Historie ústavu ekologické výchovy v České republice

Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny. Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ - má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost.

Environmentální výchově, jak ji chápeme dnes, předcházela výchova ve vztahu člověk-příroda, která vycházela z myšlenek a díla J. Á. Komenského a transformovala se do myšlenky „přirozené výchovy ve shodě s přírodou“ (v 19. století většinou učitelů pozitivně přijímané). Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností.

V 60. - 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou (Svojsík, 1921) a foglarovskou (Foglar, 1938) tradici. Krátce před tím (v roce 1957) byl založen časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, skrze jehož stránky vzdělával a vychovával mládež v celé republice redaktor a tvůrce myšlenky ekopedagogických ploch Jan Čeřovský, zaměstnaný ve státní ochraně přírody.

V Prachaticích založil významnou “školu” učitel, publicista a zakladatel Centra ekologické výchovy Dřípatka a první školní přírodní rezervace Aleš Záveský. Jeho žákyní je Helena Klimešová, současná vedoucí Dřípatky (Fiedlerová, Kovačiková, 2006). Na Vysočině působila původně učitelka a pozdější zakladatelka ekocentra Chaloupky Květoslava Burešová, která poslední měsíce života věnovala problematice školních zahrad.

V západních Čechách působil dobrovolný strážce CHKO Šumava inspektor státní ochrany přírody Bohuslav Nauš, který se zasadil o vybudování mnohých naučných stezek, o záchranu druhů (Hrabák, 2006). V severních Čechách působila skautská (později pionýrská) vedoucí, spoluzakladatelka Hnutí Brontosaurus, Eva Nováková, která v Hradci Králové založila Přírodovědný klub mládeže (Nováková, 1996). Environmentální výchově se věnoval mimo své zaměstnání (Petříček, 1999).

Čtěte také: Přehled zkratek v environmentální oblasti

V Praze od roku 1969 působí krajinný ekolog a botanik Václav Petříček, spoluzakladatel Hnutí Brontosaurus. V Praze v té době již působila také defektoložka, pracovnice školní inspekce a pozdější zakladatelka Toulcova dvora, nestorka ekologické výchovy Emilie Strejčková.

V 70. letech 20. století do publicistiky vstupuje obětavý ekolog, ochranář a skaut Ivan Makásek, který (v roce 1974) založil v rámci první organizace pro ochranu přírody a krajiny TIS ochranářský časopis TARAXACUM a (po rozpuštění TISU) navázal časopisem NIKA. Čestný člen redakční rady Josef Vavroušek nazval NIKU „vlajkovou lodí ekologie“.

Na Ostravsku se environmentální výchově věnovala středoškolská profesorka a členka TISu Eva Olšanská, která se zasloužila mimo jiné o ochranu velkých kočkovitých šelem a která redigovala rubriku Pod snítkou tisu v časopisu Tramp. Jejím žákem je Aleš Máchal.

Mimo přípravu budoucích učitelů se pracovnice pražské pedagogické fakulty a doživotní čestná členka katedry biologie a ekologické výchovy Eva Lišková věnovala v 80. letech také práci s talentovanou mládeží (biologická olympiáda).

V 80. letech 20. století zakládají novinář Josef Velek, ilustrátor Vladimír Jiránek, Václav Petříček, Eliška Nováková a další Hnutí Brontosaurus. Zde se konaly první víkendové a prázdninové akce směřující k ochraně přírody založené na principech zážitkové pedagogiky.

Čtěte také: Jak obhájit práci na ÚŽP?

V odborné rovině tvořili vědecké zázemí členové Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a pracovníci někdejšího Českého ekologického ústavu (dnes CENIA) - především Emil Hadač, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věroslav Samek, Jaroslav Stoklasa, později také Zdeněk Stáhlík, Hana Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Eva Kružíková, Josef Vavroušek. V Českém ekologickém ústavu pracovala v této době i výše zmíněná Emilie Strejčková a její mladší kolegyně Alena Reitschmiedová. Dále také environmentalista Bedřich Moldan a významný teoretik Josef Vavroušek.

Ekologickou sekci převzal ve druhé polovině osmdesátých let ekolog a geobotanik Tomáš Herben. Jeho žáky byli např. Ondřej Simon, David Štorch, Neela Heyrovská, Radek Svítil, Libor Vilímovský, Alice Bílá (roz. Fonová) a Kateřina Jančaříková (roz. Macurová) - pozdější zakladatelé Recyklační skupiny.

Tehdejší politická situace neumožňovala zakládání zájmových skupin a „shlukování osob“ bylo trestné. Proto řada environmentálních aktivit pracovala pod oficiální hlavičkou Socialistického svazu mládeže (např. V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. Činnost TISu ukončila normalizace.

V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Hnutí Brontosaurus bylo do roku 1990 součástí Socialistického svazu mládeže. Nyní působí jako samostatná organizace.

Největší naší nevládní organizací sdružující zájemce o ochranu přírody je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). V roce 1990 do života organizací zabývajících se ekologickou, resp. environmentální výchovou přestala zasahovat restriktivní opatření komunistické vlády, což umožnilo jejich osamostatnění (od SSM) a rozkvět.

Čtěte také: Dějiny Ústavu ekologie krajiny

Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové.

