tímto tempem bude ve vodách v roce 2050 více odpadu než ryb.

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

Řešení znečištění moří plasty

Dvě stovky zemí podepsaly rezoluci, která vyzývá ke snížení rizik plynoucích ze znečištění moří. „Dosáhli jsme dohody, která umožní vytvořit společnou platformu a vypracovat právně závazná opatření na mezinárodní úrovni. Jak podotýká CBS, optimismus je na místě. Ovšem pouze pokud vychází ze slibů, kterými se v Nairobi nešetřilo. Indonésie, druhý největší znečišťovatel - například uvedla, že do roku 2025 zredukuje svůj oceánský odpad o sedmdesát procent. Stejně razantně se chce s plastovým odpadem vypořádat i čínská vláda. „Pokud některá ze světových velmocí prochází nevídanými a rychlými změnami, pak je to právě Čína.

Někteří ekologové poukazují na to, že ambiciózním slibům chybí jakýkoli časový rámec a také skutečný důraz na prevenci. Tisha Brownová z organizace Greenpeace si ve vyjádření pro BBC posteskla: „Vítáme skutečnost, že si zástupci z celého světa uvědomují naléhavost problému.

Erik Solheim s tímto postupem souhlasí, nabízí však také zcela konkrétní kroky. „Naštěstí známe rychlejší a jednodušší řešení. K mnoha plastovým produktům přece existují vhodnější a bezpečnější alternativy. Nepotřebujeme přece, aby naše jídlo bylo pokaždé baleno do plastů. A rozhodně se dokážeme obejít bez plastových kelímků na kávu a obalů na každou drobnost našich každodenních životů. Tady jde o ekologickou katastrofu způsobenou leností.

Nové poznatky o zdrojích plastového znečištění

Nové výsledky výzkumu publikovaného v časopise Science Advances (Meijer et al., 2021) přinášejí zásadní změnu v tom, jak rozumíme globálnímu plastovému znečištění oceánů. Dlouho se předpokládalo, že většina plastového odpadu, který končí v mořích, pochází z několika obrovských řek, jako jsou Ganga, Mekong nebo Jang-c’-ťiang. Moderní modely ale ukazují, že realita je mnohem složitější. Podle nich je více než tisíc řek - přesněji 1348 až 1668 toků - zodpovědných za 80 procent všech plastových emisí, které z pevniny proudí do oceánu.

Klíčovým přínosem zmíněné studie je prostorově velmi detailní model, který propojuje údaje o využití půdy, hustotě obyvatel, intenzitě srážek, vzdálenosti od pobřeží a průměrné rychlosti toku. Díky této integraci dokáže výzkumný tým odhadnout pravděpodobnost, že plast vyprodukovaný v určitém místě bude transportován do řeky a následně až do oceánu. Ačkoliv se může zdát, že celkový podíl plastu, který se skutečně dostává do moře, je malý - v průměru pouze kolem 0,4 procenta - v přímořských městech tento podíl stoupá až na 0,8 procenta. V relativních číslech jde o nepatrné hodnoty, ale v absolutním objemu to představuje miliony tun odpadu ročně.

Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody

Jedním z nejvýznamnějších objevů studie je role malých a středně velkých toků, které dosud stály mimo pozornost. Ukazuje se, že řeky s průtokem menším než deset kubických metrů za sekundu - tedy běžné městské potoky, drenážní kanály nebo sezónní koryta - tvoří téměř třetinu všech celosvětových plastových emisí. Středně velké toky s průtokem od deseti do tisíce kubických metrů za sekundu pak přispívají dalšími 47 procenty. Velké řeky, jejichž průtok přesahuje tisíc kubických metrů za sekundu a které byly dosud považovány za hlavní zdroje znečištění, mají ve skutečnosti relativně malý podíl.

