Zvířata ve volné přírodě ČR: Zajímavosti

Velcí kopytníci byli od pradávna nedílnou součástí evropské přírody. Ty divoké lidé postupně vyhubili a nahradili je kopytníky domácími, kteří na několik tisíciletí přebrali jejich funkci v krajině. Ve 20. století však byl dobytek přemístěn na farmy a intenzivní pastviny a z krajiny prakticky zmizel.

Z evropské přírody se tak vytratili takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří odedávna zásadním způsobem ovlivňovali její tvář a svou činností vytvářeli prostor k životu spoustě jiných organizmů. Klíčové byly tři druhy - zubr evropský, pratur a divoký kůň. Přítomnost velkých kopytníků byla po tisíce let zdrojem spousty drobných narušení, jež udržovala jemnou krajinnou mozaiku. Díky nim byla příroda ve stavu neustálé změny, kde si každý organizmus našel své místo.

Právě to krajina potřebuje, aby si zachovala pestrost, a právě toho se jí dnes nedostává, protože se hospodaří buď příliš intenzivně a na velkých lánech, nebo naopak vůbec. Bez velkých kopytníků dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami, zejména třtinou křovištní, a dřevinami, včetně invazivních druhů.

Návrat velkých kopytníků do Milovic

Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice na dvou pastvinách. Poprvé na světě mají návštěvníci možnost vidět tři klíčové druhy velkých kopytníků v jedné lokalitě. Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice, který se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou, se stal novým domovem pro stáda zubrů, divokých koní a praturů. Podobný pohled se přitom lidem nenaskytl po celá staletí, a možná i několik tisíc let.

Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu. Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích. To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu. Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda. Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami.

Čtěte také: Vzdělávací DVD pro děti: Zvířata v přírodě

Přírodní rezervace Milovice

Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá. Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Ve vysychajících tůních a kalužích tu najdeme například trilobitům podobné korýše listonoha letního a žábronožku letní. Přežívá tu řada vzácných a ohrožených brouků z řad chroustků, střevlíků, drabčíků, nosatců či chrobáků. Právě pro chrobáky je klíčová přítomnost velkých býložravců, respektive jejich trusu.

Ale vyskytuje se zde i chrobák ozbrojený, zvláštní brouk s nápadným nosorožčím rohem na hlavě, který žije v podzemních houbách, například lanýžích. Pestrá je i fauna motýlů. Význam lokality pro zachování přírodní rozmanitosti naší země nejlépe ilustruje skutečnost, že někteří bezobratlí už se u nás nikde jinde nevyskytují.

Z obratlovců se v okolí vyskytují ropucha obecná a ropucha zelená, skokan štíhlý, čolek velký a čolek obecný, ještěrka obecná, ještěrka živorodá, užovka obojková, užovka hladká, strnad luční a strnad zahradní, pěnice vlašská, bramborníček černohlavý a bramborníček hnědý, krutihlav obecný, chřástal polní, kalous pustovka, křepelka polní, koroptev polní, moták pilich, včelojed lesní a ťuhýk obecný, minimálně deset druhů netopýrů a mnoho dalších. Výše uvedené druhy jsou vesměs ohrožené, řada z nich kriticky.

První obyvatelé Milovické stepi

Prvními obyvateli milovické stepi se mezi velkými kopytníky stali divocí koně, jejichž stádo bylo vysazeno na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu roku 2015. Již během několika měsíců dokázali proměnit step způsobem, který neočekávali ani největší optimisté. Nejenže si poradili s agresivní a neúživnou travinou třtinou křovištní, ale navíc se díky nim začaly ohrožené rostliny vracet i do míst, odkud je husté porosty travin dávno vytlačily. Pastvina se rovněž stala jednou velkou lékárnou.

Objevilo se na ní velké množství léčivek: například česnek planý, česnek ořešec, užanka lékařská, šalvěj luční, čičorka pestrá, řepík lékařský, hadinec nebo třezalka. Pro další rostliny divocí koně vytvořili ideální podmínky a léčivky se zde objeví v příštích letech. Především na vrcholcích tisíců lučních mravenišť, která byla dosud utopená ve vysoké trávě, vznikla díky opasením koňmi sušší a prosluněnější stanoviště ideální pro mateřídoušku. Jakmile jsou mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a vystavena slunci, mravenci na ně začnou snášet semínka různých aromatických bylin, která pak využívají jako zdroj nektaru. Vznikají tak mravenčí zahrádky, které jsou úplně odlišné od vegetace v okolí.

