4. Průmyslová revoluce a její dopady na ekologii

Je vhodné připomenout, že právě uhlík je jednou z nejdůležitějších křižovatek neživého a živého světa. Prostřednictvím fotosyntézy se anorganický uhlík stává součástí organických molekul uhlovodíků, které jsou základní kostrou všech organických sloučenin. Správné pochopení globálního koloběhu uhlíku je proto zásadní pro porozumění historii naší planety, její osídlení lidmi a hlavně pro předpověď a usměrňování společné budoucnosti prostředí i člověka. Koloběh uhlíku je pro biosféru zásadní, neboť je neoddělitelně spjat s podnebím, koloběhem vody a živin a s produkcí biomasy na souši i v oceánech.

Ovlivňování globálního cyklu uhlíku člověkem probíhá již tisíce let. Člověk na něj působí zemědělskou činností, lesnictvím, průmyslovou a energetickou výrobou a dopravou. Ovšem až za dvě poslední uplynulá století jsou antropogenní emise vzdušného uhlíku sledovatelné v měřítku přirozených uhlíkových toků. To, že globální klimatické změny jsou především důsledkem lidské činnosti, dokládá řada literárních údajů, které zachycují nárůst globální koncentrace CO₂ a ostatních skleníkových plynů od poloviny 18. století.

V této době činila koncentrace CO₂ v atmosféře 270-280 mmol mol^-1, zatímco současná koncentrace CO₂ dosahuje 382 mmol mol^-1, tedy o 35 % více v porovnání s předindustriálním obdobím, tj. s obdobím před rokem 1750. Tehdy v Anglii začala průmyslová revoluce a s ní období rychlého průmyslového růstu spojeného s masivním využíváním fosilních paliv. Značná je i dynamika ročních nárůstů koncentrace CO₂ v atmosféře. Zatímco v období 1970-1979 činil tento roční nárůst 1,3 mmol mol^-1, v letech 2000-2006 to bylo 1,9 mmol mol^-1.

Člověkem je do ovzduší ročně uvolňováno asi 8 Gt uhlíku. Z tohoto množství je sice 5 Gt přímo zpětně pohlceno suchozemskými ekosystémy a oceány, přesto však koncentrace CO₂ v ovzduší vzrůstá tempem asi 1,5 ppm za rok. Tento vývoj urychlil zpětnou vazbu globálního uhlíkového cyklu, která společně s antropogenním navyšováním množství dalších skleníkových plynů bude mít závažný dopad na budoucnost Země.

Průmyslová revoluce představovala vznik a rozvoj průmyslu, který využíval mnohem více přírodních zdrojů než lidé v předchozích obdobích. Průmysl je neoddělitelnou součástí našeho životního prostředí. Přestože má průmysl své pozitivní aspekty, má také negativní dopad na životní prostředí.

Čtěte také: Hnojiva a kompost: Srovnání

Dopady průmyslové revoluce na životní prostředí

Znečištění ovzduší

Znečišťování ovzduší je jedním z hlavních problémů, které průmysl způsobuje. Většina znečištění ovzduší vzniká spalováním fosilních paliv, jako je uhlí, ropa a plyn. V důsledku spalování fosilních paliv, které byly běžně používány v průmyslu, do ovzduší unikalo stále více škodlivých látek, jako jsou uhlíkové plyny a sazemi. Tyto látky obsahují velké množství škodlivých látek, jako jsou oxidy dusíku a síry, které se uvolňují do ovzduší při spalování. Tyto látky způsobují závažné zdravotní problémy, jako jsou astma, rakovina plic a dýchací potíže.

Tradičně největším zdrojem znečištění vzduchu je spalování fosilních paliv. Lokálně je to nejzávažnější problém už od průmyslové revoluce. Na vrcholu žebříčku největších zdrojů emisí se od té doby střídá průmysl s lokálními topeništi a dopravou.

