Příroda: Význam a překlady do jiných jazyků

Slovo „příroda“ používáme v češtině poměrně často. Ale jak takové slovo příroda přeložit do angličtiny?

Co to je „příroda“?

Slovo „příroda“ bylo do většiny evropských jazyků převzato z latiny; výjimečně bylo vytvořeno napodobením latiny, resp. řečtiny (neboť sama latina termínem „natura“ napodobila řecké slovo FYSIS, a to etymologicky důvěrným spojením se slovesy, poukazujícími k rození a růstu; právě toto spojení zachovávají také česká slova „příroda“ a „přirozenost“ důrazem na to, čeho se nějaké bytosti dostává při jejím „zrození“).

Pokud si lidé, mluvící evropskými (přesněji: indoevropskými) jazyky zachovali ještě trochu živé povědomí o etymologických kořenech důležitějších slov, musí se občas ocitat na rozpacích, když si uvědomí, k jakým podivným posunům a k jakému rozostření smyslu zmíněného slova v „západních“ myšlenkových dějinách došlo a nadále dochází.

Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že pro první filosofy (ještě před Sókratem) byla FYSIS jedním ze stěžejních témat, a to nejspíš právě proto, že se filosofie „zrodila“ zároveň s geometrií, téměř bychom mohli říci jako „dvojče“ geometrie (případně matematiky).

Protože však všechno „fysické“ (v jiném smyslu, než naše dnešní „fyzické“) se rodí, roste a hyne, otvírá to před námi obrovský problém: je vůbec možná nějaká „teorie“, nějaké opravdové „vědění“ toho, co to je FYSIS?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Odtud i zpráva (nejspíš legenda), že snad všichni významní předsókratovští myslitelé se intenzivně zabývali tímto problémem a že dokonce psali pojednání nazývaná nejčastěji PERI FYSEÓS, což dodnes překládáme „O přírodě“; proto se jim také dostávalo pojmenování „fysikové“.

Na rozdíl od nich byl právě Sókratés zmiňován jako ten řecký myslitel, který se odvrátil od toho problému (dalo by se říci: obrátil se k „přírodě“ zády) a začal se soustředěně zabývat problémy společenskými, politickými, tj. problémy „obce“ (POLIS) a tedy člověka (občana).

Už tím došlo nejen k významovému posunu slova FYSIS (které filosofové nevytvořili, ale přejali z „mýtů“ resp. „mytologií“, tj. logizovaných, racionalizovaných mýtů, příp. z běžné mluvy, která je plná reliktů mýtu).

Právě někteří sofisté se poprvé odvolávali k „přírodě“ („přirozenosti“) jako k autoritě a jakési „normě“.

Základní problém, který tu musíme především zmínit, je ovšem - vedle všech ostatních významových posunů - antropologický: je sám člověk „od přírody“ nebo ne? Je člověk přírodní tvor?

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Pokud chceme trvat na tom, že člověk je „produktem“ přírody (např. evoluce, přírodní selekce), postrádá myšlenka „návratu k přírodě“ nebo „přirozenosti“ jakéhokoli opodstatnění, neboť vše, co člověk podniká, je stále ještě přírodní produkt (včetně jaderných elektráren i bomb, nejen letadel, automobilů, polí i zahrádek).

Víme ovšem, že své zvláštní, mimořádné (nikoli nutně vždy vyšší) postavení ve světě či v přírodě si lidé uvědomovali odedávna.

To může činit zásadně dvojím způsobem: buď přírodu tam, kde mu jakoby „chybí“, napodobuje, anebo musí vymýšlet něco nového, co v přírodě nenajde a co z přírody neodvodí.

Někdy se uvádí jako velký předěl vynález „zemědělství“, tedy přechod od sběru a lovu k pěstování, kultivaci (rostlin i zvířat); jindy se hlavní důraz dává na schopnost užívat vynalezených a upravovaných nástrojů a tyto „dovednosti“ předávat z generace na generaci.

Lidské vynálezy a schopnost vynalezené uchovávat, vylepšovat a předávat dalším generacím bývaly často velmi riskantní a dokonce záhubné; jedním z nejstarších velkých vynálezů byla dovednost udržovat v mezích živý oheň, později i dovednost jej v nouzi uměle roznítit.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Rozpoznávání „dobra“ a „zla“ v nejrůznějších souvislostech a situacích je charakteristické právě pro lidi, a je podmíněno rozvinutím jejich vědomí a vědomé paměti, jejich myšlení, jež se emancipuje z původně jen doprovodné funkce a začíná ve stále větším rozsahu přebírat vedoucí úlohu při „rozhodování“.