Čtěte také: Problém s plasty: Jak ovlivňuje nás všechny?

Zubr evropský

Zubr evropský je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit velmi široké škále prostředí. Od lesostepí, ale i polopouští v okolí Kaspického moře, až po listnaté a jehličnaté lesy.

Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. V Bělověži byl poslední zubr zastřelen 9. Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. Jejími zakladateli bylo pouhých sedm zvířat. V současnosti žije na světě zhruba 5500 zubrů, pro bezpečnou budoucnost tohoto druhu je třeba, aby jejich stavy dosáhly nejméně deseti tisíc jedinců. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16.

Divocí koně z Exmooru

Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství. Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě.

Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká - je jich méně než 1500. Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta. Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin. Moderní genetické analýzy před několika lety zjistily, že takto zbarvení byli všichni divocí koně od Iberského poloostrova, přes západní a střední Evropu až po východoevropské stepi a Asii. Až po nástupu lesů po skončení poslední doby ledové se začali objevovat také černě zbarvení koně. Na letní srsti mohou mít divocí koně slabě zřetelné grošování, které je mírně světlejší než okolí. Také náznak grošování zjistily vědecké výzkumy již u divokých koní v pravěku. Mezi znaky divokých koní z Exmooru patří i výrazně světlé zbarvené okolí nozder a bezprostředního okolí očí.

Pratur

Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Od roku 2008 nizozemská nadace Taurus Foundation pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské univerzity. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže. Pro pratury jsou typické mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst je hladká a krátká, na zimu zhoustne a znatelně se prodlouží. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder.

Čtěte také: Seznamka pro Milovníky Přírody a Zvířat

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře. K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách.

Projekt byl podpořen dotací z Evropské unie v rámci Operačního programu životního prostředí jako součást první a druhé etapy projektu Obnova stanovišť a zavedení pastvy velkých spásačů. Projekt rovněž podpořil Středočeský kraj, společnosti Ekospol, Net4Gas, Pivovar Zubr, Nadační fond rodiny Orlických, JK Jewels, Státní fond životního prostředí, Město Milovice, Město Benátky nad Jizerou, American International school ve Vídni, milovická Mateřská škola Kostička i veřejnost.

Další zajímavosti o zvířatech v ČR

• Do výběhu u Kvildy byl umístěn rys, kterého srazil automobil a po mimořádně náročné léčbě zůstal v péči člověka.
• Na Městské hoře v Berouně je vybudováno volně přístupné medvědárium.
• V Divoké zahradě v Hostivaři mohou návštěvníci obdivovat stádo vzácných bílých daňků nebo páreček muflonů.
• Z dřevěné vyhlídkové věže můžete pozorovat pratury v obci Křišťanov u Prachatic.
• Téměř dvacetihektarová pláň na Dívčích hradech v Praze je domovem menšího stáda koní Převalského.

Návrat velkých šelem

U nás z Graminu věříme, že velké šelmy jsou nedílnou součástí zdravé přírody. Jirka: Na území naší republiky se můžeme potkat se třemi velkými šelmami. Největší je medvěd, pak bychom tady měli vlka a rysa. Takže máme tady “jen” tři velké šelmy. A co mají společného? V přírodě má každý živočich svou roli. Vyvíjelo se to statisíce až miliony let, než to vzniklo do současné fáze. A můžeme být rádi, že pořád můžeme v přírodě shlédnout jakž takž fungující ekosystémy. A právě velké šelmy tím, jak jsou na vrcholu potravní pyramidy, tak mají hned několik funkcí. Jedna z těch méně známých funkcí je to, že mohou rysové, vlci i medvědi fungovat jako taková “zdravotní policie”, která zamezuje šíření některých chorob v rámci populací, například býložravců - srnčí nebo jelení zvěře, divočáků atd. Například tam, kde žijí vlci, je daleko menší promořenost u divokých prasat africkým morem. A takových případů je daleko více.

