Adorno a Dějiny Přírody: Reflexe z Porušeného Života

Číst knihy napsané před mnoha lety dobrými autory má dvojí smysl: promluví k vám oživlé dějiny, jako kdyby se právě vylouply z jantaru, ale současně k vám promluví dávno mrtvý autor, který se právě stává vaším současníkem, neboť píše o tom, co prožíváme také dnes. Číst Theodora W. Adorna a jeho úvahy Minima Moralia s podtitulem Reflexe z porušeného života, které česky vyšly na podzim, je přesně takovým zážitkem.

Adorno psal tuto knihu v průběhu let 1944 až 1947, puzen reflexem intelektuála zděšeného rozvratem civilizace po druhé světové válce. Po matce katolík, po otci Žid utekl z Německa před nacismem do Ameriky, a když se v roce 1949 vrátil do Frankfurtu, ještě netušil, že se stane jednou z hlavních intelektuálních veličin šedesátých let. Byl jedním ze zakladatelů slavné frankfurtské školy (spolu s Horkheimerem, Habermasem, Marcusem, Frommem a dalšími), která dala levicovému myšlení moderní existenciální kabát a revoluční generace německých studentů si Adorna vybrala za zvěstovatele své vlastní touhy po zničení kapitalismu a starých pořádků.

Vědět něco o autorovi je pro čtenáře jeho knih samozřejmě jistou výhodou, ale v případě těchto krátkých esejů, jejichž tématem je všechno možné od společenské morálky až po dějiny hudby, nemusíte mít přečtenu jeho Dialektiku osvícenství, kterou napsal s Maxem Horkheimerem. K pochopení těchto úvah nepotřebujete studovat Marxe či Freuda, nemusíte nic vědět o Hegelově dialektice či Husserlově fenomenologii, byť Adorno z těchto a dalších autorů vychází. Minima Moralia jsou totiž především postřehy filozofa a kritika své vlastní doby, jejíž jedovaté plody sklízíme dodnes.

Úzkost z rozpadu civilizačních norem

Zdá se, že Adornova úzkost z rozpadu civilizačních norem osvícenství byla silnější než levicová víra v pokrok. To, že se lidé zdraví namísto smeknutí klobouku oním ahoj, je znakem „důvěrné nevšímavosti“, jejímž důsledkem je odcizení lidí a ve skutečnosti se tak ohlašuje nástup „holé surovosti“. Aby bylo jasné, kam Adorno míří: „Přímé slovo, které je bez okolků, bez váhání, bez reflexe vmeteno druhému do tváře, svou formou a tónem již připomíná povely, jimiž za fašismu komandují mlčící.“

Adorno píše své postřehy s kritickým odstupem, nicméně zkušenost fašismu ho přinutí k osobnímu tónu: „Vznik třetí říše sice překvapil můj politický úsudek, nikoli však mou nevědomou úzkost.“ Fašismus byl naplněním jeho černých můr z dětství a citlivá duše chlapce z dobré rodiny už tehdy registrovala trhliny, do nichž se mělo dvacáté století propadnout: „Spatřil jsem lidi v chatrných ošuntělých šatech, jak shrabují sníh. Na moji otázku se mi dostalo odpovědi, že jsou to nezaměstnaní, kteří dostali tuto práci, aby si zasloužili svůj chléb. Po právu tedy musejí odhazovat sníh, vykřikl jsem vztekle a zároveň bez sebe propukl v pláč.“

Čtěte také: "Mrtvá příroda" v díle Adorna a Caravaggia

Kritika masové kultury a intelektuálů

Masová kultura je ostatně častým terčem Adornových šlehů: „Pokrok a barbarství jsou dnes v podobě masové kultury natolik propleteny, že jedině barbarská askeze vůči masové kultuře … může znovu vytvořit něco nebarbarského.“ Pohrdá i spisovateli, kteří si najímají agenty na propagaci svých děl, neboť se tím podílejí na likvidaci slávy, která ještě nedávno měla alespoň nádech spravedlnosti. A intelektuálové? Ti mají pouze ctižádost trefit se správně do „akceptované zásoby hesel“ a v tomto skupinovém rituálu odumírá nezávislé kritické myšlení. „Stačí jen, aby Stalin zachrchlal, a Kafku i van Gogha odhodí na smetiště.“

Shrnout Adornův postoj vůči době, v níž tuto knihu psal, je prakticky nemožné, tak široký je jeho záběr. Leda snad jeho vlastní větou: „Hloubka předvčerejška se zvrátila v nejkrajnější banalitu.“ Každá z těch stovek vět je pečlivě formulovaná tak, že se blíží aforismu. Například: „Sociologové stojí tváří v tvář kruté a přitom směšné otázce: kde je proletariát?“ Nebo: „Zoologické zahrady byly založeny po vzoru Noemovy archy, protože od té doby, co existují, buržoazní třída očekává potopu.“