Výzkum také ukazuje výrazné prostorové a časové rozdíly v emisích. V některých oblastech, jako je například povodí Ciliwung v Indonésii, dosahuje pravděpodobnost přenosu plastového odpadu do oceánu až 15,7 procenta, zatímco v evropských řekách, například v Rýně, je toto riziko pouhých 0,04 procenta. Hustota obyvatel a slabá odpadová infrastruktura tak vedou k disproporčně vyšším emisím plastu, zejména v obdobích silných srážek, kdy povrchový odtok urychluje mobilizaci plastových částic.

Zvlášť zranitelné jsou ostrovní a malé pobřežní státy, které vykazují extrémně vysoké lokální pravděpodobnosti úniku. Studie Meijer et al. potvrzuje závěry dalších významných vědeckých prací, které společně dokreslují globální a nerovnoměrný charakter plastového znečištění. Lebreton a kol. (2017) ukázali, že 67 procent všech emisí pochází z Asie, především z urbanizovaných oblastí. Jambeck a kol. (2015) odhadli globální únik plastů do oceánů na 4 až 12 milionů tun ročně. Cózar a kol. (2014) popsali plovoucí shluky plastů v oceánech, které přesně odpovídají modelům toků. Boucher a Friot (2017) upozornili na nerovnoměrnou recyklaci mezi kontinenty, zatímco Lebreton a kol. (2020) prokázali přímou souvislost mezi množstvím plastu na osobu, exportem odpadu a kapacitou infrastruktury pro jeho zpracování.

Zásadní je i typologie plastového odpadu, která se liší podle regionů. Lehký obalový materiál, PET lahve a mikroplasty z potravinových obalů dominují v pobřežních emisích, zatímco těžší plasty a stavební odpady se hromadí především v sedimentech. Tento rozdíl je klíčový při navrhování recyklačních technologií a sběrných strategií, protože různé typy plastů vyžadují odlišný přístup, pokud jde o prevenci i o následné zpracování.

Významnou roli hraje i sezónnost. V období monzunů a silných srážek se množství plastů unášených malými městskými toky zvyšuje několikanásobně. To znamená, že účinná opatření musí zohledňovat nejen prostorové, ale i časové proměny.

Čtěte také: Hlukové znečištění a velryby

Dalším důležitým zjištěním je fenomén exportu plastového odpadu. Bohaté země často vyvážejí své plasty do států s nižší kapacitou kontroly a zpracování, čímž fakticky přesouvají environmentální náklady mimo své hranice. Například Slovinsko v roce 2021 vyvezlo 62,6 kilogramu plastového odpadu na osobu, převážně do asijských zemí. Tento jev, označovaný jako „outsourcování znečištění“, ukazuje, že skutečné ekologické dopady nelze posuzovat izolovaně, ale jen v globálním kontextu.

Studie Meijer et al. proto potvrzuje, že řešení plastového znečištění musí kombinovat mezinárodní regulace s lokálními opatřeními. Klíčem je prevence vzniku odpadu, zlepšení sběru a recyklace a cílené zásahy v oblastech s nejvyšším rizikem úniku. Každý kilogram plastu, který skončí v oceánu, je důsledkem rozhodnutí při výrobě, selhání systému nebo nedostatečné infrastruktury. Oceán nezná hranice - stejně jako plast, který do něj vplouvá. Úspěch v boji s tímto problémem závisí na schopnosti propojit data, modely a realitu: od místních kanálů až po globální obchodní toky.

Per capita rozdíly v úniku plastového odpadu do oceánů

Na regionální úrovni přináší cenný pohled analýza společnosti Utility Bidder, která rozpracovává per capita rozdíly v úniku plastového odpadu do oceánů. Podle jejich dat je nejkritičtější situace na Filipínách, kde každý obyvatel v průměru přispívá do oceánu 3,30 kilogramy plastu ročně, což v souhrnu představuje více než 350 tisíc tun - tedy zhruba 36 procent světového úniku plastu. Na druhém místě je Surinam s 2,89 kilogramu plastu na osobu a na třetím Trinidad a Tobago s 2,55 kilogramu.