Další funkcí může být, že velké šelmy nedovolí přemožení býložravců na daném území, kde žijí, a ovlivňují jejich chování. Takže kdybychom hospodařili v lese a chtěli bychom mít les, který vyrůstá z podrostu a roste dál a dál, tak velké šelmy pomáhají lesníkům, protože zvyšují šanci, že jim tam třeba ta jedle nebo buk lépe vyroste, než když ho okouše přemnožená spárkatá zvěř. Další rolí velkých šelem je, že vyvíjí predační tlak na svou kořist, například na populaci jelenů a srnců. Nutí je pořád někde utíkat a přemisťovat se, čímž zvyšují jejich fitness. Primárně tak padne nějaká přestárlá srna nebo nemocný jelen, případně slabá mláďata, a tím vlastně velké šelmy udržují zdraví své kořisti. Může to znít jako paradox, ale v přírodě to takto funguje.

Tady u nás na východě v Karpatech žije stále přirozeně a dostává se tady přirozeně z Beskyd. Stejně tak je tomu i u vlků, kteří se sem dostávají z karpatské populace, ale kromě toho i ze středoevropské nížinné populace, když bychom se bavili o osídlení vlky v Lužických horách, v Krušných horách a vůbec v Čechách. Medvěd se zatím objevuje sporadicky jenom v Beskydech a také náleží k té karpatské populaci.

Největší rozvoj prožívá vlčí populace. Od roku 2015 začala postupně osídlovat území České republiky, od té doby je na vzestupu a můžeme se zde již bavit o smečkách, jednotlivé kusy by ale nešlo spočítat. Loni a předloni by to mohlo být v řádech desítek smeček, tak okolo 50 smeček.

Říkáš, že rysů je tak plus mínus 100 kusů, 50 smeček vlků a možná pár zatoulaných jedinců medvědů, což se ale možná může zdát někomu moc. Tak když se budeme toulat tady v Česku, tak statisticky největší šanci máme na potkání vlka. A to jednak proto, že těch jednotlivých kusů je tady z velkých šelem nejvíce, ale také protože vlci jsou velice mobilní a velice často chodí po obrovských částech svého teritoria. Navíc jsou zvídaví, takže se může stát, že třeba v brzkých ranních nebo pozdních večerních hodinách, když se budou vlci pohybovat na tom svém území, tak na ně můžeme narazit. Když na ně ale narazíme, tak to většinou vypadá tak, že jen někde zpozorujeme, jak stojí silueta vlka. A můžeme si říkat, jestli je to vůbec vlk nebo pes. Ten vlk se po nějaké minutě nebo desítkách vteřin otočí a odběhne pryč. Takže takhle by většinou vypadalo setkání s vlkem, ale opravdu se bavíme o jednotkách setkání na to, kolik lidí je v horách i kolik vlků tady je.

U toho vlka je to riziko opravdu málo pravděpodobné. A kdybychom se bavili o tom rysovi, tak vidět rysa je velký zážitek, to bychom si měli pamatovat do konce svého života. U medvědů v Česku můžeme nalézt v Beskydech nějaké stopy, ale že bychom ho přímo viděli, tak to je opravdu velmi velmi malá pravděpodobnost. Já jsem tady skoro 5 dní v týdnů v horách a to už přes 10 let, a měl jsem za tu dobu jen 2x přímé pozorování medvěda.

Tipy pro setkání se šelmami

Když někde pojedeme, ať už je to Malá Fatra, Vysoké Tatry, Polana atd., tak ti medvědi jsou skutečně ve většině slovenských pohoří, takže nemá smysl se připravovat na nějakou konkrétní lokalitu. Spíše je dobré si uvědomit, že bychom neměli chodit především k večeru a nad ránem do houštin, kde jsou neznačené stezky, protože tam může být i hodně příkrmů, nebo kde mají myslivci nadhlediště, odkud se střílí jeleni atd. Medvědi tam můžou být v okolí zalezlí a čekat, až přijde večer, a pak chodí na ten příkrm. A my je tam můžeme nechtíc vyrušit. Takže hlavní zásada je nechodit do nějakých houštin. Když půjdeme nějakou stezkou, kde uvidíme medvědí stopy nebo čerstvý trus, tak dávat o sobě vědět, že jsme v té přírodě a jdeme po té stezce. Pokud je nás dva a více, tak se spolu bavit. Když se budeme bavit, tak ten medvěd z dálky uslyší lidský hovor a udělá nám cestu, stáhne se. Když půjdeme sami, tak si můžeme zpívat, sem tam zašoupat nohama, polámat klacíkama nebo poklepat turistickýma hůlkama. Prostě dát vědět, že procházím tou krajinou.