Mezi největší znečišťovatele v EU patří Německo, které v roce 2010 do vzduchu vypustilo přes 454,7 milionů tun emisí. Na druhém místě Velká Británie s 237,4 miliony tun emisí. Na třetím místě se umístila Itálie, která v roce 2010 „obohatila“ ovzduší o 191,5 milionů tun zplodin. Česká republika vyprodukovala v roce 2010 75,6 miliónů tun emisí a umístila se tak na sedmém místě. Příčinou emisí škodlivin vypouštěných do vzduchu jsou výfukové plyny vznikající při spalování pohonných hmot.

Mezi látky, které nejvíce znečišťují ovzduší, řadíme: limitované škodliviny, kam patří oxid uhelnatý, spolu s oxidy dusíku, těkavými organickými látkami a pevnými částicemi a nelimitované škodliviny, které mají často závažnější dopad na člověka. Do této skupiny řadíme oxid uhličitý, metan, oxid dusný, fenoly, ketony, dehet aj.

Další dopady

Dalším problémem byl nárůst odpadů. V důsledku průmyslové revoluce se zvýšil množství produkovaných odpadů, které byly často vyhazovány do životního prostředí, aniž by byly správně zlikvidovány. Průmyslová revoluce také přispěla k nárůstu spotřeby přírodních zdrojů. V důsledku rozvoje průmyslu se spotřeba surovin, jako je uhlí a ropa, zvýšila na neuvěřitelné úrovně.

Čtěte také: Minimalizace dopadů průmyslu

V důsledku rostoucího zájmu o práci v továrnách se narychlo likvidovala „příroda“ v okolí měst, aby na jejím místě mohly vzniknout provizorní slumy pro novou dělnickou sílu. Ve stávající zástavbě vzkvétal trh s nájmy, ale zájemců se hlásilo tolik, že pro všechny zkrátka nebylo místo. Za hranicemi obcí lidé sice bydleli zadarmo, ale ve velmi bezútěšných podmínkách: Neměli k dispozici čistou vodu a často ani prostředky pro základní hygienu. Ve slumech se tak šířila cholera, tuberkulóza i tyfus a smrt byla na denním pořádku.

Průmyslová revoluce ovšem ke znečišťování ovzduší přidala ještě jeden umocňující faktor, a to masivní odlesňování. Kácení stromů tvořilo vždy nedílnou součást lidského pokroku, neboť dřevo sloužilo jako zdroj tepla i světla a k těžbě nebyly zapotřebí žádné složité nástroje či dovednosti. Jak světová populace rostla a její nasycení vyžadovalo přechod na intenzivnější farmaření, nahrazovaly lesy vznikající pole. V průmyslovém procesu sice dřevo ustoupilo uhlí, což mu ovšem nijak neubralo na oblibě coby materiálu pro stavbu domů, lodí nebo třeba výrobu nábytku. Od konce 17. do začátku 20. století tak jen ze střední Evropy zmizelo na 67 000 km² lesů, což odpovídá rozloze Irska.

Budování továren, vypouštění škodlivin do ovzduší a zároveň i kácení stromů vyvolalo následky, jež dnes nejen pociťujeme, ale také dál zhoršujeme. Studie vědců z Australian National University publikovaná v časopise Nature vysvětluje, že oteplování spojené s průmyslovou revolucí začalo již v 30. letech 19. století, ale pouze v oblastech tropických oceánů a na pólech. Lokální výkyvy tehdy sice nebyly katastrofální, avšak podle badatelů se výrazně proměnil vývoj globálního podnebí: Před průmyslovou revolucí se totiž planeta v důsledku vulkanické činnosti spíš ochlazovala.

Vliv dopravy

Doprava se stala významným faktorem ve společnosti, působícím jak pozitivně (přeprava osob, nákladu) tak negativně (dopravní nehody, emise). Rychlý nárůst vozidel způsobil zvyšující se zátěž na životní prostředí. Nejčastěji se v souvislosti s touto problematikou hovoří o znečištění ovzduší, avšak neméně zanedbatelný má doprava také podíl na další složky životního prostředí. Stavěním infrastruktury dochází k záboru půdy a fragmentaci krajiny, dále je také ovlivněna kvalita podzemních a povrchových vod, půda i biota.