Za těchto okolností se jeví každá myšlenka o přírodě jako normě pro lidské individuální i společenské chování jako krajně zpozdilá; a zároveň to docela dobře vysvětluje, proč se člověk nikdy nemůže znovu stát obyčejným živočichem, obyčejným zvířetem, ale pouze čímsi zvrhlým, deviovaným, nestvůrným.

Člověk se už po biologické stránce vymkl z rámce přírody tím, že se rodí předčasně, tj. asi o 12 měsíců dříve, než by měl, srovnáme-li to s ostatními primáty; to znamená, že se rodí před polovinou svého embryonálního období (A. Portmann).

Vztah člověka (tedy již „nepřirozeného zvířete“) k přírodě spočívá v polidšťování přírody.

Polidšťování neznamená potlačování ani zatlačování přírody, neznamená zbavování přírody její „přírodnosti“ či „přirozenosti“, nejde o „denaturaci“, nějaké její kažení či deformování, nýbrž o kultivaci toho, co je „přírodní“ resp. „přirozené“.

Nechceme-li trvat na tom, že život anorganickou hmotu zbavuje její „přirozenosti“, že ji degraduje, poškozuje, že na ní parazituje atp., není důvodu, proč bychom s takovou podivnou „ideologií“ měli začít, když biosféra začíná být „kultivována“ člověkem, který se pokouší dále kultivovat i samu biosféru a vytváří - řečeno s Teilhardem de Chardin - noosféru, tj. pokouší se mocí svého myšlení a poznávání měnit to, co dosud rostlo samo a bez vnějších zásahů, v něco, co roste pro něho, pro nás; ostatně ani to nevynalezl teprve člověk, to dělá většina organismů, že si mění a upravují své životní prostředí - rozdíl je jen v tom, že člověk to dělá vědomě a cíleně, zejména promyšleně.

Když obojí nedělá řádně a vskutku důmyslně, nedosahuje svých cílů, nebo dosahuje špatných, nesprávných cílů tak, že škodí sám sobě, jiným lidem, živočichům i rostlinám, celé biosféře.

Musí o ně zkrátka „pečovat“ - to je vždycky také smyslem každé „kultivace“, která těm rostlinám i zvířatům má svědčit, má se jim tak žít lépe.

Být člověkem znamená proto polidšťovat postupně stále víc to, co původně bylo „pouhou přírodou“ (tak jako „žít“ vůbec - pro všechny organismy - znamená oživovat to, co původně bylo neživé resp. předživé).

Proto heslo „zpět k přírodě“, kdyby se mělo brát vážně a doslova, by se muselo ukázat jako smrtelné a smrt přinášející.

Pro většinu lidí je „příroda“ něco velmi nevyjasněného, plného nesnází a vnitřních rozporů.

Přestaňme konečně toho slova užívat k ideologickým cílům, a pokusme se jeho význam znovu a znovu promýšlet v nejrůznějších souvislostech!

Polonismy a slovo "příroda"

Slovotvorná charakteristika polonismů v českém lexiku: Největší část z asi 2 100 polonismů v č. lexiku pochází z doby obrozeneckých snah J. Jungmanna a jeho spolupracovníků.

Řada slov zaváděných do č. Jungmannem a dalšími existovala nejen v soudobé polštině, ale i v ruštině n. v č. a mor. nářečích, příp. je doložena ve stč. (např. chrabrý, mih, požádlivost ‘úsilí o něco’, příroda, půvab), někdy v posunutém významu (zábava - dříve ‘překážka’)

Asi 500 lexémů z uvedeného množství 2 100 polonismů v č. lexiku jsou odborné termíny - z nich je přes 35 % užíváno dodnes. 1 500 lexémů se objevovalo v textech beletristických - 50 % jich však bylo užito jen příležitostně a brzy úplně zaniklo, 22 % bylo užíváno dočasně, 25 % se zachovalo dodnes a asi 10 % patří v současnosti mezi frekventované č. lexémy.