Nejvyšší lokální pravděpodobnosti úniku plastu do oceánu vykazují ostrovní státy s omezenou infrastrukturou pro nakládání s odpady. V Palau dosahuje pravděpodobnost úniku 13,74 procenta, v Singapuru 10,49 procenta a na Šalomounových ostrovech 10,34 procenta. Tyto statistiky potvrzují, že zásadní roli hrají institucionální kapacity, efektivní sběrné systémy a kvalitní recyklační infrastruktura.

Extrémní případy nesprávného nakládání s odpady představují Komory, kde každý obyvatel ročně produkuje až 69,52 kilogramu plastu, který je zpracován nesprávně. Trinidad a Tobago následují s 52,43 kilogramy na osobu. Tyto údaje jasně ukazují, že problém plastového odpadu není jen otázkou množství, ale i schopnosti lokálních komunit s odpady správně zacházet. Z mezinárodního pohledu pak vyniká Slovinsko, které v roce 2021 vyvezlo největší množství plastového odpadu na osobu - 62,58 kilogramu - přičemž většina skončila v Asii.

Analýza Utility Bidder zároveň ukazuje, že nejvíce ohrožené oblasti spojuje trojice faktorů - vysoká hustota obyvatel, slabá infrastruktura pro nakládání s odpady a vysoká intenzita srážek. Právě tato kombinace výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že plast unikne do vodních toků a následně do oceánu. Tento vzorec doplňuje model Meijer et al., podle něhož tisíce menších a středně velkých řek představují hlavní cesty emisí, a zdůrazňuje, že lokální opatření mohou mít často mnohem větší efekt než nákladné zásahy zaměřené pouze na velké toky.

Tabulka: Per capita únik plastového odpadu do oceánů (vybrané země)

Závěry obou studií - Meijerovy i Utility Bidder - se navzájem doplňují. Meijer nabízí prostorově detailní hydrologický model plastových toků, Utility Bidder zase přináší pohled na státy, ostrovy a per capita dopady. Jejich propojení umožňuje lépe identifikovat priority a formulovat strategie, které zohledňují nejen fyzikální a geografické faktory, ale i socioekonomické a institucionální souvislosti.

Z dostupných dat je zřejmé, že globální plastové znečištění není problémem několika velkých zemí nebo řek, ale složitou sítí lokálních a regionálních emisí. Ostrovní státy, malé pobřežní komunity i městské aglomerace s nedostatečnou infrastrukturou hrají klíčovou roli při určování celosvětového objemu plastu unikajícího do oceánu. Každé opatření, které zvyšuje kapacitu sběru, recyklace nebo vzdělávání obyvatel, může mít proto významný dopad - zejména tam, kde je riziko úniku na obyvatele nejvyšší.

Mikroplasty: Neviditelná hrozba

Plasty a mikroplasty jsou všude kolem nás. Objevily se v padesátých letech minulého století a staly se součástí naší každodenní reality. Z plastu stavíme, oblékáme ho, přepravujeme v něm, obalujeme jím své jídlo. Nad materiálem s mnoha praktickými vlastnostmi se však vznáší i víc a víc otazníků. Mikroplasty z něj totiž najdeme prakticky všude; ve vodě, půdách i vzduchu.

Jak ale vlastně mikroplasty interagují s lidským organismem? Jaký mají dopad na naše prostředí a na naše zdraví? Je pravda, že pronikají do míst, jako je mozek nebo placenta? A pokud ano, co to vlastně znamená? Stejně jako jinde na světě, také v České republice tyto a mnohé další otázky spojené s plasty zaměstnávají hlavy řady vědců.

I když totiž ročně vychází stovky článků, které před mikroplasty varují, seriózní metoda, kterou by se jejich přítomnost v lidském těle dala opravdu prokázat, zatím chybí.„Vědecké články, které se teď hojně objevují a ve kterých se píše, že se mikroplasty našly v plicích, placentě, mozku nebo penisech vyvolávají otázku, jak se tam mohly dostat. Na rozdíl od chemických látek, které jsou rozpustné, jsou mikroplasty pevné částice, a ty od určité velikosti nemohou procházet biologickými bariérami a pohybovat se tak v těle. Z tohoto pohledu je náš současný projekt velmi přínosný, protože nově vyvíjené metody detekce mikroplastů přinesou velice přesné informace o tom, jaké velikosti a jaké typy mikroplastů jsou schopny migrovat v lidském těle,“ vysvětluje Ondřej Adamovský.