Když už na něj narazíme “face-to-face”, tak mu opravdu nekoukat do očí, ale sledovat tu situaci, můžeme jej i klidným hlasem uklidňovat. Jsou to inteligentní šelmy a umí poznat to naše nastavení. Když začnu panikařit, tak to v něm probudí instinkty šelmy, trošku více se “naspeeduje”. Ale když jsem v klidu, tak většinou i ten medvěd zůstane v klidu a může nás prozkoumat. Mám spoustu osobních zkušeností i s poměrně blízkým setkáním a musím zaklepat, že se mi nikdy nic nestalo. Ale neměl jsem ještě asi setkání s medvědem, který ztratil tu přirozenou plachost. V tom případě, kdy už jde medvěd skutečně za námi, tak ty rady už jsou těžké. Když už dojde k nějakému skutečnému konfliktu, pak už útěk není vhodný, hlavní je si chránit krk, břicho a tepny, nesnažit se ho přeprat, protože to není dobrý cesta. Oproti medvědovi tu šanci moc nemáme. Ani 100kg Mike Tyson by si s tím 100kg medvědem asi neporadil. Takže opravdu hrát mrtvého brouka a potom si rychle zavolat pomoc.

Dále se věnujeme právě vyvracení mýtů, informujeme veřejnost o faktech týkající se velkých šelem a nejenom jich. Tak například když začneme u medvěda, tak se možná neví, že medvědi se živí dle oblastí okolo 80 % rostlinnou složkou potravy od lesních plodů až po jablka, švestky atd. Často je vídáme, když se vyloženě pasou na nějaké trávě, takže to mohou být i bylinky, různé druhy trav atd. Toto je jeden ze zajímavých faktů, že maso je pro ně spíš takové zpestření. Třeba když najdou nějaké zdechliny, které uloví rys nebo vlk, pak na to přijde medvěd a něco z toho sežere. U toho vlka bychom asi mohli říct takový zajímavý fakt, že vlci jsou velice migrující. Jsou to takoví tuláci.

Pozorování zvířat

Všechny druhy velkých šelem jsou většinou velmi plachá zvířata a člověku se snaží raději vyhnout, stejně jako ostatní divoká zvířata. Po staletích pronásledování a zabíjení ze strany lidí instinktivně vědí, že člověk pro ně znamená velké nebezpečí. Rys ani vlk nepovažuje člověka za svou potravu. Od roku 1975 neexistuje v Evropě doložený případ, že by zdravý, volně žijící vlk zabil člověka, navzdory vzrůstající populaci vlků v posledních desetiletích. Útok zdravého vlka na člověka pochopitelně zcela vyloučit nelze, ale vzhledem k dostatku přirozené kořisti vlků (jeleni, srnci, divoká prasata a další kopytníci) je tak téměř vyloučen.

Kam vyrazit za zvířaty

V České republice existuje mnoho míst, kde můžete pozorovat zvířata ve volné přírodě nebo v zoologických zahradách a parcích. Níže je uveden seznam některých z nich:

• CHKO Brdy
• Farma park U Toma
• Zoo Jihlava
• Zoo Lešná
• Zoo Sedlec u Mikulova
• Safari park Dvůr Králové
• Zoopark Zájezd

tags: #zvirata #ve #volne #prirode #cr #zajimavosti

Oblíbené příspěvky:

• Vnímání počasí
• Radioaktivní znečištění Evropy
• Bezpečnostní pásy recyklace
• Co zabalit dětem na školu v přírodě?
• Rozvoz potravin z ekofarem