5 Největších Chyb Třídění Odpadu v České Republice

O Češích se říká, že patří mezi národy, jejichž občané třídí odpad nejvíce. Minimálně papír a plast opravdu odděluje velká část domácností. Stále ale existuje několik předmětů, u kterých si lidé nejsou jistí, jakou popelnici pro ně zvolit. Také technologie se vyvíjí a co dříve nebylo možné recyklovat, už dnes jde. I ten největší třídicí šampion občas hodí odpad tam, kam nepatří. Třídění odpadů zvládají obyvatelé ČR velice dobře, což dokazují i poslední výsledky třídění odpadu.

1. Ruličky od toaletního papíru a plata od vajec

U ruliček od toaletního papíru a plat od vajec skutečně dříve platilo, že je nebylo možné dál recyklovat, už z jednoho recyklovaného papíru vyrobené byly, nemohlo se s nimi tedy pracovat dál. Lidé je museli házet do směsného odpadu. To už ovšem neplatí.

„Ruličky od toaletního papíru nebo plata od vajec doporučujeme třídit do modrého kontejneru, jelikož moderní technologie se neustále vyvíjí a momentálně si s nimi zpracovatelé, v množství běžně se vyskytujícím v tříděném sběru, umí poradit. Papírny zpracovávají ruličky od toaletního papíru a obaly od vajíček do méně kvalitních druhů papíru. Takže i rulička může být dál užitečná. „Z méně kvalitního vytříděného papíru, tedy z papíru s krátkými vlákny, se v recyklačním procesu vyrábí výrobky jako například toaletní papír, ubrousky nebo kuchyňské utěrky.

Další možností u plat od vajec, jak jim prodloužit životnost, je donést je chovatelům drůbeže. Budou za to rádi, jelikož plat nikdy není dost a navíc se nijak zvlášť po jednom použití neničí.

2. Zrcadla a autoskla

Další časté pomýlení se týká zrcadel. Když se člověku rozbije, nebo jen vyměňuje staré za nové, logicky by se nabízela varianta hodit ho do popelnice se sklem. To je ale chyba. Zrcadla do skla nepatří, protože mají z jedné strany hliníkový nátěr, ty hodně staré stříbrný. To samé platí u autoskel, což opět není čisté sklo v pravém slova smyslu.

Čtěte také: 5 zásadních výzev pro životní prostředí

Když se vám náhodou rozbije, vezměte vysypané kusy do autoservisu, kde vědí, jak s takovým sklem nakládat. Je to nejjednodušší řešení. Pokud by taková varianta nebyla možná, volte směsný odpad. Co se týče tabulového skla v oknech, to už do speciálně určené popelnice může. Nicméně patří primárně do zelené, nikoliv bílé popelnice. Není nutné jej předem rozbíjet na menší kusy, recyklační proces si s ním poradí.

3. Polystyren a tapety

I plast má své zástupce, u kterých se lidé často matou. Například obalový polystyren patří jednoznačně do žluté popelnice na plast. Když pak zůstaneme u zástupců, které najdeme při rekonstrukci domů, staré tapety nepatří do popelnice na papír. Mají na sobě lepidla a další chemikálie (nebo omítku), takže nejsou vhodné pro další zpracování.

4. Obaly od jídla

Celá jedna kategorie jsou obaly od jídla. V zásadě u nich platí, že mohou být recyklovány podle toho, jak moc jsou znečistěné potravinami, se kterými byly dodány. Polystyrenové krabičky, mikrotenové sáčky a plastové příbory můžeme hodit do žluté popelnice, pokud jsou dostatečně čisté. To samé platí u kelímků u jogurtů, měly by být důkladně vyjedené, pak není nutné je nijak zvlášť vymývat a rovnou můžou putovat do žluté popelnice. PET lahve a další plastové lahve se také nemusí vymývat zevnitř, nicméně musí být prázdné.

5. Bioplasty

Stále častější věc, u které může panovat chaos, jsou bioplasty, ze kterých se vyrábí třeba ekologičtější krabičky na jídlo nebo pytlíky. Byť mají v názvu plast, do žluté popelnice nepatří. Dokonce pokud tam skončí, dokážou celou várku odpadu znehodnotit, nesprávné vyhození bioplastu (na biologické bázi) tak může způsobit velký problém.

Odlišné je to u bioplastů, u kterých je deklarovaná tzv. biodegradabilita. S nimi se dá počítat, že se do několika týdnů rozloží, mohou tak být odhozeny do kompostu. Samozřejmě problém vzniká, když člověk předem neví, jakou bioplastovou krabičku v restauraci dostane, takže ani neví, kam ji má vyhodit.

Čtěte také: Klimatická změna: Vyvracíme omyly

Elektroodpad a nová legislativa

Ministerstvo životního prostředí České republiky připravilo novou odpadovou legislativu, která by měla vyřešit problém nebezpečného elektroodpadu (tj. zářivek, televizí, lednic), u kterého hrozí riziko, že by se mohl začít hromadit v obecních sběrných dvorech. Současná právní úprava sběru elektroodpadu je již zastaralá a v mnoha aspektech se neosvědčila. Jednou z největších chyb aktuální odpadové legislativy je to, že v ní chybějí povinné cíle sběru skupin elektroodpadu s charakterem nebezpečného odpadu.