Právě schopnost částic migrovat skrze tkáně budí nejvíce otázek. Zatímco závěry odborných článků, které upozorňují na nálezy mikroplastů v plicích, kam se mikroplasty mohou dostat například vdechnutím z okolního prostředí, jsou vcelku logické, nálezy mikroplastů ve vnitřních orgánech (mozku, penisech či placentách) vyžadují velkou dávku vědecké kritičnosti.

„Tyto studie jsou vědecky zpochybnitelné a je potřeba je vždy detailně pročíst. Konkrétně v nedávné, mediálně vděčné studii, která našla mikroplasty v biopsiích penisů, se uvádí, že mikroplasty ve tkáni mohou být sta až pět set mikrometrů velké, což je v podstatě velikost zrnka písku. Že by pevné částice takové velikosti prošly trávícím traktem, překonaly biologické bariéry do krve a někde se akumulovaly, je naprosto vyloučené, a vědecky zpochybnitelné tvrzení“ říká Adamovský.

Nejpravděpodobnějším vysvětlení přítomnosti mikroplastů ve vzorcích je sekundární kontaminace. Vzhledem k tomu, že jsou mikroplasty všude kolem nás, nejspíše se do vzorků dostaly jednoduše během manipulace s nimi. Například uvedené výzkumy přítomnosti mikroplastů v různých lidských orgánech se odehrávají na několika místech od operačního sálu, místa zpracování vzorků až po místo, kde se provádí analýzy. I když jde vždy o čisté prostory, mikroplasty jsou všudypřítomné a ke kontaminacím napomáhá i fakt, že mikroplasty jsou také součástí prachu.

„V případě studie s placentami může být mechanismus nechtěné kontaminace podobný. Placenta se porodí, pak se někam odnese, poté se z ní odřežou vzorky a pokud nejsou nastavené správné procesní postupy a kontroly, není možné říct, že plast pochází přímo z orgánu a nedostal se do vzorku až později,“ vysvětluje Adamovský.

„Další problém s články a reporty je, že mikroplasty, které jsou tu s námi od padesátých let, lékaři i přes obrovského množství histopatologických pozorování, které od té doby udělali, dosud nikde neobjevili. Deset, dvacet, padesát nebo sto mikrometrů, to jsou velké plasty viditelné pod mikroskopem. Během pozorování je však nikdy nikdo neevidoval, což je divné. Tento fakt nahrává tomu, že články opravdu nejsou kvalitně udělané a dokud nikdo nepřinese metodiku, na které nyní pracujeme například my, veškeré ostatní výzkumy jsou velmi jednoduše zpochybnitelné,“ tvrdí Adamovský.

I když se zdá, že se zatím není tolik čeho obávat, monitorovat rizika spojená s mikroplasty je více než podstatné. Pokud by se jejich přítomnost v lidských tkáních opravdu prokázala, bude nutné se dále zabývat tím, jaké mají na lidské zdraví účinky. Problematika plastů má navíc i další rozměr, a to je jejich chemické složení.

„Dá se říct, že mikroplasty jako částice jsou stále otevřené a zkoumané téma, ale plastová aditiva, tedy chemické látky v nich obsažené, se testují už delší dobu a jejich rizika jsou známá. Například u skupiny ftalátů1, které jsme studovali i zde na RECETOXu, se zjistilo, že jsou natolik nebezpečné, že byly v roce 2022 globálně zakázány,“ dodává Adamovský.