Nová studie o detekci vlivu člověka na klima

Lidská činnost zásadně mění globální klima, především prostřednictvím emisí skleníkových plynů, kde klíčovou roli hraje oxid uhličitý (CO₂). Nicméně nová studie posouvá tento poznatek ještě dále: pokud by vědci měli k dispozici současné možnosti měření atmosférických parametrů, mohli změny v teplotě atmosféry související s činností člověka poprvé detekovat už během 80. let 19. století, tedy o více než půl století dříve, než se dosud předpokládalo.

Čtěte také: Průmyslová revoluce a ovzduší

Tým vedený klimatologem Benjaminem Santerem se zaměřil na takzvaný „klimatický otisk“ lidské činnosti - tedy specifický vzorec změn teploty v atmosféře -, který lze odlišit od přirozené variability teploty. Konkrétně se badatelé zaměřili na studium teplotních změn v troposféře, nejnižší části atmosféry, a nad ní ležící stratosféře, která se nachází ve výškách zhruba jedenáct až padesát kilometrů. Přirozená variabilita teploty je způsobená například sopečnými erupcemi (ty se projevují přechodným troposférickým ochlazením a stratosférickým oteplením) nebo sluneční aktivitou (která má typicky jedenáctiletý cyklus).

Autoři zkonstruovali hypotetický experiment: předpokládali, že by vědci měli už od roku 1860 k dispozici přesná měření teploty stratosféry a současně používali dnešní sofistikované modely popisující chování klimatického systému. Stratosféra totiž hraje klíčovou roli v pochopení vlivu člověka - její ochlazování je jedním z nejspolehlivějších znaků zesilujícího skleníkového efektu. Zatímco spodní vrstvy atmosféry, tedy troposféra, ve které žijeme, se v důsledku zvýšené koncentrace skleníkových plynů oteplují, teplota ve stratosféře se naopak snižuje. Tento rostoucí kontrast je právě oním „otiskem“, který vědci hledali.

Z modelových simulací vyplynulo, že antropogenní signál - tedy teplotní změna způsobená člověkem - by byl v globální průměrné teplotě stratosféry rozpoznatelný již ve druhé polovině 80. let 19. století. Dokonce i kdyby naše monitorovací kapacity v roce 1860 nebyly globální, ale vysoce kvalitní měření teploty stratosféry by existovalo pouze pro oblasti mírných zeměpisných šířek severní polokoule, bylo by možné ochlazování stratosféry způsobené člověkem detekovat nejpozději do roku 1894, pouhých 34 let po předpokládaném zahájení sledování klimatu.

Studie samozřejmě netvrdí, že tehdejší vědci skutečně mohli v 19. století rozpoznat klimatickou změnu - chyběla jim jak měření, tak teoretické nástroje a znalosti, které mají současní klimatologové. Ukazuje ale, že změny vyvolané člověkem byly z fyzikálního hlediska detekovatelné už v době, kdy svět zažíval teprve počáteční fáze industrializace. Jinými slovy: klimatický signál byl patrný dlouho předtím, než jej lidstvo vůbec začalo hledat.

Historické znečištění a Černá smrt

Výzkumníci z AGU na základě solidních dat zpochybnili tvrzení, že koncentrace toxického olova v ovzduší byla před Průmyslovou revolucí v podstatě rovna nule a teprve nástup sériové výroby ve velkých fabrikách začal působit patrné škody na životním prostředí. Nová studie, kombinující data z odebraných částí ledovců a historické informace z období morových epidemií, přináší netradiční pohled na původ současného znečištění ovzduší.

„Naše aktuální data nyní napovídají, že lidské aktivity se podílely na znečisťování ovzduší prakticky bez přerušení po dobu celých dvou tisíciletí,“ píší Alexander F. More, hlavní autor studie. Pro patřičné porovnání dosud chyběl geofyzikům „otisk dávného klimatu“, na kterém by lidské aktivity nebyly patrné. Nalezli jej v podobě informace uložené v evropských ledovcích.