Polonismy přitom významnou roli hrají hlavně v terminologii věd.

Subst. tvoří 74 % polonismů v č. lexiku, adj. 16 %, slovesa 9 % a 1 % tvoří ostatní slovní druhy. Jen 13 % ze všech subst. mezi polonismy je nemotivovaných, zbytek je derivován afixy.

Polonismy v č. lexiku mají nejčastěji nulový slovotvorný formant (velmi četné jsou mezi nimi odvozeniny od sloves, např. rozbor, tlak, výměr).

Obohacení pro slovotvornou soustavu č. znamenala zejm. početná řada derivátů s těmito sufixy:

• ‑an: korkan ‘sůl kyseliny korkové’, lojan ‘stearin’, mlékan ‘sůl kyseliny mléčné’
• ‑čík: Athénčík, Poznaňčík, Japončík
• ‑eň: kroceň ‘rostlina rodu Myriophyllum’ (< krocień), řepeň ‘rostlina rodu Xanthium’ (< rzepień; srov. starší rusismus tuleň < тюлень)
• ‑izna: borovizna ‘neplodná půda’ (< borowizna), bratrovizna ‘dědictví po bratru’ (< bratowizna), jalovizna ‘neúrodné pole’ (< jałowizna)
• ‑(n)ík, např. hasník ‘chemická pomůcka ke zhášení plamene’ (< gasnik), hojník ‘rostlina rodu Sideritis’ (< gojnik), jamník ‘brouk rodu Pseudotriphilius’ (< jamnik), puštík ‘sova rodu Syrnium’ (< puszczyk), uhlík ‘nekovový chemický prvek’ (< węglik), vidlík ‘korýš rodu Nebalia’ (< widlik)
• ‑ství/‑stvo: branstvo ‘zástupy branců’ (< braństwo), dvořanstvo (< dworzaństwo), kozáctvo (< kozactwo), samochvalstvo (< samochwalstwo), voznictvo ‘vozatajstvo’ (< woznictwo)

Mezi polonismy v č. lexiku jsou i některá kompozita, např. bělodřevo ‘rostlina rodu Leucadendron’ (< białodrzew), korkotah ‘vývrtka’ (< korkotag), vlastnoruční (< własnoręczny) n. cechmistrstvo ‘sbor cechovních mistrů’, ‘funkce cechovního mistra’ (< cechmistrzostwo), a také frazémy (zejm. v Jungmannově slovníku: dopekl do živého ‘je necitelný’ < dopiekł do żywego; vtělená ďáblata ‘malí divoši’ < wcielone diablęta; uměl celou gramatiku od desky do desky ‘dokonale’ < umiał całą gramatykę od deski do deski), které se vesměs neujaly.

Fonologická adaptace polonismů

Adaptace polonismů zasahuje nejčastěji jen fonologickou rovinu a spočívá v poměrně pravidelných substitucích, které však někdy nejsou provedeny.

• zavádí se č. kvantita
• vyrovnávají se rozdíly v p. a č. výsledku psl. ↗metateze likvid ve skupinách +tort a +tolt
• zavádějí se č. přehlásky po (původně) měkkém konsonantu
• p. ‑ó‑ [u] se reflektuje krátkým ‑o‑, např. horovat (< górować), chov (< chów).
• p. likvidy s doprovodným vokálem (nejčastěji ‑ar‑) se nahrazují č. slabikotvorným r, l, např. žralok (< żarłok).
• p. nosovky se jednak substituují nenosovým vokálem, který je (většinou) pravidelnou střídnicí nosovky v č., např. dostupný (< dostępny), popud (< popęd), podřadný (< podrzędny), výlučný (< wyłączny), jednak se rozkládají, např. blankyt (< blękit), břenk ‘vřískot’ (< brzęk)
• provádí se změna g > h: odvaha (< odwaga), mohyla (< mogiła), záhada (< zagadka).
• asibilované ć, dź se často nahrazuje neasibilovanými konsonanty ť, ď, obvyklé v č. protějšcích p. výrazů psl. původu (srov. děti - dzeći): označiti (< oznaczyć), výtisk (< wycisk), vděk (< wdzięk)
• zavádí se ř místo rz (vyslovovaného v p. jako [ž], [š]): křeslo (< krzesło), obřad (< obrzęd), výkřik (< wykrzyk).
• zjednodušené souhláskové skupiny, obvyklé v p., se s přihlédnutím k etymologii upravují podle domácích protějšků v č.: mluvnice (< mównica); rostlinárna ‘skleník, pařeniště’ (< roślinarnia).