Esej jako forma filosofického myšlení

Ve vztahu k vědeckému postupu a jeho filosofickému základu jakožto metody vyvozuje esej v souladu se svou ideou poslední důsledek z kritiky systému. Pochybnost o jejím nepodmíněném oprávnění byl ve způsobu, jímž postupuje myšlení samo, realizován bezmála pouze v eseji. Je práv vědomí non-identity, aniž by je třeba jen vyslovoval; je radikální v non-radikalismu, v tom, že se zdržuje každé redukce na nějaký princip, že klade důraz na částečné vůči totálnímu, ve své fragmentárnosti. Esej se neřídí pravidlem organizované vědy a teorie, totiž že podle výroku Spinozova je řád věcí týž jako řád idejí. Protože řád pojmů bez mezer nespadá vjedno se jsoucím, není jeho cílem uzavřená, deduktivní či induktivní stavba. Bouří se proti nauce, jejíž kořeny jsou už u Platóna a podle níž je měnícím se, efemérním předmětem nedůstojným filosofie.

Esej tedy reviduje podceňování dějinně vytvořeného jako předmětu teorie. Odlišování první filosofie od pouhé filosofie kultury, která ji předpokládá a na ní staví, tedy odlišení, kterým se teoreticky racionalizuje tabu eseje, je neudržitelné. Způsob, jímž pracuje duch, ztrácí svou autoritu uctívající rozlišování časového a bezčasového jako nějaký kánon. Běžná námitka proti němu, totiž že je fragmentární a nahodilý, postuluje danost totality, a tím i identitu subjektu a objektu, a tváří se, jako by člověk dokázal zmoci celek. Esej ovšem nechce hledat věčné v pomíjivém a destilovat je z něho, nýbrž chce naopak pomíjivé zvěčnit.

Hloubka myšlenky se měří podle toho, jak hluboko vniká do věci, nikoli podle toho, jak dalece ji převádí na něco jiného. To esej užívá polemicky, neboť rozebírá to, co se podle pravidel pokládá za odvozené, aniž by hledal odvození definitivní. Svobodně myslí pospolu to, co se ve svobodně zvoleném předmětu sešlo. Netrvá na nějakém zásvětí všech zprostředkování - což jsou zprostředkování historická, v nichž je sedimentována celá společnost -, nýbrž hledá pravdivostní obsahy jakožto dějinné. dokázala proniknout od toho, co je thesei (z kultury), do toho, co je fysei (od přírody). Esej, který je svázán s fixovaným, doznaně odvozeným, hotovými útvary, prokazuje úctu přírodě, jakmile stvrzuje, že již není pro člověka.

Čtěte také: Environmentální Dějiny - Klaudyan

Esej nahlíží, že snaha o přísné definice dlouho vedla k tomu, aby se důkladnou manipulací s významy pojmů odklidilo všechno to, co je ve věci iritujícího a nebezpečného a co v pojmech žije. Přitom se ovšem esej bez všeobecných pojmů neobejde - ani řeč, která pojem nefetišizuje, se bez něho neobejde - a rovněž tak s nimi nezachází libovolně. Výklad tedy bere mnohem vážněji než metodu a ony postupy, které věc oddělují a jsou indiferentní vůči výkladu jejího zpředmětnělého obsahu.

V ní pojmy netvoří kontinuum operací, myšlenka nepostupuje kupředu v jediném smyslu, nýbrž momenty se splétají jako kobercový vzor. Plodnost myšlenky závisí na hustotě tohoto spletení. Myslící vlastně nemyslí, nýbrž stává se jevištěm duchovní zkušenosti, aniž ji škrtí. Avšak esej si ji bere za vzor, aniž by ji jakožto nějaká reflektovaná forma jednoduše napodoboval.

Jeho pojmy přijímají své světlo z terminu ad quem, jenž je jemu samému skryt, a nikoli ze zjeveného terminu a quo, a již tím jeho metoda sama vyjadřuje utopickou intenci. Všechny jeho pojmy je třeba předvádět tak, že se nesou navzájem, že jeden každý z nich se artikuluje vždy jen podle konfigurací s ostatními. Esej je diskrétní výzvou ideálu clara et distincta perceptio a nepochybné jistoty.

Třetí karteziánské pravidlo, totiž „vést v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších“, je v příkrém rozporu s formou eseje potud, že ta vychází z toho nejkomplexnějšího, a nikoli z nejjednoduššího, jednou provždy již předem běžného.

Čtěte také: Weizsäckerovy Dějiny přírody v kostce

tags: #adorno #dějiny #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Výpočet emisí dle monitoringu ovzduší
• Nezpracovaný textilní odpad a jeho recyklace
• Dojmy z přírody a společnosti - hlubší analýza díla
• Tipy na výlet v Žebětíně
• Přečtěte si o mém vztahu k přírodě