„Prakticky to bylo jediné období za posledních 2000 let, kdy totální rozklad lidské populace a rozpad ekonomiky v důsledku pandemie zastavil znečišťování ovzduší,“ píše More. „Během těchto několika let se pak koncentrace znečišťujících látek snížila natolik, že jsme byli schopni stanovit skutečné přirozené pozadí znečištění. Respektive zjistit, jaká je koncentrace znečišťujících látek v ovzduší nad Evropou, bez zásahů lidí.“

Informace glaciologů jsou skutečnou informační studnicí. Z ledovcového záznamu lze vyčíst ještě několik takových „čistých“ oken. Například v roce 1460, kdy se znovu ozval mor, během ekonomické krize v roce 1885.

Řešení a udržitelná budoucnost

Vzhledem k tomu, že průmyslová revoluce měla tak negativní dopady na životní prostředí a lidské zdraví, bylo nutné přijmout opatření k jejich omezení. Prvořadým úkolem v oblasti vlivů dopravy na zdraví a životní prostředí je přijmout taková opatření, která by tyto vlivy eliminovala. Je důležité, aby průmysl přijal kroky k ochraně životního prostředí.

Průmysl může také pomoci ochránit životní prostředí tím, že se zaměří na efektivní využití energie. Efektivní využití energie znamená, že se energie spotřebuje jen tam, kde je to nezbytně nutné, a že se nebude plýtvat. Recyklace je proces, kterým se suroviny znovu využívají. Je to důležité, protože pomáhá snižovat množství odpadů, které se vytvářejí, a také umožňuje, aby se suroviny znovu použily. Aby byla recyklace efektivní, musí být suroviny správně tříděny. To znamená, že lidé musí vědět, jak správně recyklovat. Efektivní využití surovin je dalším způsobem, jak ochránit životní prostředí. Efektivní využití surovin znamená, že se suroviny využijí na maximum a nebudou se zbytečně plýtvat.

Výzkumy jednoznačně prokázaly, že množství oxidu uhličitého (CO₂) vypouštěné do atmosféry se ve srovnání s dobou před začátkem průmyslové revoluce mnohonásobně zvýšilo. Pokud se nám nepodaří množství CO₂ v atmosféře snížit, bude svět čelit dopadům změny klimatu. Dlouhodobé sledování potvrzuje, že zvyšující se podíl CO₂ v atmosféře, který je přímým důsledkem lidské činnosti, způsobuje oteplování naší planety a okyselování oceánů. Na to, abychom s tímto nepříznivým trendem něco udělali, nemáme přitom mnoho času. Do boje proti již probíhajícím klimatickým změnám se navíc musí zapojit co největší část populace naší planety.

Průmyslová revoluce přinesla do našich životů mnoho výhod, ale také způsobila značné poškození životního prostředí. Tento problém se stále zhoršuje, a proto je důležité hledat udržitelné alternativy k tradičním zdrojům energie. Solární energie je obnovitelný zdroj, který je k dispozici téměř všude na Zemi. Sluneční záření je zachycováno solárními panely a přeměňováno na elektrickou energii. Tento proces je čistý, nevytváří emise CO₂ a nemá negativní vliv na životní prostředí. Další výhodou solární energie je její ekonomická efektivita. Navzdory vysokým počátečním nákladům na instalaci solárních panelů, provozní náklady jsou minimální a solární energie se stává stále více konkurenceschopnou alternativou k tradičním zdrojům energie.

Využívání solární energie má také pozitivní dopad na lokální komunity. Solární elektrárny mohou být budovány na opuštěných průmyslových areálech, což může přinést nové pracovní příležitosti a ekonomický růst do oblastí postižených průmyslovým útlakem. Ačkoli využívání solární energie přináší mnoho výhod, stále existují výzvy, které brání jejímu masovému využití. Jednou z největších překážek je skladování solární energie pro použití v době, kdy není slunce k dispozici.

