Adorno, Caravaggio a význam "mrtvé přírody"

V roce 2010 uplynulo čtyři sta let od násilné smrti jednoho z největších revolucionářů v dějinách malířství, Caravaggia. Jeho díla, která na začátku 17. století vyvolávala skandál za skandálem a zároveň fascinovala svou převratnou a mimořádně přesnou malbou, upadla na několik staletí v zapomnění.

Ještě na konci 19. století nedokázali ani tak pronikaví znalci kultury jako třeba Jakob Burkhardt tento průlom rozpoznat. Burkhardt si při své návštěvě Říma prohlédl Caravaggiovy obrazy v Contarelliho kapli v kostele San Luigi dei Francesi a nespatřil nic než „chudobu a monotónnost“.

Převratnost těchto obrazů objevil až ve dvacátých letech minulého století umělecký kritik Roberto Longhi. Když Caravaggio přišel do Říma, vládl zde manýrismus (dávno zapomenutí umělci, kteří malovali ve stylu Michelangela nebo Raffaela: Taddeo Zuccari, Salviata, Cavaliere d’Arpino).

A tuto malbu prolomil tím, že se na jeho obrazech objevil cizorodý živel, který Rudolf Muther, autor dnes klasických Dějin malířství, označuje jako moc přírody. Tento živel představují žebráci, nosiči, kurtizány v převleku za sv. Matouše, sv.

U malíře Caravaggia nalezneme to, co filosof Slavoj Žižek nazývá traumatický průlom. Jde o průlom natolik nesnesitelný, že vzniká potřeba jej vymazat a tvářit se, že se nic nestalo.

Čtěte také: Adornova reflexe Dějin Přírody

Pokud se přeneseme do současné levicové filosofie, pak něco podobného provádí Slavoj Žižek. Dnešní kritická teorie (čtvrté či páté generace) je analogií manýrismu v malířství: následovníci působí v limitech vymezených dílem zakladatelů (pro současnou kritickou teorii jím je především Jürgen Habermas), ale jak už to bývá u těch, kteří pouze rozvíjejí teorii mistra a nemají potřebu jej převrátit nebo opustit, produkce se stále více neutralizuje, vyprazdňuje, normalizuje.

Teoretický průlom první generace (Adorno, Horkheimer, Marcuse) je vyretušován. Co znamená příchod přírody do teorie? Caravaggio nás v tom může poučit. V levicové teorii je to jako u Caravaggia: pokud se do sebe snaží nasát tento živel přírody, trpícího těla, nabývá na síle a přesvědčivosti.

Jestliže se tomuto živlu vzdaluje a upadá do akademického manýrismu, svou sílu ztrácí. Teorie, která reflektuje slabost a utrpení, je silnější než ta, jež tyto věci přehlíží. Proč? Protože tělesné utrpení je vedle smrti a sexuality hlavní kotvou, která myšlení váže k životní a společenské materii, k sociálnímu Reálnu, a tento kontakt dává myšlení jeho tíhu.

Caravaggio a sociální Reálno

Vezměme si Caravaggiův obraz Madona s poutníky. Madonou ukazující Ježíška je římská kurtizána v oděvu, jehož rukávy mají dráždivou, a zároveň melancholickou barvu (vyvolanou tím, že červeň je v kontrastu s černou). Před nimi klečí dva poutníci, proletáři, bosý muž a stará žena s pergamenovou tváří a špinavýma nohama. Scéna se odehrává v noci v nějakém pouličním výklenku, u něhož opadává omítka.

Obraz musel být mimořádně provokativní, protože jeden z nejposvátnějších námětů - Madona s dítětem - je pouhou symbolickou formou, která vyjadřuje pravý opak, to nejnižší, chudobu a prostituci zároveň. Tato konfrontace vyvolává efekt, který do aseptických posvátných symbolů vnáší to, co bylo vytěsněno. Právě tato konfrontace dvou protikladných pólů vytváří téměř nesnesitelné napětí, které najednou vrhá zcela nové světlo na chudobu a sexualitu.

Čtěte také: Ochrana mořských živočichů

Pokud by se symbolická rovina odstranila a prostě by se začalo s přímým realistickým znázorňováním „temných stránek všedního života“, napětí by se postupně vytratilo a postavy by přestaly být ozařovány oním zvláštním světlem, které z nich vytváří něco znepokojujícího a neuchopitelného. Caravaggiův objev šerosvitu se dá chápat jako znázornění světla, jež vzniká ze zdánlivě nemožného propojení vysokého a nízkého.

Totéž platí pro levicovou filosofii. Jestliže ztratí jeden z protikladných pólů, ztratí napětí i obsah. Ale je tu další význam Caravaggia pro dnešek, jeho forma a styl. Když na konci 19. století kurátor Wolfgang Kallab připravoval výstavu z vídeňských císařských sbírek, pro orientaci začal zkoumat kvalitu znázorňování předmětů a připadl na Caravaggia.

Zapomenutý revolucionář malby opět ohromil dokonalostí detailů, barevnou a tvarovou kompozicí. Levice, zvlášť ta česká často, vůbec nemá potuchy o významu formy a stylu a má za to, že pro levici je důležitý obsah, ne forma.

U Caravaggia vidíme, že obsah byl převratný až tehdy, když nabyl dokonalé a přitom živé formy a kompozice. Bez ní by zůstal pouze jakousi zajímavostí, neukotveným, volně plovoucím významem, který časem začne nudit.

Forma, obsah a tělesnost

Pozoruhodné je, že i v postmoderních dobách rozpadu formy se nadále určitá forma respektuje a téměř se zbožšťuje: tvar těla a fyzické krásy. Tato fyzická forma je však přímým opakem jejího ztvárnění u Caravaggia, neboť v ní jsou všemi dostupnými prostředky (počítačovým designem) zahlazeny poslední stopy přírody. Na tom se ukazuje, že formu nelze nikdy zcela vytlačit a rozložit, neboť se vždy navrací, ale většinou v pervertované podobě.

Čtěte také: Dopady ekologicky mrtvých zón

Jak je to pak s formou, která se týká věcí, jako je chudoba, špína, sexualita? Caravaggio podetíná oficiální formy, jimiž se má znázorňovat Madona, Ježíš, světci. Dělá to tak, že se dotkne tělesné a sociální materie, a modelem pro Madonu mu je kurtizána nebo utopená sebevražedkyně (obraz Smrt Panny Marie).

Krása středověkých Madon se začíná vyprazdňovat a mění se v pouhou kulisu náboženských obřadů. Jedna forma, ta oficiální, obsah ztrácí a nositelem obsahu se stává forma „neoficiální“, ta vytěsněná. Formou Madony se stala kurtizána, a Madona proto není pouhou kulisou. Je to forma, která je opakem kulisy, protože s ní přichází znepokojující, traumatická materie, která není na očích, nýbrž existuje jako temný stín v individuálním a společenském nevědomí: kurtizána.

V Dialektice osvícenství, kurtizána vzniká během civilizačního procesu jako zhmotnění toho, co bylo vytěsněno. Caravaggio nám tudíž ukazuje, že to nemusí být tak, jak učí postmoderní levice: forma (třeba i politická forma, jako je strana) je vždy nadvláda, útlak, spoutání.

tags: #adorno #mrtva #priroda #význam

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace elektroodpadu
• Srážková voda ve městech a ekologie
• Průvodce výběrem a instalací kanalizace
• Složení a význam půdy
• Zázraky přírody