Znečištění srážkových vod: Zdroje a řešení

Chemické složení atmosférických srážek nad územím ČR jsou předmětem dlouhodobého sledování. V zásadě můžeme možné zdroje znečištění rozdělit na ty vyvolané lidskou činností a zdroje přírodní, většinou související s eolickou činností, zvýšenou prašností nebo sopečnou aktivitou.

Zdroje znečištění srážkových vod

Hlavním zdrojem chemického znečištění mohou být látky rozpuštěné v atmosférických srážkách. V zásadě můžeme možné zdroje (bodové a plošné) znečištění rozdělit na ty vyvolané lidskou činností (antropogenní) - v drtivé většině dnes souvisejí se získáváním energie spalováním fosilních paliv, a zdroje přírodní, většinou související s eolickou činností, zvýšenou prašností nebo sopečnou aktivitou.

Dále rozlišujeme fyzikální - mechanické znečištění, chemické (množství plynných a toxických látek), radioaktivní (přirozené pozadí, umělé) a biologické (podle druhu a rozsahu biologického oživení). Podstatné zůstává, jakým způsobem tedy chceme dešťovou vodu dále využívat.

Do chemického složení dešťové vody se promítají jednotlivé látky obsažené v ovzduší. Pochopitelně záleží na řadě abiotických faktorů - meteorologických podmínkách, například rozptylu a vlhkosti vzduchu, míře fotoaktivace polutantů, jejich celkové koncentraci.

Kvalita srážkových vod v ČR

Rok 2010 byl srážkově nad dlouhodobým normálem. V průměru na území České republiky spadlo 871 mm, což je 129 % dlouhodobého normálu (za roky 1961-1990). Oproti roku 2009 srážkový úhrn mírně narostl.

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

Mokrá depozice síry poklesla po roce 1997 pod hodnotu 50 000 t a dále klesala až do roku 1999. Nejvyšších hodnot mokré depozice síry bylo v roce 2010 v souvislosti s vyššími srážkovými úhrny dosaženo v horských oblastech (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Hrubý Jeseník a Moravskoslezské Beskydy).

Suchá depozice síry, jejíž nejvýraznější pokles byl zaznamenán v roce 1998 dále klesala mezi lety 1999 a 2000. V letech 2000-2006 již pole depozice zůstávalo na podobné úrovni, a to v souladu s úrovní koncentrace oxidu siřičitého v přízemní atmosféře.

Celkové depozice síry odpovídající hodnotě 52 568 t síry na plochu České republiky pro rok 2010. Po předchozím poklesu z hodnot výrazně vyšších než 100 000 t síry depozice v letech 2000-2006 setrvávala v rozsahu cca 65 000-75 000 t síry ročně s výjimkou roku 2003, který byl výrazně srážkově podnormální. Od roku 2007 se hodnota celkové depozice síry pohybuje kolem 50 000 t síry na plochu České republiky.

Mokré depozice oxidovaných forem dusíku (N/NO3−) vykazovala v roce 2010 nejvyšší hodnoty na území Orlických hor (na lokalitě U dvou louček). Nejvyšší hodnoty celkové mokré depozice dusíku byly zaznamenány v oblasti Orlických hor a na území Hrubého Jeseníku.

Suchá depozice oxidovaných forem dusíku klesala až do roku 2002. Po té došlo k určité stagnaci, hodnota depozice pro ČR kolísá v intervalu 14 105 t až 22 620 t. Oproti předchozím letům opět mírně stoupla, což je pravděpodobně způsobeno mírným nárůstem imisních koncentrací NOx.

Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody

Mokrá depozice vodíkových iontů dosahovala nejvyšších hodnot na území Orlických hor, Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd. Mapa suché depozice vodíkových iontů má obdobný charakter jako v předchozích letech. Maximálních hodnot dosahuje v oblasti Krušných hor, Slavkovského lesa a na území Moravskoslezského kraje.

Po roce 2000, kdy byl ukončen prodej olovnatých benzínů, se hodnoty mokré depozice olovnatých iontů výrazně snížily.

Legislativa a normy

Nemálo úsměvným faktem zůstává, že „srážkové vody“, běžně užívaný termín, v zásadě po dlouhou dobu nebyly přesně definovány zákonem. „Právně nezávazná norma ČSN EN 1085 (750160), týkající se Čištění odpadních vod uvádí, že „srážkové vody“ jsou vody z atmosférických srážek, které dosud neobsahují látky z povrchu,“ tvrdí i Ing. Vladimír Chaloupka z MZe.

Jenže jak podotýká odborný komentář [1]: „Zavedením legislativní zkratky „srážkové vody“ do § 5 odst. 3 vodního zákona vzniká rozpor s § 1 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, jelikož srážkovou vodou ve smyslu § 1 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích nejsou míněny pouze srážkové vody ze staveb.