Průmyslová revoluce změnila svět, ale také poškodila životní prostředí. Využívání solární energie je jedním z klíčových kroků k ochraně planety a budoucím generacím. Až dosud panovalo přesvědčení, že největším historickým zlomem v lidských dějinách byla průmyslová revoluce. Ze starého světa před nástupem průmyslu se nedalo použít téměř nic. Současné generace však zažívají ještě mnohem drastičtější proměnu světa jako důsledek revoluce informační. Masový přesun obyvatelstva do měst, dálková doprava po železnici, totální proměna hospodářství a bankovnictví, rozmach evropského kolonialismu, ale i proměna lidské identity, jazyka, vzdělanosti - to všechno se odehrálo v průběhu života jediné, nanejvýš dvou generací. V měřítku historie to byl ovšem jen okamžik.

Staré odpovědi přes noc přestaly fungovat a nová vysvětlení ještě nebyla po ruce. A tak nastoupily populární „vědecké“ teorie, rasové, třídní, biologické, časem proměňované v politické programy - a všechny beze zbytku skončily jako genocidní diktatury a „kultura zoufalství“. Oslnivý technologický pokrok a nárůst vzdělanosti zplaněl ve fantasmagoriích o nadřazenosti a výjimečnosti „národa“ a „národního státu“.

Dnešní státy nestačí ani reagovat na další a další produkty soukromých společností z digitálního světa. S přemírou informací se rychle a viditelně snižuje kvalita vzdělanosti populace.

Současné generace však zažívají ještě mnohem drastičtější proměnu světa jako důsledek revoluce informační. Ta probíhá bez jednotícího a stabilizujícího rámce v Evropě, v 19. století převládající křesťanské morálky a dědičných monarchií.

Obě sice byly průmyslovou revolucí sesazeny z piedestalu nedotknutelné a nediskutovatelné jistoty, ale ještě po dlouhá desetiletí ovlivňovaly společenské proměny. Posloužily jako záchranná brzda, zpomalující „pokrok“ za každou cenu. Náboženství ustoupilo vědě a monarchie rychle podlehly militarizaci, nezbytnému to důsledku průmyslové revoluce.

První světová válka byla historicky prvním průmyslovým konfliktem, s masovými mobilizacemi a podřízením veškeré ekonomiky a průmyslové výroby potřebám státu a armády. Lidský život a identita jsou však zasaženy do podstatně větší hloubky, než tomu bylo v 19. století.

Absolutní většina lidí Západu 21. století prožívá poprvé v historii člověka nevyzkoušenou situaci - nesdílí se svým okolím žádný hodnotový a nediskutovatelný rámec. Je z vlastní „demokratické“ vůle sama, nevěří žádnému řádu věcí „z Boží vůle“, ale ani vědě.

Ohrožení základů státu

Ještě v roce 2008 svět věřil, že využitím sociálních sítí ve volební kampani Baracka Obamy objevil nové dimenze politické demokracie, která by dokázala využít masovou výměnu informací v reálném čase.

O rok později začaly všechny největší internetové vyhledávače pro svoje zákazníky personalizovat obsah s pomocí složitých algoritmů.

Dva roky na to mladý americký vizionář Eli Pariser varoval před světem polarizujících „názorových bublin“, vznikajících jako neodvratný důsledek takové personalizace obsahu. Svět technologie zešílel a nemohly za to ani vlády, režimy, ideologie nebo náboženství. Těch informací bylo díky internetu najednou prostě moc.

Bývalý ředitel společnosti Google Eric Schmidt popsal tento nečekaný problém slovy: „K zaznamenání a uložení dvou tisíc let lidské komunikace do roku 2003 by bylo potřeba pět miliard gigabajtů úložiště. Jenomže v roce 2011 by to stačilo už jenom na uložení pouhých dvou dní celosvětové komunikace.“

A v roce 2014 propukl skandál s už naprosto vědomou manipulací voličských preferencí v nejméně dvaceti zemích z dílny britské a ruskými penězi a kontakty směrované společnosti Cambridge Analytica.

Ani staré, ale především „nové“ demokracie v postkomunistických zemích, včetně České republiky, na to zatím vůbec nedokázaly reagovat. Přitom jde o smrtelné ohrožení nejzákladnějších postulátů parlamentarismu, principů dělby moci a právního státu.