Výrobci (a dovozci) elektrozařízení sice mají povinnost sbírat svá vysloužilá elektrozařízení (tedy elektroodpad), ale žádný právní předpis jim neukládá, kolik ho mají sebrat. Česká republika má, stejně jako ostatní členské země EU, povinnost sbírat elektroodpad. Zejména proto, že značná část odpadních elektrozařízení (vysloužilých elektrických a elektronických výrobků) obsahuje nebezpečné látky (např. rtuť, freony, olovo atd.), jiné skupiny elektroodpadu zase obsahují zajímavé suroviny, které je možné dobře recyklovat (tj. zejména železo, hliník, měď, stříbro a zlato).

Elektroodpad se legislativně dělí na několik skupin, z nichž některé mají charakter nebezpečného (elektro)odpadu, protože obsahují látky škodící zdraví i životnímu prostředí. Sem patří zejména zářivky, které obsahují velmi nebezpečnou rtuť. Sběr a ekologická recyklace zářivek jsou proto mimořádně finančně náročné. Oproti tomu jiné typy elektroodpadu, jako třeba mobilní telefony, IT zařízení a některé domácí spotřebiče, jsou z ekonomického úhlu pohledu zajímavé, protože jejich sběrem a ekologickou recyklací lze získat dobře využitelné suroviny (železo, hliník, stříbro, zlato atd.).

V řadě vyspělých západoevropských zemí (jako je např. Velká Británie, Francie, Německo, ale i třeba Španělsko), které jsou environmentálně a eticky na daleko vyšší úrovni než Česká republika, jsou již delší dobu nastaveny jasné mechanismy zajišťující, že povinné osoby jsou nuceny nebezpečný elektroodpad sbírat. Avšak obdobný mechanismus v podobě tzv. specifických cílů sběru těchto skupin elektroodpadu, které mají charakter nebezpečného odpadu, v ČR zatím chybí.

Ministerstvo životního prostředí proto přišlo s velmi propracovaným řešením, jak nastavit tyto tzv. specifické/separátní cíle sběru nebezpečného elektroodpadu. Zmíněné řešení spočívá v tom, že skupiny elektroodpadu charakteru nebezpečného odpadu, tedy zejména světelné zdroje (zářivky obsahující rtuť), ale i televizory a ledničky, mají své vlastní specifické (samostatné) cíle sběru. Tím je zaručeno, že každá ze specifických skupin elektroodpadu bude opravdu sbírána a že jejich sběr nebude nahrazován sběrem jiných skupin elektroodpadu, které nejsou tak finančně náročné na ekologickou recyklaci.

Čtěte také: Jak správně třídit odpad v Česku

Pro zbývající skupiny elektroodpadu, jež nemají charakter nebezpečného odpadu (tj. velké a malé spotřebiče a IT technika), je stanoven pouze jeden společný cíl sběru, protože u nich není riziko obsahu nebezpečných látek, a sbírají se tedy primárně pro recyklaci surovin.

Zákon také nově stanovuje kolektivním systémům povinnost sbírat elektroodpad, který uvedli na trh jeho členové, i několik let poté, co konkrétní firma či výrobce členství v daném kolektivním systému ukončili. Příspěvky jsou totiž vybírány dopředu, na elektrovýrobky, které se teprve za několik let stanou elektroodpadem. I to by mělo významně napomoci tomu, aby nebezpečný elektroodpad nezatěžoval obce. Odstraní se tak problémy, které mohou vzniknout, když výrobce např. zkrachuje nebo odejde z trhu. Pro tyto případy jsou kolektivní systémy nuceny tvořit finanční rezervy tak, aby se minimalizovalo riziko vzniku tzv. sirotčího odpadu, tedy odpadu, ke kterému se nebude žádný výrobce hlásit.

Výrobce je odpovědný za plnění všech svých povinností i tehdy, je-li účastníkem kolektivního systému. Odpovědnost tudíž nepřechází na kolektivní systém, ale zůstává stále na výrobci, přestože je účastníkem kolektivního systému. Je tomu tak proto, aby byl výrobce motivován hledat ten nejzodpovědnější kolektivní systém, nikoliv nejlevnější, který by nízkých cen mohl dosahovat třeba tak, že by nebezpečný elektroodpad ekologicky nerecykloval, ale sypal ho do řeky. Jestliže např. kolektivní systém dostane pokutu milion korun a má 1 000 účastníků-výrobců, řádově stejnou pokutu mohou dostat i všichni jeho účastníci-výrobci. A to jeden každý a ve stejné výši. Jde tak celkově o sumu milion korun. Je proto zřejmé, že kolektivní systém je nutné vybírat opravdu pečlivě.

Ministerstvo životního prostředí nyní přichází s velmi efektivním a chytrým řešením, které zajistí, že nebezpečný elektroodpad bude skutečně sbírán. Teď už jen zbývá zajistit, aby byly nové odpadové zákony co nejrychleji schváleny a brzy vstoupily v platnost.

tags: #5 #největších #chyb #třídění #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní třídění odpadu
• Legislativa o odpadech a plastech
• Specialista na likvidaci vozidel Škoda
• Recenze čističů koberců
• Postup recyklace vlnité lepenky