Evropská unie během posledních pěti let vydala nařízení, které zakazuje používat mikroplasty v kosmetických produktech, popřípadě v konzumních produktech, což přispěje ke snížení jejich emisí do prostředí.2„Mikroplasty už zmizely například z šamponů, do kterých se přidávaly jako odstraňovače suché kůže, některý typy plastů se dávaly také například do řasenek nebo kosmetických plnidel. V porovnání třeba se Spojenými státy toto opatření sice přišlo později, ale zato je pečlivější, výhledově se totiž bude vztahovat také na takzvanou neoplachovací kosmetiku, jako jsou opalovací krémy nebo čistící pleťové gely, což pro Ameriku neplatí,“ vysvětluje Adamovský

Nanoplasty: Ještě menší, ale potenciálně větší problém

Ještě menší částice, ale tím větší problém, jsou nanoplasty. Tyto plastové částečky jsou tak malé, že je nezachytí žádná vizuální technika. Jejich zkoumání je proto náročné a o nanoplastech se ví doposud jen velmi málo.

„Detekční metody jsou velmi špatné, v podstatě neexistují. Zatím víme to, že nanoplasty na rozdíl od mikroplastů biologickými bariérami procházet dokážou, otázkou ale je, co mohou způsobit. Existují prvotní studie, které ukazují, že nanoplasty mohou vyvolávat prozánětlivé stavy,“ upozorňuje Adamovský.

Zastřešujícím kořen problému mikroplastů i nanoplastů jsou však v první řadě samotné plasty. Jak už název napovídá, mikroplasty vznikají při jejich degradaci. V praxi se tak tyto částice dostávají do půd například rozpadem ochranných plastových fólií, využívaných pro ochranu zemědělských ploch proti plevelům nebo odparu vody. Další významnou oblastí, kde se mikroplasty uvolňují degradací, je výroba a balení potravin.

„Devadesát procent všech obalovin tvoří plasty. Je přitom jedno, jestli vezmeme jogurt, maso nebo zeleninu, pokud se nacházejí v plastových obalech, mikroplasty se v nich budou nacházet také. Nedostávají se do nich však jen z obalů. Výrobní proces potravin téměř vždy zahrnuje fázi, kde je využíván plast, ať už jde o plastové trubky, kontejnery nebo jinou část výroby. Mikroplasty tak najdeme i v nápojích ve skleněných lahvích, hliníkových obalech, soli, olejích nebo třeba medu. Není velkovýroba, která by se obešla bez využití plastových komponent,“ popisuje Adamovský.

Cesty ke snížení dopadu plastů

Pro plasty v jeho všestranném využití v současnosti neexistuje dostatečná alternativa, i tak však existují způsoby, jakými by se dal jejich dopad alespoň zmírnit. Jedním z navrhovaných opatření je unifikace povoleného složení plastů. Díky ní by se plasty daly alespoň vracet zpět do ekonomického koloběhu, tedy recyklovat.

„Aktuálně je každý plast úplně jiný a plný odlišných aditiv, dohromady nejdou stavit ani dva plastové kelímky odlišné značky, je to naprosto neidentifikovatelná směs, kterou v zásadě používá vždy jen konkrétní výrobce. Z tohoto důvodu se také plastové obaly recyklují do stavebních materiálů3, tedy do typu produktu, který už je trvalý a nevrací se zpět do cirkulární ekonomiky,“ vysvětluje Adamovský.

Také Česká republika hledá cesty, jak neutěšenou situaci s plasty zlepšit. Tým výzkumníků, se kterými nyní Ondřej Adamovský hledá nové metody detekce mikroplastů, připomínkoval pro ministerstvo životního prostředí Globální úmluvu o plastech, která se současným jednosměrným tokem plastů, které končí bez možnosti recyklace v odpadu, měla pomoci.

„V současnosti se recyklují převážně jen PET láhve, protože nemají žádná aditiva, všechny jsou víceméně stejné. To je velká výjimka, zbytek plastů se většinou pálí. Úmluva má zařídit, aby drtivá většina plastů šla nějakým způsobem zpět do oběhu a stala se tak součástí cirkulární ekonomiky. My jsme schopni přispět do úmluv spojených s plasty naší expertízou, konkrétně přehledem bioaktivit chemických látek obsažených v plastech“ vysvětluje Adamovský.