Funkční oblasti polonismů v českém lexiku

Sémantika polonismů v č. lexiku se přirozeně často modifikovala, zvláště tehdy, když byl terminologizován lexém fungující původně v běžně mluvené p.

Polonismy v č. lexiku lze rozdělit do těchto sémantických polí:

• abstraktní slova, která sloužila rozmáhajícímu se č. intelektuálnímu životu a byla využitelná také jako termíny ve filozofii, logice a dalších vědách.
• slova konverzační, potřebná k posílení č. charakteru společenského života v měšťanských salonech a v prostředí národně uvědomělé inteligence
• poetismy, jejichž zdrojem byla především bohatá překladatelská činnost č. obrozenců
• lingvistické termíny, které Jungmann a jeho spolupracovníci přebírali zejm. z populární Gramatiky dla szkół narodowych (1785) O. Kopczyńského
• literárněvědné termíny, jejichž zdrojem byla především Historia literatury polskiej (1814) F. Bentkowského
• zoologické a lékařské termíny vytvořil z velké části J. S. Presl a publikoval je mj. ve svém Savectvu (1834)
• botanické termíny, zavedené v Květeně české (1819) bratry J. S. Preslem a K. B. Preslem a v Rostlináři (1820) J. S. Presla

Překlady a tlumočení

Běžně si překlady cizozemských veřejných listin pro použití v České republice zařídíte přímo u překladatelů registrovaných v naší zemi.

V Evropské unii pak mohou být některé veřejné listiny opatřeny překladem pro použití v jiném členském státě již úřadem, který je vydal (například matriční doklady, jako je rodný, oddací či úmrtní list).

Potřebujete úředně ověřený překlad veřejné listiny, zpravidla cizozemské pro použití v České republice.

Na jakémkoliv velvyslanectví či generálním konzulátě České republiky v zahraničí, jehož konzulární úředník v dostatečné míře (pro posouzení správnosti překladu) ovládá předmětný cizí jazyk.

Ověření správnosti překladu mohou provádět i některé honorární konzuláty.

Zpoplatňuje se každá strana vámi předloženého překladu.

Poplatek činí 300 Kč za každou (i započatou) stranu překladu.

Jak přeložit slovo "příroda" do angličtiny?

Slovo ‘příroda’ používáme v češtině poměrně často, ale bohužel to bohužel není vždy správný překlad.

• v přírodě jako stromy, květiny apod. - in nature
• nature
• against nature
• Nature can do
• beauty of nature that surrounds you
• observe the forces of nature at work
• outdoors
• the outdoors
• beautiful scenery
• take in the scenery
• scenery
• landscape with mountains and green fields
• countryside is a beautiful area to live or visit
• through the wooded countryside
• wildlife
• African wildlife
• wild when it had recovered
• the wild, so I brought it home

Tlumočení vs. Překlad

Bloggerka a tlumočnice do českého znakového jazyka Kristýna Winn vysvětluje rozdíl mezi tlumočením a překladem.

Celkem často se u laické veřejnosti setkáváme s tím, že pojmy tlumočení a překlad lidem splývají. Myslí si, že mezi překladem a tlumočením není žádný rozdíl.

Zmíněné termíny je třeba oddělovat, jelikož každý z oborů si žádá zcela něco jiného (dovednosti, požadavky, tlak atd.).

Může se zdát, že si jsou dané činnosti dost podobné, ale jednoduše řečeno, tlumočník překládá mluvené slovo okamžitě, kdežto překladatel psaný text s časovou rezervou.

U překladu se jedná o převod sdělení z písemné formy jednoho jazyka do písemné formy jazyka druhého. U znakových jazyků se o překladu hovoří v případě převodu ze záznamu znakového jazyka/mluveného jazyka do mluvené/písemné formy druhého jazyka.

tags: #příroda #význam #a #překlady #do #jiných

Oblíbené příspěvky:

• Školní zahrada ZŠ Moravská Králíky
• Triky pro přežití
• Jak Správně Třídit Odpad v Obci
• Severočeská pánev a limity těžby
• Definice obecného ohrožení