Účelem zákona je chránit povrchové a podzemní vody, jako ohrožené a nenahraditelné složky životního prostředí a přírodní zdroje, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů, pro zachování vodních zdrojů a předejití stavu nedostatku vody a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl v souladu s právem Evropských společenství.

Čtěte také: Hlukové znečištění a velryby

Zákon upravuje právní vztahy k povrchovým a podzemním vodám, vztahy fyzických a právnických osob k využívání povrchových a podzemních vod, jakož i vztahy k pozemkům a stavbám, s nimiž výskyt těchto vod přímo souvisí, a to v zájmu zajištění trvale udržitelného užívání těchto vod, bezpečnosti vodních děl a ochrany před účinky povodní a sucha.

Vodním útvarem je vymezené významné soustředění povrchových nebo podzemních vod v určitém prostředí charakterizované společnou formou jejich výskytu nebo společnými vlastnostmi vod a znaky hydrologického režimu.

Hospodaření se srážkovými vodami

Hospodaření se srážkovými vodami je v současné době často zmiňovaným tématem na všech úrovních, včetně politické. Z pohledu vodohospodářského se jedná především o regulaci přirozeného odtoku z omezeného povodí.

Aplikace přírodě blízkého hospodaření se srážkovou vodou, jak je také decentralizované hospodaření nazýváno, je důležitým příspěvkem k omezování dopadů dvou dnes soupeřících extrémů: „sucho“ versus „povodně“.

K prosazování zásad decentralizovaného hospodaření se srážkovou vodou dnes společnost využívá dva nástroje v duchu metody biče a cukru: regulaci pomocí právních a normativních předpisů a dotace. Aktuální program Ministerstva životního prostředí Dešťovka je příkladem takového přístupu.

Zadržovat srážkovou vodu a následně ji využívat, např. k zálivce, je ukázkový příklad přírodě blízkého hospodaření. Ostatně již naši předci byli zvyklí se takto chovat. Ovšem sami od sebe, bez dotací. Problémem dneška může být kvalita srážek v civilizací nejvíce postižených regionech, respektive kvalita ovlivněná smyvem suché depozice ze zpevněných ploch.

Problematika hospodaření se srážkovými vodami, konkrétně jeho podmnožiny, kterou je vsakování srážkových vod, se dnes se všemi důsledky promítá do legislativy v oblasti stavebnictví. V rámci procesu urbanizace krajiny dochází k významným zásahům do přirozeného vodního režimu.

Při plánování stavební činnosti, např. Stejně tak se stavební předpisy vyjadřují k ochraně individuálních zdrojů podzemní vody. Otázkou zůstává, zda jsou stávající právní předpisy, eventuálně dotační tituly, které se hospodařením a nakládáním s vodou zabývají, opravdu schopné tuto roli hrát, a zda jsou opravdu přírodě blízké?

V české legislativě a technických normách, zabývajících se tematikou hospodaření se srážkovými vodami, se v terminologické rovině můžeme nejčastěji setkat s pojmem srážkové vody (9, 10). V některých předpisech se hovoří pouze o dešťových vodách (11, 16). V některých předpisech se vyskytují pojmy oba (15), případně jejich modifikované formy, například srážkové povrchové vody (1), dešťové přívaly (10), případně i jejich spojení dešťové srážky (9) nebo pouze déšť (17). Z uvedeného vyplývá, že terminologickou jednotou české právní předpisy a normy rozhodně netrpí.

Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v § 20 říká, že pokud se neplánuje jiné využití srážkových vod ze zastavěných nebo zpevněných ploch, musí být přednostně řešeno jejich vsakování. Následující paragraf uvádí, že vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení je splněno, jestliže poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku činí 0,4, resp. 0,3.

Toto vakuum se pokusily zaplnit dvě technické normy zaměřené na hospodaření se srážkovými vodami. V obecné rovině není česká technická norma obecně závazná (13). ČSN nejsou v ČR považovány za právní předpisy a není stanovena povinnost jejich dodržování.

Existují ale případy, kdy povinnost dodržovat požadavky uvedené v českých technických normách vyplývá z jiného právního aktu (např. právní předpis, smlouva, pokyn nadřízeného nebo rozhodnutí správního orgánu).

ČSN 75 9010 stejně jako TNV 75 9011 jsou koncipovány spíše jako učebnice předkládající obecné návody, jak by se při hospodaření se srážkovými vodami mělo postupovat. V ČR nejsou v tomto směru tyto normy výjimkou.