To, co teď v Česku na úrovni politických jednání úplně chybí, je nadace nebo sdružení, které by vytvářelo protiváhu průmyslu v diskusích o národních implementacích. Příkladem takové dobré praxe může být Food packaging forum.„Food packaging forum je jednotka, na kterou se vláda může obracet a ověřovat informace nebo konzultovat chystaná opatření. Jsou schopni sesbírat vědecké podklady nebo data, která jsou volně dostupná a vyvodit z nich jasné a podložené závěry. Globální úmluvy jsou totiž většinou velmi obecné a jejich provedení je celé na vládě jednotlivých států.

Mýty a fakta o plastech

Odpadky jsou pro současnou civilizaci stále větším problémem. Nejprve zaplavily pevninu a pak se s chutí pustily i do světových oceánů. V nich se s oblibou shlukují do obrovských plovoucích skládek, které hravě přerůstají rozměry největších evropských států. Miliardy lahví, bot a textilií se vaří v nestravitelné polévce, která ohrožuje potravinový řetězec v moři a v konečném důsledku může nepříjemně zasáhnout i život každého z nás.

• Mýtus: Plasty jsou vždy neekologické.
• Fakt: Pokud je plast používán zodpovědně a recyklován opakovaně a co možná nejdéle, může se směle řadit mezi udržitelné materiály.
• Mýtus: Plastové obaly jsou největším zdrojem obalového odpadu.
• Fakt: Výrazně větší podíl celkového obalového odpadu lze přičíst papíru a kartonu. V Evropě tvoří plastové obaly přibližně jen 19 % hmotnosti z celkového obalového odpadu, naproti tomu papír a karton 41 %, sklo 19 %, dřevo 15 % a kov 5 %.
• Mýtus: Výroba plastů vyžaduje obrovské množství fosilních zdrojů.
• Fakt: Pouze 1,5 % ropy vytěžené na celém světě se používá pro výrobu plastových obalů.
• Mýtus: Mikroplasty pocházejí hlavně z plastových obalů.
• Fakt: Nejvíce mikroplastů vzniká při praní syntetického oblečení (35 %) a při sjíždění pneumatik (28 %). Dalším zdrojem je městský prach (24 %) a například 2 % pochází z mikroplastů v kosmetice (např. mikroperly v krémech nebo peelingových přípravcích).
• Mýtus: Plastové obaly končí převážně na skládkách.
• Fakt: Podíl plastových obalů, které končí v EU na skládkách se snižuje, protože je to nejen neekologické ale i neekonomické. V případě plastů, které již nelze recyklovat, se častěji přistupuje k energetickému využití, kdy se pak využívá energie, kterou obsahují.

Jak omezit spotřebu plastů?

Míra znečištění planety plasty je kritická a musíme začít jednat. Můžeme ještě vůbec podniknout pozitivní změny, aniž bychom radikálně měnili svůj životní styl? Rozhodně ano! Skvělý způsob, jak začít omezovat spotřebu plastů, je zaměřit se na předměty každodenní potřeby. Čas na změnu je právě teď.

Úspěšné zvládnutí nadměrného využívání plastů lze shrnout do tří hlavních principů: omezit, opakovaně použít a recyklovat. Téměř všechny tipy v této publikaci vysvětlují, jak nalézt druhé či třetí využití plastů určených na jedno použití, jak plasty vhodně recyklovat a jak si lépe vybírat zboží s cílem omezit množství plastů, které používáme.

Každý z nás může svou malou změnou mnohé ovlivnit. Ukazováním na největší znečišťovatele na Zemi se nic nespraví. Začít bychom měli u sebe, je to hlavně ta nejjednodušší cesta. Jedině dobře, když svým konáním ovlivníme i své okolí.

tags: #znecisteni #plasty #plakat #fakty

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš 5 l na zavěšení – recenze
• Recepty pro zdravější domov
• Zkušební Stanoviště KIPS: Podrobný Průvodce
• Informace o svozu odpadu v Tachově
• Třídění odpadu v Berouně