Češi jsou považováni za národ, který třídí odpad nejvíce. Minimálně papír a plast opravdu odděluje velká část domácností. Stále ale existuje několik předmětů, u kterých si lidé nejsou jistí, jakou popelnici pro ně zvolit. Také technologie se vyvíjí a co dříve nebylo možné recyklovat, už dnes jde. Změna potkala například ruličky od toaletního papíru nebo plata od vajec. A víte, jak naložit s takovým zrcadlem?
U ruliček od toaletního papíru a plat od vajec skutečně dříve platilo, že je nebylo možné dál recyklovat, už z jednoho recyklovaného papíru vyrobené byly, nemohlo se s nimi tedy pracovat dál. Lidé je museli házet do směsného odpadu. To už ovšem neplatí.
„Ruličky od toaletního papíru nebo plata od vajec doporučujeme třídit do modrého kontejneru, jelikož moderní technologie se neustále vyvíjí a momentálně si s nimi zpracovatelé, v množství běžně se vyskytujícím v tříděném sběru, umí poradit. Papírny zpracovávají ruličky od toaletního papíru a obaly od vajíček do méně kvalitních druhů papíru. Takže i rulička může být dál užitečná.
„Z méně kvalitního vytříděného papíru, tedy z papíru s krátkými vlákny, se v recyklačním procesu vyrábí výrobky jako například toaletní papír, ubrousky nebo kuchyňské utěrky. Další možností u plat od vajec, jak jim prodloužit životnost, je donést je chovatelům drůbeže. Budou za to rádi, jelikož plat nikdy není dost a navíc se nijak zvlášť po jednom použití neničí.
Další časté pomýlení se týká zrcadel. Když se člověku rozbije, nebo jen vyměňuje staré za nové, logicky by se nabízela varianta hodit ho do popelnice se sklem. To je ale chyba. Zrcadla do skla nepatří, protože mají z jedné strany hliníkový nátěr, ty hodně staré stříbrný. To samé platí u autoskel, což opět není čisté sklo v pravém slova smyslu. Když se vám náhodou rozbije, vezměte vysypané kusy do autoservisu, kde vědí, jak s takovým sklem nakládat. Je to nejjednodušší řešení. Pokud by taková varianta nebyla možná, volte směsný odpad.
Čtěte také: 5 zásadních výzev pro životní prostředí
Co se týče tabulového skla v oknech, to už do speciálně určené popelnice může. Nicméně patří primárně do zelené, nikoliv bílé popelnice. Není nutné jej předem rozbíjet na menší kusy, recyklační proces si s ním poradí.
I plast má své zástupce, u kterých se lidé často matou. Například obalový polystyren patří jednoznačně do žluté popelnice na plast. Když pak zůstaneme u zástupců, které najdeme při rekonstrukci domů, staré tapety nepatří do popelnice na papír. Mají na sobě lepidla a další chemikálie (nebo omítku), takže nejsou vhodné pro další zpracování.
Celá jedna kategorie jsou obaly od jídla. V zásadě u nich platí, že mohou být recyklovány podle toho, jak moc jsou znečistěné potravinami, se kterými byly dodány. Polystyrenové krabičky, mikrotenové sáčky a plastové příbory můžeme hodit do žluté popelnice, pokud jsou dostatečně čisté. To samé platí u kelímků u jogurtů, měly by být důkladně vyjedené, pak není nutné je nijak zvlášť vymývat a rovnou můžou putovat do žluté popelnice. PET lahve a další plastové lahve se také nemusí vymývat zevnitř, nicméně musí být prázdné.
Stále častější věc, u které může panovat chaos, jsou bioplasty, ze kterých se vyrábí třeba ekologičtější krabičky na jídlo nebo pytlíky. Byť mají v názvu plast, do žluté popelnice nepatří. Dokonce pokud tam skončí, dokážou celou várku odpadu znehodnotit, nesprávné vyhození bioplastu (na biologické bázi) tak může způsobit velký problém. Odlišné je to u bioplastů, u kterých je deklarovaná tzv. biodegradabilita. S nimi se dá počítat, že se do několika týdnů rozloží, mohou tak být odhozeny do kompostu. Samozřejmě problém vzniká, když člověk předem neví, jakou bioplastovou krabičku v restauraci dostane, takže ani neví, kam ji má vyhodit.