Data uvedená ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod, s výjimkou přílohy F, která udává minimální počty vrtů, sond a zkoušek při geologickém průzkumu pro vsakování, mají pouze informativní charakter. Tyto normy nejsou přímo navázány na prováděcí vyhlášku ke stavebnímu zákonu, takže dodržování normových hodnot musí být vyžádáno nějakým právním aktem.

ČSN 75 9010 stanoví mimo jiné zásady při provádění geologického průzkumu pro vsakování jako základního postupu při hodnocení možnosti realizace vsakování. Mezi nejdůležitější výstupy průzkumu patří stanovení koeficientu vsaku kv na základě vsakovací zkoušky, stanovení přirozeného režimu hladiny podzemní vody (tj. úrovně hladiny podzemní vody), dále posouzení možnosti ovlivnění okolních stavebních objektů a v neposlední řadě celkové posouzení vhodnosti vsakování z hlediska ochrany stávajících i plánovaných jímacích zdrojů a obecné ochrany podzemních vod.

Původně plánovaná revize ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod se po delší diskuzi zúžila na její pouhou změnu, zaměřenou výhradně na kapitolu 4. Za nejdůležitější změnu z hlediska decentralizovaného hospodaření můžeme považovat prvně uvedenou. K uvedeným stupňům projektové přípravy jsou v normě přiřazeny odpovídající etapy geologického průzkumu. Cílem této změny bylo zajistit, aby se reprezentativní hodnocení pozemku z hlediska decentralizovaného hospodaření (zde konkrétně vsakování) provádělo již v počátcích projektové přípravy, tj.

Srážkové povrchové vody jsou v kapitole 5 ČSN 75 9010 z hlediska kvality členěny na srážkové povrchové vody přípustné (např. ze zatravněných ploch, ze střech do 200 m2, z teras nebo komunikací pro pěší apod.), které je dovoleno vsakovat přes nenasycenou oblast bez předchozího předčištění. Naproti tomu pro srážkové povrchové vody podmínečně přípustné (např. ze střech nad 200 m2, z komunikací pro motorová vozidla, z parkovišť pro motorová vozidla do 3,5 t, z letišťních ploch, z komunikací průmyslových areálů apod.) je nutno při návrhu vsakování aplikovat vhodný způsob předčištění.

Vsakováním srážkové povrchové vody nesmí dojít k překročení hodnot ukazatelů přípustného znečištění podzemních vod, což by měla dle ČSN 75 9010 zajišťovat aplikace předchozích ustanovení. Důležitým paragrafem ČSN 75 9010 z hlediska možného ovlivnění kvality podzemní vody je kapitola 6, kde je stanoveno, že úroveň základové spáry vsakovacího zařízení by měla být alespoň 1,0 m nad maximální hladinou podzemní vody.

Smyslem je zachovat určitou „čistící“ vrstvu, tvořenou přirozeným nesaturovaným horninovým prostředím, která by měla zachytit potenciální polutanty obsažené ve vsakované srážkové vodě. Autoři paragrafu, obsahujícího tuto metrovou vrstvu, se zřejmě inspirovali požadavky normy pro malé ČOV (6), kde se však jedná o vody odpadní, nikoliv srážkové.

Tato 1 m mocná vrstva bývá v praxi často velmi problematická. Nejčastější typy horninového prostředí vhodné pro vsakování bývají totiž tvořeny písčitými až štěrkovitými usazeninami údolních niv, kde se ovšem přirozeně podzemní voda vyskytuje poměrně mělko pod terénem, respektive propustné písčité vrstvy nacházející se pod málo či nepropustnými hlinitojílovitými vrstvami bývají většinou zvodnělé.

ČSN 75 9010 na tuto možnost reaguje ustanovením, které umožňuje ve výjimečných případech tuto vzdálenost (1 m) na základě geologického průzkumu snížit. Co je ale výjimečný případ? V průběhu výstavby se potom jako odpověď na toto dilema objevují inovativní technická řešení. Vsakovací objekt je vyhlouben do propustných vrstev, tj. na úroveň hladiny podzemní vody, a jeho dno je vysypáno minimálně 1 m mocnou vrstvou propustného materiálu.

ČSN 75 9010 je vyhověno i bez vyjádření geologa a vsakování může začít. Zdá se to jako obcházení pravidel, ale je skutečně takový rozdíl, pokud tu kruciální metrovou vrstvu tvoří přirozeně sedimentovaný propustný materiál, nebo jeho uměle dovezený, čistý a přiměřeně zhutnělý ekvivalent?

Budou „čistící“ schopnosti přirozeně a uměle uloženého materiálu zásadně odlišné? A jaká je vůbec životnost „čistící schopnosti“ této 1 m mocné vrstvy? Nestačilo by nahradit tuto vrstvu vhodným přírodním, případně uměle vylepšeným materiálem, který by plnil čistící funkci? Nebylo by to nakonec vhodnější řešení?