Poslední, poněkud šokující novinkou je nárůst vlivu a dosahu „influencerů“, internetových radikálů, nesvázaných žádnými etickými či profesními pravidly, natož pravdou.

Jen s nenávistí k jinakosti Průmyslová revoluce stvořila národní stát a udělala z něj nejvyšší autoritu nade vším a nade všemi. Státy vytvářely národní narativy a ideologie, tedy svým způsobem vytvářely omezenější, ale alespoň ještě nějaký společný „hodnotový“ rámec.

Dnešní státy nestačí ani reagovat na další a další produkty soukromých společností z digitálního světa. S přemírou informací se rychle a viditelně snižuje kvalita vzdělanosti populace.

Rozpadá se celá sféra médií, mizí tisk a oslabují veřejnoprávní vysílání rozhlasu a televize, vázaná etickými standardy. Poslední, poněkud šokující novinkou je nárůst vlivu a dosahu „influencerů“, internetových radikálů, nesvázaných žádnými etickými či profesními pravidly, natož pravdou.

Vědci a internetoví aktivisté, kteří nadšeně vítali nástup umělé inteligence, nyní, jen o pár let později, varují před jejím zneužíváním v programování voličských a spotřebitelských preferencí, a naivně volají po zastavení dalšího výzkumu.

Společnosti v demokratických zemích jsou jen pár let po nástupu sociálních sítí polarizovány jako naposledy před druhou světovou válkou. Skutečnost pro polovinu společnosti přestává být totožná s pravdou.

Podobně jako v náboženských válkách, době kolonialismu, fašismu či komunismu, jakoby už názor nemohl existovat bez nenávisti k jinakosti. Roku 2009 určila skupina vědců osm milníků, které by lidstvo nemělo ve vlastním zájmu překročit, pokud chce, aby Země zůstala obyvatelná. Patřila mezi ně mimo jiné dostupnost pitné vody, ochrana přírodních oblastí, úroveň znečištění, funkční ozonová vrstva nebo změna klimatu. Nová zpráva v Nature tvrdí, že sedm z nich už bylo na celé planetě nebo ve velkých částech Země překročeno. Výrazné překonání limitů, které jsou nutné pro udržitelnost a bezpečnost globálního ekosystému, hrozí řadou katastrofických změn.

„Jsme velkou součástí problému a musíme být velkou součástí řešení,“ uvedla spoluautorka studie Noelia Zafraová. Někteří lidé však podle ní ke klimatické krizi přispívají více, zatímco jiní čelí jejím důsledkům.

To je třeba případ emisí. Jejich nárůst se datuje od počátku průmyslové revoluce a jsou za něj zodpovědní její hlavní protagonisté - Evropa a Severní Amerika. Dokonce i nyní, kdy začínají velký podíl odpovědnosti přebírat rozvíjející se země, jako je Čína, pochází polovina emisí skleníkových plynů od deseti procent nejbohatší světové populace.

Pařížská dohoda z roku 2015 stanovila přijatelný nárůst průměrné globální teploty na 1,5 stupně. Pokud tuto hranici lidstvo překročí, rizika budou velmi vysoká. Vědci odhadují, že teplota již vzrostla v průměru o 1,2 stupně. Dalším z mezníků je ten, který se týká části planety, jež si ještě zachovává svůj původní stav. Vědci tvrdí, že padesát až šedesát procent povrchu Země by mělo zůstat bez chovu dobytka, bez zemědělství, bez těžby nebo jakýchkoli jiných lidských zásahů. „V současné době se pohybujeme na pětačtyřiceti až padesáti procentech. Tedy těsně pod touto hranicí,“ poznamenal spoluautor zprávy David Obura.

tags: #4 #průmyslová #revoluce #a #ekologie #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelnost v koupelně
• Architektura s ohledem na životní prostředí
• Průvodce výběrem 3D povlečení
• Překopávače kompostu pro traktory
• Výroba silonu