Ministerstvo životního prostředí České republiky připravilo novou odpadovou legislativu, která by měla vyřešit problém nebezpečného elektroodpadu (tj. zářivek, televizí, lednic), u kterého hrozí riziko, že by se mohl začít hromadit v obecních sběrných dvorech. Současná právní úprava sběru elektroodpadu je již zastaralá a v mnoha aspektech se neosvědčila. Jednou z největších chyb aktuální odpadové legislativy je to, že v ní chybějí povinné cíle sběru skupin elektroodpadu s charakterem nebezpečného odpadu.
Čtěte také: Klimatická změna: Vyvracíme omyly
Výrobci (a dovozci) elektrozařízení sice mají povinnost sbírat svá vysloužilá elektrozařízení (tedy elektroodpad), ale žádný právní předpis jim neukládá, kolik ho mají sebrat. Česká republika má, stejně jako ostatní členské země EU, povinnost sbírat elektroodpad. Zejména proto, že značná část odpadních elektrozařízení (vysloužilých elektrických a elektronických výrobků) obsahuje nebezpečné látky (např. rtuť, freony, olovo atd.), jiné skupiny elektroodpadu zase obsahují zajímavé suroviny, které je možné dobře recyklovat (tj. zejména železo, hliník, měď, stříbro a zlato).
Elektroodpad se legislativně dělí na několik skupin, z nichž některé mají charakter nebezpečného (elektro)odpadu, protože obsahují látky škodící zdraví i životnímu prostředí. Sem patří zejména zářivky, které obsahují velmi nebezpečnou rtuť. Sběr a ekologická recyklace zářivek jsou proto mimořádně finančně náročné.
Ministerstvo životního prostředí proto přišlo s velmi propracovaným řešením, jak nastavit tyto tzv. specifické/separátní cíle sběru nebezpečného elektroodpadu. Zmíněné řešení spočívá v tom, že skupiny elektroodpadu charakteru nebezpečného odpadu, tedy zejména světelné zdroje (zářivky obsahující rtuť), ale i televizory a ledničky, mají své vlastní specifické (samostatné) cíle sběru. Pro zbývající skupiny elektroodpadu, jež nemají charakter nebezpečného odpadu (tj. velké a malé spotřebiče a IT technika), je stanoven pouze jeden společný cíl sběru, protože u nich není riziko obsahu nebezpečných látek, a sbírají se tedy primárně pro recyklaci surovin.
Zákon také nově stanovuje kolektivním systémům povinnost sbírat elektroodpad, který uvedli na trh jeho členové, i několik let poté, co konkrétní firma či výrobce členství v daném kolektivním systému ukončili. Pro tyto případy jsou kolektivní systémy nuceny tvořit finanční rezervy tak, aby se minimalizovalo riziko vzniku tzv. sirotčího odpadu, tedy odpadu, ke kterému se nebude žádný výrobce hlásit. Výrobce je odpovědný za plnění všech svých povinností i tehdy, je-li účastníkem kolektivního systému. Odpovědnost tudíž nepřechází na kolektivní systém, ale zůstává stále na výrobci, přestože je účastníkem kolektivního systému.
Jak začít zero waste u sebe doma?
Začít se zero waste je jednodušší, než si myslíte! Stačí malé krůčky, které vás časem dovedou k velkým změnám. Nejprve se zamyslete, co nejčastěji končí ve vašem koši, a hledejte alternativy. Nepotřebujete žádné drahé vybavení, využijte to, co už máte doma od sklenic po staré látky.
Čtěte také: 5 chyb při třídění odpadu
Je zero waste životní styl finančně náročný?
Naopak! Ačkoliv některé zero waste produkty mohou být zpočátku dražší (např. nerezová láhev), dlouhodobě šetříte peníze.
Každý Čech vytřídí v průměru skoro 72 kilogramů papírů, plastů, skla, kovů a nápojových kartonů ročně. Statistiky pro svaz poskytla obalová společnost EKO-KOM. Lidé v roce 2021 vytřídili meziročně o 7,5 procenta odpadů více. K největšímu nárůstu došlo u tříděných kovů. Každý z nás jich vytřídil v průměru o 3,2 kilogramu více než v roce 2020.
Tabulka: Množství vytříděného odpadu v ČR za rok 2021
| Druh odpadu | Průměrné množství na osobu (kg) |
|---|---|
| Papír, plasty, sklo, kovy a nápojové kartony | 72 |
| Kovy (nárůst oproti 2020) | 3,2 |
tags: #5 #největších #chyb #třídění #odpadu