Odvětvová norma TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami vydaná v roce 2013 se zabývá způsoby nakládání se srážkovými vodami odtékajícími z povrchů v urbanizovaném území. Vody podmínečně přípustné mohou být dle TNV 75 9011 vsakovány v podzemních vsakovacích zařízeních po předčištění.

Podle očekávané míry znečištění srážkových vod z pozemních komunikací a parkovišť se doporučuje alespoň jednoduché či náročnější mechanické předčištění a zadržení či odloučení lehkých kapalin. Při vyšším znečištění jsou doporučovány retenční půdní filtry, popř. filtrace přes adsorpční materiál pro zachycení těžkých kovů.

Dále TNV 75 9011 připomíná, že v případě celokovových střech a fasád mohou být koncentrace kovů velmi vysoké, a to zejména na počátku srážkového odtoku. Jedná se o již zmíněný tzv. první splach. Jeho velikost, tj. objem vody, který můžeme nazývat prvním splachem, je závislá na velikosti a sklonu odvodňované plochy, typu povrchu odvodňované plochy a intenzitě srážky.

Kvalita vody užívané pro závlahu je definována v platné ČSN 75 7143 Jakost vod. Jakost vody pro závlahu. Dle ČSN 75 7143 jsou vody podmínečně vhodné použitelné pro závlahu za předpokladu stanovení zvláštních podmínek, v závislosti na stupni a charakteru znečištění, místních podmínkách, způsobu závlahy apod.

Sledování kvality srážkových vod určených ke vsakování úzce souvisí s ochranou zdrojů podzemní vody a tím i s nakládáním s těmito zdroji. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách říká, že k odběru podzemních vod je třeba povolení k nakládání s vodami, které se dle § 9 vydává na základě vyjádření osoby s odbornou způsobilostí (9).

V oblasti nakládání s podzemními vodami je v současnosti platná zásadní ČSN 75 5115 Jímání podzemní vody. Dále je tu již zmiňovaná Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, která stanoví pravidla pro situování studní individuálního zásobování vodou.

V § 24a této vyhlášky jsou stanoveny nejmenší vzdálenosti studní od zdrojů potenciálního znečištění stanovené na základě vyhodnocení prostupnosti prostředí. Nehledě na nesystematičnost použité terminologie (v geologii se používá pojem propustnost, nikoliv prostupnost/neprostupnost prostředí), základním nedostatkem uvedeného paragrafu je absence postupu hodnocení „prostupnosti“ prostředí (obdobně jako u § 20 této vyhlášky).

Tato „prostupnost“ prostředí je ale základním parametrem při situování zdroje podzemní vody vůči potenciálním zdrojům znečištění, v duchu čím prostupnější, tím citlivější na ohrožení.

Pro zpracovatele vyjádření osoby s odbornou způsobilostí z toho vyplývá, že pokud je to při malé velikosti parcely nezbytné, musí a bez jasně stanovených pravidel i může zařadit prostředí mezi neprostupná. Vhodná „odborná“ obhajoba se vždy najde.

U velmi malých parcel však ani toto nestačí. Pak přichází ke slovu výjimka. Na povolení výjimky není automatický nárok, je výjimečným řešením, o které se musí žádat podle §169 Zákona č. 183/2006 Sb. Výjimku lze povolit, jen pokud se tím „neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby“ (11).

Žádost k udělení výjimky zpracuje hydrogeolog zaplacený žadatelem-stavebníkem, který je na výjimce závislý, neboť nemá jiný zdroj pitné vody na svém pozemku. O udělení výjimky pak svrchovaně rozhodne příslušný úředník na stavebním úřadě.

Dle stávající legislativy tedy není rozhodující nalézt nejvhodnější místo pro zastižení oběhu podzemní vody, ale vyrovnat se s požadavky na ochranu zdraví a života osob, jak nám je předepisuje zákon.

Dopady urbanizace

Urbanizovaná území jsou specifická vysokým podílem nepropustných ploch (např. komunikace, střechy budov), který v centrech městských aglomerací dosahuje 70 i více procent. Voda dopadající za dešťové situace na povrch povodí nemůže přirozeně infiltrovat do kolektoru podzemních vod (Obr. 1). Rovněž úroveň evapotranspirace (výparu) je oproti přirozeným podmínkám snížena.

tags: #znečištění #srážkových #vod #zdroje

Oblíbené příspěvky:

• Zařízení pro pobyt v přírodě
• Ochrana přírody: pro a proti
• Spawny v Minecraftu
• Metody snižování NOₓ
• Stanoviště dekontaminace techniky – technické zhodnocení