Na ekologickou výchovu bylo již od počátku devadesátých let pamatováno i při vysokoškolské přípravě budoucích učitelů. Na pražské pedagogické fakultě se touto problematikou v odborné přírodovědné rovině zabývala Eva Lišková. Ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích už od počátku devadesátých let formovala Naďa Johanisová, která ji v roce 2008 (před odchodem na Masarykovu Univerzitu v Brně) předala Věře Soukupové. Na Pedagogické fakultě Masarykovy University v Brně se environmentální výchova koncentruje kolem Hany Horké. V novém tisíciletí začal na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci působit Jan Činčera.

Významnou osobností, která do naší environmentální výchovy v 90. letech 20. Na prvním stupni se začala rozmáhat EVVO (Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta) od počátku 90. let především díky systematickému proškolování učitelů, kterému se věnují střediska ekologické výchovy (SEV). V roce 2000 byla založena Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy (M.R.K.E.V.) určená základním školám a následně Mrkvička pro školy mateřské.

V usnesení vlády č. 232 ze dne 1. dubna 1992 byla schválena "Strategie státní podpory ekologické výchovy v České republice na 90. léta". V roce 1998 uzavřelo ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy uzavřelo s ministerstvem životního prostředí dohodu o spolupráci v oblasti environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (zákonem č. 123 sb. § 13). V roce 2001 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1048/2000 O státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice a Akčního plánu Státní program ČR na léta 2001-2003. S platností od 1. 1.

Environmentální výchova byla pochopitelně v úzkém propojení se vznikem a existencí Ministerstva životního prostředí, které zpočátku doplňoval celostátní Federální výbor pro životní prostředí (FVŽP) fungující od r. 1990 do rozpadu federace. Prvním a jediným ministrem v čele FVŽP byl Josef Vavroušek (Občanské hnutí), který tragicky zahynul r. 1995.

Tento trend provází také změna posunu od důrazu na kvantitu k důrazu na kvalitu. Skončila etapa masivního rozšiřování sítě Středisek environmentální výchovy a začala etapa evaluace a inovace programů, které Střediska environmentální výchovy nabízejí.

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání byly vytvořeny rámcové vzdělávací programy.

Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů (ŠVP), hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Finální verze RVP ZV se (podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1.) stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii environmentální výchova v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 2004: 6.

Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách realizována několik let.

Jeden z prvních rozsáhlejších výzkumů mezi předškolními dětmi a žáky prvního stupně, který byl u nás v oboru environmentální výchovy realizován, výzkum Odcizování dětí přírodě (Strejčková, 2005), vyvolal kritiku vědeckých pracovníků v časopise Envigogika (např. Braun-Kohlová, 2006). Další výzkum Stav školních zahrad v ČR (Jančaříková, 2007) koordinovaný nedávno zesnulou Květoslavou Burešovou, který se zaměřil na zmapování stavu školních pozemků v ČR, takovou vlnu kritiky nevyvolal (ovšem ani mu nebyla věnována dostatečná pozornost).

Další publikované výzkumy byly zaměřené převážně na žáky starší (studenty středních nebo vysokých škol, např. Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány).

Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev). Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy.

Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné.

Bibliografické citace

• MORKES, F. Začátky historie ekologické výchovy v českých školách včetně mateřských. In Strejčková, E. (ed.) STREJČKOVÁ, E. [ed.] Děti, aby byly a žily. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2005. str. 83-85.
• SVOJSÍK, AB. Základy junáctví. 1. vyd. Praha: Svojsík, 1921.
• FOGLAR, J. Hoši od Bobří řeky. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1938. 118 s.
• FIEDLEROVÁ, K., KOVAČIKOVÁ, L. Aleš Záveský. [on-line]. [citace 16. 12. 2006].
• HRABÁK, V. Bohuslav Nauš. [on-line]. [citace 16. 12. 2006].
• NOVÁKOVÁ, E. Kdo je kdo: Eva Nováková. [on-line]. SISYFOS zpravodaj ekologické výchovy 5/96, 1996. [citace 16. 12. 2006].
• PETŘÍČEK, V. Curriculum vitea. [on-line]. 1999. [citace 16. 2. 2007].
• PIGULA,T. Nepřerušená tradice. Biologie - chemie - zeměpis. 8. 1999, č. 1. str. 1-2.
• STOKLASA, J. Jak jsme zelenali v Ekologické sekci. [on-line]. NIKA č. 1/2004. [Cit. 8. 3. 2008].
• ZAJONCOVÁ, D. TIS - Svaz pro ochranu přírody, krajiny a lidí: Dobrovolná ochrana přírody v období totality. Historie 2003. Celostátní studentská vědecká konference. 1 vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004. s. 295 - 318. ISBN 80 -7194 -697 -4.
• Český svaz ochránců přírody [Webové stránky]. [Cit. 20. 5. 2007].

tags: #ústav #ekologické #výchovy #historie

Oblíbené příspěvky:

• Odpady Nové Strašecí
• Ovzduší v Kobylisích: Co dýcháme?
• Průmysl, krajina a odpady v Mníšku
• Odpady Žďár nad Sázavou - Havarijní Služba
• Odpady a legislativa v ČR